enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo na Veveří

alias České národní prozatímní divadlo, Staré divadlo, České národní divadlo v Brně, Stará bouda, České lidové divadlo v Brně (1943-1944)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)24.1.1881 | Vznik organizace

Ustavující schůze Družstva českého divadla národního v Brně. Účelem družstva byla organizace divadelních her a starost o fond ke zřízení českého národního divadla v Brně.


(zobrazit)1883 | Koupě budovy
Brno se ocitlo bez vlastní národní scény, když městská rada zakázala jakákoliv další představení ve dvoraně Besedního domu. Družstvo v roce 1883 zakoupilo dům č. 6 na Ratvitově náměstí, zvaný „ U Marovských“. Objekt byl vystavěn kolem roku 1840.
(zobrazit)6.12.1884 | Otevření

Rekonstrukce interiéru probíhala podle plánů architekta Eduarda Svobody, adaptační práce trvaly zhruba rok. Slavnostní otevření scény se uskutečnilo 6. prosince 1884, premiérovou hrou se stala Magelona od Josefa Jiřího Kolára.


(zobrazit)1894 | Rekonstrukce
Pražský architekt Bedřich Münzberger vypracoval plány na rekonstrukci. Stavební práce probíhaly od dubna roku 1894, slavnostní „znovuotevření“ divadla připadlo na 27. října a úvodní hrou se stala Maryša bratří Mrštíků.
(zobrazit)00. léta 20. století | úpravy
Řada dílčích oprav, úprav a inovací scény ( v roce 1900 nahradilo plynové osvětlení jeviště světlo elektrické, spravovalo se vadné vedení ústředního topení, roku 1903 podlahy v hledišti poškozené požárem).
(zobrazit)1910 | Soutěž

Družstvo  vyhlásilo dvoukolovou architektonickou soutěž, jejímž cílem bylo nalézt ideální návrh nové divadelní scény. První ideové kolo soutěže proběhlo v roce 1910, druhá věcná část o tři roky později. Porota k realizaci (či dalšímu rozpracování) doporučila projekt Bohumila Hübschmanna „Caveant consules“.


(zobrazit)20. léta 20. století | Adaptace
Na začátku dvacátých let vzniklo zděné skladiště dekorací, umožňující umístění kulis na výšku. Současně proběhla restaurace a výmalba stropu i stěn hlediště, novou fasádu získaly také vnější stěny objektu (asi 1926). Následně (snad roku 1925 či 1928), hlediště získalo nová sedadla, opravovaly se lóže.
(zobrazit)1936 | vyhlášení další architektonické soutěže
Družstvo, jehož činnost byla obnovena po první světové válce, přistoupilo k vyhlášení další architektonické soutěže. I tentokrát se jednalo o dvoukolové klání, jednotlivé části proběhly v letech 1936 a 1937. Nejvýše byl nakonec ohodnocen projekt Jana Víška, plán měl být následně do detailů dořešen a dopracován a poté hotov k realizaci. Avšak ani v tomto případě stavební práce nezapočaly.
(zobrazit)30. léta 20. století | úpravy

Další úpravy divadelního proběhly areálu v letech 1938-39.  Byty v budově na Ratvitově nám. č. 6 se přeměnily na účtárny (1.patro), kanceláře a sklad čalounů a rekvizit, místnosti v domě Veveří č. 3 sloužily po adaptaci jako dámská a pánská krejčovna, šatny pro účinkující, sklady materiálu a jiné provozní místnosti. Balkon a galerie získaly nové podlahy.


(zobrazit)40. léta 20. století | poškození divadla

Areál byl velmi těžce poškozen dvojicí leteckých náletů. První zasáhl divadlo v listopadu 1944, druhý pak v dubnu následujícího roku.


(zobrazit)1952 | uzavření
Kvůli obávám  ze zřícení budovy , Technický referát ÚNV v Brně reagoval okamžitým zákazem (od 12.června 1952) jakékoliv činnosti v objektu a jeho využívání. Poslední představení se ve starém divadle odehrálo 11. června 1952, jednalo se o hru Tchaj Djan-Čuna Na jih od 38. rovnoběžky. O několik dní později začalo bourání scény.

lidé

(zobrazit)Eduard Svoboda |architekt
brněnský stavitel. Mezi jeho nejvýznamější stavby patří budova Besedního domu v Brně.

(zobrazit)Bedřich Münzberger |architekt
Mezi lety 1892 - 1894 byl podle jeho plánů přestavěn prostor, který nesl název České národní divadlo v Brně.Více divadel

(zobrazit)Jan Václav Kautský |malíř

Jan Václav Kautský byl jedním z nejznámějších českých divadelních malířů. Společně s Brioschim a Burkhartem založil ve Vídni společnost (pracoval u něj i mladý A. Mucha), která se orientovala na vybavení interiérů a scénicko-technické zařízení divadel. Kautský se zúčastnil soutěže na návrh opony ND v Praze r. 1878, ale porotě se zdál jeho návrh konvenční. Za neúspěch v soutěži byl r. 1881 odškodněn nabídkou, aby spolupracoval na výzdobě interiéru Národního divadla v Brně (v Besedním domě). Maloval zde oponu, s níž v Praze neuspěl. Ta později přemístěna do domu Marovských na Veveří.

IN: DbČAD

Více divadel

historie

Vznikem divadla Na Veveří se – alespoň dočasně – uspokojila dlouholetá touha vlastenecky smýšlejících Brňanů po vlastní české divadelní scéně. Situace v Brně ve druhé polovině 19. století nebyla v tomto ohledu příliš příznivá – dominující postavení měla německá divadla. Hlavní brněnskou scénou byla až do roku 1870 Reduta stojící na Zelném trhu.1 V letech 1871–1882 fungovalo Prozatímní divadlo, vystavěné na Ratvitově (dnes Žerotínově) náměstí, a od roku 1882 divadlo Na Hradbách (dnešní Mahenovo), honosný reprezentativní stánek, postavený podle návrhu věhlasné architektonické kanceláře Fellner & Helmer.

Česky hraná představení se v brněnském městském divadle (Redutě) začínala ojediněle objevovat od roku 1815, uváděla se však nepravidelně a často byla mezi jednotlivými kusy prodleva i několik let. I když si nakonec získala mezi diváky popularitu a zvýšila se jejich četnost, bylo v padesátých letech 19. století rozhodnuto o jejich vypuštění z programu divadla. A tak v následujících letech zajišťovaly českou produkci pouze ochotnické společnosti, jež ke svým představením využívaly nejrůznějších prostor a objektů, zejména hostinců.2

Změna k lepšímu přišla v sedmdesátých letech 19. století v souvislosti se vznikem českého Besedního domu. Zdejší rozlehlá vnitřní dvorana umožňovala představení velkých hereckých společností, vnitřní sál si např. od podzimu roku 1874 najala divadelní společnost Elišky Zöllnerové, posléze vystřídaná ansámblem Jana Pištěka.

Důležitým mezníkem ve vývoji brněnského českého divadelnictví byl vznik Družstva českého divadla národního v Brně. První schůze spolku proběhla 24. ledna 1881, k poslednímu lednu pak členové definovali úlohu uskupení – „účelem družstva jest, starati se o pořádání důstojných her divadelních a opatřiti fond ku zřízení českého Divadla národního v Brně.“3 Aktuálním se tento závazek stal zejména po 27. prosinci 1881, kdy městská rada zakázala jakákoliv další představení ve dvoraně Besedního domu. Důvodem byla nedostatečná bezpečnostní opatření, která se zpřísnila po nedávném tragickém požáru vídeňského divadla na Ringstrasse. Brno tedy opět zůstalo bez vlastní národní scény. „Z nesnází těchto […] vznikla však zdravá myšlenka, aby Čechové brněnští zbudovali si důstojné divadlo národní, v němž by nikdo nemohl nám hry české zakazovati.4

Družstvu se nastalou situaci podařilo vyřešit do dvou let – v roce 1883 zakoupilo od manželů Krinnerových dům č. 6 na Ratvitově náměstí, zvaný „ U Marovských“. Objekt byl vystavěn kolem roku 1840 a původně sloužil jako tančírna Orfeum či jako tzv. vídeňská restaurace.

„Budova […] nepůsobila příliš příznivě. Byl to obyčejný jednopatrový rohový činžák, v kterém byl uzenářský krám s výčepem.“5 Zakoupený dům získal označení Prozatímní divadlo a již z názvu je patrné, že zdejší umístění scény bylo bráno spíše jako dočasné provizorium. Poukazovalo se zejména na nevhodné dispoziční řešení, nedostatek místa i nevalnou lokalitu – „jeho okolí nebylo tehdy příliš vábné a vlastní střed města byl ještě dosti vzdálen.“6

Zcela nutné a nevyhnutelné byly stavební úpravy, jež měly zaručit plynulý provoz kulturního stánku. Rekonstrukce interiéru probíhala podle plánů architekta Eduarda Svobody, adaptační práce trvaly zhruba rok. Scéna se slavnostně otevřela 6. prosince 1884, premiérovou hrou se stala Magelona od Josefa Jiřího Kolára.

Nový divadelní objekt byl nárožní stavbou. Vnější vzhled budovy známe z několika kreseb datovaných do let 1884, 1885 a 1887 (autorem dvou kreseb je Josef Tauš, perspektivní pohled vytvořil architekt Sergej Medvěděv podle plánů Eduarda Svobody těsně před přestavbou v devadesátých letech 19. století). I přes určitou povšechnost obrázků získáváme poměrně dobrou představu o nejstarším vzhledu scény.

Hlavní průčelí divadla směřovalo do Ratvitova náměstí – „vypadá jako docela soukromý nevzhledný dům; žádné sousoší nezdobí jeho bránu, žádné sloupoví a vznešený portál.“7

Tato část budovy včetně nároží byla patrová. Do objektu se vstupovalo středovým vchodem, poměrně širokým, se segmentovým záklenkem. Plochu mezi obdélnými okny členila pásová rustika, nad překlady okenních otvorů byly naznačeny slepé polokruhové záklenky. Poněkud nejednoznačné je pojetí oken v patře – na jednom vyobrazení lze vidět plastické ostění, současně však jiné kresby dokládají pouze užití přímých nadokenních říms. Obtížně se rovněž identifikuje centrálně situovaný otvor v přízemí nároží – není zřejmé, zda se jedná o vchodové dveře, či pouze o okno se spodní zazděnou (nebo zabedněnou) partií. Objekt kryla sedlová střecha s vystupujícími vikýřky.

Kolmě přisedající budova, jdoucí souběžně s Veveří ulicí, byla odlišného vzhledu. Exteriér odpovídal vnitřnímu využití křídla – zde byl situován vlastní divadelní sál. Podobu fasády opět rekonstruujeme na základě dochovaných kreseb, i když tyto se v detailech poněkud liší. Dominujícím prvkem byla čtyři vysoká okna, prolomená od soklu až do výše prvního patra. Jejich zaklenutí na jednotlivých obrázcích variuje od půlkruhového (kresby J. Tauše), pravoúhlého (kresba neznámého autora) až segmentového (kresba S. Medvěděva). V mezipatře doplňovala okna dvojice menších okenních otvorů. Pod střechou probíhal jediný výraznější dekorativní motiv – ornamentálně pojednaný vlys. V místě styku se sousedním objektem (Veveří č. 3) byl vystavěn nárožní rizalit, mírně převyšující obě divadelní křídla. Hmotu jeho fasády členila kordonová římsa. Počet a podoba okenních otvorů je na jednotlivých kresbách odlišná – Medvěděv zachytil tři okenní osy v patře nad sebou (se segmentovým záklenkem), zbývající vyobrazení dokumentují pouze půlkruhem uzavřené okno nad římsou a malé kulaté okénko ve štítu. Tyto kresby také znázorňují vnitřní stranu štítu dekorovanou obloučkovým vlysem. Na Medvěděvově vyobrazení tento motiv chybí, štít navíc nesměřuje do Veveří ulice, ale nad sedlovou střechu vlastního divadelního sálu. Novým prvkem jsou zde akrotéria, zdobící nároží střechy rizalitu.

O podobě interiéru po Svobodových úpravách víme následující: divadelní sál měl obdélnou dispozici s šířkou prostoru 11,5 m, délkou 24 m (zmenšenou z původních 30 m, ve vyšetřeném prostoru vznikl vestibul) a výškou hlediště dosahující necelých 7 m. Galerie nad zadní částí hlediště měla hloubku 8 m, výšku 3 m a kapacitu 48 míst. Obecenstvo dále využívalo 8 lóží, 310 přízemních sedadel a místa ke stání. Do místnosti se vcházelo centrálně umístěným vstupem. Divadelní představení mohl shlédnout maximálně 771 návštěvník.

Nezbytnou součástí sálu bylo samozřejmě nově vystavené jeviště a také herecké zázemí, v počátcích ovšem dosti skromné. Sestávalo ze dvou šaten v přízemí a dvojice šaten a skladiště v prvním patře nad průjezdem. I po adaptaci si však sál „zachovával ráz bývalé tančírny.8

Prvotní nadšení diváků z nové scény vydrželo do konce zahajovací sezóny a částečně i sezónu následující. V dalších letech se však již Družstvo potýkalo s nevyrovnanou, až klesající návštěvností. K vlastní realizaci představení se najímaly herecké společnosti (Jana Pištěka, Františka Pokorného, Pavla Švandy ze Semčic, Josefa Malého, Václava Hübnera, společnost Františka Laciny aj.), od roku 1918 fungoval první stálý divadelní soubor. Diváci mohli vybírat z představení činoherních, oper, operet, započalo se také s budováním baletního souboru. Uváděly se zejména starší české hry a díla francouzských a německých autorů.

V počátcích neslo divadlo pojmenování České národní prozatímní divadlo, od roku 1894 pak České národní divadlo v Brně. Souběžně se také užívalo názvu Divadlo na Veveří, Staré divadlo či Stará bouda. Krátce, mezi léty 1943–1944, bylo přejmenováno na České lidové divadlo v Brně.

Spokojenost s fungováním a podobou českého divadelního stánku netrvala dlouho. Poměrně záhy se opět začalo hovořit o nevhodnosti a zejména stísněnosti prostoru a potřebě dalších stavebních úprav. V zápise z valné hromady Družstva českého národního divadla v Brně z 5. března 1893 se přímo uvádí, že „nynější divadlo nedostačuje požadavkům i velmi skromným, nemáme naději také, aby v dohledné budoucnosti mohlo býti vystavěno nové divadlo“9. Za této situace vypracoval pražský architekt Bedřich Münzberger plány na rekonstrukci, kterou se „vzhled divadla stane slušnějším, počet míst se málem zdvojnásobí a místa lacinější budou pohodlnější.“10 Stavební práce probíhaly od dubna roku 1894, slavnostní „znovuotevření“ stánku připadlo na 27. října a úvodní hrou se stala Maryša bratří Mrštíků.

Úpravy se dotkly jak exteriéru, tak vnitřní části objektu, zejména divadelního sálu. Architekt nechal zvýšit strop hlediště, čím vznikl prostor pro vložení balkonu i galerie. Balkón, nesený šesticí kovových sloupků, vybíhal podkovovitě do obou bočních stran místnosti. Další čtyři sloupy podpíraly galerii umístěnou do druhého pořadí. V přední části hlediště mohli diváci využít dvou proscéniových lóží. K přístupu do sálu sloužily tři přízemní vchody pod balkónem (vedly z foyeru) a dva boční vstupy přímo z Veveří ulice. Balkón i galerie se otvíraly dvěma vchody a vešly se k nim i malé šatny.

Výzdoba prostoru byla poměrně skromná. Stěny dekorovaly pilastry, poprsně lóží, balkónu i galerie pročlenila pravoúhlá mírně zapadlá pole. U lóží se uplatnil také motiv kruhu. K sezení sloužila jednoduchá dřevěná sedátka, jen místa v lóžích překryl plyšový potah. Mezi hledištěm a jevištěm se do čtyřmetrové hloubky propadalo orchestřiště zamýšlené pro 35 hudebníků; často zde však účinkovalo až 45 muzikantů. Plochu nad jevištním portálem ozdobila malovaná drapérie s centrálně umístěným znakem Čech, Moravy a Slezska. Původní malovaná opona, jejímž autorem byl Jan Václav Kautský znázorňovala alegorickou figurální scénu v antikizujícím prostředí. Brněnské divadlo ji získalo jako dar z Prahy.11 Místnost uzavíral kazetový strop.

V průběhu let se značně rozšířilo také provozní zázemí, stále si ovšem zachovávalo poměrně jednoduchý až provizorní ráz. Řada místností neměla příliš vhodné umístění, zejména dámské a pánské sólové šatny. Kromě těch se zde nacházely dvě šatny pro sbor, rekvizitárna, skladiště záclon, sklad pro hudební nástroje, krejčovská dílna, archiv, kancelář ředitele a kancelář Družstva. Mimo objekt, na dvorku v bývalé kuželně a místnosti pro kuželkáře, bylo umístěno skladiště dekorací a nábytkárna.

Stavební úpravy interiéru se promítly i do vnější podoby objektu, zvláště do vzhledu křídla s divadelním sálem. Objekt se zvýšil, v místě styku s kolmým domem Ratvitova náměstí č. 6 vznikl mírně předstupující rizalit, čímž bylo dosaženo proporční symetrie ve vztahu k již stojícímu rizalitovému zakončení divadelního křídla. Proměnila se také fasáda.12 Původní šestici okenních os nechal architekt zazdít, u levého nároží vznikly dva nové vstupy, další vchod vložil do středu křídla a dva k pravému rizalitu. Přízemí rozčlenila pásová rustika, pod kordónovou římsou přecházející do hladkého, nečleněného pásu, jenž sloužil jako rám pro reklamní plachtu oznamující aktuální divadelní představení. Patro nad římsou členilo šest slepých oken (čtyři šestidílná a dvě krajní dvoudílná). Rizalit sousedící s objektem č. 3 (Veveří ulice) prolomilo v přízemí úzké segmentově zaklenuté okno, v patře pak okno obdélné. Do protilehlého rizalitu byl vložen vchod, nad ním se v jedné ose nad sebou nacházela dvě obdélná okna. Níže položené okno zvýraznila trojúhelná suprafenestra, nesená dvojící volut. Všechny okenní otvory rizalitů lemovala šambrána. Nároží zdůraznily lizény se zapuštěným středem. Rizality vrcholily v trojúhelných štítech.

I přes tyto stavební úpravy narůstala nespokojenost s podobou a vnitřním členěním divadla. Velmi výmluvným je v tomto ohledu článek uveřejněný v roce 1909 v Hudebních novinách: „Kdo nebyl jsi na jevišti našeho divadla, posluž si tímto popisem a utvoř si aspoň částečně obrázek této – morny. Z foyeru přijdeš do smrduté předmístnosti naplněné rekvisitami, starým zaprášeným haraburdím. Kamkolvěk pohlédneš, visí pavučiny, stěny plné prachu – podlaha černá, snad po kolik roků již neumytá. Celou touto místností, z níž jedna velká vrata vedou na dvůr, druhá přímo proti těmto na jeviště, vane nesnesitelný zápach, to ze dvou otevřených, nečistých záchodků. […] V přízemí jeviště jsou dvě oblékárny malé, nízké, pomalované pro solistky a solisty. […] Zde, kde stýká se tolik lidí, vyvíjí se tolik horka, že bývá tam k zadušení. Upraviv se herec, prchá z těchto cel na jeviště, jsa celý rozpařen. […] Na naší scéně musí mít pěvec hlasivky jako řemeny, aby v krátce hlasu zcela nepozbyl. Z podlahy, jakmile jen trochu přidupneš, zdvihnou se ihned kotouče prachu. […] Dveřmi uprostřed jeviště vchází se na temné schodiště, vedoucí k oblékárnám sboru, dámského v mezaninu a pánského v 1. poschodí. […] Nejhůře je na tom mužský sbor, který má kumbálek oddělený deskovou stěnou od oblékárny statistů. V malé místnosti tísní se tu houf lidí. […] A dává-li se takhle „Dalibor“ a přijde lid, vojsko – statisté a statistky – Bože, dál nelze psát!“13

Družstvo tedy přistoupilo k vyhlášení dvoukolové architektonické soutěže, která měla nalézt ideální návrh nové divadelní scény. Z původně vytipovaných stavebních parcel (Lužánky, pozemek na Haberlerově ulici) se jako nejpříhodnější nakonec jevila stávající lokalita s divadlem na Veveří. Uvažované stavební místo zahrnovalo vlastní divadlo14 a dále nově zakoupený dům na Veveří ulici s č. 315 a objekt ústavu slepců16.

První, ideové kolo soutěže proběhlo v roce 1910, druhá, věcná část o tři roky později. Výsledek však byl přinejmenším rozpačitý. Porota neohodnotila žádný z návrhů jako vítězný, naopak k realizaci (či dalšímu rozpracování) doporučila projekt, jež sama původně pro nedodržení podmínek ze soutěže vyloučila – projekt Bohumila Hübschmanna s heslem „Caveant consules“. K jakémukoliv jednání v tomto směru však již nedošlo, v roce 1914 vypukla první světová válka a síly i pozornost se soustředily do zcela jiných oblastí.

Novou intenzivní vlnu zájmu o vybudování české divadelní novostavby zaznamenáváme po roce 1918. Celospolečenské změny se nejdříve projevily ve vlastním provozu organizace – opera a balet přesídlily z Divadla na Veveří do původního německého divadla Na Hradbách, opereta přešla do objektu Reduty.17 Divadlo na Veveří se tak stalo výlučně činoherní scénou („jen větší výpravní hry se inscenovaly v Městském divadle“).18 Bylo ovšem evidentní, že stávající divadelní objekt na náročný provoz nestačí. Družstvo, které obnovilo svou činnost po první světové válce, tedy vyhlásilo další architektonickou soutěž. I tentokrát to bylo dvoukolové klání, jeho části proběhly v letech 1936 a 1937. Nejvýše byl nakonec ohodnocen projekt Jana Víška, plán měl být po dořešení detailů a dopracování realizován. Avšak ani v tomto případě stavební práce nezapočaly, nadějný vývoj opět přerušily válečné události.

Hlavní zájem veřejnosti, odborné i laické, se od prvního desetiletí 20. století zaměřoval především na průběh a výsledky architektonických soutěží. Provoz ve starém divadle ovšem nebyl přerušen a budova, i když stále označovaná za provizorium, musela fungovat a být po technické i stavební stránce v pořádku. Zaznamenáváme tak řadu dílčích oprav, úprav a inovací scény – např. v roce 1900 nahradilo plynové osvětlení jeviště světlo elektrické (do roku 1916 byla elektrifikována celá divadelní budova),19 spravovalo se vadné vedení ústředního topení nebo roku 1903 podlahy v hledišti poškozené požárem.20 Na začátku dvacátých let vzniklo zděné skladiště dekorací, umožňující umístění kulis na výšku. Současně proběhla restaurace a výmalba stropu i stěn hlediště, novou fasádu získaly také vnější stěny objektu (asi 1926). Následně (snad roku 1925 či 1928) byla přeložena zkušebna z přízemí do prvního patra dvorního křídla objektu na Ratvitově náměstí č. 3,21 hlediště získalo nová sedadla, opravovaly se lóže. V roce 1935 praskla ve vestibulu divadla vodovodní roura – téměř okamžitě byla nahrazena novou, unikající voda ovšem podemlela půdu pod základy stavby natolik, že se na fasádě směřující do Ratvitova náměstí objevily trhliny. Provoz divadla byl z bezpečnostních důvodů na několik dní úplně přerušen, činnost byla obnovena až po nákladných opravách.22 Prasklé vodovodní potrubí a následné opravy po delší čas zajišťovaly soudobým tiskovinám vděčné téma k diskuzím a úvahám o tom, jak dlouho bude ještě stávající budova schopná provozu a zda se Brno kdy dočká nové české scény. Vtipně celou problematiku shrnuta píseň v operetě „Apropos co dělá Andula“: „V Brně věří, na Veveří že prý mají divadlo, a zatím mají co držet, aby jim to nespadlo. Stavět nové divadlo přišlo by dnes draze, a kdyby se stavělo, tož tak tedy v Praze.“23

Další úpravy divadelního areálu následovaly v letech 1938–1939. Byty v budově na Ratvitově náměstí č. 6 se přeměnily na účtárny (1. patro), kanceláře a sklad čalounů a rekvizit, místnosti v domě Veveří č. 3 sloužily po adaptaci jako dámská a pánská krejčovna, šatny pro účinkující, sklady materiálu a jiné provozní místnosti. Balkón a galerie získaly nové podlahy. Z přízemí úplně zmizela místa k stání, na balkóně se jejich počet znatelně snížil.24

Současně v roce 1939 zakoupilo Družstvo ke stávajícím objektům dva sousední domy na Veveří ulici č. 5 a č. 7.25

Divadlo svá představení uvádělo i v prvních letech 2. světové války, k 11. listopadu 1941 však německá správa provoz pozastavila. Krátce se hrálo pouze mezi lety 1943–1944. V tomto období proběhla také řada drobnějších stavebních úprav – např. stěny velkého foyeru pokryl mramorový obklad, podlahu zánovní dlažba, původní proscéniové lóže nahradily zcela nové, zvětšilo se orchestřiště. Opravil se také hlavní vchod z Ratvitova náměstí.26 Částečně renovovaný areál však záhy těžce poškodila dvojice leteckých náletů. První zasáhl divadlo v listopadu 1944, druhý v dubnu následujícího roku. Letecké pumy poničily sklad dekorací (střechu a podlahu), vlastní divadelní sál (podlahu a zadní stěnu jeviště, strop hlediště, přední řady přízemních sedadel, propadlo) a zasáhly také spuštěnou železnou oponu. Rozbilo se vodovodní potrubí, skla v oknech. V důsledku druhého náletu bylo nutné zbořit dvorní křídlo domu Veveří č. 3.27 Zcela zničena pak byla budova s č. 7 na Ratvitově náměstí. Náročné vyklízení sutin, opravy a zajišťování zničených částí započaly téměř ihned po ukončení válečných událostí. Povolení k přestavbě a opětovnému konání divadelních představení však scéna obdržela až v září 1946.28

V roce 1951 kontrolovala komise Krajského národního výboru v Brně stav budovy a zjistila, že objekt není stavebně v pořádku a „ujíždí“. To potvrdila i následující kontrola ze 4. června 1952. V této době bylo již zcela evidentní vydutí a opadávání omítek. Po jejich odstranění se objevily trhliny, táhnoucí se po celé délce zdiva. Oslovení soudní znalci Emil Robíček a Josef Hořčica ve svém posudku z 10. června 1952 doporučili „provoz ihned zastavit, budovu vyklidit, uzavřít a pokud možno v nejkratší době celý objekt divadla zbourati a odkliditi“.29 Obávali se zřícení budovy a možného ohrožení lidských životů. Technický referát ÚNV v Brně reagoval 12. června 1952 okamžitým zákazem jakékoli činnosti v objektu a jeho využívání. Pokud by nebylo možné budovu zrekonstruovat, a to již nebylo, měla být v co nejkratší době zbořena.

Poslední představení se ve starém divadle odehrálo 11. června 1952, jednalo se o hru Tchaj Djan-Čuna Na jih od 38. rovnoběžky. O několik dní později začalo bourání scény.30

 

Poznámky:

1  V roce 1870 podlehla Reduta téměř kompletně požáru.

2  Např. u Mondscheinů na Malé Pekařské (Kopečné) ulici, „U bílého kříže“ (Pekařská 80), „U mexikánského císaře“ (Pražská 22), „U Olivů“ (Cejl 42), „U Mildnerů“ (Bratislavská 80), v Živnostenském spolku (Jesuitská 13) a jinde.

3  Archiv města Brna (dále jen AMB), fond R 35 Družstvo českého národního divadla (1805) 1881–1949 (dále jen fond R 35), inv. č. 1, poř. č. 1, Divadelní družstvo v Brně.

Ibidem.

5  Ema Pechová, Padesát minus jedna, in: F. Nestroj (red.), Zlatá kniha vydaná Družstvem českého národního divadla v jubilejním roce 1934 na oslavu 50letého trvání stálého českého divadla v Brně ve vlastní budově na Veveří, Brno 1934, s. 108.

6  Jiřina Telcová-Jurenková, Divadlo na Veveří ulici a jeho budova, Časopis moravského muzea XLV, 1960, s. 200.

7  František Kožík, Divadlo na Veveří, in: Nestroj (pozn. 5), s. 19.

8  Viz Telcová-Jurenková (pozn. 6), s. 200.

9  AMB, fond R 35, inv. č. 2, poř. č. 2, Protokol družstva národního divadla v Brně. Zápis valné hromady dne 5. března 1893.

10 Julius Schnirch – Bohuslav Babánek, Družstvo čes. Národního divadla v Brně a snahy o stavbu nového divadla, in: Nestroj (pozn. 5), s. 64.

11 Viz Telcová-Jurenková (pozn. 6), s. 208. Opona je v současné době uložena v Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea v Brně.

12 Vzhled divadelního křídla je dokumentován fotografií vzniklou kolem roku 1917 (publikovanou v tomto roce v Ottově divadelním slovníku) a fotografiemi ze dvacátých let 20. století. Starší obrazový materiál, případně popis objektu, se nepodařilo objevit. Lze ovšem předpokládat, že tyto snímky dokládají podobu divadla po rekonstrukci v roce 1894. Tehdejší stavební úpravy byly totiž největší a nejrozsáhlejší, již se objektu divadla, přinejmenším do dvacátých let 20. století, dostalo.

13 AMB, fond R 35, krab. č. 36, inv. č. 382 a-m, Národní divadlo v Brně: V zákulisí, Hudební noviny, 1909.

14 Nárožní stavby Veveří č. 1 a Ratvitova náměstí č. 6, včetně k nim náležejícím pozemkům.

15 Zakoupen roku 1909.

16 Ratvitovo náměstí č. 7. Družstvo dům koupilo v roce 1910, kupní smlouva byla sepsána roku 1915, později objekt využívalo Ředitelství státních drah.

17 Původní německé divadlo Na Hradbách muselo podle nového ustanovení na 5 dní v týdnu postoupit prostory českým představením. Naopak v Redutě hráli Češi dva dny v týdnu, zbývající byly vyhrazena německým inscenacím.

18 Viz Telcová-Jurenková (pozn. 6), s. 202.

19 AMB, R 35, krab. č. 13, inv. č. 205 a-e, Historie přestaveb Národního divadla v Brně na Veveří, nyní Mahenovy činohry.

20 AMB, R 35, krab.č. 8, inv.č. 74, Přehled divadelního vývoje a činnosti Družstva českého Národního divadla v Brně (pro jubilejní výstavu 6. 12. 1934– 6. 1. 1935).

21 Viz pozn. 19.

22 AMB, R 35, krab. č. 13, inv. č. 205 a-e, Přípravné práce Družstva českého Národního divadla v Brně k veřejné soutěži na projekt nového českého divadla v Brně (resumé), Brno 1936, s. 3.

23 AMB, R 35, krab. č. 36, inv. č. 382g, Zpívá K. Kosina v operetě: „Apropos co dělá Andula“, březen 1935.

24 Viz pozn. 19.

25 V domech původně sídlil Zemský ústav pro zvelebování živností pro zemi Moravu v Brně.

26 Viz pozn. 19.

27 Ibidem.

28 AMB, R 35, krab. č. 12, inv. č. 108 d, dopis Národního výboru zemského hlavního města Brna Ředitelství Národního divadla, V Brně dne 8. října 1946.

29 Národní divadlo Brno, Archiv – umělecká dokumentace, Poznámky o zastavení provozu ve Starém divadle v Brně, na Veveří ul. Z úředních dokumentů v kanceláři technické správy Státního divadla v Brně, 6. 6. 1960.

30 Rizalit a nárožní osa divadla, přiléhající k domům na Veveří ulici, zůstaly stát až do roku 1973. David Bimka, Prozatímní divadlo hrálo šedesát let, Deník, 23. 7. 2007.

Prameny a literatura:

– Archiv města Brna, fond R 35 Družstvo českého národního divadla (1805) 1881–1949

– Moravské zemské muzeum v Brně, Oddělení dějin divadla

– Národní divadlo Brno, Archiv – umělecká dokumentace

– F. A. Šrom – J. S. Wurm – Bedřich Hoppe – Emanuel Tužil, České divadlo v Brně, Moravská orlice X, 1881, č. 24, 30. 1., s. 1

– Adolf Stránský, Divadelní listy, Moravská orlice X, 1881, č. 256, 10. 11., s. 1–2

– České divadlo v Brně, Moravská orlice XI, 1882, č. 104, 6. 5., s. 1

– Národní divadlo v Brně, Moravská orlice XII, 1883, č. 79, 6. 4., s. 1

– Miloslav Hýsek, Dějiny českého divadla v Brně, Brno 1907

– Vilém Mrštík, Národní divadlo v Brně, Lidové noviny XVI, 1908, č. 353, 24. 12., s. 37

– Karel H. Kepka, Národní divadlo v Brně, Lidové noviny XVII, 1909, č. 24, 24. 1., s. 9–10

– Josef Fanta – Jan Kotěra, Pro Národní divadlo v Brně, Moravská orlice XLVII, 1909, č. 46, 26.2., s. 1–2

– Národní divadlo v Brně: V zákulisí, Hudební noviny, 1909

– Jaroslav Helfert, Národní divadlo v Brně, Praha 1918

– Karel Tauš (red.), Almanach Zemského divadla v Brně, Brno 1933

– F. Nestroj (red.), Zlatá kniha vydaná Družstvem českého národního divadla v jubilejním roce 1934 na oslavu 50letého trvání stálého českého divadla vBrně ve vlastní budově na Veveří, Brno 1934

– Karel Tauš, Padesát let českého Národního divadla v Brně, Brno 1934

– Oldřich Starý, Soutěž na státní divadlo v Brně. Významný přínos ve vývoji naší architektury, Architektura ČSR, 1957, č. 6, s. 327–344

– Jiřina Telcová-Jurenková, Divadlo na Veveří ulici a jeho budova, Časopis moravského muzea – Acta Musei Moraviae XLV, 1960 [s. ?]

– Eugenie Dufková (ed.), Putování múzy Thálie: Sto let stálého českého divadla v Brně 1884–1984, Brno 1984

– J. T. [Jiřina Telcová], Výstava 100 let stálého českého divadla v Brně, Brno 1984

– Pavel Zatloukal, Brněnská okružní třída, Brno 1997, s. 140–143

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s.125–129

– Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století, Olomouc 2002, s. 567–571

 

 

Tágy: Belle Époque, již neexistující budova, Rakousko-Uhersko

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestmínustři=