enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Činoherní klub

Milada Pavlíková-Petříková

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1932 | stavba

Činoherní klub se nalézá v domě, vyprojektovaném pro první český feministicky orientovaný spolek, Ženský klub český. První česká architektka Milada Petříková-Pavlíková navrhla budovu spolu s vnitřním zařízením v roce 1929, stavbu v letech 1931–1932 provedla firma Václava Nekvasila. V lednu 1932 již stavební úřad povolil užívání domu. V objektu, který sloužil jako ubytovna žen, se v podzemí nacházel přednáškový sál a klubovní místnosti. Součástí domu byla i knihovna a restaurace.


(zobrazit)1965 | Činoherní klub

Samotné divadlo se nachází v suterénu, v místě původního přednáškového sálu. Do tohoto prostoru se jako první během války (1941–1942) přestěhovalo z Měšťanské besedy ochotnické studio Čin. Ještě za války, v roce 1944 tady vystupovalo divadlo Větrník. V roce 1959 zahájilo na prknech divadla Ve Smečkách svou činnost divadlo Semafor. V roce 1965 se divadlo stalo sídlem nově založeného Činoherního klubu.


(zobrazit)80. léta 20. století | rekonstrukce

První větší adaptace pro divadlo nevyhovujícího sálu, včetně úpravy přízemního vestibulu, proběhla v letech 1983–1986 podle projektu architekta Petra Fuchse (nar. 1948. Architekt nijak nenarušil původní architektonickou koncepci sálu Milady Pavlíkové-Petříkové, která je dobře čitelná dodnes.


(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce
Rekonstrukce divadla souvisí se získáním objektu ve dvoře domu v roce 1990. V letech 1990–1999 ČK postupně rozšiřoval prostory, které nakonec propojily divadlo se získaným objektem (změny navrhoval Jan Gruber). Postupnou rekonstrukci v roce 2002 dokončil architekt Karel Doubner.

lidé

(zobrazit)Milada Pavlíková-Petříková |hlavní architekt

První česká architektka. Manželka arch. Theodora Petříka. Studovala klasické dívčí gymnázium v Praze, v roce 1914 byla přijata jako soukromá hospitantka na tehdy České vysoké škole technické v Praze, v roce 1918 uznána řádnou posluchačkou, školu absolvovala v roce 1921. Po studiích pracovala jako svobodná architektka, projektovala stavby ve stylu rondokubismu a funkcionalismu. Zabývala se rovněž navrhováním interiérů a nábytku (např. návrh vnitřního zařízení dětské prodejny oděvního průmyslu v Praze v Rytířské ul., 1949). Realizovala nájemní dům v Praze-Holešovicích v Přístavní ul. 55 (spolu s T. Petříkem, 1922), domy Stavebního družstva pro zřízení útulného domova osamělým ženám v Praze-Dejvicích, Šolínova 1 a 3 (P 1922, 1923–1934), rodinný dům v Dobřechovicích (1923), interiéry Dívčí studentské koleje Budeč v Praze-Vinohradech (1924), Sociální ústav pro ochranu žen bez přístřeší s malými dětmi v Praze-Vinohradech (spolu s T. Petříkem, 1928), rodinný dům v Praze-Dejvicích (spolu s T. Petříkem, 1929), spolkový dům a vybavení „Ženského klubu českého“ v Praze Ve Smečkách 26 (P 1929, 1931–1933), Jesle a mateřskou školku dr. V. Vacka v Praze-Lhotce (spolu s Janem Mayerem, 1947–1950). Od roku 1950 byla zaměstnána ve Stavoprojektu v Praze, v oddělení urbanismu vedeném Stanislavem Semrádem. Později přešla do Rudného projektu, kde pracovala na urbanistických plánech sídlišť a dolů.

M. Petříková-Pavlíková se jako členka Ženského klubu českého věnovala aktivně ženské otázce: v roce 1932 přednášela  v Ženském klubu na téma „Byt samostatné (zaměstnané) ženy“ (tiskem „Jak bydlet“, Orbis); v r. 1941 přednesla v Plzni v dělnické lidové škole příspěvek: „Bytová kultura“. Je autorkou řady odborných i popularizačních studií na téma dětské jesle, racionální kuchyně, rodinný dům, věnovala se popularizaci kulturního bydlení na venkově. (Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.; Marie Benešová, In Memoriam první české architektky, Architektura ČSSR, 1985, č. 10, s. 461-462.)


Josef Mezera |architekt
(zobrazit)Petr Fuchs |architekt

Absolvent Vysoké školy Uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Josefa Svobody, započal projekční praxi ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (záchrana lidové architektury, Skanzen v Kouřimi, Jablonné nad Orlicí) a od roku 1980 se jako volný architekt věnoval rekonstrukcím historických měst a objektů (náměstí a lidové domy v Jablonném nad Orlicí, Husův dům v Kostnici, Činoherní klub Praha). Před rokem 1989 založil vlastní atelier FUXTEAM v.o.s., který se věnuje muzejním expozicím a velkým výstavám doma i v zahraničí. Ve své vlastní tvorbě navrhuje a realizuje především atypické rodinné domy.


Jan Gruber |architekt
Karel Doubner |architekt

historie

Činoherní klub se nalézá v domě, vyprojektovaném pro první český feministicky orientovaný spolek, Ženský klub český. Mezi zakladatelky klubu patřila mimo jiné i manželka T. G. Masaryka Charlotta Masaryková. Ženský klub český vznikl 10. září 1902 a na počátku sdružoval jedenáct ženských spolků. V roce 1928 založil Stavební družstvo Ženského klubu českého, jehož úkolem bylo postavit dům pro spolkové účely. Iniciátorkami se staly senátorka Františka Plamínková (popravená v prvních letech nacistické okupace), Alice Masaryková a první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková (1895–1985), která budovu spolu s vnitřním zařízením navrhla.

Objekt byl postaven z darů, sbírek, členských příspěvků a z půjčky Úrazové pojišťovny. Architektka vypracovala plány v roce 1929, stavbu v letech 1931–1932 provedla firma Václava Nekvasila. V lednu 1932 již stavební úřad povolil užívání domu. V objektu, který sloužil jako ubytovna žen, se v podzemí nacházel přednáškový sál a klubovní místnosti. Součástí domu byla i knihovna a restaurace.

Dům Ženského klubu sloužil jako centrum pro řadu ženských organizací. Působila zde například Ženská liga pro mír a svobodu, Výbor pro volební právo žen i Ženská národní rada. V poslední jmenované organizaci působila Milada Horáková, která byla po řadu let i členkou výboru, a to až do násilného ukončení činnosti Ženského klubu českého 27. září 1949.

Po roce 1949 byl majetek převeden na komunistickou Radu žen a později na dobrovolnickou organizaci Československý svaz žen. Ministerstvo vnitra 28. září 1952 zrušilo podle zákona č. 110/1950 a vládního nařízení č. 195/1950 Stavební družstvo Ženského klubu českého, dne 4. září 1952 byla na budovu uvalena národní správa a nemovitost převzal Bytový podnik hlavního města Prahy. V roce 1955 dům přešel do majetku státu. V roce 1994 převedl stát nemovitost rozhodnutím Ministerstva financí ČR do vlastnictví hlavního města Prahy – Městské části Prahy 1.

Samotné divadlo se nachází v suterénu, v místě původního přednáškového sálu. Do tohoto prostoru se jako první během války (1941–1942) přestěhovalo z Měšťanské besedy ochotnické studio Čin. Ještě za války, v roce 1944 tady vystupovalo divadlo Větrník.

V roce 1959 zahájilo na prknech divadla Ve Smečkách svou činnost divadlo Semafor. Sál už v té době nebyl v dobrém stavu. To se stalo úřadům vítanou záminkou pro možnost zkomplikovat Semaforu život – údajná rychlá rekonstrukce divadla, která se měla podle plánu stihnout během prázdnin 1961, se protáhla i do dalších let a Semafor se do divadla už nesměl vrátit. Suterénní prostory byly shledány pro divadlo nevhodné a vypadalo to, že se tady už hrát nebude. Z plánované rekonstrukce byly nakonec jen menší úpravy a divadlo se po přestávce znovu otevřelo. Od sezóny 1962/63 do konce sezóny 1964/65 tu bez problémů hrálo kabaretní divadlo Paravan. V roce 1965 se divadlo stalo sídlem nově založeného Činoherního klubu.

První větší adaptace pro divadlo nevyhovujícího sálu, včetně úpravy přízemního vestibulu, proběhla v letech 1983–1986 podle projektu architekta Petra Fuchse (nar. 1948), absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové u Josefa Svobody. Architekt nijak nenarušil původní architektonickou koncepci sálu Milady Pavlíkové-Petříkové, která je dobře čitelná dodnes.

Hlediště tvoří malý sál s obíhajícím balkonem a blízkým mělkým jevištěm. Světlou barevnost přednáškového sálu vystřídaly temnější tóny. Podle slov architekta: „Celý výtvarný koncept byl postaven na užití levných, ale praktických materiálů – ostře pálená dlažba, černý koruntový šmirgl na balkoně – akustika, zemité barvy vestibulu atd. Nic jiného v té době u nás nebylo k sehnání.“
Architekt Fuchs vybavil divadlo novým osvětlením, mělké jeviště doplnil o tahy a obnovil původní systém vzduchotechniky. Kvůli stísněným podmínkám bylo nutné zvětšit herecké šatny, sociální zázemí herců, kancelář provozu i bar.
Druhá rekonstrukce divadla souvisí se získáním objektu ve dvoře domu v roce 1990. V letech 1990–1999 ČK postupně rozšiřoval prostory, které nakonec propojily divadlo se získaným objektem (změny navrhoval Jan Gruber). K původním bočním vstupům do hlediště přibyly dva nové zadní vstupy a vznikl nový prostor pro skladování dekorací. V roce 1999 se získaný objekt Ve Smečkách 28 stal administrativní budovou a zkušebnou Činoherního klubu. Postupnou rekonstrukci v roce 2002 dokončil architekt Karel Doubner. Zvětšilo se zázemí divadla a také foyer. Jeviště a hlediště neprošly podstatnými změnami, s výjimkou výměny sedadel, vytvořením nové deváté řady a zadního přístupu na jeviště.

Činoherní klub vznikl roku 1965 jako součást Státního divadelního studia. U jeho zrodu stáli režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem divadla. První inscenací Činoherního klubu byl Piknik Ladislava Smočka v autorově režii. Činoherní klub se během jediné sezóny stal jedním z nejpopulárnějších pražských divadel. Popularita jeho herců rostla s každou inscenací, řada z nich se stala vzápětí protagonisty proslulých filmů tzv. „nové vlny“ konce šedesátých let 20. století. Činoherní klub byl a dodnes je „divadlem režírovaných herců“ – režiséři divadla nikdy nehledali efektní režijní postupy mimo herecké prostředky.

Sál Činoherního klubu sehrál významnou roli v událostech konce roku 1989: 19. listopadu bylo na jeho jevišti založeno Občanské fórum.

Prameny a literatura:

–  Úřad Městské části Praha 1, archiv odboru výstavby, spis domu čp. 594/II

–  Činoherní klub 1965–2005, Praha 2006

–  Mirek Vodrážka, Církve versus Náhrobní kámen Ženského klubu českého, Britské listy 24. 1. 2008, online: blisty.cz/art/38544.html

–  Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000, s. 386, 426, 426

 

Tágy: Funkcionalismus, První republika, řadový dům, suterénní divadlo

 

Autor: Markéta Svobodová

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmmínuspět=