enczsksiplhudeit
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Karla Pippicha

Jindřich Freiwald, Jaroslav Böhm

alias Divadlo Zd. Nejedlého
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1801 | První divadlo

Markvart Josef Koc z Dobrše dal v roce 1801 podnět k uspořádání sbírky na zřízení stálého divadla. Dne 20. srpna 1801 k tomuto účelu Koc zakoupil bývalý špitální kostel sv. Jana Křtitele, zrušený za josefínských reforem v roce 1788. Po provedení nejnutnějších adaptačních úprav byla tato první divadelní budova v Chrudimi otevřena 18. října 1801 německým představením Kotzebueovy veselohry Das Epigramm.


(zobrazit)1850 | požár
Zhoubný požár, který zachvátil město 6. srpna 1850, poničil také budovu divadla. Její obnova proběhla podle projektu Františka Schmoranze staršího v letech 1851-1853. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 24. dubna 1854.
(zobrazit)1875 | rekonstrukce
 V roce 1875 došlo k dalším stavebním úpravám divadla, které svou kapacitou již nepostačovalo diváckému zájmu. Podle projektu Fr. Schmoranze staršího byly tehdy upraveny nejen prostory hlediště, které dosáhlo kapacity 600 míst, ale také jeviště s provazištěm a propadlištěm i provozní a technické zázemí budovy.
(zobrazit)1911 | Založení spolku
V listopadu roku 1908 věnovala městská spořitelna obci 40 tisíc korun na zřízení nového divadla. To byl základ finančního fondu, rozšiřovaného v následujících letech dary a veřejnými sbírkami. V srpnu 1911 byl ke správě peněz založen Spolek pro zbudování městského divadla v Chrudimi. První světová válka však veškeré další aktivity pozastavila.
(zobrazit)1930 | Soutěž

Spolek pro stavbu nového divadla přímo vyzval pražskou projekční kancelář Freiwald-Böhm, pardubického Karla Řepu a vídeňský ateliér Helmer & Fellner ke zpracování návrhu v srpnu roku 1930. Projekty, dodané do 15. prosince 1930, posoudila ve dnech 21.-22. března 1931 porota, složená z architektů Josefa Štěpánka a Vlastislava Hofmana a Josefa Matěje Gottlieba, scénografa Národního divadla, který v jury nahradil zemřelého Gustava Schmoranze, ředitele téže scény.


(zobrazit)1931 | stavba

Po předložení návrhů se spolkový výbor 25. dubna 1931 rozhodl doporučit městské radě, aby vypracováním definitivního projektu pověřila firmu Freiwald-Böhm. Základní kámen k novému divadlu byl položen při slavnosti dne 28. října 1931.


(zobrazit)1934 | Otevření

Slavnostní otevření nové divadelní budovy, pojmenované k poctě Karla Pippicha, se uskutečnilo 18. února 1934 představením Smetanovy Libuše v provedení chrudimských ochotníků režírovaných Rudolfem Geisslerem s několika hostujícími sólisty Národního divadla.


(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce

V devadesátých letech 20. století proběhla pietní rekonstrukce divadelní budovy podle návrhu ing. arch. Jana Klimeše z Pardubic.


lidé

(zobrazit)Jindřich Freiwald |hlavní architekt

Patřil k nejproduktivnějším českým architektům dvacátých a třicátých let 20. století. Projekční kancelář, kterou vedl společně s Jaroslavem Böhmem /Freiwald & Böhm/ navrhla mezi světovými válkami množství rodinných domů i jejich kolonií, desítky nájemních obecních domů, finančních ústavů i několik sborů čs. církve husitské v územním záběru od Duchcova až po Slovensko, Podkarpatskou Rus (Užhorod a Chust). V kontextu Freiwaldova místy kvalitativně kolísavého díla jsou vysoce hodnoceny zejména tři divadelní budovy: v Hronově (1930), v Chrudimi (1934) a v Kolíně (1939).

http://www.mestohronov.cz/osobnosti-mesta/clanek/ing-arch-jindrich-freiwald

Více divadel

Jaroslav Böhm |hlavní architekt, architekt - účastník soutěže
(zobrazit)František Schmoranz |architekt, člen poroty

Patřil k představitelům neogotiky, v níž vytvořil některé novostavby, například hrobku rodiny Karla Chotka ve Valtířově u Ústí nad Labem, především se však výrazně podílel na řadě puristických rekonstrukcí. Neogoticky přestavěl zámek Žleby, postavil též řadu budov v Chrudimi. Restauroval zde kostel Nanebevzetí Panny Marie.

In:

http://wapedia.mobi/cs/František_Schmoranz_starší

Více divadel

Josef Kubíček |architekt
(zobrazit)Jan Klimeš |architekt
Založil v roce 1992 atelier Zelený dům.

Karel Hannauer |architekt
Josef Zizius |architekt
(zobrazit)Hermann Helmer Jr. |architekt - účastník soutěže

Architekt, mladší syn architekta Hermanna Helmera st., spoluvlastníka vídeňského projekčního ateliéru Fellner & Helmer specializovaného na stavby divadelních budov v celé Evropě i v zámoří (Jižní Amerika). Po studiích na vídeňské Vysoké škole technické pracoval v kanceláři svého otce, v níž působil i po jeho jeho smrti v roce 1919.

Hermann Helmer ml. vystudoval architekturu na vídeňské technice a pracoval  rovněž v kanceláři firmy svého otce. Díky Hermannovi pronikly v pozdní fázi do projektů ateliéru prvky secese.

Po smrti svého otce, v roce 1919, převzal Hermann vedení firmy, ale kvůli prohrané  1. světové válce stěží hledal na zmenšeném území Rakouska nějaké zakázky. Z dochovaných dokumentů víme, že se zúčastnil soutěže na výstavbu požárem zničeného bulharského Národního divadla v Sofii v roce 1923. Spolu s divadelním architektem Martinem Dülferem z Německa se dostal do užšího výběru. Soutěž nakonec vyhrál M. Dülfer. Zdá se, že potom byl ateliér rozpuštěn, ale přesné datum není známé. Nejpravděpodobněji po smrti H. Helmera ml.

Více divadel

(zobrazit)Josef Štěpánek |člen poroty

Pražský architekt. Žák Jana Kotěry.

In: Vlček, Pavel a kol.: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníku v Čechách. Praha 2004, pg.651

Více divadel

(zobrazit)František Urban |malíř

Jeho životní dílo je věnováno církevnímu umění, zejména nástěnné výzdobě chrámů a návrhům kostelních oken. Žák Ženíškův, zručný v kresbě a v komposici, stal se dekoratérem velkých ploch, stylisovaných s přízvukem vídeňské secese. Efektnost barvy přispěla k popularitě jeho prací, ale nezastřela jejich výtvarnou chudobu.

Lit.: F. [Urban], Výběr prací výzdoby chrámové;

A. Schroll, Vídeň, I. 1907, II. 1909; Umění I. 260; Dílo V. 97 a VI. 113;

P. Toman, Nový slovník č. výtv. umělců 712; Katalog posmrtné výstavy v Um.-prům. museu 1921. de.

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=6870

Více divadel

(zobrazit)Josef Matějů |sochař
Do roku 1992 zdobil  průčelí divadla originál sochy múzy komedie Thálie pražského sochaře Josefa Matějů (v současné době je socha umístěna před Základní uměleckou školou).

(zobrazit)Ladislav Šaloun |sochař
Od počátku 90.let 20. století se v interiéru divadla opět nachází bronzová busta významné osobnosti chrudimského divadelnictví dr. Karla Pippicha (1849–1921) od akademického sochaře Ladislava Šalouna.Více divadel

(zobrazit)Josef Alois Prokop |ředitel divadla

český pěvec (baryton), herec a divadelní ředitel, vystupoval v různých evropských zemích, v letech 1828 a 1843 – 1844 člen Stavovského divadla. Z Tylovy iniciativy založil v roce 1849 divadelní společnost První národní divadlo pro venkov. Vytvořil tak základy pro další činnost divadelní společností na venkově.


Karel Pippich |ředitel divadla
Alois Miller |ředitel divadla

historie

Volně stojící budova stojí pod bývalými hradebními valy jihozápadním směrem od historického jádra města; hlavním vstupním průčelím se obrací do rozšířeného uličního prostoru, levým bočním průčelím k vidlicovitě rozvětvenému náhonu z Chrudimky, pravým k nábřeží Karla Čapka nad regulovaným tokem řeky Chrudimky.

 

 

U zrodu chrudimského ochotnického divadla stál krajský hejtman Markvart Josef Koc z Dobrše, který dal v roce 1801 podnět k uspořádání sbírky na zřízení stálého divadla. K tomuto účelu Koc 20. srpna 1801 zakoupil bývalý špitální kostel sv. Jana Křtitele, zrušený za josefínských reforem v roce 1788. Po provedení nejnutnějších adaptačních úprav se tato první divadelní budova v Chrudimi otevřela 18. října 1788 německým představením Kotzebueovy veselohry Das Epigramm.

První chrudimští ochotníci vesměs pocházeli z příslušníků rodin místních úředníků, učitelů a také důstojníků chrudimské posádky. V polovině roku 1802 dostala původně jednopatrová budova divadla další patro. V divadle se nejprve střídaly převážně německy hrající zájezdní společnosti: v průběhu třetí a čtvrté dekády 19. století v Chrudimi nejčastěji hrála společnost Aloise Millera a herecká družina vedená ředitelkou Magdalenou Kochansky von Kochan. První česká promluva zazněla z divadelního jeviště až 19. března 1839 při akademii, na jejímž programu byla také česká recitace předmluvy Josefa Liboslava Zieglera, chrudimského děkana, pedagoga a významného obrozeneckého literáta, kolem něhož se semknula aktivní buditelská družina. První česky provozovanou činoherní inscenací v Chrudimi se v roce 1839 stal Tylův Nalezenec. Přes úspěch českých představení, která v městském divadle na přelomu třicátých a čtyřicátých let vehementně prosazoval jeho ředitel spisovatel Antonín Rybička Skutečský, se české inscenace kočovných společností i místních amatérů nadále hrály většinou v sále hostince U arcivévody Ferdinanda (např. 1. května 1843 zde ochotníci sehráli Škroupova Dráteníka). České divadlo se v Chrudimi plně prosazuje až po revolučním roce 1848. Dne 17. listopadu 1849 zde zahájila svou činnost česká kočovná divadelní společnost řízená Josefem Aloisem Prokopem.

Zhoubný požár, který zachvátil město 6. srpna 1850, poničil také budovu divadla. Její obnova proběhla podle projektu Františka Schmoranze staršího v letech 1851–1853, kdy se ke starší hmotě přistavělo nové křídlo s částí hlediště, orchestřištěm a jevištěm. Neorománsky historizující fasádu sjednotil architekt vertikálním rytmem lizén s plastickými poli a kruhovými terči a symetricky rozsazenými okny s půlkruhovými záklenky. Uliční průčelí divadla bylo trojosé, půlkruhově zakončené portálové vstupy s nástavci byly umístěny v postranních osách, okna kryly venkovní dřevěné žaluzie. Hledištní část divadla rytmizovala sestava úzkých okének s půlkruhovými záklenky a podstřešní nízká arkádová galerie. Divadlo se slavnostně otevřelo 24. dubna 1854.

V roce 1873 přešlo divadlo do vlastnictví chrudimské Občanské záložny. Probuzený zájem o ochotnickou činnost vedl v roce 1875 k dalším stavebním úpravám divadla, které svou kapacitou již nepostačovalo diváckému zájmu. Podle projektu osvědčeného F. Schmoranze st. byly tehdy celkovým nákladem 30 000 korun upraveny nejen prostory hlediště, které dosáhlo kapacity 600 míst, ale také jeviště s provazištěm a propadlištěm i provozní a technické zázemí budovy. Tuto podobu starého divadla zaznamenal ve svých vzpomínkách Vendelín Budil, ředitel jedné z proslulých českých divadelních společností, které do Chrudimi, „východočeských Athén“, v poslední třetině 19. století pravidelně zajížděly. Chrudimské divadlo podle Budila „připomínalo divadlo Stavovské na Ovocném trhu v Praze. Mělo šest portálních lóží a devět v prvním pořadí, přízemí s více než dvěma sty sedadel, parket a parter k stání a dosti velikou galerii. V pozadí za sedadly byl parter, určený pro studenty […] jeviště […] bylo poměrně úzké vzhledem ke své veliké hloubce a výšce, ale bylo opatřeno hojně pěknými dekoracemi a množstvím přístavků.“ Do segmentem zaklenutého jevištního portálu vytvořil oponu malovanou v secesním stylu František Urban.

V roce 1880 proběhl v Chrudimi Sjezd divadelních ochotníků českoslovanských, který posílil postavení města v rámci českého ochotnického divadla. Od osmdesátých let se na kvalitativním rozvoji chrudimského ochotnického spolku významně podílel dramatik, libretista a divadelní ředitel Karel Pippich (1849–1921).

Trhovou smlouvou ze dne 22. listopadu 1895 se vlastníkem budovy divadla stalo město Chrudim. V listopadu roku 1908 věnovala městská spořitelna obci 40 000 korun na zřízení nového divadla. To byl základ finančního fondu, rozšiřovaného v následujících letech dary a veřejnými sbírkami. V srpnu 1911 vznikl ke správě peněz Spolek pro zbudování městského divadla v Chrudimi. První světová válka však veškeré další aktivity pozastavila.

V roce 1921 se stará divadelní budova naposledy upravovala nákladem 40 000 korun. Myšlenka na stavbu nového divadla výrazně ožila až v roce 1927, kdy Spolek získal od spořitelny darem 200 000 korun. Krátce poté obec starou divadelní budovu, jejíž další užívání bylo z bezpečnostních důvodů úředně zakázáno, prodala městské spořitelně. Utržený obnos 1 200 000 korun hodlala Chrudim použít výhradně k vybudování moderního divadla. Staré divadlo v Široké ulici ustoupilo na jaře 1929  moderní funkcionalistické spořitelně, postavené podle plánů architekta Františka Alberta Libry v letech 1930–1931.

Pro stavbu nového divadla byla vybrána lokalita tzv. Roštiny pod bývalými hradebními valy jihozápadním směrem od historického jádra města. Spolek záměrně upustil od hledání projektu divadla cestou otevřené veřejné soutěže. Ke zpracování návrhu dle pevně stanoveného stavebního programu (divácká kapacita 600 míst k sezení, 300 míst k stání; zakomponování loutkového divadla a výstavní síně) v srpnu roku 1930 přímo vyzval pražskou projekční kancelář Freiwald–Böhm, pardubického Karla Řepu a vídeňský ateliér Fellner & Helmer. Projekty, dodané do 15. prosince 1930, posoudila 21.–22. března 1931 porota, složená z architektů Josefa Štěpánka a Vlastislava Hofmana a Josefa Matěje Gottlieba, scénografa Národního divadla, který v jury nahradil zemřelého Gustava Schmoranze, ředitele téže scény. Porotci se shodli na vyřazení stylově anachronického návrhu, podepsaného architektem Hermannem Helmerem mladším. Oběma českým projektantům pak Spolek zadal zpracování nových návrhů.

Z hlediska architektonického výrazu, užití vnitřního prostoru reformního typu i po technicko-provozní stránce byl z dvojice projektů, předložených v užším kole, progresivnější návrh Karla Řepy, žáka Josipa Plečnika. Řepou navržená puristicko-funkcionalistická budova vyrůstala na lichoběžníkovém půdoryse, který tvarově korespondoval se stavební parcelou na ostrožně „Roštině“. Jasně artikulované hmoty tvořily stupňovitou siluetu vrcholící segmentově zaoblenou věží provaziště. Oproti předešlé verzi svého návrhu ale Řepa nahradil vertikální akcent vstupního průčelí klidnějším rozvrhem. Také boční fasády divadla dostaly díky nízké podnoži a pozvolna klesajícím schodišťovým rampám spíše horizontální skladebný rytmus. Všechna průčelí budovy prořezávala průběžná pásová okna – typický atribut meziválečné avantgardní architektury. Hlediště mělo výsečový půdorys, s čelně položenými lóžemi v zadní části přízemí a s odvážně vykloněným amfiteatrálním balkonem. Kladně vyznívalo také Řepovo situování loutkového divadla nad vestibul a o podlaží výše výstavní síně, osvětlené střešními světlíky.

Naproti tomu Freiwaldův výrazově umírněnější návrh do značné míry vycházel z řešení, které architekt úspěšně použil už u divadla ve svém rodném Hronově (1928–1930). V návrhu chrudimské budovy zopakoval nejen pravoúhlou vstupní formaci s klasicizujícím – tentokrát pilířovým – portikem, situování schodišť a motiv boční otevřené lodžie, ale v zásadě i řešení interiérů, zejména hlediště. Na horní části vstupního bloku a na věži provaziště divadla Freiwald zprvu mínil – jak dokládají zachované perspektivní pohledy – uplatnit červené režné zdivo, plastický zubořez, plastické rámce a kruhová okna. Zapuštěný vstupní sloupový portikus měla ze stran rámovat figurální sousoší. Konečná střízlivější podoba exteriéru i jeho barevný souzvuk kombinující světlé vápenné fasády se žlutými lícovkami vykrystalizovaly patrně až v průběhu stavebních prací, neboť na čelním perspektivním pohledu, datovaném 15. července 1931, Freiwald zakreslil vstupní blok budovy obložený ještě bílým režným zdivem.

Po předložení návrhů se spolkový výbor 25. dubna 1931 rozhodl doporučit městské radě, aby vypracováním definitivního projektu pověřila firmu Freiwald–Böhm. Rada to učinila 13. května 1931; pražský ateliér dodal finální projekt v červenci téhož roku. Rozhodnutí zástupců Spolku, kteří se přiklonili ke konzervativnějšímu řešení divadla, přineslo – jak dokládají komentáře soutěžních projektů v dobovém tisku (ostrou protifreiwaldovskou kampaň vedl zejména Východočeský Republikán) – roztrpčené reakce veřejnosti (i odborné) a novinovou polemiku obou konkurujících architektů. V Památníku, vydaném při otevření nového divadla v roce 1934, obhajoval Freiwald architektonický výraz své budovy následovně: „Jednoduchá, avšak nebanální, ušlechtilá moderní forma, výraznost osvěžená vhodnou barvitostí materiálií, akcentování předního průčelí vážnou vertikálou sloupů portálu (který měl být obložen mramorem), zasazeného do klidné hmoty postranních schodišť, a siluetové vyvrcholení skulpturou nad středem předního průčelí byly základem snahy po dobrém výsledku, vyjadřujícím vnitřní podstatu díla.“

Po schválení Freiwaldových plánů Zemským úřadem v Praze obdržela novostavba divadla v září 1931 stavební povolení. Základní kámen k novému divadlu byl položen při slavnosti dne 28. října 1931. Na základě rozhodnutí z 9. listopadu téhož roku dostali úkol vést stavbu chrudimští stavitelé Josef Zizius a Josef Kubíček s tím, že železobetonové konstrukce, balkóny a stropy provede specializovaná pražská firma arch. Karel a ing. Jaroslav Hannauer. Práce na zvolené parcele započaly v březnu 1932 svážením stavebního materiálu. Po vytyčení půdorysu budovy začaly 8. dubna výkopy a betonování základů. V krátkém čase čtyř měsíců – do konce července roku 1932 – bylo dosaženo rovnosti stavby. Na začátku dubna roku 1933 se již v novostavbě prováděly vnitřní omítky a teracové dlažby. Z úspornosti bylo upuštěno od navrženého obložení vstupního portálu divadla bílým mramorem, které nahradila lacinější úprava z umělého pískovce. Většinu stavebních prací a dodávek vnitřního vybavení novostavby realizovaly místní nebo pražské firmy: např. montáž železných střešních konstrukcí nad hledištěm i jevištěm prováděla chrudimská firma Františka Wiesnera, truhlářské práce firma J. K. B. Šnajdrvintové, osvětlovací tělesa vyrobila podle vlastního Freiwaldova návrhu firma Anýž, malířskou výzdobu divadla provedla firma Fessl a Kadlec z Prahy, sedadla do hlediště obstarala firma Vosmanský z Peček, světlíky nad výstavní síní firma Wema z Prahy. Mimořádnou pozornost věnovali projektant i Spolek modernímu jevišti o rozměrech 10 × 19 m, které mělo kruhový horizont, dvojici pojízdných bočních scén o rozměrech 8 × 4 m, zadní scénu a bohaté osvětlovací zařízení, dodané – podobně jako pohyblivé části jeviště – pražskou firmou Antonín Vohralík. Vpravo od jeviště byly herecké šatny a kancelář ředitele, na opačné straně utilitární prostory dekoračního provozu (sklady, garderoba ad.). Celkový náklad na stavbu a její vnitřní zařízení činil 4 390 910 korun. Jindřich Freiwald ve svém projektu počítal s tím, že se divadelní novostavba stane impulsem k přeměně celého blízkého území. Proto do obdélného, v severní části se rozšířujícího náměstí před průčelím divadla původně navrhl umístění pomníku a klidového zákoutí s pergolou a kašnou – ty už však realizovány nebyly.

Nová divadelní budova, pojmenovana k poctě Karla Pippicha, se slavnostně otevřela 18. února 1934 představením Smetanovy Libuše v provedení chrudimských ochotníků v režii Rudolfa Geisslera s několika hostujícími sólisty Národního divadla.

V devadesátých letech 20. století proběhla pietní rekonstrukce divadelní budovy podle návrhu ing. arch. Jana Klimeše z Pardubic.

Současný stav

Volně stojící budovu vytváří aditivní seskupení několika nestejně vysokých kvadratických hmot s plochými, mědí krytými střechami. Široké nástupní schodiště vede ke středovému rizalitu hlavního průčelí, otevřenému trojicí vchodů a nad nimi rozměrnými okny foyeru. Na bocích rizalitu jsou nad sebou rozmístěna tři okrouhlá okna. Uprostřed horní hrany rizalitu nese kamenná konzola sochu divadelní Můzy. Stěny postranních fasád průčelí nejsou nad zvýšeným soklem s plochou pásovou bosáží, obíhající celou stavbu, členěny. Pravou boční fasádu budovy prolamuje směsice tvarově odlišných oken – vertikální okenní pásy u postranních schodišť, u hledišťové partie nižší pruh oken ve zvýšeném přízemí a nad ním v úrovni chodeb k lóžím trojdílná sestava velkých obdélných oken (původně tu byla otevřená lodžie). Okna mají modře natřené rámy, vnější obruby ze žlutých lícovek a pásově bosované meziokenní pilířky. Boční vstupy do budovy překrývají výrazné markýzy. Levá strana divadla, obrácená k hradebnímu svahu, je řešena obdobně, jen zde po straně provaziště z rovné linie fasády vybíhá hranolový rizalit. Hmotovou skladbu zadního průčelí budovy schodovitě traktuje předsunutá nižší část členěná horizontální sestavou obdélných oken se střední převýšenou hmotou a hladká stěna provaziště s režným obkladem v horní části.

Z obdélného, příčně situovaného vestibulu s širokým čtyřstupňovým schodištěm, bílo-červeným mramorovým obkladem stěn a dvojicí svítidlových sloupků z bílého bronzu nesoucích skleněné koule vede tříosý vstup do promenoáru a dva postranní vstupy ke schodištím na balkon. Promenoár se z obou stran hlediště rozvíjí prostornými chodbami s šatnami, členěnými válcovými sloupy, toaletami a trojicemi dvoukřídlých vstupů do parteru. Pro řešení hlediště zvolil Freiwald – podle vlastních slov – „demokratický útvar, sbližující rovnocenně publikum.“ Sál s celkovou kapacitou 1 000 diváků má obdélný půdorys se zaoblenými rohy, úroveň podlahy přízemí s celkem 18 mírně obloukovými řadami sedadel se mírně zvedá až k zadní stěně z jejíhož středu předstupuje těleso technické kabiny. Balkon na půdorysu stlačeného oblouku má pět stupňovitých řad (za nimi byla původně místa k stání) a po stranách vybíhá do ramen vždy se čtyřmi půdorysně mírně uskakujícími lóžemi po každé straně; navazující proscéniové lóže jsou odděleny plnou stěnou a jsou spojeny s menšími salónky. Dvoukřídlé dveře mají v přízemí i na balkoně identickou podobu se středovým kruhovým okénkem v každém z křídel. Stěny přízemí mají pro dobrou akustiku dřevěný obklad, barevně artikulovaný střídání malovaných horizontálních pásů (původně čtverců v šachovnicovém rozvrhu) v teplých tónech zelené a žlutohnědé. Akustické kvality prostoru zvýšily také obklady ze směsi azbestu, korku a papíru na poprsnících balkonů a stěn mezi jednotlivými lóžemi.

Pastelově modrou plochu stropu dělí do tří polí betonové trámy, kryté tmavým dřevěným obkladem, místy doplněným národními barvami. Pole stěn za lóžemi vyplňují emblémy a symboly divadelního života, umístěné na sytě červeném podkladě a vytvořené prof. Josefem Sejpkou. Nezvykle pronikavý výtvarný dojem a barevný soulad hlediště přinesla aplikace neobvyklých malířských postupů včetně inkrustace. Poloreliéfní stříbrné, lakované a patinované obklady se uplatnily na stropě foyeru, na zadních stěnách lóží a na podhledech balkonů. Strop nad proscéniem vybíhá ze segmentových náběhů (původně jej zdobila malba vavřínových snítek). Jevištní portál je v horních rozích zaoblený, má ostění ve zlatavém odstínu s motivem hvězdic a nad jeho překladem zavěšený vlys nese symboly činohry (maska) a hudby a zpěvu (lyra) v doprovodu bájného Pegasa.

Za balkónem ležící foyer s bufety a šatnami má ve středu stropu elipsovité zrcadlo s plasticky profilovaným rámem. Z postranních chodeb vedly původně vstupy také na otevřené terasy (dnes zasklené). Nad foyer je umístěna obdélná výstavní síň s horním stropním osvětlením. V pravé části suterénu (směrem k nábřeží Karla Čapka) se v době postavení budovy nacházelo loutkové divadlo se samostatně řešeným vstupem.

Přestože z hlediska řešení divadelního prostoru není chrudimské Pippichovo divadlo novátorským dílem, proporční ladnost jeho hmotové kompozice, osobitá tvarová poetika a materiálově a barevně harmonizovaný interiér z něj učinily architektonicky i výtvarně pozoruhodný celek. Dobře si to uvědomovala nejen chrudimská veřejnost, které se – po počátečním váhání – stavba velmi zalíbila, ale i samotný projektant Jindřich Freiwald, který řadu zde uplatněných motivů zopakoval ve své další podobné úloze – stavbě městského divadla v Kolíně (1937–1939).

Prameny a literatura:

– Regionální muzeum v Chrudimi, fond Pippichovo divadlo, materiály pod inv. čísly Arch. 5944–610 (Protokoly Spolku pro zbudování nového městského divadla v Chrudimi aj.)

– Ing. Alexa, Divadlo v Chrudimi, in: Chrudimsko a Nasavrcko III.: Obraz kulturní, Chrudim 1912, s. 560–574

– Vendelín Budil, Z mých ředitelských vzpomínek I, Praha 1919, s. 29–30

Almanach divadla sdružených měst východočeských a českého severu. Pardubice 1928

Stavitel XII, 1931, s. 156–157

Východočeský Republikán, např. roč. XIII, 1931, č. 18, s. 7

– Alois Nedělka, Stavba nového divadla; in: Zdeněk Kobza (ed.), Divadelní Chrudim: Památník vydaný k otevření městského divadla Karla Pippicha v Chrudimi dne 18. února roku 1934, Chrudim 1934, s. 138–156

In memoriam Ing. arch. Jindřicha Freiwalda, Hronov 1945

– František Nesejt, Z dějin chrudimského divadla: Část sedmá, Chrudimské vlastivědné listy 2, 1993, č. 5, s. 14–15

– Jiří Hilmera, Reformní divadelní prostor v díle českých architektů, Divadelní revue 4, 1993, č. 1, s. 42

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 120–121, obr. 163–165 na s. 239

– Pavel Kobetič – Tomáš Pavlík – Ivo Šulc a kol., Chrudim: Vlastivědná encyklopedie, Praha 2005, s. 32 a 118–119

– Štěpán Bartoš – Zdeněk Lukeš – Pavel Panoch, Kaleidoskop tvarů: Století moderní architektury v Pardubickém kraji, Pardubice 2006,s. 120, obr. 170–176

 

Tágy: První republika, Novoklasicismus

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třimínusjedna=