enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Nové české divadlo v Růžové ulici

Johann Heinrich Frenzel

alias Neue Theater in der Rosengasse
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)28.10.1842 | otevření
Dne 28.10.1842 tady zahájilo svá představení „Nové české divadlo v Růžové ulici“.
(zobrazit)1846 | uzavření

lidé

(zobrazit)Johann Heinrich Frenzel |hlavní architekt
Pražský stavitel , který je znám pouze díky své své stavitelské činnosti mezi lety 1835 až 1856 , kdy navrhl a postavil nekolik obytných domů , převážně na Starém Městě pražském. Zdroj: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 186, Praha 2004.

(zobrazit)Tobiáš Mössner |malíř

Dekorační malíř stavovského divadla (1837–69). Pravděpodobně se vyučil ve Vídni, poté působil v Josefstadttheatre, kde se seznámil se Stögerem, se kterým přišel do Prahy. Roku 1836 maloval v Praze dekoraci  ke slavnostnímu představení při korunovaci císaře Ferdinanda Dobrotivého. Pro Stavovské divadlo tvořil dekorace exteriérů i interiérů. Jeviště chápal spíš jako architektonický prostor, ve kterém (v návaznosti na Platzera) používal oblouk, kterým jeviště prostorově dělil. Narozdíl od Platzera ho ale využíval i scénicky – často představoval stromy či sloupoví. Ve své době předvedl na jevišti i zcela ojedinělou simultánní scénu (průřez víceposchoďovým domem). Vedle Stavovského divadla tvořil dekorace i pro divadlo v Růžové ulici a zabýval i úpravou divadelních interiérů či malováním opon. Nezaměřoval se pouze na pražskou scénu, ale pracoval i pro mimopražská divadla – např. Hradec Králové a Čáslav.

In:  Tvrdíková, Lada. Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923, Bakalářská práce, Masarykova universita,  Brno 2007

Více divadel

historie

40. léta 19. století byla obdobím zesílené aktivity českých vlastenců. Jádrem snah tohoto hnutí bylo vybudovat vysokou kulturu, která by byla na stejně vyspělé úrovni, jako kultura německá. Centrem pozornosti se stal jazyk. Jedním z cílů obrozeneckých vlastenců se stala stalo vybudování profesionální české scény. Jako její předstupeň bylo někdy chápáno i ochotnické divadlo v kajetánském domě, v němž účinkovali někteří členové české inteligence. V jejich chápání divadlo nebylo redukováno na zdroj zábavy a estetického prožitku, ale plnilo do velké míry i funkci ideologickou.

Vznik divadla v Růžové ulici (Rosengasse) byl výsledkem podnikatelských aktivit tehdejšího ředitele Stavovského divadla Augusta Stögera. Divadlo bylo v majetku stavů, jejichž zemský výbor jej pronajímal divadelním podnikatelům. K pronájmu divadla patřilo i privilegium pořádat reduty a bály, pro které se tento nájemce rozhodl postavit novou budovu podle plánů Jana Jindřicha Frenzela. Plány byly schváleny na podzim v roce 1839, základní kámen byl položen 6. května 1840. Budova byla dokončena ještě v tomtéž roce - 24. ledna 1841 se konala zahajovací reduta.

Vznikl tak prostor plnící funkci společenského centra, v němž se konaly zábavy, koncerty a bály. Členové divadelní dozorčí komise ovšem hleděli na tuto aktivitu svého nájemce s nevolí a zanedlouho bylo Stögerovi odňato privilegium reduty pořádat. Ten hledal způsob jak svou investici zhodnotit a následně nechal sál přestavět pro divadelní účely s úmyslem sem přenést česky hraná odpolední představení o nedělích a svátcích ze Stavovského divadla. Představení se těšila velké návštěvnosti, avšak zároveň byla terčem kritiky aristokratických vlastníků divadla. Vznikla by tak samostatná česká scéna s profesionálním souborem, tedy to, oč obrozenci usilovali – obdoba národního divadla. Adaptaci prováděl stavitel Jiří Webe. Divadlo uvedlo zahajovací premiéru původní české hry Karel Škréta, český malíř od J. A. Svobody (upravená J. K. Tylem). Zahajovací večer se odehrál 28. října 1842 pod názvem „Nové české divadlo v Růžové ulici“.

V této době český tisk hýřil nadšením a oslavoval němce Stögera, o němž před deseti lety sdíleli někteří buditelé obavy, že ukončí provoz českých her ve Stavovském divadle, jako zakladatele českého divadla. Oceňovala se také výstavnost a vybavení divadla. Časopis Kwety jej připodobňoval k menšímu dvorskému divadlu, které vybavením a dekorací předčil. Malíř Tobiáš Mössner zhotovil výzdobu portálu a první oponu, která zobrazovala „stromovité uskupení z obou stran, mezi nimi cesta, na ní Múza vedoucí žáka a do dáli ukazující, kdež na obzoru staroslavný hrad Pražský vystupuje.“ (Kwety, 8. 10. 1842, č 80). Po stranách jevištního portálu stály busty Schillera vpravo a Mozarta vlevo se symboly poezie a hudby.

Divadelní sál měl půdorysné rozměry 29 na 19 metrů v prvním patře a dále prostupující tři patra až ke střeše. Hlediště bylo vybaveno 19 lóžemi v prvním pořadí na silných sloupech a nad ním 2 galeriemi. Vedle 232 červeně potažených sedadel se v parteru se mohlo vejít až 700 stojících diváků. Jeviště bylo 9 m široké a 12 m hluboké a bylo vybaveno nejmodernější jevištní technologií té doby. Literatura uvádí různou kapacitu, která patrně dosahovala až 2 500 diváků.

Stöger sestavil český herecký soubor, kde byli i mnozí mladí herci z Kajetánského divadla včetně dramaturga Josefa Kajetána Tyla a samostatný sbor a orchestr. Nadšení českého tisku však brzo opadlo, neboť struktura a možnosti českého publika ukázaly, že drobní řemeslníci neměli buď dostatečné množství času či chuti pravidelně navštěvovat divadlo a tak byly brzo českojazyčné hry stahovány a nahrazovány německými. Již po třech měsících se scéna stala dvoujazyčnou. Zatímco Stavovské divadlo se 600 místy mohlo být o svátcích a nedělích plné, sál nového divadla s téměř 2 500 místy nemohl po tři večery v týdnu dosáhnout téhož úspěchu. Zanedlouho se v repertoáru začaly objevovat německé výpravné hry a frašky, zatímco úroveň českých her klesala. Podobně jako v Kajetánském divadle opět došlo k tomu, že se Josef Kajetán Tyl dostal do osobních sporů s J. J. Kolárem. Vedle toho stavební komise shledala v budově velké množství nedostatků, jejichž odstraňování si vyžádalo dodatečné náklady.

Celý pokus s divadlem ukázal, že divadlo hrající v češtině i ve všední dny ještě nemá dostatečně širokou klientelu pro scénu, která by dovedla pojmout tolik obecenstva. Jeho majiteli způsobila značné finanční ztráty. Hnutí, v jehož centru stálo povznesení české řeči, bylo prozatím omezené na úzkou vrstvu obrozenců a ještě nebylo sdíleno většinou obyvatelstva, která by považovala chození do divadla také jako věc národní cti, jakéhosi dojetí nad svou participací na vysoké kultuře. 

Zatímco prvotní nadšení bylo neseno představou, že divadlo bude zvelebovat českou kulturu, brzo nízká návštěvnost donutila hledat způsoby, jak přitáhnout platící publikum a tak kvalita produkcí trvale klesala. Prostory byly vyžívány ke komerčním pronájmům. 2. dubna 1846  se odehrálo poslední představení. Budova byla odkoupena státem a přeměněna v zastavárnu.

 

Prameny a literatura:

 

VONDRÁČEK, Jan. Dějiny českého divadla. Doba předbřeznová 1824-1846. 1. vyd. Praha: Orbis, 1957. 490, [ii] s., [46] s. obr. příl. Knihovna divadelní tvorby.

NOVOTNÝ, Antonín. Staropražská theatralia: materialie k dějinám pražského divadelnictví. Praha: Čs. divadelní a literární jednat., 1955. 155, [7], 20 s. obr. příl.

CZESANÝ, Alois, ed. Památník českých divadel: historický nástin vývoje českého divadla. V Praze: Družstvo Národního divadla, 1891. 135 s., [7] s. obr. příl.

 

Tágy: Biedermeier, Rakouské císařství

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínusjedna=