enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Antonína Dvořáka / Kulturní dům

alias Městské divadlo Příbram (1959–1964) (1965–1969), Divadlo Příbram (1964–1965) (1969–1970) (1990–1991) (1993–2006), Krajské divadlo Příbram (1970–1990), Malá divadelní společnost města Příbrami (1991–1993)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1844 | ochotnicky soubor

První ochotnický soubor tu vznikl v březnu 1844; hrál nejprve v hostinci U černého orla a později i v dalších sálech.


(zobrazit)1926 | Spolek

Do roku 1926, kdy byl založen Spolek pro vybudování divadla v Příbrami, vznikly ještě další soubory a hrálo se na různých místech města. Spolek vystupoval nejčastěji na jevišti příbramské sokolovny, která se mezi světovými válkami stala nejdůležitějším divadelním sálem ve městě.


(zobrazit)50. léta 20. století | rozkvět Příbrami
Velkou změnu v poklidném životě malého města znamenal nález uranové rudy po druhé světové válce a následný rozmach těžby této strategické suroviny. Kromě jiného to přineslo velký nárůst počtu obyvatel, pro které bylo nutné zajistit odpovídající prostředí. V rámci vzniku tzv. velké Příbrami se v roce 1953 stala součástí města i dosud samostatná obec Březové Hory. Ve stejném roce vypracovali architekti Luboš Koreček a Václav Hilský projekt sídliště mezi centry staré Příbrami a Březových Hor. Centrem nového sídliště se měl stát velkolepě koncipovaný kulturní dům.
(zobrazit)50. léta 20. století | Stavba

Na projektu kulturního domu pracoval Hilský od roku 1955 spolu s O. Jurenkou, J. Náhlíkem a M. Michalem. Základní kámen byl položen 1. května 1957 za přítomnosti ministra zahraničních věcí.


(zobrazit)7.11.1959 | Otevření

Dokončená stavba byla za účasti ministra a dalších funkcionářů 7. listopadu 1959 slavnostně předána pracujícím. První slavnostní představení v novém kulturním domě se konalo den po předání stavby, 8. listopadu 1959; na programu byla premiéra Labyrintu srdce Františka Pavlíčka.


(zobrazit)2006 | kulturní památka

Přinejmenším divadelní a společenská část příbramského kulturního domu se zachovala téměř beze změn. Spolu s nespornou kvalitou architektury a vnitřního vybavení to v březnu 2006 vedlo k prohlášení domu – na popud města Příbrami – za kulturní památku.


lidé

(zobrazit)Luboš Koreček |architekt

Vystudoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze. Do r. 1954 pracoval ve vlastním architektonickém ateliéru. V l. 1954-1978 členem Krajského projektového ústavu pro projektování měst a vesnic. Po r. 1990 se začal věnoval malování. - Generální projektant na Příbramsku. Autor územního plánu Dobříše, návrhu a realizace Školského obvodu Kladno-Sítná, územního plánu města Říčan. Projektoval i obytné a rodinné domy. - Uspořádal asi 15 výstav svých obrazů ve středočeských městech.

In: Kdo je kdo : architektura. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2000, s. 119.


Josef Wagner |sochař
Jan Lauda |sochař
(zobrazit)Bedřich Stefan |sochař

český sochař, profesor VŠUP. Vyšel z Gutfreundovaplastického názoru, adaptoval estetiku lyrického kubismu do sochařství, od experimentů s plastickým tvarem, odvozených z organických forem (Opřené torzo, Schoulená), dospěl ke konvenčněji vyjádřeným alegoriím a ke spojení plastiky s architekturou (průčelí právnické fakulty UK). 

In: Co je co


historie

Příbramská divadelní historie je stejně jako v jiných městech mnohem delší než historie zdejší divadelní budovy, v tomto případě kulturního domu. První ochotnický soubor tu vznikl v březnu 1844; hrál nejprve v hostinci U černého orla a později i v dalších sálech. Do roku 1926, kdy byl založen Spolek pro vybudování divadla v Příbrami, vznikly ještě další soubory a hrálo se na různých místech města. Spolek vystupoval nejčastěji na jevišti příbramské sokolovny, která se mezi světovými válkami stala nejdůležitějším divadelním sálem ve městě.

Velkou změnu v poklidném životě malého města znamenal nález uranové rudy po druhé světové válce a následný rozmach těžby této strategické suroviny. Kromě jiného to přineslo velký nárůst počtu obyvatel, pro které bylo nutné zajistit odpovídající prostředí.

V rámci vzniku tzv. velké Příbrami se v roce 1953 stala součástí města i dosud samostatná obec Březové Hory. Ve stejném roce vypracovali architekti Luboš Koreček a Václav Hilský (1909–2001) projekt stejnojmenného sídliště mezi centry staré Příbrami a Březových Hor. Centrem nového sídliště se měl stát velkolepě koncipovaný kulturní dům.

Na jeho projektu pracoval Hilský od roku 1955 spolu s O. Jurenkou, J. Náhlíkem a M. Michalem. Statickou část projektu zpracovali ing. Kratochvíl a ing. Čermák, jevištní zařízení navrhoval ing. Švarc, na interiérovém vybavení spolupracoval J. Zeman (křestní jména se v literatuře neobjevují).

Sochařskou výzdobu na atice hlavního průčelí divadelního traktu vytvořil Bedřich Stefan (1896–1982). Reliéfy na bočních stěnách foyeru pocházejí z ateliéru Jana Laudy (1898–1959), kde byly dokončeny až po jeho smrti. Osvětlovací tělesa navrhla Marie Rychlíková.

Základní kámen byl položen 1. května 1957 za přítomnosti ministra zahraničních věcí. Stinnou stránkou historie kulturního domu je, že na jeho stavbě nuceně pracovali vězni z táborů Vojna a Bytíz; jeden z nich během stavby následkem úrazu při demontáži lešení v prosinci 1958 zemřel. Dokončená stavba byla opět za účasti ministra a dalších funkcionářů 7. listopadu 1959 slavnostně předána pracujícím.

V kulturním domě dostala Příbram „moderní divadlo se stálou profesionální scénou a několik místností vhodných pro osvětovou práci i společenskou zábavu.“ Asymetrická stavba zkomponovaná ze tří bloků skrývá v divadelním traktu sál pro 600 osob a kino pro 500 diváků a ve střední části malé loutkové divadlo, klubovny a estrádní sál. Třetí část tvoří hotel se 42 (jinde 46) pokoji.

Hilského stavba, v momentě svého otevření největší kulturní dům v republice, „snese nejpřísnější dobová kritéria a patří k tomu nejlepšímu, co československá architektura v daném období vytvořila.“ Projekt příbramského kulturního domu, jednoho „z nejtěžších architektonických úkolů“, příznačného „pouze pro socialistickou společnost“, vznikal v době, kdy se oficiální požadavky na styl a „ideovou náplň“ architektury bouřlivě měnily. To neopomněl zdůraznit ani Karel Honzík v recenzi domu v časopise Architektura ČSR. „V tomto období mohlo snadno vzniknout dílo rozkolísané, váhavé, nejisté.“ Hilskému se však podařilo se tomuto nebezpečí vyhnout a kromě přehledného funkčního členění dát kulturnímu domu jasný, dobře vyvážený výtvarný výraz – takže podle Honzíka „návštěvník, kterému nebudou známy výkyvy a zlomy ve vývoji architektury, bude moci s uspokojením oceňovat skladebné přednosti této stavby.“ Kritičtější komentář postihl pouze urbanistické zapojení kulturního domu do okolní zástavby. Přestože umístěním domu nad terénní vlnu architekt dosáhl jeho dobré viditelnosti, vyčetl mu Honzík nedostatečné uplatnění „významové hierarchie“ kulturního domu a okolních staveb.

I v tom je možné dobře sledovat dobovou změnu požadavků a názorů. Za nedostatek monumentality byl kritizován i téměř současně budovaný kulturní dům v Ostravě (1956–1961) od Jaroslava Fragnera, který je ostatně – vystavěn rovněž z jednoduchých kubických hmot s prvky „modernizujícího klasicismu“ – příbramské stavbě v lecčems podobný. Zatímco však Fragnerovu domu byl ve fázi soutěžního návrhu (1954) vyčítán zcela v souladu s doktrínou socialistického realismu „strach z okázalosti“, projevující se mimo jiné jeho malou výškou, kritika Hilského stavby rok po jejím otevření už tento názor nesdílí. Hierarchického odlišení není podle Honzíka nutné dosáhnout tím, že by byl „násilně zdvihán do výšky […], jak by se tomu bylo rozumělo ještě v nedávné době“, ale je možné jej vyvolat i kontrastem opačným, „totiž zvýšením bytových domů, které obklopují kulturní dům.“ (Nemůže to být předzvěst různých nízkých „objektů občanské vybavenosti“ uprostřed vysokých panelových sídlišť?)

Stálý divadelní soubor vznikl v Příbrami k 15. srpnu 1959. Stalo se tak na úkor současně zrušených Městských oblastních divadel v Hořovicích a Benešově (obě tyto scény fungovaly  od roku 1950). Nový příbramský soubor se divákům poprvé představil 12. září 1959 Goldoniho Popraskem na laguně a 16. září Čapkovými Pohádkami (PoštovskouDoktorskou); obě představení měla premiéru ještě na starém jevišti v sokolovně.

První slavnostní představení v novém kulturním domě se konalo den po předání stavby, 8. listopadu 1959; na programu byla premiéra Labyrintu srdce Františka Pavlíčka.

Názvy souboru se v průběhu let několikrát měnily: v letech 1959–1964 a 1965–1969 to bylo Městské divadlo Příbram, 1964–1965, 1969–1970 a znovu 1990–1991 jen Divadlo Příbram. Dvacet let, mezi lety 1970–1990, vydržel název Krajské divadlo Příbram. V letech 1991–1993 soubor fungoval pod názvem Malá divadelní společnost města Příbrami, 1993–2006 se vrátil k názvu Divadlo Příbram a konečně od roku 2006 nese jméno Divadlo Antonína Dvořáka Příbram (po hudebním skladateli, ne po prvním řediteli divadla stejného jména).

Přinejmenším divadelní a společenská část příbramského kulturního domu se zachovala téměř beze změn. Spolu s nespornou kvalitou architektury a vnitřního vybavení to v březnu 2006 vedlo k prohlášení domu – na popud města Příbrami – za kulturní památku.

Změn a oprav najdeme ve více než padesátileté historii kulturního domu opravdu velmi málo  – přestože v úvodu pamětní publikace z roku 1999 se dočteme, že „v posledních dvaceti letech“ se podařilo „důkladně zrekonstruovat jeho prostory, řádně je i zmodernizovat, takže je opravdovou ozdobou našeho města“.

V roce 1982 se k zadní stěně jeviště postavily varhany; snaha umožnit přímo v kulturním domě svatební obřady byla součástí dlouhodobého tažení místních funkcionářů proti ideologicky závadné oblibě poutního areálu na Svaté Hoře.

Zřejmě v roce 1992 proběhla rekonstrukce jevištního zařízení. Další částečná rekonstrukce divadla v roce 2006 se dotkla rozvodů elektřiny, topení, klimatizace a toalet. V hledišti velkého sálu byla současně instalována nová sedadla; kapacita sálu se zmenšila ubráním několika míst na krajích řad a zejména vestavbou zvukové a osvětlovací kabiny do míst posledních řad pod balkónem. Nová sedadla nahradila i původní dětská dvojsedadla v loutkovém divadle, v poslední době používaném jako malá scéna „dospělého“ divadla.

V další etapě měla na tyto práce navázat oprava fasád kulturního domu, která byla zatím – zřejmě z finančních důvodů – odložena.

Od roku 2004, kdy uplynulo 100 let od úmrtí A. Dvořáka, stojí před divadlem jeho pomník, odlitek sochy stojící před pražským Rudolfinem, kterou v roce 2000 podle nedokončeného menšího modelu Josefa Wagnera z roku 1957 realizoval jeho syn Jan.

V roce 2006 zapsalo Ministerstvo kultury příbramský kulturní dům na seznam kulturních památek.

Současný stav

Příbramský Kulturní dům stojí na jihovýchodním okraji sídliště Březové Hory, nad svahem nad hlavní ulicí, odkud se otevírá vyhlídka na starou Příbram a na poutní areál na Svaté Hoře. Tímto směrem, na východ, se také obrací protáhlé vstupní průčelí.

Asymetrickou budovu tvoří tři propojené bloky. Od jihu (a při pohledu na vstupní průčelí zleva) je to nejprve sálová budova s kinem a divadlem, kolmo k ní připojená podlouhlá dvoupatrová budova s klubovnami, estrádním sálem a kavárnou a v suterénu s malou scénou (původně loutkovým divadlem), a nakonec čtyřpatrový hotelový trakt s restaurací.

Výraz budov koresponduje s okolními typizovanými domy a zejména na hotelové budově se objevují stejné detaily jako na obytných blocích. Celý kulturní dům má stejně jako okolní domy zvýrazněný sokl ve výšce přízemí. Nejvýraznější partií všech tří částí budovy jsou zvýrazněné vstupy; z nich nejmonumentálnější je pochopitelně vchod do sálového traktu, jehož důležitost vyzdvihuje celá kompozice průčelí se sochařskou výzdobou atiky.

Ke střední části průčelí s hlavním vstupem do divadla stoupá nízké schodiště. V přízemí, zdůrazněném kamenným obkladem, vystupuje před boční části fasády trojosý vstupní rizalit; vysoká okna foyeru, procházejícího přes výšku obou pater, jsou mezi úzkými kamennými pilíři zapuštěna zpět. Rizalit vrcholí nízkou atikou s reliéfem. Boční části vstupní fasády člení pouze vysoká okna schodišť po stranách foyeru.

Ostatní průčelí kulturního domu člení pravidelný rastr oken, rámovaných jednoduchou šambránou, a některé části i plasticky zdůrazněný pravoúhlý systém říms a svislých rámů. Z bočního průčelí divadla vystupuje nad postranním vchodem do foyeru kina, zapuštěného pod terén, elegantní portikus. Ostatní hmotu sálového traktu převyšuje výrazná provazištní věž.

Interiéry divadelního traktu popisuje Karel Honzík takto: „Divadlo a kino jsou přístupny ze společné vstupní haly s pokladnami. Sály divala a kina leží nad sebou. Kino, řešené ve spádu, s příslušným kuloárem, leží v I. suterénu. Parter hlediště divadla (rovněž ve spádu), leží v I. patře. Prostor přízemí je vyplněn vestibulem divadla se šatnou, dále prostorem kina, prostorem divadelního orchestru a propadlištěm.

Podlaha divadelního foyeru leží v I. patře, v úrovni nejvyšší části parteru. Tento divadelní foyer je rozvinut jako monumentální dvoupodlažní prostor s galerií, z níž jsou vchody na balkón hlediště.“ Boční stěny foyeru, za nimiž jsou ukryta schodiště v rozích budovy, vyplňují reliéfy. Při pohledu směrem k sálu vlevo je to roztančená můza s houslemi mezi skálou s kamzíkem a trsem rákosu, vpravo dělníka-kováře s kovadlinou mezi krystaly skal. Už dobová kritika se pozastavovala nad rozdílným formálním pojetím obou reliéfů: zatímco postavu můzy autor provedl realisticky, figura dělníka je podána ve stylizovaných kubizujících tvarech. K výrazným prvkům působivého interiéru patří i obloukové prohnutí balkónu v patře (opisuje tvar zadní stěny hlediště), válcové sloupy obložené kanelovaným niklovaným plechem a lustry z hroznů skleněných koulí, spuštěné z kruhových vpadlin ve stropě.

„Divadelní sál je řešen pro 600 míst, z nichž 450 je umístěno v parteru a 150 na balkóně [dnes je kapcita o něco nižší – pozn. aut.]. Po stranách sálu jsou kuloáry, podél nichž se řadí příslušenství s kuřárnou. Kuloáry přecházejí do foyeru, z něhož je východ na terasu respiria.“ Zadní stěna sálu, balkón i sedadlové řady jsou oblé; prostor pod balkónem vyplňují osvětlovací a zvuková kabina, umístěné sem při rekonstrukci. Stěny sálu jsou nečleněné. Strop hlediště dělí na příčné segmenty téměř futuristicky působící pásy osvětlení (v kině v suterénu bylo toto v té době celkem nové řešení ještě rozvedeno do později obvyklého schématu, ve kterém segmenty stropního obkladu kryjí kromě pásů osvětlění i pochozí obslužné lávky).

Před redukovaný a nezdobený tmavý portál předstupuje oblé proscénium, skrývající téměř nepoužívané orchestřiště. Jeviště divadelního sálu, na svou dobu velmi dobře vybavené, bylo koncipováno pro činoherní i operní provoz. Má točnu, která se ale – vzhledem k z velké části zájezdovému charakteru příbramských inscenací – téměř nepoužívá.

Herecké šatny a další zázemí jsou umístěny v zadní části divadelního traktu; přístupné jsou zvenčí zadním vchodem, vedoucím kolem vrátnice na schodiště.

Kino v suterénu pod divadelním sálem je mu v mnohém podobné. „Kino, které je vybaveno širokoúhlým plátnem, obsahuje 500 sedadel. Strop je řešen z rabicových segmentů, které jsou upraveny jako osvětlovací rampy pro nepřímé osvětlení.

Kolem kina obíhá kuloár s postranními šatnami, příslušenstvím, bufetem, prostornou kuřárnou a s východem do venkovního prostoru.“

Původní loutkové divadlo v suterénu středního traktu, přístupné samostatným vchodem přes foyer se šatnou, se dnes používá jako malá činoherní scéna. I jeho sál je řešený podobně jako předchozí dva; plocha stropu sice není přerušovaná osvětlením, zato je výrazněji zvlněná. Estrádní sál v patře středního křídla má po třech stranách balkónna sloupech a nepřímé osvětlení v oválných polích na stropě.

Podle Honzíka jsou interiéry budovy „vývojově dále než zevnějšek. Jeví se v nich ještě radikálnější oproštění a využívání tvarových možností nových technik.“ Velká část interiérů kulturního domu se dodnes zachovala bez větších změn včetně např. podlahových krytin a dalších detailů.

Literatura:

– Václav Hilský, Kulturní dům v Příbrami, Výtvarné umění VIII, 1958, č. 3, s. 40–41

– Karel Honzík, Nový kulturní dům v Příbrami, Architektura ČSR XIX, 1960, č. 8, s. 537–548

– František Žid, 115 let příbramského divadelnictví, in Město stříbra a slávy, Příbram 1966, s. 114–122

– Miloš Zbavitel, Divadlo našeho města, tamtéž, s. 124

– Stanislav Polák, Příbramské divadelnictví: Ochotnické divadlo, in Vlastivědný sborník Podbrdska I: 750 let Příbramě, Příbram 1966, s. 128–130

– Miloš Zbavitel, Prvních šest let (Pokus o záznam činnosti Divadla Příbram v letech 1959–1965), tamtéž, s. 130–136

– Jan Karel, Příbram a výtvarné umění, tamtéž, s. 175–191 (soupis literatury na s. 191 odkazuje na články Luboše Hlaváčka ve Výtvarné práci 1960 a V. Hilského v Květech 1961, které se však v uvedených časopisech nepodařilo najít)

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 143, 290, 301, obr. 212–213

– Pavel Halík, Architektura padesátých let, in Dějiny českého výtvarného umění V (1939/1958), Praha 2005, s. 293–328

– Zdeněk Lukeš – Ester Havlová – Jiří Junek – Šárka Koukalová, 100 staveb: Moderní architektura středočeského kraje, Praha 2006, s. 196–197

– [ČTK,] Příbram zahájila rekonstrukci kulturního domu, www.archiweb.cz, 18. 7. 2006 (vyhledáno 20. 10. 2010)

– Václav Trantina, 50 let příbramského divadla, Příbram 2009

Dokumenty uložené v archivu stavebního úřadu byly v době přípravy hesla nepřístupné.

 

Tágy: Dům kultury, padesátá léta, Socialistický realismus, víceúčelový prostor, volně stojící budova

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestplustři=