enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Boženy Němcové

Artur Payer

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1808 | Nejstarší zmínka
Nejstarší zmínka o existenci divadelní budovy se váže k červenci roku 1808, která stávala „naproti dnešním Lázním I. a byla jako hospodářská stavba součástí komplexu budov Společenského domu.“
(zobrazit)1865 | stavba

V roce 1865 odsouhlasila městská rada návrh na zbudování nového divadla. Plány vypracoval mnichovský architekt Heinrich von Hügel, jevištní techniku obstaral vídeňský architekt E. Baldwein, dekorace dodal malíř vídeňského Karlstheateru Gilbert Lehner, nástěnné malby provedl místní autor Karl Brömse.


(zobrazit)10.06.1868 | Otevření

Vlastní stavební práce probíhaly pod vedením domácího stavitele Karla Wiedermanna. Slavnostní otevření scény připadlo na 10. června 1868, zahajovala opereta Franze Suppého Krásná Galathea.


(zobrazit)20. léta 20. století | stavba

Z iniciativy hoteliéra F. J. Zienerta a ředitele scény Freda Henninga se městská rada ve druhé polovině dvacátých let 20. století přiklonila k myšlence stavby moderního kulturního stánku. Parcela zůstala zachována, architekt – profesor německé techniky v Praze Artur Payr – navrhl novostavbu tak, že do sebe stávající starší objekt pojala.


(zobrazit)16.06.1928 | otevření

Plány byly hotovy k 24. říjnu 1927. Práce, prováděné místní stavební firmou F. J. Prosch a Karel Prosch, začaly 14. listopadu 1927. Jevištní techniku zajišťoval L. Kotulan z Německého divadla v Praze, na výzdobě se podíleli Adolf Mayerl August Brömse a Fabrizius, Köstler a chebský autor Rief. Premiérový večer 16. června 1928 nabídl Straussovu operetu Netopýr.


(zobrazit)60. léta 20. století | rekonstrukce

Větší rekonstrukční práce proběhly v objektu v šedesátých letech. Úprava, později charakterizovaná jako velmi nevhodná, poznamenala foyer a ostatní společenské prostory.


(zobrazit)00. léta 21. století | rekonstrukce

Na přelomu let 2008–9 došlo k 1. fázi rekonstrukce hlediště divadla. Na přelomu let 2009–10 proběhla 2. fáze rekonstrukce, která byla zaměřena na vstupní halu, schodiště a kavárnu.  


lidé

(zobrazit)Artur Payer |hlavní architekt
V letech 1919-21 byl jedním z členů poradního sboru pro novostavbu městského divadla v Teplicích. V 1921 získal jednu z pěti třetích cen v soutěži na lázeňský dům v Tobelbadu, po františkolázeňském divadle vznikla podle jeho projektu tamní dvorana Glauberových pramenů (1930) a současně se dokončoval dům č.27/1022 na Národní třídě v Praze (1929-30), z r.1931 pochází radnice v Chomutově.Více divadel

E. Baldwein |architekt
(zobrazit)Karl Wiedermann |stavitel

Místní stavitel z Františkových Lázní. Mezi jeho stavby patří Fara katolického kostela Povýšení sv. Kříže, nebo novorenesanční hotel Imperial ve Františkových Lázních (1878).


Adolf Mayerl |sochař

historie

Vznik stále divadelní scény v malebném lázeňském městečku nepochybně souvisí s rozvojem a zpopularizováním františkolázeňských léčivých pramenů.

Nejstarší zmínka o existenci divadelní budovy ve Františkových Lázních pochází z pera lázeňského inspektora Antona Musilla z července roku 1808. Žádost adresovaná chebskému magistrátu hovoří o potřebě úprav fasády objektu – tzv. boudy. Tato stávala „naproti dnešním Lázním I. a byla jako hospodářská stavba součástí komplexu budov Společenského domu.“1 Soudobý lázeňský inspektor hrabě Münch-Bellinghausen se zasadil o její vynětí z areálu a následnou nezbytnou adaptaci prostoru. Výsledek však nebyl příliš povedený, stavba, označovaná jako „Theaterschupfe“ či „Comedienhaus“ naprosto nevyhovovala. Asi nejlépe vykreslí atmosféru vzpomínka současníka, lázeňského lékaře dr. Pöschmanna: „Současné divadlo je pro svoji nezdravou polohu, svým omezeným prostorem a špatným vybavením více odpuzující než přitažlivé. Také herecké společnosti jsou takové kvality, že zapříčinily cizincům zvyklým na dobrá vystoupení spíše dlouhou chvíli než požitek.“2 V ještě ostřejším tónu se nese hodnocení stálého lázeňského hosta, J. W. Goetha. Po shlédnutí hry Samson do svých zápisků poznamenal: „Druh melodramatu, samo o sobě hnusné, provedení ještě hnusnější. Herci hráli pitvorně. Během představení jsem neslyšel přirozený hlas. Ženy jsou ohyzdné.“3

Sezónnímu rytmu lázeňského města zcela odpovídal provoz scény – v zimních měsících se dům vracel k původní užitkové funkci a sloužil jako skladovací prostor stáčírny.

Uspořádání scény i vlastní provedení her, opět v nepříliš lichotivém světle, zaznamenala baronka Marie Ebner von Eschenbach: „Druhý večer jsem žila a trpěla v divadle. Zvláštní umělecká instituce. Nikdy jsem neviděla nic jen přibližně podobného. Jeviště chybí na výšce, co se dá přejít na šířce, trpaslík, který vystupuje, si zaklesne svůj klobouk, středně velký muž dosahuje hlavou až do stropu. Herce je sice slyšet, mluvit je však vidět není. Dramatický umělec z františkolázeňského divadla žije, jak je dokázáno, o deset let déle než každý jeho kolega, protože se nejnamáhavější částí svého umění – pantomimou – ani v nejmenším nemusí namáhat. Mlčky jsem dlouho přihlížela zvláštnímu uspořádání tohoto hraní si na schovávanou.“4 V polovině padesátých let 19. století, při příležitosti vystoupení slavné španělské tanečnice, vzniklo provizorní jeviště také ve velkém „Kursaalu“.

V roce 1865 odsouhlasila městská rada návrh na zbudování nového divadla. Popudem a rozhodujícím impulzem se stal zákaz chebského magistrátu užívat stávající objekt. Původně se zvažovala lokalita za kostelem v parku, nakonec se však upřednostnila parcela na nároží ulice Dr. Pohoreckého a ulice Ruské. Pro projekt byli získáni významní umělci z Mnichova a Vídně: plány vypracoval mnichovský architekt Heinrich von Hügel, jevištní techniku obstaral vídeňský architekt E. Baldwein, dekorace dodal malíř vídeňského Karlstheateru Gilbert Lehner, nástěnné malby provedl místní autor Karl Brömse.

Vlastní stavební práce probíhaly pod vedením domácího stavitele Karla Wiedermanna. Slavnostní otevření scény připadlo na 10. června 1868, zahajovala opereta Franze Suppého Krásná Galathea.

Patrová novostavba vyrostla na obdélném půdorysu, s vnější „romantickou klasicizující“ fasádou „s pestře spojenými antickými dekoracemi.“5 Na vstupním průčelí lze spatřovat volnou citaci řecké chrámové architektury. Po stranách užil architekt motiv zdvojených pilastrů, přízemí prolomil trojicí vstupů a centrální osu patra nikou se sochou antické bohyně. Právě zde, uprostřed fasády, před hmotu divadla předstupoval edikulový portikus. Stavba vrcholila v trojúhelném štítu. Lóžové hledištěv „tradičním, feudálním stylu“6 nabízelo místo pro 400 diváků.

Vlastní, místní herecký ansábl byl zřejmě na úrovni, protože na jeho repertoáru se vedle komedií objevují dokonce opery a operety. V divadle hostuje řada umělců z Prahy a Vídně.“7 „Divadlo bylo profesionálně řízeno a jako součást léčby zde vystupovali umělci a soubory kupř. z Prahy, Vídně, Berlína, Mnichova. Repertoár jistě uspokojoval i náročné.“8

V průběhu let ovšem i tato budova zastarala a stala se prostorově i technicky nedostačující. Z iniciativy hoteliéra F. J. Zienerta a ředitele scény Freda Henninga se městská rada ve druhé polovině dvacátých let 20. století po období váhání a nejistot přiklonila k myšlence stavby moderního kulturního stánku. Parcela zůstala zachována, architekt – profesor německé techniky v Praze Artur Payr – navrhl novostavbu tak, že do sebe stávající starší objekt pojala.9 Plány byly hotovy k 24. říjnu 1927, vlastní stavba probíhala ve velmi svižném tempu. Práce, prováděné místní stavební firmou F. J. Prosch a Karel Prosch, začaly 14. listopadu 1927, do vánoc se i přes nepříznivé počasí dosáhlo výšky římsy, mezi 20. a 24. lednem 1928 se pracovalo na krovu a v červnu, tedy po sedmi měsících, se budova dokončovala. Jevištní techniku zajišťoval L. Kotulan z Německého divadla v Praze, na výzdobě se podíleli Adolf Mayerl (figurální motivy), August Brömse a Fabrizius (malby v hledišti), Köstler (malby v jevištní části) a chebský autor Rief (štukatury). Premiérový večer 16. června 1928 nabídl Straussovu operetu Netopýr. „Citlivě řešená stavba s výtvarnou vazbou na klasicistní tradici lázní vytvořila novou dominantu při vstupu do parku u Jitřní ulice (dr. Pohoreckého).“10

O uspořádání a kapacitě hlediště nás zpravuje text smlouvy, datované do roku 1936. Celkový počet diváků nepřesáhl číslo 616. V parteru mohlo být usazeno 218 návštěvníků, dále se zde nabízelo šestnáct lóží po čtyřech sedadlech a 50 míst ke stání. V prvním pořadí mohlo usednout 55 hostů na balkón, případně mohli využít patnácti lóží po čtyřech sedadlech. V nejvýše položeném pořadí se vyčlenilo 49 míst na balkóně, 40 v lóžích a 80 ke stání. Celkem tedy sál pojmul 486 sedících a 130 stojících diváků.

V průběhu války bylo divadlo nějakou dobu sloučeno s divadlem v Chebu pod polečným názvem Vereinigte Stadttheater Eger – Franzensbad (Spojená divadla městská Cheb – Františkovy Lázně).

O přímých poškozeních divadla v průběhu druhé světové války nejsme informováni. Soupis škod vznikl až v souvislosti s pobytem americké vojenské jednotky ve Františkových Lázních v květnu 1945; objekt krátkodobě sloužil vojákům k pobavení a kulturnímu vyžití. Po jejich odchodu, kromě zaevidování nenávratně ztracených hudebních nástrojů a hudebnin (noty, desky), bylo nutné opravit hlediště i pódium, schodiště, vnější osvětlení, elektrické a telefonní vedení, poškození zámků i dveří, zasklít okenní tabule atd.

První červnový den roku 1946 odehrál své zahajovací představení, Jiráskovu Lucernu, nově ustanovený františkolázeňský Spolek divadelních ochotníků Lucerna. Soubor se velmi rychle etabloval a mimo nesporné kvality herecké vykazoval i um správní a organizační. Od roku 1948 vytvářel vlastní programovou náplň, zajišťoval veškeré technické záležitosti, samostatně hospodařil a pod jeho vedení spadala i divadelní budova. Ve druhé polovině padesátých let byla však nezávislost souboru značně omezena, řada původních členů odešla, proměnil se i název uskupení – nyní vystupoval pod jménem Divadelní soubor Osvětové besedy.

Větší rekonstrukční práce proběhly v objektu v šedesátých letech. Úprava, později charakterizovaná jako velmi nevhodná, poznamenala foyer a ostatní společenské prostory.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se opravovala elektroinstalace v hledišti – výměna rozvodů a jističů k hlavnímu lustru a ramenům mezi lóžemi, které byly doplněny stmívacím efektem. Na počátku osmdesátých let následovala výměna střešní krytiny – budova byla nově zastřešena měděnými pláty.

Novým kamenným soklem bylo divadlo obloženo na přelomu let osmdesátých a devadesátých. V roce 1994 vznikl projekt na opravu topení a vzduchotechniky, stavební práce, rozložené do dvou etap, skončily v srpnu 1995. Ve stejném období proběhla výmalba interiérů, přelakovaly se okna a dveře, došlo i na výměnu některých koberců, odstranilo se umakartové obložení stěn na chodbách a v kavárně, demontována byla umakartová pokladna ve vstupní hale.

V roce 2004 se obnovila původní barevnost fasády – stávající světle žlutou nahradila zelená, okna pak získala světle béžový tón.

„Na přelomu let 2008–9 došlo k 1. fázi rekonstrukce hlediště divadla s výměnou sedadel, podlah v hledišti, koberců, zrušení „mantinelů“ mezi řadami na prvním a druhém balkóně a nahrazení trubkovými madly, výmalbou hlediště a lóží, výměnou sametového polstrování opěrek balkónů a lóží, výměnou dřevěného obložení v přízemí hlediště a opravou dřevěného soklu pod jevištěm a vybudování nových snímatelných dřevěných schodů na jeviště a nová kobercová krytina na jevišti.

Na přelomu let 2009–10 proběhla 2. fáze rekonstrukce, která byla zaměřena na vstupní halu, schodiště a kavárnu včetně nábytku, obložení, záclon, závěsů, koberců, výmalby apod. Ze schodů byl odstraněn přilepený koberec a žulové schody byly tryskováním uvedeny do původního stavu.“11

Původně nesla scéna pojmenování Stadttheater. Od roku 1918 se v česky psaných textech objevovala v ekvivalentním překladu jako Městské divadlo. Tento název si podržela až do 8. listopadu 1962, kdy byla přejmenována na Divadlo Boženy Němcové. Nové jméno, jež mělo upomínat na stoleté výročí úmrtí autorky (21. ledna 1862) vzešlo z ankety, která probíhala v periodiku Kulturní přehled města.

Současný stav

Divadlo Boženy Němcové je samostatně stojící objekt v okrajové části městského parku. Hlavní průčelí se otevírá do křížení dvou nepříliš rušných pozemních komunikací – ulice Ruské a Dr. Pohoreckého. Zbývající strany kryje zejména v letních měsících vzrostlý porost parku.

Obdélný půdorys stavby, stejně jako umístění, přejal architekt ze starší divadelní budovy. Zcela odlišné je však pojetí; původní bohatství vnějších fasád vystřídala jednoduchost až strohost. Právě těmito prvky měl však stánek působit, estetický účinek již neměly vyvolávat monumentalita a pompéznost.

Hlavní průčelí, oddělené od silnice půlkruhovou nástupní plochou, navrhl Payr jako pětiosé. Střední partii, nezvykle zapuštěné do hmoty čelní strany, dominuje vysoký pilastrový řád. Dvojice krajních pilířů vymezuje vlastní centrální část, další dva pak dělí plochu na tři stejná vertikální pole. Ta jsou v přízemí prolomená vstupem a po stranách kasulovými okny. Na půlkruhové záklenky okenních otvorů i na drobné světlíkové okénko nad vchodovými dveřmi přímo dosedají krakorce, nesoucí balkónové podesty ustupujícího polygonálního půdorysu. Na balkóny se vstupuje vysokými francouzskými okny, vloženými vždy v jedné ose. Nejvýše byla osazena jednoduchá obdélná okna, zvýrazněná šambránou a profilovanou římsou.

Architekt rezignoval na štít; průčelí vrcholí širokým kladím na čtveřici pilířů, na nějž dosedá valbová střecha.

Vedlejší plochy hlavní fasády jsou symetrické. Přízemí prolamuje vstup mezi kamennými kvádry, které nesou plochou stříšku. Nad ní se otevírají nevelké světlíky. Stejně proveden byl i vchod, vložený do střední osy. Patro člení vertikálně vedený pás ze čtyř vzájemně propojených obdélných zrcadel, respektive oken s projmutými rohy. Payr tu prostřídal slepá pole opatřená plasticky pojednanou hlavou – hereckou divadelní maskou – a okenní otvory s hvězdovou mříží. Vertikální pás opticky zakončuje mohutný klenák vsazený do korunní římsy.

Při pohledu na boční fasády lze poměrně přesně určit uspořádání a umístění jednotlivých vnitřních provozů. Z mohutného průčelního kvadratického bloku (foyer) se skosenou nárožní hranou vystupují polygonální schodištní pouzdra, prosvětlená trojicí vertikálně řazených okenních otvorů, mezi něž bylo vsazeno jedno polem s dramatickou maskou. Fasádu po stranách pouzdra prolomila vždy jedna okenní osa. Navazující hledištní část, zapuštěnou mezi vstupní a jevištní blok, osadil architekt ve třech patrech čtyřmi okenními osami. Užil zde, stejně jako u předchozího traktu, dvojího typu oken – s projmutými rohy a jednoduchá pravoúhlá. Parapety nejvýše položených okenních otvorů spojila subtilní římsa, plochu mezi nimi pak dekorují zrcadla s motivem plastických hlav. Korunní římsu protnuly konzoly vejčitého tvaru. Nad závěrovou jevištní částí (s provozním zázemím) se vypíná krychlová provazištní věž, s jedním vyvýšeným patrem odlehčeným třemi slepými okenními osami. Věž uzavírá vysoká valbová střecha s vrcholovou „skrčenou“ lucernou.

Motiv polygonálního schodištního pouzdra, vystupujícího z hmoty stavby, zopakoval Payr i u zadní fasády. Přízemí tubusu prolomila dvojice vchodů (slouží pro zaměstnance divadla) a mezi ně vložené čtvercové okénko. Patrovou část, zvýrazněnou silnou kordonovou římsou (aplikovanou ostatně v celé šíři závěrové strany), rozdělily drobnější římsy na pět horizontálních pásů – tyto člení ob patro trojice obdélných okének, mezi ně pak byl vložen pruh bez výzdoby, respektive s poli s plasticky vystupujícími hlavami. Pouzdro zastřešuje stlačená polygonální stříška. Rozměrné plochy po stranách schodiště člení pod kordonovou římsou obdélná okna (ve dvou osách nalevo i napravo od tubusu) a vlevo vjezdová vrata. Nad římsou byly pak ve dvou výškových úrovních vlomeny dvě okenní osy (okenní otvory blíže schodiště jsou užší, jedním parapetem vzájemně sdružené).

Po celém obvodu spíná stavbu kamenný sokl proměnlivé výšky. Zastřešení celého objektu je valbové, nad bočními osami čelní fasády vznikly samostatné drobnější valbové stříšky.

Návštěvníci využívají ke vstupu do objektu dvojici postranních vchodů hlavního průčelí; centrálně situovaný slouží v současné době (po adaptaci) jako předprodej vstupenek. Nevelké obdélné zádveřní místnůstky ústí do rozlehlé haly – foyeru. Mezi vstupní dveře byly zasazeny dvě poměrně hluboké niky, před nimi stojí dlouhý dřevěný odkládací pult. Takto vyhrazený prostor slouží jako šatna – stěny nik obložily police a věšáky.

Z foyeru pokračuje divák buď protilehlými postranními schodišti (dobře zřetelnými, v polygonálních pouzdrech, na vnějšku budovy) do vyšších pater, či, přes několik nízkých schodů, přímými bočními chodbami ke vstupům do lóží. Do parteru se vchází výrazně předstupujícím širokým pravoúhlým portálem v čele foyeru. Kladí portálu nese nápis Hlavní sál.

Payrem původně navržený lóžový typ hlediště zůstal doposud zachován, i když prošlo řadou proměn – upravoval se počet sedadel, rušila se místa ke stání atd. Hosté mohou volit z míst v parteru, případně z dvou pořadí lóží, doplněních o průčelní balkóny.

Interiér sálu zaujme intimní atmosférou, zároveň z provedení cítíme slavnostní tón i touhu po reprezentativním vyznění.

Komunikaci v přízemí zajišťuje středová ulička, rozbíhající se před první řadou sedadel do dvou výsečovitě formovaných ramen. Před mohutný pravoúhlý portál s ústupkovou profilací předstupuje polygonálně zalamované proscénium, v případě potřeby, po odnětí vrchní krycí desky proměněné na mírně zahloubené obdélné orchestřiště.

Břevno portálu přetíná centrální reliéf se symboly dramatické umění – lyra, píšťaly a herecká maska. Po stranách doplňují kompozici stylizované rostlinné rozviliny.

Po obvodu bočních stran umístil architekt lóže, střídající se v pravidelném rytmu jednoduchých a zdvojených; pro nároží užil zdvojeného typu. Všechny „kóje“ jsou vzájemně spojeny ostře zalamovanou poprsní.

Stejně utvářel Payr i první a druhé pořadí. Pouze nárožní lóže nahradily vstupy, přivádějící obecenstvo na balkón, vsazený v celé šíři sálu. V ploše nad zadními sedátky, v prvním pořadí, byla umístěna čtveřice půlkruhově zaklenutých otvorů – lóží č. 6 a 7, ve druhém pořadí pak široký pětiosý, stylizovaným obloukem uzavřený okenní otvor, za nímž se nachází technické zázemí osvětlovače a zvukaře.

Velmi zajímavě pracoval autor se záklenky jednotlivých lóžových kójí, případně vstupů na balkóny. Pro každé patro vytvořil originální řešení – nejníže položená lóže uzavírá segmentový oblouk, tento je ovšem rozčleněný na pravidelné pravoúhlé, k vrcholu ustupující úseky. U prostředního podlaží aplikoval půlkruhový záklenek, který je však ve vrcholu „stlačen“ , čímž vzniklo velmi oblé, roztažené písmeno „M“. A konečně u posledního pořadí užil záklenku podoby „záclonek“.

Až ornamentální formy nabylo členění stropu. Centrální eliptické pole, prolomené pouze závěsem lustru, sevřely do oválu řazené kosočtvercové rámy větracích mřížek.

Světlé tóny, v kombinaci bílé, pískově žluté a zlaté, doplňuje červená barva, zvolená pro textilní doplňky – potahy polstrovaných sedátek, koberce, obložení vnitřních stran a parapetu lóží i galerií.

Střídmě pracoval architekt s dekorativními motivy – prvky reliéfních trojúhelníků s projmutými rohy aplikoval na podesty lóží, u balkónů se objevily obdélníky. Čelní stranu konzol pročlenily hluboké zářezy, při dopadu světla připomínající miniaturní démantové klenby a poprsně balkónů i lóží „přepásal“ vertikálně vedený, silně stylizovaný rostlinný stonek. Provedení zcela odpovídá specifickému geometrizujícímu tvarosloví, užitému v celém sále – např. polygonální půdorysy lóží, kubizující konzoly pod podestami, klenáky pod balkóny, ostře zalomené hrany poprsnic atd.

Občerstvení zajišťuje elegantně zařízený bufet (kavárna) v prvním patře. Místnost byla zřízena v průčelí mezi postranními schodišti, světlo sem přivádí vysoká francouzská okna, kterými lze rovněž vstoupit na balkón v průčelí. Stejně situovaný prostor o patro výš se využívá k prezentaci výtvarných děl (převážně dětských autorů).

Poznámky:

1   Stanislav Macek, Františkovy Lázně: Historie města, Františkovy Lázně s. d. [1995], s. 63.

2   Tamtéž.

3   Historie divadla, http://www.divadlofl.org/ (vyhledáno 18. 6. 2010).

4   Viz pozn. 1.

5   Das Stadttheater, in Lorenz Schreiner (Hrsg.), Kunst in Eger: Stadt und Land, München 1992, s. 552.

6   Tamtéž.

7   Viz pozn. 1.

8   Viz pozn. 3.

9   Stalo se tak z důvodů úspor finančních i časových. Zdi staré budovy vymezily prostor jeviště.

10 Viz pozn. 1.

11 E-mail PhDr. Reginy Talafantové, ředitelky Městského kulturního střediska Františkovy Lázně, z 22. 11. 2010.

Prameny a literatura:

– Státní okresní archiv Cheb, fond 167 (kartony 204, 386, 366, 387, 366, 170) a fond 284 (karton N 39 a N 78)

– Městský úřad ve Františkových Lázních, Odbor stavební a životního prostředí, archiv

– Městské muzeum ve Františkových Lázních (obrazová dokumentace)

– Jiří Cingroš, 60 let divadelního souboru ve Františkových Lázních, Františkovy Lázně 2006

– Stanislav Macek, Františkovy Lázně: Historie města, Františkovy Lázně s. d. [1995]

– Das Stadttheater a Das neue Stadttheater, in Lorenz Schreiner (Hrsg.), Kunst in Eger: Stadt und Land, München 1992, s. 552–553 a 573–574

– Alois John, Franzensbader Stadttheater: Festschrift zum 60 jährigen Jubileum des Franzensbader Stadttheater, 1928. Uloženo v Okresním archivu v Chebu, Fond 167, karton 386, složka č.1670

– internetové stránky Divadlo Boženy Němcové Františkovy Lázně – http://www.divadlofl.org/ (vyhledáno 18. 6. 2010)

 

Tágy: První republika, Novoklasicismus, volně stojící budova

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvamínusjedna=