Na začátku 18. stol. zavádí tento italský scénograf nový scénický postup - tzv. „scena per angolo” se vzdává symetrické perspektivy jeviště a vytváří víceúběžníkovou scénu, která využívá více perspektiv najednou. Jeviště tak činí svébytnou dominantou, která již není prostorem, který by plynule navazoval na divákův pohled z hlediště. Nabízí mu více variant a více různých pohledů tak, jako celé baroko.

V období vrcholného baroka, spadajícího mezi léta 1680 až 1740, postoupil dále a do konečného stadia dospěl i vývoj jeviště a divadelního prostoru barokního kočovného divadla. Komedianti, vystupující v polovině 17. století ještě většinou na pódiovém improvizovaném jevišti, které stávalo nejčastěji na tržištích, náměstích nebo ve větších sálech, předváděli nyní svá představení v kukátkovém prostoru barokní scény, ohraničené pevným architektonickým portálem, vybavené systémem výměnných postranních kulis a prospektem, po případě i dalšími technickými pomůckami pro dobové scénické efekty . Tak se i kočovnická profesionální činohra seznámila s dokonalým typem barokního jeviště, které z renesance přejalo princip lineárně perspektivního zobrazování člověka v jistém hmotném prostředí. Plochy reprezentativně rozlehlých a monumentálních staveb byly dramaticky zohýbané a prolamované a jejich iluzivní výtvarné podání nadsazovalo hmotnost architektonických i dekorativních prvků. Profesionální činohra využila brzy i dalších vymožeností barokní scény, ať už šlo o proměnlivý systém kulis nebo zařízení na tlumení a odkrývání světelných zdrojů. Barokní divadlo na českém území, kam trvale nepronikly výsledky původní renesanční reformy scény, poprvé odhalilo kouzlo výtvarně zpodobeného prostředí, poprvé plně umělecky ocenilo přírodu, stavby i interiér jako doplněk dějové situace.

IN: Bartoš  Jaroslav a Černý, František, ed. Dějiny českého divadla. 1. [díl], Národní obrození. Praha, 1968 p. 215