enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Nová scéna Národního divadla

Karel Prager

alias Laterna magika
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1922 | Architektonická soutěž

Proběhla ideová architektonická soutěž na Nové české divadlo v Praze , které se zúčastnil například tým , jehož členy byli Ladislav Machoň, Alois Kubíček a Karel Pecánek nebo další autorský tým, jehož členy byli Jaroslav Stránský, Josef Šlégl a Karel Polívka.


(zobrazit)1959 | Architektonická soutěž
V roce 1958 byla vyhlášena architektonická soutěž na architektonicko-urbanistické zpracování prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem. Ze 75 zaslaných soutěžních návrhů vybrala v roce 1959 porota v čele s předsedou Oldřichem Starým sedm projektů, jejichž autorům  (Zdeněk Přáda, Jaroslav Štípek, František Troníček, Bohumil Kříž, Vladimír Syrovátka, Eva Růžičková, Neda a Miloslav Cajthamlovi) bylo zadáno dopracování konceptu s důrazem na odkrytí horní části Zítkova divadla jako významného městského monumentu.
(zobrazit)60. léta 20. století | Achitektonické soutěže

První z nich v roce 1962, jejíž porotě předsedal František Cubr, byla pojata spíše jako komparativní analýza jednotlivých přístupů. Zvítězil projekt autorského kolektivu Bohuslava Fuchse, Kamila Fuchse a Mojmíra a Aleny Korvasových. Druhá fáze soutěže proběhla v průběhu roku 1964 a vyzváni byli architekti, kteří se umístili v předchozím klání na osmi nejvyšších pozicích. I tentokrát zvítězila skupina architekta B. Fuchse.


(zobrazit)1972 | Realizace přerušena

Z důvodu úmrtí architekta Bohuslava Fuchse v roce 1972 byla práce přerušena a team jeho spolupracovníků na daný úkol posléze rezignoval.


(zobrazit)1973 | Objemová studie
V roce 1973  bylo architektu Pavlu Kupkovi zadáno vypracování objemové studie dostavby Národního divadla.
(zobrazit)1980 | Soutěž
Architektonická soutěž na podobu divadla byla vypsána , osloveni byli architekti Karel Prager z Ústavu výstavby hlavního města Prahy a Zdeněk Kuna ve spolupráci s J. Svobodou. Porota upřednostnila řešení dvojice Kuna-Svoboda, ale provedení úkolu bylo nakonec svěřeno Karlu Pragerovi.
(zobrazit)20.11.1983 | Otevření

lidé

Karel Prager |hlavní architekt
(zobrazit)Bohuslav Fuchs |architekt
Architekt, urbanista a teoretik. Stal se významným představitelem funkcionalistické architektury. Soustředil se na oblast bydlení a veřejných staveb. V rané tvorbě vyšel z neoplasticismu, záhy byl zaujat racionálním funkcionalismem.Více divadel

Josef Svoboda |architekt, producent
Pavel Kupka |architekt
Zdeněk Kuna |architekt
(zobrazit)Jaroslav Fragner |architekt

český architekt, návrhář nábytku a malíř.  Byl významným představitelem českého funkcionalismu a moderního klasicismu, také se stal příslušníkem "puristické čtyřky". První plány navrhoval v duchu purismu, usilujícího o formální čistotu kubismu (návrh divadla v Olomouci, realizace dětského domu v Mukačevě). Vrcholnými díly funkcionalismu jsou realizace jeho návrhů průmyslových objektů. Ve 40. letech se jeho pojetí stalo konzertvativnější - věnoval se zejm. rekonstrukcím památkových objektů (Karolinum, Pražský hrad, Betlémská kaple).

Více divadel

historie

Idea na využití prostoru na Národní třídě v sousedství Národního divadla k divadelním nebo jiným kulturním účelům se objevovala již v první polovině 20. století. Výrazně zazněla na příklad v roce 1922 při architektonické soutěži na Nové české divadlo v Praze. Tehdy do místa s existující činžovní zástavbou situovala variantní osazení divadla ve svém návrhu např. autorská trojice Ladislav Machoň, Alois Kubíček a Karel Pecánek nebo další trio Jaroslav Stránský, Josef Šlégl a Karel Polívka.

Ve třicátých letech byla postavena doplňovací budova Národního divadla při Ostrovní ulici podle projektu architekta Vladimíra Wallenfelse. Ve 40. letech vypracoval projekt řešení dané lokality František Maria Černý, který umístil horizontální hmotu nového divadla do ustoupené polohy, odsazené od Národní třídy, ale paralelní s jejím průběhem. Stejným úkolem se zabývali v letech 1952–1953 studenti Akademie výtvarných umění pod vedením Jaroslava Fragnera.

Souběžně s projektovou činností probíhaly diskuse o budoucnosti tzv. Chourových domů (také Kaurových), které byly vystavěny v letech 1844-48 a uzavíraly jižní  frontu ulice mezi Národním divadlem a voršilským klášterem. V 50. letech byl jejich technický stav již značně havarijní a v roce 1959 se přistoupilo k jejich zbourání. 

Rok před demolicí Chourových domů, symbolicky dne 28. října 1958, byla vypsána veřejná soutěž, jejímž předmětem bylo ideové architektonicko-urbanistické zpracování dané lokality. Soutěžní podmínky definovaly požadavky na budoucí využití, když se v nich stanovily nároky na permanentní experimentální  scénu Národního divadla pro 300–400 diváků, pomocný správní objekt se studii, sklad kulis a technické služby, přímo u Národní třídy pak měla stát budova, v níž by se nacházela restaurace, kavárna a klubovna. Celý komplex novostaveb měl být navíc trvale propojen s původní budovou Národního divadla, a to buď pomocí tunelu nebo mostu.

Ze 75 zaslaných soutěžních návrhů vybrala v roce 1959 porota v čele s předsedou Oldřichem Starým sedm projektů, jejichž autorům (Zdeněk Přáda, Jaroslav Štípek, František Troníček, Bohumil Kříž, Vladimír Syrovátka, Eva Růžičková, Neda a Miloslav Cajthamlovi) bylo zadáno dopracování konceptu s důrazem na odkrytí horní části Zítkova divadla jako významného městského monumentu.

V první polovině 60. let navázaly další dvě soutěže. První z nich v roce 1962, jejíž porotě předsedal František Cubr, byla pojata spíše jako komparativní analýza jednotlivých přístupů. Z celkové sumy 106 přijatých návrhů vyšel vítězně projekt autorského kolektivu Bohuslava Fuchse, Kamila Fuchse a Mojmíra a Aleny Korvasových. Jejich záměrem bylo navázat na hmotu Voršilského kláštera formou uzavřeného či pootevřeného bloku, čímž by byla vedena uliční čára v linii definované klášterem. Spojení obou objektů po by umožnilo otevření prostorného vnitřního dvora.

Druhá fáze soutěže proběhla v průběhu roku 1964 a vyzváni byli architekti, kteří se umístili v předchozím klání na osmi nejvyšších pozicích. I tentokrát zvítězila skupina architekta B. Fuchse a na základě návrhu z druhé soutěže mu bylo vzápětí (1965) zadáno vypracování konečné studie, v roce 1971 pak také objemové studie v rámci Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Výsledné řešení opět sledovalo uliční čáru odvozenou z linie sousedního kláštera, čímž došlo k pozvolnému odklonění od původního průběhu domovní fronty. Tím byl vytvořen před novou budovou trojúhelníkový volný prostor, do něhož měla být osazena plastika Bedřicha Smetany na monumentálním soklu a zároveň se tak docílilo širokého otevření pohledu na hlavní vstupní partii Národní divadla. Pojetí uliční fasády výrazně horizontální stavby bylo rozvrstveno do dvou úrovní tak, že spodní část měla sloužit k přímému vstupu návštěvníků z chodníku bez vyvýšení, zatímco zbývající plocha průčelí byla uchopena značně lapidárně a rozdělena do dvou dále nečleněných pásů. Z důvodu úmrtí architekta Bohuslava Fuchse v roce 1972 byla práce přerušena a team jeho spolupracovníků na daný úkol posléze rezignoval. V následujícím roce se Kamil Fuchs vzdal autorských práv a ta následně přešla na SÚPRMO.

Následně bylo v roce 1973 architektu Pavlu Kupkovi (SÚPRMO) zadáno vypracování objemové studie dostavby Národního divadla. V prosinci téhož roku byla založena ideová rada pro řešení zástavby u Národního divadla (s předsedou Jaroslavem Fragnerem) jako poradní orgán Národního výboru hl. m. Prahy. Ta přijala stanovisko, že rekonstrukce Národního divadla a dostavba jeho okolí mají být nazírány jako jediný architektonický celek, jehož finální podoba měla být dokončena do závazného termínu 18. listopadu 1983, tedy ke stému výročí slavnostního zahájení provozu Národního divadla. Studie P. Kupky stanovila základní urbanistické řešení prostoru a rozdělení funkcí do tří staveb. Směrem do Národní třídy měl být orientován hlavní objekt se společenským sálem, zatímco podél hranice s voršilským klášterem by byla situována stavba s restaurací a prostranství do Ostrovní ulice měla uzavírat provozní budova. 

V roce 1977 musel být uvolněn prostor bývalé doplňovací budovy Národního divadla, a proto byla odstřelena původní železobetonová konstrukce objektu od architekta Vladimíra Wallenfelse po pouhých čtyřiceti letech své existence. Během postupujícího procesu stavby,  kdy už bylo v letech 1977–1981 vystavěno východní a jižní křídlo a rozestavěno severní křídlo k Národní třídě podle návrhu architekta Kupky, se začaly ozývat kritické hlasy, které napadaly funkční využití hlavní budovy i její architektonické ztvárnění. Jeden z rozhodujících impulsů vzešel v roce 1980 od scénografa Josefa Svobody, který v novostavbě divadla spatřoval možnost zřízení domovské scény pro svůj projekt Laterny magiky. Na základě těchto tlaků byla vypsána vyzvaná architektonická soutěž na danou lokalitu se zadáním vybudovat divadelní sál pro Novou scénu Národního divadla. osloveni byli architekti Karel Prager z Ústavu výstavby hlavního města Prahy a Zdeněk Kuna ve spolupráci s J. Svobodou. Jednou ze závazných podmínek bylo dodržení časového termínu a respektování již vybudované konstrukce.

Z. Kuna s J. Svobodou konstrukční podmínku v předloženém projektu splnili, ovšem v důsledku toho se značně protáhla dispozice navrhované stavby, zatímco K. Prager podmínku porušil a v zájmu výhodnější skladby hmot poslední pilíře směrem k Národnímu divadlu vypustil, aby výsledný objem nabyl kompaktnější charakter. Zásadní rozdíl spočíval i v přístupu k funkčnímu využití, protože Z. Kuna s J. Svobodou navrhovali jednoúčelově pojatý kukátkový prostor, ale K. Prager se přiklonil k multifunkčněji komponované podobě určené pro činohru, komorní operu, balet a také Laternu magiku. Posouzení soutěže bylo úkolem ideové rady, která 6. 10. 1980 upřednostnila řešení dvojice Kuna-Svoboda. Stěžejní problém v nastalé situaci představoval časový limit zprovoznění scény k 18. 11. 1983, jak požadoval městský výbor komunistické strany. Tento aspekt se ale Karel Prager rozhodl garantovat a úkol mu byl zadán. 20. listopadu 1983 tak mohla Nová scéna přijmout první návštěvníky nastudováním hry J. K. Tyla Strakonický dudák, kterou režíroval Václav Hudeček. V první polovině 90. let byly provedeny interiérové úpravy objektu.

Pragerovo pojetí respektovalo původní urbanistické schéma a suterénní uspořádání podle koncepce Pavla Kupky, která vymezuje pravoúhlý prostor piazzety otevřené na západ do Divadelní ulice. Paralelně s Ostrovní ulicí je umístěno provozní křídlo, kolmo na ně při klášteru voršilek budova s restaurací a podél Národní třídy samotné divadlo. Zásadní změnu hmotové skladby přineslo zkrácení objektu Nové scény, čímž se více respektování odkryl pohled na boční průčelí Národního divadla, které ovšem Josef Zítek odhalit nezamýšlel. Vyzdvižení objektu pomocí nosníků, v přízemí obložených žulou, až do úrovně prvního patra vizuálně propojilo nově vzniklý prostor s přilehlými komunikacemi. Podélná budova Nové scény i zbývající dvě sedmipodlažní křídla jsou tvořena ocelovou konstrukcí.

Jádrem Nové scény je vlastní divadelní sál, jehož navrhované projekční řešení počítalo se třemi variantami uspořádání jeviště a hlediště, a to na kukátkovou scénu (se 405 diváky), alžbětinskou scénu (se 461 diváky) a konečně arénu (s 563 diváky). Nicméně proklamovaná prostorová variabilita nebyla po technické stránce zcela   zvládnuta a přestavování jednotlivých scén by bylo nesmírně časově náročné a nemožné při denním divadelním provozu. Ve výsledku se proto jedná o hlediště pojaté jako amfiteátr s upořádáním na zalomeném půdorysu. Autorem řešení interiéru je Martin Sladký. Sál, vložený do třetího až pátého nadzemního podlaží, je přístupný po monumentálním kruhovém schodišti ze zeleného serpentinu, stoupajícím ze vstupní haly skrze jednotlivá podlaží. Hlavní foyer s rozměrným obrazem Česká krajina od Františka Jiroudka je situováno do čtvrtého nadzemního podlaží, odkud se vchází do samotného sálu. O poschodí níže byl projektován šatnový foyer s přístupem do sousední restaurační budovy.

Výrazně dekorativním akcentem celé budovy je její opláštění. Průčelí je svým skleněným obkladem definováno na vstupní, diváckou část a objemově rozšířenou část za níž je situováno jeviště s hledištěm. První z nich je sestavena jako terčová stěna z velkoplošných skleněných tabulí a svou linií je vedena do úrovně sousedního kláštera. Naopak předstupující fasáda zahalující vlastní scénu se stala  dominantním prvkem, který radikálně vstoupil do charakteru Národní třídy. Je komponována ze skleněných izolačních tvarovek, občas označovaná jako „soustava obrazovek“, a autorsky se na ní podíleli sklářští výtvarníci Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová ve spolupráci s Karlem Pragerem.

 

Prameny a literatura:

- Národní galerie, Praha: Fond Karel Prager

- Národní galerie, Praha: Fond Zdeněk Kuna

- Archiv Národního divadla:  Architektonická studie dostavby okolí Národního divadla v Praze. Hlavní projektant urbanisticko-architektonické studie: Pavel Kupka SÚRPMO, autoři: P. Kupka, B. Blažek, J. Hrdličková, M. Lierová. Prosinec 1973

- Rekonstrukce Národního divadla a dostavba jeho okolí. Kolektiv autorů-účastníků výstavby. Listopad 1981

- Archiv Odboru výstavby, Městská část Praha 1, čp. 225, 1393, 1435

 

- Pavel Janák, Ještě Chourovy domy v Praze, Ochrana památek: Sborník Klubu Za starou Prahu pro rok 1957, s. 40

- Rekonstrukce a dostavba Národního divadla, Architektura ČSR XXXXIV, 1985, s. 151–165

- Josef Šnejdar (ed.), Národní divadlo, Praha 1987

- Jaroslava Staňková – Jiří Štursa – Svatopluk Voděra, Pražská architektura: Významné stavby jedenácti století, Praha 1990, s. 224–225

- Josef Svoboda, Tajemství divadelního prostoru, Praha 1990, s. 233, 254

- JH [Jiří Hilmera], Nová scéna, in: Růžena Baťková (ed.), Umělecké památky Prahy: Nové Město, Vyšehrad. Praha 1998, s. 627–628

- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 168–171

- Radomíra Sedláková, Karel Prager: Prostor v čase, Praha 2001, s. 8, 61

- Jan E. Svoboda – Jindřich Noll, Praha 19452003: Kapitoly z poválečné a současné architektury, Praha 2006, s. 53–54

- Richard Biegl – Radomíra Sedláková, Nová scéna Národního divadla, Praha 2010

 

Tágy: Normalizace, reprezentativní budova, volně stojící budova

 

Autor: Vendula Hnídková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třimínusjedna=