enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Jihočeské divadlo

alias Krajské oblastní divadlo České Budějovice (1949- 1956), Jihočeské národní divadlo (1919 - 1949), Jihočeské divadlo (1949
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1764 | vznik divadla

První divadlo vzniklo v zbytku domů a solnice, zničených požáry, ve kterých obec zařídila pro potřeby přes ulici ležícího pivovaru kůlny, ležácký sklep a lednici. V roce 1763 dal krajský hejtman Leopold von Berchtold adaptovat nadzemní část stavby na divadlo, kde už roku 1764 hrála společnost komedianta Einzingera.


(zobrazit)1819 | rekonstrukce
Městská rada dostala povolení k přestavbě divadla v prosinci 1818. Ze čtyř dodaných plánů na přestavbu si magistrát vybral návrh místního stavitele Martina Schmidtschlägera. Stavět se začalo po uzavření divadla v březnu 1819. Stavba byla dokončena po deseti měsících a divadlo se 28. prosince 1819 otevřelo publiku Schröderovým Praporčíkem.
(zobrazit)19. století | rekonstrukce
Větší změny divadlo podstoupilo v poslední čtvrtině 19. století: roku 1879 se součástí divadla stal přikoupený sousední dům, v letech 1874–1890 probíhaly úpravy hlediště, v roce 1881 se rekonstruovalo jeviště. Rok 1888 přinesl úpravy fasád. V roce 1892 bylo instalováno teplovzdušné topení  a v roce 1910 elektrické osvětlení místo dosavadního plynového.
(zobrazit)1919 | Jihočeské národní divadlo
V lednu 1919 se ustavilo Jihočeské národní divadloDružstvo jihočeského národního divadla jako „akciová společnost k provozování činnosti divadelní na českém jihu“. Svou činnost zahájilo několika plenérovými večery už v srpnu, v divadle poprvé hrálo 6. září 1919 Smetanova Dalibora.
(zobrazit)1945 | požár
Budova městského divadla byla r.1945 v posledních měsících války zasažena leteckou bombou a zdemolována. Po několikaměsíční opravě r.1946 začalo divadlo znovu sloužit.
(zobrazit)1945 | rekonstrukce

Nové divadlo mělo vyrůst na jižní okraji tehdejšího Stalinova, dnes Senovážného náměstí v blízkosti staré budovy. Úřady však odkládaly schválení regulačního plánu v místě novostavby a začátkem roku 1946 nařídily jen znovu opravit starou divadelní budovu; namísto stavby nového divadla tak od února probíhala rekonstrukce toho starého.


(zobrazit)50. léta 20. století | Architektonická soutěž

Soutěž byla vyhlášena 12. prosince 1958. Porotě předsedal Oldřich Starý, další členové měli vesměs velkou zkušenost s divadelní architekturou: Jiří Gočár nebo Štefan Lukačevič, za Jihočeské divadlo O. Haas a J. Brehms. Divadlo mělo mít amfiteatrálně řešené hlediště, kapacitu 800–850 míst a vedle hrací plochy jedno postranní jeviště.


(zobrazit)1959 | První kolo
Do uzávěrky 30. června 1959 přišlo 48 návrhů. Porota udělila tři 3. ceny (bez určení pořadí) a pro oceněné týmy vypsala užší kolo. Ocenění dostali Vladimír a Věra Machoninovi, Bohumil Kříž a Vladimír Syrovátko a tým Karel Filsak – Karel Bubeníček – Jiří Louda – Jan Šrámek.
(zobrazit)1960 | užší kolo

Užší soutěž pro tři oceněné týmy proběhla mezi říjnem 1959 a únorem 1960. K realizaci  porota doporučila návrh B. Kříže a V. Syrovátka. Na finální podobě projektu se aktivně podílel i J. Brehms. Stavba byla nakonec zastavena a Jihočeské divadlo opět zůstalo v historické budově.


(zobrazit)1971 | uzavření
V roce 1971 byl technický stav staré budovy divadla už natolik neúnosný, že se soubory v průběhu sezóny 1971–1972 postupně přestěhovaly do nového Domu kultury ROH . Ve staré budově se naposledy hrálo 3. ledna 1972.
(zobrazit)80. léta 20. století | projekt

Projekt na rekonstrukci divadla začal českobudějovický Stavoprojekt připravovat v roce 1983. Projekt obnovy vznikl nakonec ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Autory projektu jsou Zdeněk Vávra a Jana Štefková.


(zobrazit)1990 | rekonstrukce
V září 1990 byla dokončena obnova Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, zahájená po dlouhých přípravách v říjnu 1987. Projektanti Zdeněk Vávra a Jana Štefková byli postaveni před nevděčný úkol zasadit obnovené divadlo do složitého organismu historicky narostlého domu, střeženého dohledem památkářů. Divadlo se po rekonstrukci otevřelo 6. září 1990, představením Tylovy Fidlovačky.

lidé

Jana Štefková |architekt
Bohumil Böhm |architekt - účastník soutěže
Zdeňek Michal |architekt - účastník soutěže
Miroslav Fencl |architekt - účastník soutěže
L. Sýkora |architekt - účastník soutěže
V. Berka |architekt - účastník soutěže
Vl. Žáček |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Miloslav Tengler |architekt - účastník soutěže
Dlouholetý člen firmy Stavoprojekt, kde dostával úkoly na řešení z oblasti průmyslové výstavby, postupně se těžiště jeho návrhové práce přesouvalo do oblasti bytových a občanských staveb.Více divadel

Jiří Louda |architekt - účastník soutěže
Jan Šrámek |architekt - účastník soutěže
Karel Bubeníček |architekt - účastník soutěže
Karel Filsak |architekt - účastník soutěže
Vladimír Syrovátko |architekt - účastník soutěže
Bohumil Kříž |architekt - účastník soutěže
Vladimír Machonin |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Jiří Gočár |člen poroty

Studoval na ČVUT v Praze v letech 1931 – 1936, poté absolvoval první praxi v ateliéru svého otce Josefa Gočára, kde se podílel např. na projektu Státní galerie nebo pavilónu pro světovou výstavu v Paříži (1937). 1949 – 1953 byl vedoucím ateliéru Stavoprojektu. Pracoval především v oblasti teorie a svazové politiky. Byl předsedou Svazu architektů, členem  výkonného výboru mezinárodního svazu architektů UIA. Gočárova raná tvorba vychází z kultivovaných tradic meziválečné avantgardy, projekty z pozdějších 50. – 70. let jsou umírněným kompromisem dobových tendencí. Realizoval zejména rodinné domy (na Benešovsku  Čerčany, Čerčany – Městečko, Kamenný Přívoz), továrnu v Jablonci nad Nisou a Litomyšli, Gramofonové závody v Loděnicích u Prahy, rekreační středisko v Horní Úpě, zpracoval územní plány pro Vrchlabí a Špindlerův Mlýn.

In: Muzeum Benešov

Více divadel

Jan Hájek |malíř
Leopold von Berchtold |Zadavatel stavby

historie

Budova divadla tvoří jižní část bloku mezi ulicemi Dr. Stejskala, Širokou, Jirsíkovou a Zátkovým nábřežím. Vstupuje se do něj z ulice Dr. Stejskala, pohledově exponovaným bočním průčelím se obrací k Malši. Na jeho zadní průčelí navazují tzv. herecké domy s podloubím.

 

První divadlo vzniklo v domě, stojícím na místě dnešního Jihočeského divadla, v roce 1763. Tehdy zde, u zalomení městské hradby nedaleko Linecké (Krumlovské) brány, stály zbytky domů a solnice, zničených požáry, ve kterých obec zařídila pro potřeby přes ulici ležícího pivovaru kůlny, ležácký sklep a lednici. V roce 1763 dal krajský hejtman Leopold von Berchtold adaptovat nadzemní část stavby na divadlo, kde už roku 1764 hrála společnost komedianta Einzingera. Představení kočovných společností a oblíbené bály se tu pořádaly až do napoleonských válek. V roce 1806 tady našel místo vojenský lazaret a sklad obilí, o čtyři roky později si budovu pronajal místní podnikatel pro spřádací stroje.

Už v roce 1812 se sem vrátilo divadlo. Nový ředitel krátce nato upozornil na špatný stav sálu, ohrožující návštěvníky. Městská rada požádala zemské gubernium o povolení k přestavbě divadla, které dostala až v prosinci 1818, s podmínkou nepřekročit náklad 6 000 zl. Ze čtyř dodaných plánů na přestavbu si magistrát vybral návrh místního stavitele Martina Schmidtschlägera. Stavět se začalo po uzavření divadla v březnu 1819.

Inspirací pro přestavbu byla mj. divadla v Linci (tam jeli purkmistr, Schmidtschläger, tesař Pressl a malíř Hájek v červenci na exkurzi, aby získali „přesnější představy a podklady pro zřízení pódia a divadelního jeviště, o jeho vybavení a dekoracích“) a v Teplicích (odkud zaslal v srpnu tesař Ritter model tamního divadla). Jan Hájek, malíř kostelních obrazů z Jindřichova Hradce, dodal oponu a pět dekorací.

Během přestavby ubourali horní část hradby i přilehlé bašty, kde byla dosud herecká šatna a odkud herci přecházeli na jeviště po nekryté lávce; hradba i s baštou vytvořily po dostavbě jižní stěnu divadla. Budova se prohloubila a zvýšila, dokonce více, než byl původní záměr. Podle dochovaného plánu mělo divadlo protáhlé hlediště s lóžemi a galerií, kukátkové jeviště s úzkým orchestřištěm, chodbu před vstupem do hlediště a po straně sálu a technický prostor nebo šatnu za scénou. Obnovené divadlo s prostou klasicistní fasádou mělo 650 míst, z toho více než polovinu k stání. Základní rozvrh budovy – sál položený nad dvoulodním pivovarským sklepem – zůstal i po mnoha dalších úpravách zachován dodnes.

Rozpočet na přestavbu se nakonec vyšplhal na 40 000 zl., což mělo dohru v penále magistrátu za překročení předpisů a nehospodárnost při vedení stavby. Stavba byla dokončena po deseti měsících a divadlo se 28. prosince 1819 otevřelo publiku Schröderovým Praporčíkem v provedení německých ochotníků.

Pivovar ještě dlouho využíval sklepy pod divadlem a město muselo řešit mj. stížnosti na chlad, který z nich stoupal do sálu – kontrola však zjistila, že na jeviště spíše než ze sklepů táhne špatnou taškovou střechou bez mezistropu. Větší změny divadlo podstoupilo v poslední čtvrtině 19. století: roku 1879 se součástí divadla stal přikoupený sousední dům, v letech 1874–1890 probíhaly úpravy hlediště, v roce 1881 se rekonstruovalo jeviště. Rok 1888 přinesl úpravy fasád. V roce 1892 bylo instalováno teplovzdušné topení (to už byly sklepy volné) a v roce 1910 elektrické osvětlení místo dosavadního plynového.

Památným datem v historii divadla se stal 22. duben 1856, kdy zde ve svém Chudém kejklíři před publikum naposledy vystoupil Josef Kajetán Tyl.

Provoz divadla v převážně německém městě provázely od počátků národnostní spory. V zimních sezónách se zde hrála hlavně německá produkce (Stadttheater si nejčastěji pronajímaly společnosti z Lince) a spíše výjimečná česká představení tak byla vždycky zisková. Nejpozději v devadesátých letech 19. století (kdy sem se svou společností zajížděl např. Vendelín Budil) se objevila první myšlenka na zřízení samostatného Jihočeského divadla v nové budově, kterou se však dodnes nepodařilo uskutečnit.

1919: Jihočeské národní divadlo

Konec války a vznik republiky přinesl i nadšení pro myšlenku na nové divadlo. Hned v lednu 1919 se ustavilo Jihočeské národní divadloDružstvo jihočeského národního divadla jako „akciová společnost k provozování činnosti divadelní na českém jihu“. Na stavbu nového divadla se v krátké době shromáždilo přes 300 000 korun. V nové sezóně už se divákům představilo Jihočeské národní divadlo s činohrou, operou i operetou, s působištěm ve staré divadelní budově, jen nejnutněji upravené. Svou činnost zahájilo několika plenérovými večery už v srpnu, v divadle poprvé hrálo 6. září 1919 Smetanova Dalibora.

Hned první sezóna s ambiciózním programem však přinesla organizační a především existenční problémy, které budou divadlo provázet ještě několik desetiletí. Družstvo ukončilo svou činnost v roce 1923 a divadlo nadále provozovaly soukromé společnosti. Budova byla zastaralá a nedostačující, na potřebné opravy se nedostávalo. Přesto se – podle Javorina –v roce 1920 podle návrhu prof. Vávry upravovalo hlediště; během dvacátých let se prováděly i drobné úpravy zázemí a exteriéru. V roce 1928 Komitét pro vystavení nového divadla výslovně konstatoval, že stará budova „nevyhovuje potřebám dneška a ohrožuje bezpečnost.“

Na přelomu dvacátých a třicátých let byly potíže největší. Nejprve jim podlehly opera a opereta, torzo činohry se udrželo ještě jednu sezónu, nakonec byl zrušen celý soubor a divadlo dostala do pronájmu znovu německá společnost. V roce 1931 se vrátila alespoň opereta, zájem o ni byl ale malý. Další, opět příliš ambiciózní pokus učinilo město, když vzalo divadlo v sezóně 1933–1934 pod svou správu, ale divadlo se i v dalších letech potácelo na hranici bankrotu.

Přesto představitele města neopouštěl optimismus. V roce 1938 požádal stavební rada architekta Jana Šestáka, zatím neoficiálně, o návrh budovy nového divadla – z toho starého totiž „divák často místo získání duševní rekreace odcházel rozmrzen na vrzající sedadla a podlahu.“

Přípravy přerušila válka: 1940 obsadil budovu divadla soubor Deutsches Stadttheater Budweis přišlý z Lince. Český soubor vystupoval v Besedě a později Na rychtě a v rámci nově ustavené Divadelní komise jihočeských měst jezdil na zájezdy do celého kraje. V roce 1942 byla činnost Jihočeského divadla v Českých Budějovicích zakázána; po zbytek války hrál soubor v Táboře.

Německá společnost mezitím divadlo znovu upravovala a modernizovala: obnovou prošlo jeviště, divadlo dostalo ústřední topení a začaly se stavět tzv. herecké domy navazující na divadlo. Ve stejné době zřejmě vyrostla část budovy na jižní straně jeviště. Budova byla zřejmě v lepším stavu než dlouho předtím, když ji při náletu na konci března 1945 zasáhla a poničila bomba.

1945: (Ne)stavíme Jihočeské národní divadlo

Konec války mimo jiné oživil myšlenku na postavení nové divadelní budovy. Obnovený soubor Jihočeského divadla s operou i operetou hrál zatím střídavě Na rychtě, v Besedě, v kině Kotva, Stalinově domě (pozdější Městský dům kultury) i na zájezdech. Uvažovalo se o provizorním dřevěném divadle na Krumlovském předměstí v místě zbořené synagogy; o stavbě nového divadla nikdo nepochyboval.

Nové divadlo mělo vyrůst na jižní okraji tehdejšího Stalinova, dnes Senovážného náměstí v blízkosti staré budovy, zhruba na prostranství před dnešním kulturním domem Metropol v místech, kudy dnes vede Lidická třída. Novou budovu navrhl J. Šesták, vyzvaný neoficiálně už v roce 1938; své plány zdokonaloval více než šest let. V nové budově počítal s kapacitou 1 000 sedadel, z toho 600 v přízemí, a pozornost věnoval i účelnému jevištnímu zařízení. „Divadlo dnes stavěné musí“ podle jeho slov „nésti výraz vážnosti účelu, jemuž slouží. Budoucí generace musíme přesvědčit, že jsme […] dali divadlu výraz typický pro dnešní dobu.“

Plán komentoval i předseda MNV Rudolf Bureš: „Budova nebude palácem pro parádu, aby dokumentovala, […] ,že si to můžeme dovolit‘. Bude tam pohodlí, důstojné pracujícího člověka, prostředí vznešeně prosté v hledišti, a na jevišti dokonalé technické zařízení, usnadňující práci hercům, režiséru, výtvarníku i technickému personálu. Umění bude to jediné, co se bude smět objevit na prknech tohoto jeviště. V této věci není místa pro kompromis, ani tenkrát ne, když bude z obecenstva po kýči voláno…“

Začátek plánované stavby byl velkolepý. Vyšla propagační brožura, slavnosti položení základního kamene se 21. října 1945 účastnily delegace ze všech jihočeských měst. Za půl dne se na novou stavbu podařilo vybrat přes čtvrt miliónu, za dalších šest týdnů dokonce přes milión korun (předpokládané náklady činily zhruba 25 mil.).

Úřady však odkládaly schválení regulačního plánu v místě novostavby a začátkem roku 1946 nařídily jen znovu opravit starou divadelní budovu; namísto stavby nového divadla tak od února probíhala rekonstrukce toho starého. Rekordně rychlá oprava rozbombardované budovy stála 4 milióny korun.

Kvůli existenčním potížím fungovala v nové sezóně pouze činohra. V rekonstruované budově se poprvé představila v Tylově Chudém kejklíři 26. října 1946.

Spolek pro postavení divadla byl 1. března 1951 likvidován a jeho jmění převedeno do IV. odboru Krajského národního výboru. Zamýšlená podoba budovy nebyla zveřejněna.

1946–1971: Znovu ve staré budově

Po potížích v poválečných letech se provoz jihočeského divadla podařilo stabilizovat; k činohře se brzy vrátila i opera a opereta. Od sezóny 1956–1957 nese divadlo název Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Především ředitel a režisér Otto Haas se scénografem Joanem Brehmsem pokračovali v pokusech nalézt pro divadlo vhodné prostředí mimo malou historickou budovu, se kterými budějovičtí začali už krátce po válce. Nejvýznamnějším krokem tímto směrem bylo v roce 1958 provedení Weisenbornovy Ztracené tváře před tehdy ještě provizorním otáčivým hledištěm v českokrumlovské zámecké zahradě (viz samostatná hesla o otáčivém hledišti a dalších Brehmsových realizacích).

V historické budově se v roce 1954 bez přerušení provozu dostavovalo jižní křídlo, které vyplnilo prostor mezi nárožními pavilóny směrem k řece; původní hradební zeď s baštou, dosud vytvářející charakteristickou podobu stavby, se tak ocitly uvnitř budovy. V nových prostorách se usídlila administrativa a zkušebna orchestru. Dostavba opticky zklidnila a sjednotila pohledově nejexponovanější část budovy.

1959–1962: Soutěž na novou budovu

Ani krach novostavby v roce 1945 neukončil letité diskuse o potřebné nové divadelní budově. Na nátlak veřejnosti se už v roce 1957 ustavilo Sdružení pro postavení budovy Jihočeského divadla, které vypsalo loterii a uspořádalo sbírku na financování architektonické soutěže na novostavbu.

Nové divadlo mělo stát na severní straně exponovaného Mariánského (tehdy Švermova) náměstí severně od historického centra. Urbanistická soutěž z roku 1955 na vyřešení Senovážného (Stalinova) náměstí, kde se mělo divadlo stavět o deset let dříve, totiž jeho umístění do této lokality nedoporučila a vhodné nebylo ani další uvažované místo nedaleko Krajského národního výboru (v místech dnešní Jihočeské vědecké knihovny).

Soutěž byla vyhlášena 12. prosince 1958. Porotě předsedal Oldřich Starý, další členové měli vesměs velkou zkušenost s divadelní architekturou: Jiří Gočár nebo Štefan Lukačevič, za Jihočeské divadlo O. Haas a J. Brehms. Divadlo mělo mít amfiteatrálně řešené hlediště, kapacitu 800–850 míst a vedle hrací plochy jedno postranní jeviště.

Do uzávěrky 30. června 1959 přišlo 48 návrhů. Porota udělila tři 3. ceny (bez určení pořadí) a pro oceněné týmy vypsala užší kolo. Ocenění dostali Vladimír a Věra Machoninovi, Bohumil Kříž a Vladimír Syrovátko a tým Karel Filsak – Karel Bubeníček – Jiří Louda – Jan Šrámek. Celkovému charakteru soutěžních návrhů porota vytkla nedostatek vhodného výrazu, který by projekty odlišoval od budov „výstavních pavilonů, obchodních domů neb dopravních staveb“. Nevoli vzbudilo také údajné opakování tradičních divadlo charakterizujících prvků, které se však zřejmě netýkalo publikovaných návrhů: kromě oceněných přinesl tisk reprodukce návrhů Miroslava Tenglera, Vladimíra Žáčka – V. Berky, L. Sýkory – M. Fencla, Zdeňka Michala a Bohumila Böhma. Podle Jiřího Hilmery pracovali všichni s velkoryse rozvrženými kompaktními bloky, odlišenými strukturou povrchu nebo prosklením. V exteriéru zpravidla vynikla zvýrazněná partie foyeru.

Zatímco většina návrhů umístila požadovaný amfiteátr do sférického lichoběžníku, Machoninovi i Kříž se Syrovátkem koncipovali hlediště na půdoryse šestiúhelníka. Machoninovi z jinak pravoúhlé kompozice vybočili i působivě zakřiveným půdorysem hledištní části budovy, ve které také s největší invencí řešili společenské prostory. Z neoceněných návrhů přinesl zajímavou myšlenku především projekt Bohumila Böhma, který – zjevně inspirován Brehmsovým českokrumlovským otáčivým hledištěm (viz) – umístil jevištní amfiteátr na kruhovou točnu, kterou by bylo možné natáčet k malým točnám po stranách hlavního hracího prostoru.

Užší soutěž pro tři oceněné týmy proběhla mezi říjnem 1959 a únorem 1960. Stejně jako v prvním kole porota hodnotila i celkové urbanistické řešení. Na rozdíl od prvního kola teď dala přednost orientaci divadla souběžně s osou náměstí, což významně přispělo k tomu, že dosud nejlépe hodnocený projekt Machoninových, koncipovaný kolmo na tuto osu, se posunul až na třetí místo.

K realizaci tedy porota doporučila návrh B. Kříže a V. Syrovátka. I přesto, že stejně jako další dva projekty doznal mezi oběma koly soutěže výrazných změn, bylo nutné jej podrobněji rozpracovat. Po dvou letech informoval odborný tisk o projektu, který měl být výsledkem „účinné spolupráce pracovníků Krajského projektového ústavu v Českých Budějovicích s autory vítězného návrhu“, přičemž oba autoři tu figurovali až za sledem architektů lokálního významu. Publikovaný schematický návrh ve skutečnosti zbavil původní soutěžní projekt všech osobitých kvalit.

Na finální podobě projektu se aktivně podílel i J. Brehms. Rozpracoval řešení variabilního prostoru hlavního sálu, který měl být snadno adaptovatelný podle toho, jaký typ představení nebo společenské akce měl právě probíhat (viz heslo Joan Brehms).

V roce 1961 ještě o přípravách informovala pravidelná rubrika Divadelního zápisníku „Stavíme novou budovu Jihočeského divadla“. Druhého ledna 1962 byla dokonce předána dokumentace i staveniště, odkud chystanému divadlu ustoupily dosavadní budovy restaurace Metropol a kina Lípa. Ani tentokrát však stavba nakonec neproběhla. Ještě v roce 1963 vyšel článek o jevištním zařízení chystaného divadla, které projektovala Scénografická laboratoř, v té chvíli však už byla stavba zastavena a Jihočeské divadlo opět zůstalo v historické budově.

1971–1990: Stará budova uzavřena

V roce 1971 byl technický stav staré budovy divadla už natolik neúnosný, že se soubory v průběhu sezóny 1971–1972 postupně přestěhovaly do nového Domu kultury ROH (dnes DK Metropol, stavěný v letech 1967–1971) na Senovážném (Stalinově) náměstí. Ve staré budově se naposledy hrálo 3. ledna 1972. „Divadelní sál“ DK ROH, původně navržený pro kino, se stal dalším v řadě provizorií, které se nakonec protáhlo na 19 let.

1977–1983: Studiová scéna na starém jevišti

Do staré budovy, kde po uzavření sálu zůstala kromě skladů i administrativa divadla, se soubor alespoň částečně vrátil mezi lety 1977–1983. Na jevišti, používaném teď jako sklad kostýmů, vytvořil J. Brehms postupně několik variant malé scény pro produkce s menším počtem diváků. Nejprve to byla varianta otáčivého hlediště v uzavřeném prostoru pro novou inscenaci Weisenbornovy Ztracené tváře. Malá točna však znemožnila využívat jeviště ve dne také jako zkušebnu (kterou menší postranní jeviště nemohlo nahradit), navíc se na ni vešlo jen 68 diváků. Brehms ji proto brzy vyměnil za lehce odstranitelné pojízdné tribunové vozy pro 180–200 diváků, nejčastěji sestavované do kruhu kolem hrací plochy – řešení, které připomíná starší Brehmsovu realizaci kruhového divadla v rajském dvoře českobudějovického dominikánského kláštera (1965).

Provoz studiové scény ukončil po šesti letech až požár v Domě kultury ROH 16. prosince 1983, který vyvolal pochopitelné obavy o bezpečnost i ve staré budově. Sál v Domě kultury požár zcela zničil a divadlo se přesunulo na zájezdy; do DK se po opravě vrátilo až 30. listopadu 1984 Dvořákovou Rusalkou, připravenou k premiéře už těsně před požárem. To už se schylovalo k ukončení exilu: už v roce 1983 rozhodl KNV konečně o zahájení příprav další rekonstrukce staré budovy Jihočeského divadla.

1987–1990: Rekonstrukce. „Scéna pro činohru a komorní operu“

Projekt na rekonstrukci divadla začal českobudějovický Stavoprojekt připravovat v roce 1983, ale práce hned v počátcích přerušil požár DK ROH. Místní stavební kapacity se poté nasměrovaly na opravu DK a zpracování první verze projektu se protáhlo. Projekt Františka Konopy z roku 1984 chtěl do rekonstruované budovy umístit všechny tři soubory a z prostorových důvodů požadoval demolici sousedního domu čp. 498 v ulici Dr. Stejskala (vpravo od vstupu do divadla) a na jeho místě novostavbu. To bylo ovšem nepřípustné z památkového hlediska. Další studie tedy pouze potvrdila, že všechny tři soubory se do starého divadla nevejdou.

Znovu se oprašovala i myšlenka novostavby divadla na Mariánském (tehdy Švermově) náměstí (své návrhy ze začátku šedesátých let teď znovu rozpracoval J. Brehms), státní expertiza však konstatovala nedostatek prostředků i stavebních kapacit. Akce tak byla opět odložena na neurčito a úsilí se definitivně zaměřilo jen na rekonstrukci staré budovy. Další projekt vznikal už s tím, že v obnoveném divadle najde místo činohra a komorní opera, větší operní produkce, opereta a balet zůstanou v současně rozšiřovaném DK ROH. Nové divadlo pro všechny soubory mělo být postaveno do roku 2000.

Projekt obnovy vznikl nakonec ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Ten nejprve zpracoval stavebně-historický průzkum objektu s doporučením, které části složitě rostlé stavby jsou historicky nejcennější a je proto nutné je zachovat. Autory projektu jsou Zdeněk Vávra a Jana Štefková (oba se podíleli např. na rekonstrukci Národního divadla). Jevištní technologie navrhovala Divadelní technika Praha, část dodala Škoda Plzeň. Akustiku nového sálu řešili odborníci z Bauakademie z Berlína.

Autoři rekonstrukce museli zcela nově koncipovat vstupní a společenské prostory, které ve staré budově chyběly. Ústředním problémem bylo vytvoření nového hlediště namísto zrušeného starého s lóžemi na jednom ze dvou balkónů. Kapacita se – z původních 464 míst se špatnou viditelností z více než poloviny z nich – radikálně snížila. Součástí hlediště, kde postranní lóže balkónu nahradily šikmo vedené klesající řady sedadel, se staly malé varhany. Nové řešení se týkalo i provozní části, technických a administrativních prostor. Jeviště zůstalo malé; odvážné řešení střech umožnilo alespoň bohaté dimenzování provaziště.

V roce 1987 se mělo začít stavět. Stavební kapacity v jihočeském kraji však plně zaměstnávala stavba jaderné elektrárny Temelín a náročnou zakázku odmítly i oslovené podniky z jiných krajů. Až po složitém hledání se objevila možnost spolupráce s jugoslávským podnikem GRO Hydrogradnja Čačak, který slíbil stavbu provést v „pro nás rekordním termínu“ do prosince 1989. V srpnu 1987 firma převzala staveniště, v říjnu začala s demolicemi. Do konce roku se dokončoval projekt; na dílčích projektech i při realizaci spolupracovaly i české podniky a organizace. Pracovní tempo jugoslávské firmy bylo na zdejší poměry natolik nezvyklé, že opakovaně nastávaly problémy s dodávkou materiálu. Hrubá stavba byla přesto hotova na konci roku 1988.

Divadlo se po rekonstrukci otevřelo na den přesně po 71 roce od zahájení provozu, 6. září 1990, představením Tylovy Fidlovačky. Na už tradiční ujišťování o tom, že rekonstrukce je jen předehrou ke stavbě nového divadla, se zřejmě rychle zapomnělo. Jihočeské divadlo působí stále v historické budově a o stavbě nového divadla se dnes neuvažuje.

Současný stav

Dnešní podoba budovy Jihočeského divadla je výsledkem složitého stavebního vývoje. V její dispozici se skrývají konstrukce starší než divadlo samo (sklepy) a zejména v půdorysném uspořádání je stále možné najít divadlo ze začátku 19. století (sál podél hradby s baštou na jižní straně, postupně „oblepovaný“ dalšími prostorami).

Dvoupatrová budova divadla tvoří jižní část většího domovního bloku, boční fasádou se obrací k Malši, na Zátkovo nábřeží. Vstupní průčelí z ulice Dr. Stejskala si i po rekonstrukci zachovalo klasicistní podobu. Jeho tři části mají patra v různých úrovních. Nejvyšší střední část s třemi obloukově zakončenými vstupy v bosovaném přízemí má pět okenních os; nad třemi středními ji zakončuje trojúhelný štít s letopočtem 1819. Místo prostředního okna v patře zabírá nika s bustou J. K. Tyla.

Boční průčelí rámují nestejně vysoké postranní rizality. Na plochou fasádu křídla mezi nimi, s přízemím nižším než na rizalitech, osadili autoři rekonstrukce výrazné pětiboké prosklené kovové arkýře, které skryly vždy dvojici oken nad sebou. Na jednoduché zadní průčelí navazuje východní fronta bloku s tzv. hereckými domy s podloubím. Rozdílné řešení fasád sjednocuje bohatá kompozice střechy s řadou vikýřů, které nad boční fasádou opakují rytmus a tvar arkýřů na fasádě. U služebního vchodu do divadla v pravém rizalitu bočního průčelí byla v roce 1990 odhalena busta Emy Destinnové.

Hlavní vstup do divadla vede přes otevřený portikus se třemi oblouky, uzavíratelnými mříží; keramické vázy mezi nimi jsou dílem Miroslava Párala. Vestibul v polozapuštěném přízemí tvoří prostor někdejších pivovarských sklepů, veřejnosti poprvé zpřístupněných až po rekonstrukci. Dlouhou dvoulodní halu zkrátila vestavba šaten a diváci tak dnes po několika schodech sestupují do zhruba čtvercového prostoru s křížovými klenbami nad trojicí sloupů. Z vestibulu vedou na obě strany schodiště do pater; levé z nich vzniklo až při rekonstrukci. V patře vedou z foyeru, položeného podél vstupního průčelí nad přízemním portikem, dva vchody s předsíněmi do parteru hlediště. Kromě foyeru slouží v patře divákům i salónek, v horním patře další foyer a bufet. Na balkón se vstupuje z bočních chodeb ve dvou výškových úrovních. Výtvarné řešení interiérů diváckých prostor, s kombinací bílé, modré a zlaté, má svou zřejmou inspirací v interiérech klasicismu připomínat dobu vzniku divadla. V prostorách jsou instalovány busty J. K. Tyla a herců Karla Rodena a Petra Hanuse.

Hlediště, při rekonstrukci kompletně přestavěné, má rozměry 11,8 × 13,8 m a kapacitu 257 sedadel – z toho 151 v přízemí a 106 na balkóně. Oproti dřívější podobě dostalo strmější elevaci, balkón rozšířila vysunutá, stupňovitě odsazená boční křídla se čtyřmi šikmo vedenými klesajícími řadami sedadel. Stěny sálu opticky člení úzké vertikální pásy (nad i pod balkónem přerušených úzkými okny osvětlovací a zvukařské kabiny), strop je sestaven z příčných segmentů. Na obou stranách hlediště jsou nad předními řadami symetricky umístěny malé varhany. Přestože se architekti snažili vyrovnat se s omezeným prostorem co nejlépe, mimo jiné i bílou barvou stěn a stropu, působí výsledné řešení s až brutálními „krystaly“ bočních částí balkónu lehce stísněným dojmem. Obdélný jevištní portál bez jakékoli výzdoby je vysoký 5,75 m a široký 7,4 m.

Dispozice jevištní části s malým přípravným bočním jevištěm a zadním manipulačním prostorem byla dána dochovanou dispozicí. Klasické kukátkové jeviště má variabilní proscénium ze tří pohyblivých plošin, jejichž spuštěním pod podlahu se změní v orchestřiště.

Na jevišti se zhruba čtvercovou hrací plochou o straně 8,5 m je točna o průměru 7 m, 16 ručních a 8 motorových tahů a výtah pro dekorace, dopravované stejně jako před přestavbou přes dvůr.

Šatny a zkušebny divadla se soustředily v jižním a východním traktu (u zadního služebního vchodu), administrativa především v podstřešním třetím patře. Složitou provozní situaci divadla v poslední době komplikuje také restituce domu čp. 425 (toho, který první varianta rekonstrukce navrhovala zbourat), kam rekonstrukce umístila další část provozního zázemí.

Divadlo stále využívá i „divadelní“ sál v KD Metropol , především pro činohru a operu. Před několika lety získalo i studiovou scénu v tzv. Malém divadle v Hradební ulici pro cca 100 diváků, které bylo původně samostatným loutkovým divadlem. Dnes tvoří loutkohra čtvrtý soubor Jihočeského divadla a na scéně Malého divadla se odehrávají i komorní činohry.

Zřizovatelem divadla je město České Budějovice.

Literatura:

Budujeme Jihočeské národní divadlo, České Budějovice 1945

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých zemích I, Praha 1949, s. 37–40

– Miloslav Sýkora, Veřejná soutěž na Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Architektura ČSR XIX, 1960, č. 1, s. 1–6

– Miloslav Sýkora, Užší soutěž na Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Architektura ČSR XIX, 1960, č. 7, s. 439–443

– Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Československý architekt VIII, 1962, č. 1 (29. 1.), s. 4

– Jaroslav Beneš, Jevištní zařízení Jihočeského divadla v Český Budějovicích, Acta Scaenographica IV, 1963–1964, č. 3, s. 53–55

– Alena Kožíková, Boj o Jihočeské divadlo: 1919–1946, České Budějovice 1970

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, zejm. s. 152–154, obr. 234–237

– Ladislav Lajcha, Priestorové opusy Joana Brehmsa, Slovenské divadlo 34, 1986, č. 1, s. 17–68 (reprodukce Brehmsových návrhů na variabilní řešení sálu nerealizované novostavby z roku 1962)

– Zdeňka Kazilová a kol., Jihočeské divadlo, České Budějovice 1990

– Jiří Černý, Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice 1998

 

Tágy: Rakouské císařství

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplusšest=