enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Horácké divadlo

Jan Vančura, Miroslav Melena, Tomáš Brix, Vladimír Krátký, Václav Králíček

alias Krajské oblastní divadlo Jihlava (1950-1952), Krajské oblastní divadlo Jihlava - Horácké divadlo (1952- 1958)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1632 | stavba
Bývalý kapucínský klášter byl postaven v letech 1631–1632 a v roce 1788 jej Josef II. zrušil.
(zobrazit)16.11.1850 | otevření
Roku 1850 byla budova někdejšího  kostela a konventu   adaptována  na divadelní budovu a 16. listopadu téhož roku se neznámým architektem nově upravené divadlo slavnostně otevřelo představením hry F. von Elsholze Výchovné metody.
(zobrazit)40. léta 20. století | rekonstrukce
 Na počátku čtyřicátých let 20. století byl podle návrhu brněnského architekta E. Lea zrušen vchod z Komenského ulice a vybudován nový z Divadelní ulice s portikem neseným dvěma hranolovými pilíři ve funkcionalistickém stylu.
(zobrazit)50. léta 20. století | rekonstrukce
V padesátých letech proběhly v interiéru budovy větší stavební úpravy, při nichž bylo rozšířeno jeviště, upraveno hlediště a vyměněna sedadla. Přesto už tehdy začala být divadelní budova pro kulturní reprezentaci krajského města nedostatečná a její prostory se postupně stávaly pouze provizorním řešením. Situace se vyhrotila v osmdesátých letech 20. století, kdy se budova divadla pravděpodobně v důsledku dlouhodobě zanedbávané údržby ocitla v havarijním stavu.
(zobrazit)1991 | architektonická soutěž
Roku 1991 byla vyhlášena nová soutěž na stavbu divadla v uvolněném městském prostoru. Ze tří oceněných projektů vyšel vítězně návrh týmu Miroslava Meleny, Václava Králíčka, Tomáše Brixe, Jana Vančury a Vladimíra Krátkého, kteří vytvořili návrh divadla s nekomplikovanou, postmoderní, téměř puristickou fasádou s jasnými odkazy na antickou a klasicistní architekturu.
(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce
První později podrobně rozpracované studie divadla vznikly v roce 1991 a stavba byla zkolaudována v roce 1995.

lidé

Jan Vančura |hlavní architekt
(zobrazit)Miroslav Melena |hlavní architekt
Od roku 2003 vedl architektonický ateliér na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Podle jeho projektů bylo postaveno nebo rekonstruováno dvacet divadel a víceúčelových zařízení. Absolvoval katedru scénického výtvarnictví (1963) u profesora Františka Tröstera na Akademii múzických umění v Praze. Tam také později působil jako pedagog a v roce 1996 se habilitoval. Později působil jako pedagog na JAMU v Brně. Jako scénograf začínal v Divadle P. Bezruče v Ostravě. Od roku 1968 pracoval v Naivním divadle v Liberci. Byl stálým spolupracovníkem Studia Ypsilon jako scénograf. Od r. 1980 pobýval pracovně v Jugoslávii, kde projektoval rekonstrukci Loutkového divadla v Zadaru. Byl pracovně zaměřen na problematiku divadelního prostoru, projekce a realizace konstrukcí membránových střech nad letními amfiteátry a scénami (se statikem J. Zemanem), muzejní expozice a jiné. Jeho architektonické práce zahrnují ideový projekt společenského sálu Paláce kultury v Praze, realizace zastřešení amfiteátru Bažantice pro Děčínskou Kotvu nebo letního divadla v Liberci. Uskutečnil rekonstrukci Mestneho domu v Lublani na loutkové divadlo, stavbu víceúčelového divadla v Zadaru. Pro loutková divadla v Zadaru a Záhřebu pracoval i jako režisér. Vybudoval expozici kulturního a historického vývoje ve světě pro muzeum v Hanoji (1990). Vypracoval návrh na expozici regionálního muzea Krymu v Simferopolu, Realizoval rekonstrukci divadla E. F. Buriana, rekonstrukci Městského divadla v Brně a divadla na Fidlovačce a Horáckého divadla v Jihlavě. Přestavěl společenský sál v Kongresovém centru Praha (Paláci kultury). Společně s ing. arch. P. Valentou a ing. arch. P. Novákem rekonstruoval nejstarší divadelní budovu v zemi "Redutu" jako komorní scénu Národního divadla v Brně. Byl laureátem mezinárodního trienále v Novém Sadu (1972), získal cenu města Děčína (1976), ceny SČDU (1980,1988, 1989) a stříbrnou medaili za českou expozici na Pražském Quadrienále.Více divadel

Vladimír Krátký |hlavní architekt

historie

Divadelní tradice v Jihlavě sahá do 16. století, kdy město dosáhlo vrcholu prosperity díky rozsáhlé soukenické výrobě. Podle dochovaných zpráv se v této době začaly ve městě objevovat kočovné společnosti, které přinášely obyvatelům Jihlavy první divadelní vystoupení. Kromě toho jsou již v roce 1512 zaznamenány nejstarší „komedie“ sehrané studenty městské školy. Velký rozkvět studentského divadla nastal po roce 1561 v souvislosti se zřízením latinského humanistického gymnázia a největšího významu ve městě dosáhly studentské hry v devadesátých letech 16. století. Studenti hráli kromě školy také na radnici nebo na náměstí na jednoduchém dřevěném jevišti. Jedním z účastníků her byl i Jan z Valdštejna, později pán na Brtnici, který údajně roku 1600 navštívil Shakespearovo divadlo Globe v Londýně.

V 17. století převzali jihlavskou divadelní štafetu žáci jezuitského gymnázia založeného v roce 1625 a jejich představení se postupně stala pravidelnou součástí městských náboženských slavností. Od roku 1727 do roku 1768, kdy byla divadelní činnost studentů definitivně zakázána, se studentská představení odehrávala v divadelním sále ve třetím poschodí gymnázia v Hluboké ulici (dnes budova Okresního archivu).

Vedle toho získávalo v Jihlavě své místo postupně i divadlo světské, jež čerpalo rovněž z náboženské tématiky a kterému se věnovali například řemeslničtí tovaryši. Světská divadelní představení se odehrávala také ve zmíněném sále, například už v roce 1740 je tu doloženo pořádání opery a po roce 1750 se zde podle dostupných pramenů hrálo pravidelně. Po roce 1792 se novým jihlavským divadelním prostorem stala pro tento účel upravená špitální kaple sv. Alžběty (dnes Komenského 29) naproti dnešnímu divadlu. V tomto stísněném prostoru se hrály i opery, například v roce 1825 Mozartova Kouzelná flétna. Avšak malá plocha původně sakrálního prostoru spolu s bezpečnostními nedostatky byly důvodem k tomu, aby se v roce 1825 divadelní představení přesunula do sálu ve druhém poschodí hostince U tří knížat (dnes Masarykovo nám. 44) s kapacitou přibližně 300 diváků. I to však městu takového významu, jako byla se svými téměř 20 000 obyvateli Jihlava v 19. století, přestávalo stačit. Pověstně vysoké úrovně dosahoval například hudební život, a to zejména zásluhou hudebního spolku založeného roku 1819. Představitelé města sice o vybudování nového divadelního stánku uvažovali, Jihlava však v té době prožívala těžké období úpadku soukenictví a městu na tyto účely nezbývaly finanční prostředky.

Pro jihlavské divadelní nadšence nepříznivou situaci vyřešil svým nenadálým krokem až místní výrobce kovového zboží Johan Okonski, který v roce 1849 zakoupil zchátralou budovu někdejšího kostela a konventu Kapucínů v tehdejší Špitálské (dnes Komenského) ulici a zcela nečekaně se rozhodl adaptovat její prostory na divadelní budovu. Bývalý kapucínský klášter byl postaven v letech 1631–1632 a v roce 1788 jej Josef II. zrušil. Poté jeho prostory sloužily soukenické továrně F. Götze. Roku 1844 měly být budovy navráceny církvi, k čemuž však nakonec nedošlo a objekt získal již zmíněný Johan Okonski. Aby získal prostředky na adaptaci budovy, nechal na počátku roku 1850 otisknout v tehdejším jihlavském Sonntagsblattu výzvu obyvatelům města. Na tento popud bylo upsáno 502 akcií a zbytek do potřebného počtu 600 převzalo město; Okonskému se tak podařilo získat 6 000 zlatých, nezbytných pro úpravu stávajících objektů kláštera. Ve stejném roce bylo vydáno stavební povolení a 16. listopadu téhož roku se neznámým architektem nově upravené divadlo slavnostně otevřelo představením hry F. von Elsholze Výchovné metody.

Šest let po otevření divadla koupilo celou budovu za 14 000 zlatých město. V roce 1856 nechalo postupně nahradit dřevěné nosné sloupy lóží a galerie železnými a v roce 1870 dalo zavést plynové osvětlení, roku 1908 znovu vystřídané elektrickým. Nouzové východy a vnější požární schodiště byly vybudovány v roce 1881. Na počátku čtyřicátých let 20. století byl podle návrhu brněnského architekta E. Lea zrušen vchod z Komenského ulice a vybudován nový z Divadelní ulice s portikem neseným dvěma hranolovými pilíři ve funkcionalistickém stylu, který ústil do vstupní haly se zkušebnou, kanceláří a dílnami.

Až do roku 1918 se v budově jihlavského divadla nesměla hrát česká představení, a proto byl v druhé polovině 19. století pro české hry využíván sál hotelu Czap (nyní Dělnický dům). Vedle českých kočovných společností se od sedmdesátých let 19. století začaly v Jihlavě objevovat i ochotnické spolky. V roce 1888 proběhla v hostinci u Nieweltů (Židovská 12) ustavující schůze Spolku divadelních ochotníků Klicpera. Jeho aktivní činnost však neměla dlouhého trvání, a to zejména z důvodu nedostatečného zázemí a pro nepříznivý postoj představitelů města. Situace českého divadla v Jihlavě se změnila až po roce 1920, kdy byla divadelní sezóna rovnoměrně rozložena na českou a německou část. Už po roce 1940 se však obrátila znovu ve prospěch německého divadla – jihlavskou scénu ovládl spolek Deutsches Theater Iglau-Znaim.

V této pro české divadlo nelehké době se v oblasti Vysočiny v kruzích českých divadelních nadšenců zrodila myšlenka založit stálé profesionální divadlo. Jeho iniciátoři se setkali roku 1939 v Třebíči, později v Jihlavě, Německém Brodě a ve Velkém Meziříčí. Výsledkem bylo získání koncese pro třicetičlenný umělecký soubor, který začal působit pod názvem Horácké divadlo. Od roku 1940 zkoušel v Národním domě v Třebíči, kde 18. října téhož roku činnost Horáckého divadla oficiálně zahájilo slavnostní uvedení Vrchlického Soudu lásky. Po roce 1945 se sídlem Horáckého divadla stalo v tehdejší složité politické situaci méně využívané městské divadlo v Jihlavě. Jeho soubor se stal základem Krajského divadla, které si ale ponechalo název Horácké i po roce 1948.

V padesátých letech proběhly v interiéru budovy větší stavební úpravy, při nichž bylo rozšířeno jeviště, upraveno hlediště a vyměněna sedadla. Přibyl prostor skladiště v těsném sousedství divadelní budovy v Komenského ulici. Přesto už tehdy začala být divadelní budova pro kulturní reprezentaci krajského města nedostatečná a její prostory se postupně stávaly pouze provizorním řešením.Navíc město a tehdejší politická garnitura soustředila svou pozornost a finanční prostředky na vybudování Kulturního domu, který vyrostl v letech 1955–1961 na okraji historického centra a jehož součástí byl rovněž divadelní sál lépe vyhovující reprezentaci nové socialistické společnosti. Situace se vyhrotila v osmdesátých letech 20. století, kdy se budova divadla pravděpodobně v důsledku dlouhodobě zanedbávané údržby ocitla v havarijním stavu.

Okolo roku 1990 byl v ateliérech jihlavského Stavoprojektu vypracován plán na stavbu nové divadelní budovy. Jeho realizace se však z finančních a organizačních důvodů nepřiměřeně protahovala, navíc byl návrh pravděpodobně ovlivněn poněkud „velkolepým“ socialistickým plánováním, což se projevilo necitlivým přístupem k historické zástavbě v okolí divadelní budovy. Součástí příprav stavby byla mimo jiné demolice barokního domku a celého historického bloku původně přiléhajícího ke staré divadelní budově, ze které zůstala pouze zeď hlavního průčelí do Komenského ulice. Tyto demoliční a zamýšlené adaptační práce byly zastaveny v době, kdy proti nim nekompromisně vystoupili místní divadelníci a jejich příznivci.

Nakonec byla roku 1991 ve spolupráci s Obcí architektů vyhlášena nová soutěž na stavbu divadla v uvolněném městském prostoru. V tomto novém architektonickém klání se ukázalo, že pojetí nárožní divadelní budovy v historickém kontextu není vůbec jednoduché. Ze tří oceněných projektů vyšel vítězně návrh týmu Miroslava Meleny, Václava Králíčka, Tomáše Brixe, Jana Vančury a Vladimíra Krátkého, kteří vytvořili návrh divadelního stánku s nekomplikovanou, postmoderní, téměř puristickou fasádou s jasnými odkazy na antickou a klasicistní architekturu. V jejím interiéru se autoři pokusili navázat na bývalý historický blok a okolní intimní členité prostředí přirozeného historického centra několikapatrovou nesymetrickou pasáží. První později podrobně rozpracované studie divadla vznikly v roce 1991 a stavba byla zkolaudována v roce 1995.

Definitivní podoba divadla tak vyšla z harmonické spolupráce již zmíněných ve své době renomovaných autorů. Například Václav Králíček své schopnosti tvorby divadelního prostoru představil již při realizaci budovy Divadla Husa na provázku v Brně, Tomáš Brix se prezentoval zdařilými stavbami společenských a veřejných prostor na pražských sídlištích Stodůlky, Lužiny a Nové Butovice, Miroslav Melena pak ve své době vysoce hodnocenými realizacemi a rekonstrukcemi divadelních scén a interiérů například v pražském Divadle Archa a v Městském divadle v Brně. Tým doplňovali svými zkušenostmi také scénograf a výtvarník Jan Vančura a architekt Vladimír Krátký.

Současný stav

Dnešní budova neslouží pouze samotnému divadlu, v jejích útrobách najdeme již zmíněnou samostatnou pasáž s restaurací, malou galerii a prostory vedlejší malé scény. Stavba se rozkládá v nároží ulic Divadelní a Komenského, v místech, kde se nacházelo původní historické divadlo. Nová budova do své dispozice pojala i prostor barokního domku stojícího původně na rohu zmíněných ulic. Vnitřní uspořádání budovy je jasně rozlišeno na část s divadelním sálem v místech za původní historickou fasádou, veřejnou část s několikapatrovou pasáží a provozní část divadla, která tvoří východní díl budovy. Součástí divadla je i křídlo přiléhající k jižní straně historické fasády sloužící rovněž zázemí divadla.

Budova má v podstatě jednoduchou, jasně členěnou fasádu s kamenným obložením, její průčelí do Divadelní ulice je segmentově prohnuté. Nároží Divadelní a Komenského ulice akcentují skleněné stěny s průhledem na přilehlé schodiště a sloup se stylizovanou antickou patkou a hlavicí. Odkazem na klasicistní cítění je rovněž stylizovaná korunní římsa budovy. Vedlejší fasádu do Divadelní ulice prolamují čtvercová a obdélná okna a přízemí modeluje loubí spočívající na třech pilířích, jež kryje hlavní vstupy do pasáže budovy. Součástí západního průčelí nového divadla je i historická fasáda původního městského divadla, tvořená klasicistně pojatou suprapozicí řádů dórského a korintského, mohutnou korunní římsou a trojúhelníkovým štítem. Fragment historického průčelí je v patře rozčleněn pěticí oken zakončených půlobloukem a v přízemí třemi okny a dvěma výklenky. Všechna okna vedou světlo do vestibulu a foyerů divadla. Postmoderní fasádu spojuje s tou historickou skleněný krček, v jehož přízemí se nachází hlavní vstup do budovy. Ten ústí do již zmíněné pasáže, kde najdeme v přízemí vlevo pokladnu divadla a další komerční prostory, v patře restauraci a ve druhém patře prostor malé divadelní scény. Protější prosklená segmentově zaoblená stěna, která svým tvarem sleduje obvodovou stěnu hlediště, slouží jako hlavní přívod světla pro přilehlé ochozy divadelní části stavby. Do tohoto prostoru ústí z přízemí pasáže hlavní vchod tvořený dvojicí dřevěných prosklených dvoukřídlých dveří se středním sloupkem završeným stylizovanou hlavicí. Přízemí divadelní části slouží vestibulu se šatnami, odkud lze stoupat po jednoramenném segmentovém schodišti s dřevěnými stupni do foyerů lemujících divadelní sál se vstupy na balkon a galerie divadla. Intimní a zároveň vznešený prostor vestibulu se schodištěm a ochozy podtrhují sloupy přiznané železobetonové konstrukce obložené kamenem. Obvod hlediště klasického podkovovitého tvaru obíhají tři úrovně galerií, přičemž nejnižší z nich se nachází v nejvyšším bodě strmě stoupajícího parteru. Tři úrovně lóží jsou od galerií o jednu úroveň posunuty. Strop tvoří zavěšený akustický podhled sledující půdorys hlediště se zakomponovaným osvětlením.

Součástí divadelní budovy je v druhém poschodí severní části pasáže situovaná malá divadelní scéna. Jde o obdélný sál s maximálně variabilním prostorem, který je s hlavní scénou divadla propojen můstkem. Druhá scéna je rovněž použitelná jako zkušebna, a je proto vstupem na své východní straně spojena s provozní částí divadla.

Literatura:

–  František Marek, William Shakespeare a jihlavská divadelní tradice, Jihlava 1964, s. 9–10

–  Hana Vrbová, Nároží jako hlavolam, Architekt, 1992, č. 4, s. 4–5

–  Karel Křesadlo, Jihlavská divadelní tradice, in: Miloš Stránský – Lubomír Zubař – Vladimír Volf (eds.), Horácké divadlo Jihlava 1940–1995, Jihlava 1995, nestránkováno

–  Petr Kratochvíl, Horácké divadlo, Architekt, 1996, č. 3, s. 10–13

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 21–22, 172

–  Divadelní budova a její proměny v čase, in: Horácké divadlo Jihlava 2005–2010, Jihlava 2010, nestránkováno

–  Marie Zdeňková, Josef Vomáčka, Miroslav Melena: scénograf a architekt, Praha 2011, s.154–158

 

Tágy: Novorenesance, Postmoderní architektura, řadový dům, reprezentativní budova, současnost

 

Autor: Ludmila Hůrková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmplustři=