enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Oskara Nedbala Tábor

František Buldra

alias Divadlo Ivana Olbrachta (1965–1990), Divadlo Oskara Nedbala (od 1990), Městské divadlo (do 1965)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1841 | postavení prvního divadla
V letech 1840  -1841 byla pak spodní část budovy přeměněna na divadlo (obilí se poté skládalo na půdu nad divadelním sálem).
(zobrazit)1886 | Uzavření původního divadla

Posledním ochotnickým představením konaným ve staré budově  (26. dubna 1886) byla Frédrova veselohra „Panenské sliby“. Poslední představení vůbec, veselohru Jaroslava Vrchlického „Rabínova moudrost“, uvedla následně Zollnerova divadelní společnost (15. června 1886).


(zobrazit)4.12.1887 | Otevření
Roku 1886 se městské zastupitelstvo usneslo na přestavění a vnitřním vybavení Městského divadla. Plány vyhotovil pražský stavitel František Buldra, který měl na starost i hlavní stavební dozor. Vlastní stavbu prováděl táborský stavitel František Klier. Veřejnosti byla budova Městského divadla slavnostně předána 4. prosince 1887 proslovem profesora místního gymnázia Hynka Mejsnara, předehrou Smetanovy opery „Hubička“ a Šubrtovým dramatem „Jan Výrava“.
(zobrazit)1937 | Adaptace
Úpravy divadla se prováděly během roku 1937, kdy současně s nimi byl slavnostně otevřen tzv. „Tylův dům“ /moderní přístavba přiléhající k jižní, zadní straně původní budovy/, vybudovaný pro účely tehdy velmi agilního a početného táborského ochotnického spolku. V témže roce byly odstraněny dva pilíře, podpírající balkon nad vchodem divadla.
(zobrazit)60. léta 20. století | rekonstrukce
Počátkem šedesátých let minulého století byla zahájena zásadní divadelní přestavba divadla. Hlavním architektem byl Václav Drozda, projekt interiéru hlavního nového divadelního sálu je dílem akad. arch. Irmy Antonovičové. Po pěti letech budování bylo zadaptované divadlo slavnostně otevřeno dne 31. října 1965 hrou A. Jiráska “Lucerna“.

lidé

historie

Táborské divadlo stojí v Palackého ulici, v prodloužení hlavní ulice (Pražské) z centra Tábora na východ. Ke staré divadelní budově na nároží se vzadu připojuje tzv. Tylův dům v Divadelní ulici a vlevo původně obytný dům v Palackého ulici, za kterým je skryto nové hlediště z r. 1965.

Stará budova

První táborské divadlo – nepočítáme-li obvyklé příležitostně upravované sály v hostincích nebo měšťanských domech – bylo v Táboře vybudováno v letech r. 1840–41 v přízemí kontribuční sýpky, která stála od r. 1836 (podle jiných údajů 1838) v parkánu, tedy mezi dvěma hradebními zdmi, u Pražské (někdy Nové) brány. V prvních letech bylo využíváno zřejmě s přestávkami – divadlo se střídavě hrálo i v sále na Střelnici a roku 1849 bylo jeviště v sýpce dokonce nakrátko upraveno na porotní sál. Už v roce 1851 se ale přestavovaly lóže v hledišti (v témže roce zde hrál Josef Kajetán Tyl). Novým impulsem pro divadelní život byl vznik ochotnického spolku (a současně sboru pro postavení nového divadla?) v roce 1857. Při té příležitosti bylo staré divadlo upraveno a nově vybaveno, péčí radního Františka Fialy dostalo mj. novou oponu s pohledem na Tábor. V letech 1864–1865 se podle návrhu ředitele reálky Františka Šandy budovaly nové lóže; náklady na tuto inovaci byly uhrazeny z výtěžku výročních plesů, pořádaných tu několik dalších let. V roce 1869 probíhaly další úpravy na jevišti (propadla) a začalo se mluvit o potřebě rekonstrukce divadla. Ještě v roce 1871 se také upravovala sedadla v hledišti.

V roce 1874 předložil radní Fiala radě plány na úplnou přestavbu budovy, které vypracoval městský stavitel František Klír (Klier). Založen byl fond pro přestavbu divadla a pro budoucí zvětšení vykoupen k divadlu přilehlý domek. Plány však byly poté na nějakou doby odloženy a teprve v roce 1882 se znovu objevil návrh buď na radikální přestavbu divadla na stávajícím místě, nebo novostavbu na místě vhodnějším. O expertní radu a návrh přestavby byl požádán pražský stavitel František Buldra st. (1851–1926), v letech 1881–83 člen komise pro obnovu vyhořelého Národního divadla. Bezpečnostní komise svolaná při té příležitosti ke kontrole konstatovala, že staré divadlo, „bývalá kůlna mezi dvěma hradebními zdmi“, je nebezpečné a nezdravé a nehygienické – a bylo tedy rozhodnuto postavit divadlo nové.

První plány přestavby předložil Buldra už téhož roku, ale do diskusí o nové podobě vstoupily nové regulační předpisy a potřeba stanovit novou uliční čáru; ukázalo se, že bude nutné zbořit i celou Pražskou bránu (tomu se sice část veřejnosti s odkazem na historickou hodnotu stavby pokusila zabránit, ale nakonec se to nepodařilo a bránu dnes připomíná jen půdorys vyznačený v dlažbě).

K dlouho připravované stavbě se přistoupilo v roce 1886. Během celého roku pokračovala čilá korespondence se architektem, který své plány několikrát přepracoval. V srpnu byla vypsána soutěž na stavbu už podle schválených plánů, ve které zvítězil městský stavitel Klier.

Staré divadlo i brána se začalo bourat na začátku září a stavba nového divadla zhruba ve stejném místě byla už o Vánocích pod krovem. Během následujícího roku 1887 se pracovalo na vnitřním vybavení a divadlo bylo po slavnostních proslovech a předehře k Smetanově Hubičce otevřeno 4. prosince Šubrtovým Janem Výravou. Většinu z celkových nákladů 38 447 zl. hradila město.

Dekorace do nového divadla maloval Roman Skála z Královských Vinohrad, který byl v městem vyhlášeném výběrovém řízení o málo levnější než Robert Holzer i vídeňský Kautsky. Skála namaloval i meziaktní oponu s drapérií, známou z fotografií. O realizaci hlavní, figurální opony mělo zájem hned několik umělců. Viktor Oliva, který nabídl námět Vlast naslouchající múzám, od svého plánu později ustoupil. Táborský rodák Emanuel Boháč, Makartův žák, měl v plánu námět Vítězný návrat táboritů do Tábora a zřejmě na něm i podrobněji pracoval – publikován byl jeho návrh popsaný jako Apoteóza Jana Žižky. Svůj záměr věnovat divadlu novou oponu také v tisku avizoval další táborský rodák, velkostatkář Nachlninger. Ani jedna tato opona však nejspíš namalována nebyla.

V roce 1904 bylo táborské divadlo elektrifikováno. Větší úpravy přišly po 25 letech provozu, v roce 1912, údajně pod dohledem původního projektanta i stavitele a po důkladné projektové přípravě. Kromě dalšího se upravoval hlavní vstup, rozšiřovala se pokladna a vznikl návrh na parní vytápění. V roce 1922 bylo divadlo přizpůsobeno k promítání filmů, které se ale hned o dva roky později přestěhovalo do nově postaveného městského kina. V roce 1924 byly upravovány šatny a lustr v hledišti, o dva roky později se pracovalo ve skladu dekorací, na novém proscéniu nebo úpravách osvětlení.

Velké změny přinesl divadlu rok 1937. Táborský architekt Václav Drozda (1914–1996) navrhl úpravy hlediště: v parteru se přidávala sedadla na dosavadní místa ke stání, zmizel střední vstup do hlediště a na balkóně byly zrušeny postranní lóže. Nejpozději z této úpravy je i malba na stropě hlediště. Současně proběhla i jediná větší změna divadelního exteriéru: kvůli dopravě v rušné ulici byl portikus před hlavním vchodem zbaven sloupů a současně se o něco zkrátil balkón v patře.

Drozda také navrhl přístavbu tzv. Tylova domu na místě staršího přízemního domku přiléhajícího k zadní stěně divadla. V patrovém domě ve střízlivých tvarech našly své místo ochotníky dávno požadované herecké šatny, kanceláře, zkušebna a další zázemí, které se do starého divadla nevešlo. V roce 1939 tu bylo nakrátko zřízeno i divadelní muzeum.

Ve válečných letech 1942–1945 působil v Táboře poprvé a naposledy stálý soubor, když tu hrálo Jihočeské divadlo, kterému byla v Českých Budějovicích dočasně zakázána činnost (alespoň jako pobočná scéna JD pak táborské divadlo sloužilo ještě v sezóně 1949–1950).

Dostavba nového sálu

O potřebě rekonstrukce starého divadla se začalo mluvit nejpozději v roce 1956. O rok později se uvažovalo o potřebě postavit raději nový kulturní dům (divadlo by pak čekala jen drobná údržba). Už v roce 1958 ale pokračovaly přípravy velké rekonstrukce a s odkazem na ni bylo divadlo 1. dubna 1958 uzavřeno.

Záměrem bylo zvětšit divadlo na kapacitu 500 míst. Tolik diváků, včetně stojících, se do divadla původně sice vešlo, ale v podmínkách zvýšených nároků na pohodlí už to nebylo možné. O studii možností rozšíření divadla byl požádán architekt Drozda, který divadlo upravoval už před válkou. Ten dospěl k názoru, že bez větší přestavby je zvětšit nelze, a navrhl postavit v prostoru zahrady vedlejšího domu nový sál. Tím byla později realizovaná  koncepce určena.

Přestavbou se k divadlu připojil i vedlejší původně obytný empírový dům a další menší dům v zadní části vnitrobloku. Do prostoru mezi nimi bylo vestavěno nové prostorné hlediště, napojující se v pravém úhlu ke zvětšenému stávajícímu jevišti (tedy k původní boční stěně jeviště starého divadla). Dům v ulici byl přebudován na velkorysé divácké prostory (foyer s šatnou, v patře bar a výstavní prostory), dům na druhé straně sálu na herecké šatny a další zázemí.

Součástí úprav byla i nástavba nad jižní částí Tylova domu, kam byla umístěna nová zkušebna (rozšíření nad přilehlou garáží, které na plánech není, je nejspíš pozdější a s divadlem možná ani nesouvisí).

Projekt, zadaný už v říjnu 1958, zpracoval pro investora, MNV Tábor, českobudějovický Stavoprojekt, pracoviště Sezimovo Ústí. Hlavním projektantem zůstal Drozda, interiér nového sálu navrhla Irma Antonovičová (* 1923). V roce 1959 byl vykoupen dům čp. 353. Projekt předpokládal náklady 6 mil. korun a ukončení stavby v roce 1963. Definitivní verze projektu je z října 1960, ale začátek stavby se i poté několikrát odložil. I po zahájení stavbu postihlo nijak neobvyklé zpoždění kvůli nedostatku úzkoprofilového materiálu i pracovních sil, v roce 1963 byla dokonce na čas i přerušena. Stavbu prováděl OSP Tábor. Hotovo bylo s dvouletým zpožděním: kolaudace proběhla 25. října 1965, ještě v listopadu se přitom dokončovala např. vzduchotechnika. Nové divadlo se otevřelo Tylovým Janem Husem v podání místních ochotníků už 3. a 4. října 1965 a slavnostně ještě jednou 31. října, kdy zde soubor Národního divadla hrál Jiráskovu Lucernu.

Kromě názvu Divadlo Ivana Olbrachta bylo rozšířenému divadlu navrhováno i jméno J. K. Tyla (táborský rodák Nedbal se do názvu dostal až v roce 1990). Divadlo bylo určeno pro poloprofesionální provoz – kromě zájezdových představení tu hráli i místní ochotníci, před dokončením stavby sloučení do souboru Divadla Ivana Olbrachta. Ještě v červnu 1965 nebylo úplně jasné, kdo bude divadlo po rozšíření provozovat; nakonec se nově stalo částí Městského kulturního střediska. Když se v roce 1978 osamostatnilo, ochotníci byli vykázáni jinam a vrátili se sem až po roce 1990.

V roce 1967 ještě vyrostla nad šatnovým traktem nástavba s novou bytovou jednotkou. Tím byla proměna táborského divadla na dlouhou dobu ukončena.

Další etapa spíše drobnějších oprav a inovací, které pokračují dodnes, začala v roce 1990. Hned v roce 1991 byl nad starým sálem rekonstruován strop a krov, kde přibyla nová ocelová konstrukce. Nový sál bylo nutné zateplit a klimatizovat. Během dalších prací byla např. znovu odhalena unikátní malba s múzami na stropě malého sálu, dlouho zakrytá podhledem ze čtvercových akustických desek.

 

Současný stav

Táborské divadlo dnes tvoří několik původně samostatných domů. Nejstarší částí je staré divadlo (pův. čp. 352) na nároží Divadelní a Palackého ulice, obrácené hlavním průčelím k severu. K zadní části starého divadla přiléhá tzv. Tylův dům s průčelím obráceným do Divadelní ulice a se služebním vchodem do divadla (čp. 218). Vlevo od hlavního průčelí staré budovy pokračuje původně obytný dům (čp. 353) s diváckými prostorami. Mezi něj a dnešní trakt se šatnami herců (původně samostatný dům z r. 1876) bylo vestavěno nové hlediště.

Podle Jiřího Hilmery patří exteriér táborského divadla, „budovy spíše reprezentativní než funkčně účelné“,k nejbohatším aplikacím neorenesance na našich divadelních budovách, a jeho výtvarné řešení upoutá i v hledišti (jevištní portál, zvlněný půdorys balkónu). „Pokud však jde o základní prostorovou dispozici, pak až udivuje, jak nevšímavý zůstal zkušený divadelní stavitel Buldra k progresivním divadelním projektům své doby a jak malé poučení si vybral z kritik, vznášených proti nedostatkům v řešení Národního divadla“ (které musel jako člen stavebního výboru při obnově ND dobře znát). Nástupní prostory jsou velmi stísněné a hlediště s balkónem a galerií má velmi převýšené proporce – obojí však mohlo být ovlivněno kombinací požadavku na kapacitu hlediště a nedostatku místa na stanovené parcele.

Bylo několikrát napsáno, že hlediště divadla je „zmenšenou kopií Národního divadla“, přinejmenším jevištní portál je ve skutečnosti inspirován spíše Prozatímním divadlem. K ND ovšem odkazuje nápis „TÁBOR SOBĚ!“ nad portálem.

Strop hlediště starého sálu zdobí pozoruhodná malba zřejmě z úprav z roku 1937 (autor nezjištěn). Z devítičlenné družiny múz je jich tu v art-decovém rámu zobrazeno osm. Chybí ta možná nejdůležitější, Thálie – není možné, že právě ta byla v hledišti zobrazena jinde (třeba na později zničené oponě?)?

K novému velkému hledišti, vestavěnému do dosavadního vnitrobloku, byly připojeny divácké prostory v adaptovaném domě čp. 353. Kromě nutného administrativního a technického zázemí (pokladny aj.) zabírá většinu přízemí domu prostorný foyer se šatnou, v patře najdeme bar a výstavní prostory. K další šatně podél zadní stěny hlediště nás z foyeru přivede nízké schodiště vpravo. Odtud se dvojicí dveří po stranách zadní stěny vstupuje do hlediště a po dalším schodišti odtud vystoupáme do patra, ke vstupu na balkón.

V novém sále, připojeném k rozšířenému a patřičně upravenému zákulisí starého jeviště, si projektant pro celkové řešení nestanovil „žádný ambicióznější cíl než vytvořit standardní, jen v podružných rysech modernizovanou kukátkovou scénu – což byl s ohledem na předpokládaný charakter divadla přístup zcela realistický. Jeviště dostalo ovšem aktuálně vyžadovanou možnost rozšíření předscénou nad orchestřiště […] i úzkými postranními jazyky […].“ Hlediště má „výrazně stoupavý parter, v obdélném sále sedadla na protáhlém půdorysu nepravidelného šestiúhelníka, čelně orientovaný balkón obdobně strmého profilu. Tvarování stropu se širokou horizontální štěrbinou až nad pátou diváckou řadou vytvořilo příznivé podmínky pro čelné nasvěcování jeviště i předscény…“ (J. Hilmera).

Rozšíření táborského divadla bylo právě s ohledem na jeho charakter (divadlo bez stálého profesionálního souboru) velmi velkorysé – vynikne to např. při srovnání s dlouholetými neúspěšnými snahami o rozšíření českobudějovického Jihočeského divadla, které prostory srovnatelné s táborskými nezískalo dodnes.

Už Hilmera také psal o tom, že „táborské spojení historického divadla s novostavbou moderní scény a prostorného hlediště je v našem prostředí ojedinělé.“ Dvousálové dispozice s jedním jevištěm se u nás jinak objevily pouze v nerealizovaných projektech: poprvé zřejmě v soutěži na kulturní dům Krajské odborové rady v Pardubicích (kolektiv A. Zikmund, M. Řepa, F. Rozhon a V. Kučava, 1959). Už po dokončení táborského divadla podobné řešení navrhl Karel Hubáček pro uvažované rozšíření liberecké Naivní divadlo (definitivní verze 1973), dokonce s možností otevřít jeviště současně do obou sálů. Druhou skutečnou realizací dvou sálů u jednoho jeviště tak bude až Nové divadlo v Plzni (plánované otevření 2014, definitivní podoba na základě staršího projektu Vladimír Kružík).

Obě jeviště jsou vybavena standardní technikou. Hlavně malý sál je už mnoho let vyhledávaným místem natáčení televizních pořadů (Možná přijde i kouzelník) nebo filmů, často historických (Iluzionista). Do malého sálu táborského divadla se dnes vejde 350, do velkého 650 diváků.

 

Prameny a literatura:

-   Městský úřad Tábor, archiv stavebního úřadu, spisy domů čp. 352, 353 a 218

-   Jan Port, Tábor, rukopisná stať o dějinách a stavbě táborského divadla (Národní muzeum, Historické muzeum – Divadelní oddělení, fond Pozůstalost Jana Porta, karton 15, inv. č. 118)

 

-   Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých zemích: I. Divadla, Praha 1949, s. 284–285

-   120 let ochotnického divadla v Táboře 1857–1977 / 90 let divadelní budovy v Táboře 1887–1977, Tábor 1977

-   Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 48–49, 159–160, obr. 61–63 a 243

-   150 let ochotnického divadla v Táboře 1857–2007, Tábor 2007

-   Divadlo Oskara Nedbala Tábor (propagační brožura), Tábor 2009 (a další propagační materiály divadla)

-   Jiří Valenta (ed.), Malované opony divadel českých zemí, Praha 2010, s. 120 (nerealizovaný Boháčův návrh opony)

-   online jsou dostupné staré fotografie divadla z archivu táborského atelieru Šechtl a Voseček: http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/theatre.html (vyhledáno 30. ledna 2014)

 

Tágy: Novorenesance, řadový dům, reprezentativní budova

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětmínusjedna=