enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Semperdepot

Gottfried Semper, Carl v. Hasenauer

alias k. k. Hoftheater-Kulissendepot, Decorations-Depot für die k. k. Hoftheater
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1877 | stavba 1874–1877

(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce 1990–1995

lidé

Carl Pruscha |architekt

historie

Původní účel: divadelní dílny a sklady dekorací

Současné využití: ateliéry Akademie výtvarných umění ve Vídni (Ateliergebäude)

 

 

Semperdepot, skladiště a dílny dekorací byly postaveny německým neorenesančním architektem a teoretikem architektury Gottfriedem Semperem (1803–1879) a rakouským architektem Karlem v. Hasenauerem (1833–1894) v letech 1874–1877 pro Dvorní operu (v současnosti Vídeňskou státní operu) a Dvorní divadlo (původně k. k. Theater an der Burg, poté do roku 1918 k. k. Hofburgtheater, v současnosti Burgtheater) ve Vídni. Jedná se o velký objekt poblíž neorenesanční budovy Akademie výtvarných umění (architekt Theophil Hansen z let 1871–1877) a v těsné blízkosti Technické univerzity.

 

Budova sloužila svému účelu až do přestěhování divadelních dílen v roce 1952 do oblasti Arsenalu v třetím obvodě. Stavba zůstala prázdná a chátrala, několikrát byla určena k demolici a hrozilo nahrazení novostavbou budovy pro vídeňskou techniku. V roce 1990 byla tato budova dána díky působení rektora architekta Carla Pruschi do správy blízké Akademie výtvarných umění (Akademie der Bildenden Künste). Carl Pruscha se ujal i vzorové citlivé rekonstrukce v roce 1995. Obrys budovy vyplňuje parcelu a je trojúhelníkového tvaru s uříznutou špičkou.

Fasáda budovy do ulice Lehargasse je navržena ve stylu neorenesance s pohledovými cihlami. Vnější stěny, střední stěna a konstrukce sklepů jsou cihlové. Vnitřní konstrukce je založena na litinových sloupech a dřevěných trámových stropech. Střecha má ocelový krov. Vnitřní dispozice všech pater je předělena příčnou stěnou, ve které je umístěno osm dveří na patro. Užší konec budovy vytváří tzv. Prospekthof (prospektový dvůr),převýšený prostor, kudy se tahaly dekorace do jednotlivých pater. Ten je v současnosti po rekonstrukci otevřený do všech čtyř pater až po střechu a je lemovaný pochozími průběžnými galeriemi, které jsou upevněny na 6 m vysokých litinových sloupech. V druhé části budovy, za příčnou stěnou, se nachází dva velkorysé prostory, rozdělené střední stěnou. Zde byly sklady, malírna a dílny. V každém z prostorů se nachází tři řady paprskovitě umístěných litinových sloupů, které nesou stropy budovy. V budově se po renovaci nacházejí malířské a scénografické ateliéry, počítačové místnosti, dílny a prostory pro pronájem.

V rámci rekonstrukce Carlem Pruschou byla navržena vestavěná sanitární jádra, a to jako lehké kontejnery, které se nachází podél střední zdi. Kvůli požadavkům na zabezpečení budovy byla zřízena dvě nová požární schodiště (jedno venkovní směrem k Technické univerzitě a druhé do zadního dvora). Bylo zrekonstruováno vnitřní schodiště, byl postaven nový výtah a na každém patře byly umístěny místnosti pro učitele. Při rekonstrukci byla co nejvíce ponechána patina stávajících prvků, na fasádách kromě vybudování požárních schodišť nedošlo k žádným změnám. Cihly byly ručně omyty a ostatní prvky nenásilně repasovány. Neopravovaly se opotřebované kamenné rohy budovy a byly zde ponechány přiznané díry po kulkách z bombardování Rudou armádou během tzv. bitvy o Vídeň v dubnu 1945.

Pozn. Poblíž těchto děr byla nainstalována v roce 1990 pamětní deska s nápisem „Rány paměti“ jako projekt Andrease von Weizsäcker a Beate Passow. 

Semperdepot je využíván díky svému divadelnímu charakteru i jako prostor pro výjimečné události, performance nebo předávání cen a diskuse. O prostor Semperdepotu jako muzea architektury usiluje centrum architektury Architekturzentrum Wien (AzW), které se nachází v blízkém muzejním areálu MuseumsQuartier v centru Vídně.

vzorové rekonstrukce Semperdepotu ukazuje, že prostory dílen a skladů lze transformovat jak pro účely školy s výtvarným zaměřením, tak pro případné muzeum architektury i při zachování původního charakteru stavby. Nabízí velkorysé prostory jak pro výuku výtvarných oborů, tak prostory pro vystavování architektury i archivy a skladování. 

 

 

Staré a nové

 

Rozhovor s Carlem Pruschou, autorem rekonstrukce budovy Semperdepot, 13. 4. 2016, Vídeň

 

Jaká byla Vaše cesta k rekonstrukci bývalých skladů a kulisáren ve Vídni, jimž se dnes říká Semperdepot?

 

Když jsem se po několika letech pobytu v zahraničí, kde jsem pracoval jako poradce pro Spojené národy a UNESCO, vrátil do Rakouska, upoutaly mou pozornost tři nepoužívané historické objekty a začal jsem se zasazovat o jejich zachování a znovuvyužívání. Prvním byl manýristický komplex zámku Neugebäude, který nechal postavit císař Maxmilián II., druhým pak „Věž bláznů“ císaře Josefa II. a třetím právě císařsko-královské kulisárny, které pro Vídeň navrhl Gottfried Semper. Když jsem se pak stal rektorem Akademie výtvarných umění ve Vídni a začal se zabývat rozšiřováním a novou strukturou školy, mohl jsem své představy začít uskutečňovat. Semperdepot se nachází na dohled od Akademie a má velkorysé prostory, které i původně sloužily jako malířské ateliéry. Využití pro školu se tak jevilo jako ideální.

 

V jakém stavu se tehdy budova nacházela?

 

Objekt byl prázdný od roku 1952, kdy se odsud odstěhovaly divadelní dílny, a byl ve velmi špatném technickém stavu, hrozilo jeho zhroucení. Pak ho převzala sousední Technická univerzita, která ho chtěla využít jako pozemek pro výstavbu nové školní budovy. Také se uvažovalo o jiném využití, např. pro ateliéry, bazar nebo muzeum. Já jsem se s tehdejším ministrem kultury snažil vyjednat možnost získat tyto prostory pro naši Akademii. Podmínkou bylo: postupovat v souladu s památkovou péčí a dodržet složité požární zabezpečení této budovy. Než jsem začal s navrhováním, hledal jsem možnost, jak projekt znovuvyužití Semperdepotu představit Akademii i veřejnosti. Blížilo se jubileum 300 let školy, a tak jsem k tomu získal ideální příležitost.

Přizval jsem filmového režiséra Petera Greenawaye, aby zde v rámci své vídeňské výstavy (100 Objekte zeigen die Welt, 1992) provedl jednu ze svých instalací. Greenaway si zde velkolepě pohrával s deštníky a vodou. Ukázal možnosti tohoto prostoru a vzbudil ohromný zájem veřejnosti – jak o svou instalaci, tak o budovu samotnou.

 

 

Jak jste k rekonstrukci přistupoval?

 

Věděl jsem, že prostory Semperdepotu jsou výjimečné a že se pro rozšíření Akademie hodí, že nabídnou studentům velkorysé prostory pro práci i různé školní akce. Přede mnou se o znovuvyužití budovy snažilo několik prominentních vídeňských architektů, všichni však skončili u toho, že považovali z důvodů požární bezpečnosti za nutné zakrývat dřevoocelovou konstrukci stropů i litinové sloupy, což však neodpovídalo představám památkářů.

Já ale věděl, že tohle není moje cesta, že právě původní konstrukce je to, co dělá stavbu výjimečnou. Snažil jsem se proto najít k tématu bezpečnosti jiné východisko. Cílem bylo zabezpečit prostory pro cca 350 studentů. Pracovali jsme se systémem sprinklerů a na zadní fasádě jsme navrhli jako únikové východy dvě venkovní schodiště. Dalšími zásahy pak byla zdvojená požární okna, přisazená na vnitřní stranu fasády, požární stěna mezi ateliéry a požární dveře do otevřeného prostoru „Prospekthofu“. Tímto řešením zůstala stavba v podstatě v původním stavu, včetně všech odhalených litinových i dřevěných konstrukcí. Nově přidané prvky byly navrženy jen z technických důvodů. Používal jsem materiály v jejich původní barevnosti, např. nerez nebo pozinkovanou ocel, případně černou barevnost. Plány nových prvků jsme tehdy kreslili ručně přímo do originálních plánů, a to červenou barvou.

 

Co jste ve svém pojetí v prostoru změnil?

 

Vnitřní vysoký prostor „Prospekthof“ byl původně v nejvyšší části galerie zakryt vloženým patrem. To jsem nechal vybourat, včetně podhledu do konstrukce ocelového krovu. Vznikl tak velkorysý prostor přes všechna podlaží až po odhalenou konstrukci střechy. V přízemí jsem po vzoru antických divadel umístil do půlkruhu stupně, které mohou sloužit pro sezení při různých akcích.

 

Jakým způsobem jste řešil technické vybavení, např. rozvody elektřiny a tepla?

 

Všechny nové rozvody jsou odkryté a jsou jako čistě technické prvky vedeny po omítce. Místo typových radiátorů jsem použil jen průmyslové trubky. Hygienické zázemí jako toalety a sprchy je navrženo v nových vestavěných kovových kontejnerech. Střechy těchto kontejnerů jsou zakryté pozinkovaným mřížkovým roštem a jsou přístupné pozinkovanými schodišti z pororoštu. Šikminy zábradlí schodišť reagují na horizontály konstrukce původního dřevěného stropu. Podél stropů probíhá i přiznaná vzduchotechnika.

 

Proč jste v exteriéru použil právě černou barvu?

 

Například přidaná venkovní úniková schodiště mají černou barvu proto, aby byla co nejméně dominantní vůči původní fasádě. Zároveň se tím ukazuje, že se jedná o nový prvek. Zajímavé na schodišti je i to, že není k fasádě nijak kotveno, je o ni pouze opřeno, je samonosné. Dalším černým prvkem je nová nosná konstrukce původního vnitřního oválného schodiště z kamene, které bylo třeba staticky vyztužit. Navrhl jsem jeho zavěšení ze stropu na nové černé ocelové konstrukci a ke stávajícímu litinovému zábradlí jsem přidal ještě jedno, vyšší. Tak se zde navzájem doplňuje staré a nové. Stejně tak jsem zacházel s okny. Na fasádě jsem ponechal původní okna, která jsem zevnitř doplnil o okna nová, jen s jiným dělením.

 

Jak jste přistupoval k fasádě?

 

Fasáda domu měla být ponechána v původním stavu. Ale firma vybraná památkáři ji začala ošetřovat vysokotlakými čističi. Když cihlová fasáda získala karmínovou barvu, okamžitě jsem proces zastavil a nabídl připravenou částku studentům. Ti vše vyčistili po kouscích, ručně, pomocí kartáčů.

Dosáhli jsme tak uspokojivých výsledků a fasáda si zachovala svůj původní charakter. Nechali jsme zde také přiznané různé stopy času, např. díry po válečné střelbě.

 

Které z ateliérů se do budovy přestěhovaly a jak byla využívána v době, kdy jste byl rektorem?

 

Někteří profesoři se po dokončení stavby nechtěli do nového domu přestěhovat, nechtěli opustit původní prostory Akademie. Až když jsem jmenoval nové profesory z oborů jako film, video a počítačové a konceptuální umění, kteří měli velkoprostorové instalace, začaly se fantastické možnosti Semperovy stavby konečně zhodnocovat.

 

Já sám jsem Prospekthof využíval pro výstavy i různé společenské akce. V současné době vedení Akademie nevidí potenciál tohoto prostoru a chybí jim vize, jak s budovou nakládat. Mluví se o možnosti udělat v tomto prostoru muzeum a archiv architektury, což by určitě šlo, i když si myslím, že budova je pro akademické účely vhodnější. A je mi opravdu líto, že se do budovy odmítli přestěhovat studenti a profesoři architektury.

 

Již delší dobu jsem v Semperdepotu nebyl, někdo mi říkal, že jsou v prostorech umístěny nové dřevěné prvky, které se mi určitě nebudou líbit. Vybrané prostory jsou prý též pronajímány ke komerčním účelům bez vazeb ke škole, což mi připadá jako velká škoda.

 

Kde jste hledal inspiraci, jak k rekonstrukci přistupovat?

 

V přístupu k rekonstrukci jsem se nikde neinspiroval, udělal jsem to podle vlastních představ. Mám rád Carla Scarpu, ale jeho přístup je jiný. V případě Semperdepotu se jedná spíše o sanaci či renovaci než o rekonstrukci jako takovou. Při slavnostním otevírání stavby jeden zástupce ministra řekl, že podle Carla Pruschi je prý stavba hotová. Myslel tím zřejmě to, že je hotová jen podle mě, ne podle ostatních, protože nevypadala jako nově vydekorovaná památka své doby.

 

Tak jako v případě fasády jsem se i uvnitř snažil o opravu počínajících škod, aniž bych zcela odstranil patinu času. Litinové sloupy tak nebyly nově natřeny, pouze očištěny. Stejně tomu bylo i u nezakrytých dřevěných trámů a ocelových nosníků, které zde byly ponechány tak, jak vypadaly v době své výstavby. Nová technická zařízení jako osvětlení a klimatizace se proto dají zřetelně odlišit. Také na vnitřních stěnách zůstaly stopy času, byly jen přetřeny tenkou vápennou lazurou.

 

Celá stavba je tak dialogem starého a nového – to nové staré doplňuje, ale neupozaďuje. Dávám přednost uplatňování kvalitních hodnot před bouráním a znovubudováním velkolepých staveb zpravidla dle dobových módních vzorů.

 

 

 

Tágy: Novorenesance, vídeňský historismus

 

Autor: Marcela Steinbachová

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmmínusdva=