V říjnu tohoto roku se bude v Lublani v rámci projektu TACE konat sympozium o experimentálním divadelním prostoru ve druhé polovině 20. století. S jeho hlavním organizátorem, ředitelem Slovinského divadelního muzea Ivo Svetinou, jsme hovořili o experimentálním divadelním prostoru i workshopu „Divadelní architektura – vize a možnosti“, jehož první část v Lublani proběhla v březnu.
Projekt se jmenuje „Divadelní architektura ve střední Evropě“ a v jeho rámci se uskuteční i sympozium o experimentálním divadelním prostoru. Není v tom určitý protiklad: v rámci poměrné tradičního pojmu „divadelní architektury“ se má konat něco experimentálního?
To ano, na první pohled tam určitý protiklad je. Vycházeli jsme z myšlenky, že když zkoumáme architekturu divadel, musíme přemýšlet i o obsahu těchto budov. Protože divadlo jako budova je divadlem jen tehdy, když se na jevišti odehrává představení a do divadla proudí diváci. Proto je také možné divadelní budovu definovat jako „nedokončenou architekturu“, která se završí až představením.
Jiným prostorem pro divadlo se na konci 19. století začal zabývat skladatel Richard Wagner a scénograf Adolphe Appia a od jejich doby až do poloviny 20. století tu existovalo výrazné hnutí, které usilovalo o to, vymyslet pro divadlo nový prostor. To, že staré divadlo je překonáno a že je třeba vytvořit divadlo nové pro nové publikum, pochopil v meziválečném Německu Bertold Brecht a Erwin Piscator a v Sovětském svazu Vsevolod Mejerchold.
V této souvislosti tu je významný důvod zabývat se zkoumáním experimentálního prostoru. Ve východoevropských státech pod vlivem Sovětského svazu byl po druhé světové válce tento druh divadla určitou formou podvratného umění, které mělo vliv na demokratizaci společnosti. Obdobná hnutí samozřejmě existovala i v Americe, např. The Living Theatre, měla ovšem jiný sociální rámec. Socialismus ani komunismus žádný nový druh divadla nevynalezly; oficiální divadlo bylo stejné jako před sto lety, a proto jsme zkoumali místa, kde se hrálo experimentální divadlo. Chci jen podotknout, že, jak jste zmínila, určitý protiklad tu je, protože ta místa byla hodně neobvyklá, ale pokud člověk pro představení najde nový prostor, ten prostor se stane veřejným.
Zmínil jste, že experimentální divadlo je určitou formou protiváhy tradičního divadla. Jaká je tedy budoucnost experimentálního divadla? Myslíte si, že se vytvoří něco jako protiváha experimentálního divadla?
To je dobrá otázka. Pařížské studentské hnutí v roce 1968 nebylo revoluční ve smyslu Francouzské revoluce nebo Velké říjnové revoluce. Konaly se například dlouhé průvody, jejichž cílem byly instituce, protože studenti chápali, že instituce nelze zničit, ale je třeba převzít nad nimi kontrolu. Při Kulturní revoluci v Číně chtěly Rudé gardy staré instituce zničit. Francouzští studenti byli ovšem mnohem chytřejší a bylo jim jasné, že nadešel čas převzít kontrolu nad tradičními institucemi a proměnit je zevnitř.
A s divadlem to bylo velmi podobné. V 60. letech 20. století bylo ve Slovinsku pár experimentálních divadel. Někteří režiséři experimentálních představení začali pracovat v zavedených divadlech a chtěli je zároveň změnit. Během velmi krátké doby tradiční divadla, Národní divadlo a městská divadla, skutečně převzala to nejlepší od experimentálních divadel a alespoň trochu změnila svou práci i svůj repertoár. Například na konci 60. let mělo Národní divadlo „Malou scénu“, kde se hrála velmi zajímavá experimentální představení. Osobně si pamatuji na představení španělského dramatika Fernanda Arrabala.
Silné experimentální hnutí v oblasti divadla se rozvinulo v 80. letech. Nové taneční divadlo, non-verbální nebo postdramatické divadlo bylo natolik rozšířené, že ve skutečnosti ztratilo něco ze své svébytnosti. Stalo se velmi obvyklým. Všechny tyto tendence se objevily v takové míře, že se od sebe přestaly odlišovat. Budoucnost experimentálního divadla je proto do jisté míry problematická. Máme mnoho druhů poetiky, ale všechny v rámci jediného trendu, jediného směru.
Na jedné straně tu máme virtuální realitu a na druhé straně čich a hmat, tedy smysly. Myslím si, že toto by mohlo být budoucností divadla, která oživí divadlo tradiční, jež přetrvává staletí. Lidé se chtějí konfrontovat se skutečným životem, i když je jen na jevišti. Chtějí se ztotožňovat s postavami, aby se mohli smát nebo plakat. Jestliže chceme uvažovat o experimentu v 21. století, jedinou možností je protiváha virtuální reality.
Přivádí workshop „Vize a možnosti“ podle vašeho názoru experimentální divadlo do institucí? Měl by o to usilovat?
Ano, měl, tak nebo onak. Tento workshop je jednou z cest, jak nacházet nový divadelní prostor. Jedná se o experiment na poli architektury, protože předpokládáme, že obsah, představení, bude velmi odlišný. Znamená to tedy, že nové bude i to, co se v novém prostoru odehraje.
Probíhá rekonstrukce Lublaňské opery a nyní krátce před dokončením je vidět, že zvolené řešení není dobré. Cílem architektů bylo zajistit v budově dostatek místa pro herce, kostýmní výtvarníky, baletní soubor, sboristy, zpěváky opery a tak dále. A opera je tak nyní velkým černým kvádrem za malou historickou budovou. Myšlenka rekonstrukce staré opery vycházela z toho, zajistit divadelním provozům zázemí. Pokud se ale rozhodneme postavit divadlo nové, musí být úplně jiné. Neměli bychom začínat otázkami jako „Kolik je třeba místností pro herce?“ nebo „Má každý herec vlastní šatnu?“.