Studenti, kteří se účastnili workshopu Divadelní architektura – vize a možnosti, dokončili práci na návrhu divadla pro 21. století. O workshopu a jeho výsledcích jsme se bavili s architektem Jakubem Kynčlem, který se workshopu se svým atelierem na Fakultě architektury VUT v Brně účastnil.
Existuje něco, co konkrétně workshop Divadelní architektura – vize a možnosti, ve srovnání s jinými projekty, studentům přinesl?
Bylo to stejné jako s jakýmkoliv jiným projektem. Studenti něco dělali, museli o tom přemýšlet a někam je to tím pádem posunulo. A v tomto konkrétním případě se detailně seznámili s divadelním provozem, s problematikou divadla jako takového v současné době.
Na lublaňském workshopu mohli účastníci vyslechnout i několik přednášek slovinských divadelníků, kteří je seznámili s požadavky na současný divadelní prostor. Myslíte si, že to jako vstup do uvažování o architektuře současného divadla bylo dostačující?
Myslím, že to stačilo. My jsme měli ještě jednu přednášku tady v Brně v Centru experimentálního divadla od Petra Oslzlého, takže si myslím, že to studentům mohlo stačit. U těch našich jsem měl pocit, že se o divadle něco dozvěděli.
Na třídenním setkání v Lublani navrhovali studenti nové divadlo v malých skupinách složených z různých národností. Mělo to, podle vás, nějaký vliv na jejich tamější práci?
Zásadním vlivem je komunikace a různý pohled z různých škol a zemí. Toto obohacení pohledy z jiného úhlu a následná komunikace je podstatou workshopu.
A jaký vliv mělo to, že čeští studenti museli navrhovat do zahraničního kontextu?
Moc velký ne. V Lublani jsou v podstatě stejné podmínky jako v Brně, ta města jsou si hodně podobná. Drobné rozdíly jsou kulturní a historické.
A poslední taková srovnávací otázka… Pozoroval jste – třeba i při jiných příležitostech než byl tento workshop – nějaké zásadní rozdíly ve výuce architektury v různých zemích? Jsou přístupy ve výuce závislé třeba na tradici toho kterého národa?
To asi nejde říct. Můžeme se jen bavit obecně o architektuře jako takové v západní civilizaci, protože to je pořád stejný kulturní okruh. A tam jsou dejme tomu takové dva hraniční přístupy a pak spousta mezistupňů. Jeden je čistě technický přístup, který většinou můžeme najít na technických vysokých školách jako je u nás ČVUT v Praze nebo brněnská VUT. A druhý pól je potom konceptuální navrhování, které se tolik nezajímá o technické detaily a podobné věci. Spíš hledá nové významy, nové pohledy. Většinou se praktikuje na Akademiích. Například na lublaňském workshopu ho reprezentoval Imro Vaško z VŠVU v Bratislavě. Ale v praxi to nelze takto striktně rozdělit, protože hodně ateliérů má smíšený pohled, nezanedbávají ani konceptuální, ani technický přístup. Každá z evropských zemí samozřejmě má nějaká specifika, ale konkrétně země zúčastněné na workshopu mají hodně společného. Všechny patří do střední Evropy, byly součástí Rakouska-Uherska, a mají tedy úplně stejný základ. Nota bene ještě k tomu všichni prošli komunistickým školením. A tyto dvě vrstvy jsou tam jasně patrné a velmi společné.
Jak hodnotíte výsledné studentské projekty?
Řekl bych, že projekt divadla pro Lublaň měl dvě základní roviny – první byla samotné divadlo a jeho vnitřní provoz, a druhá začlenění do města a nalezení modelu fungování stavby v městském prostoru. Což souvisí s tím, že studenti v projektech vytvářeli různá náměstíčka, piazzety, dvory, protože tyto prostory dělají z toho domu něco navíc. A vnitřní dispozice, která měla být podle základních požadavků relativně univerzální – a my jsme na to také kladli důraz – je tu šikovnější, tu méně šikovná, ale všechny jsou vlastně fungující a určitě nejsou špatné. Ale možná, že vztah té veřejné budovy k městu je to, co je tam zajímavější. Kdybych to měl shrnout, líbilo se mi hlavně to, že je každý projekt jiný. Každý k tomu přistupuje trochu jinak. De facto se tam neobjevují dva stejné základní koncepty.
Jsou některé návrhy, které teď byly dokončeny, podobné těm, které vznikly v Lublani?
Ne, protože v Lublani se tvořilo v úplně jiných týmech. Workshop se taky konal krátce po tom, co se studenti seznámili s podmínkami. Takže v Lublani šlo spíš o to, zjistit, co nelze, než si už vytvořit nějaký konečný názor na věc. Ta opravdová práce probíhala spíš až potom v průběhu semestru v Brně.