enczsksiplhudeit
/ czHlavní menu
EN | CS

Národní divadlo

Josef Zítek, Josef Schulz

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1844 | Počátky projektu

První záměr českých představitelů vytvořit akciovou společnost ke zřízení české divadelní scény, vůdčí osobností byl  František Ladislav Rieger.


(zobrazit)1850 | Založení organizace
Společnost nazývající se " Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze" byla založena , do čela zvolen František Palacký.
(zobrazit)1854 | Architektonická soutěž
Vyhlášení první architektonické soutěže , kde žádný návrh nezískal první cenu, ačkoliv návrh architekta Frantze Fröhlicha byl doporučen k realizaci. Díky nejednoznačnému přijetí tohoto projektu a finančním problémům se stavba neuskutečnila.
(zobrazit)1861 | rozhodnutí o stavbě Prozatimního divadla
František Ladislav Rieger prosadil na Zemském výboru zřízení Prozatímního divadla. Projekt byl zadán Ignáci Vojtěchu Ullmannovi a byl postaven v roce 1862.
(zobrazit)1862 | 2. architektonická soutěž
Omezená soutěž do níž byli vyzváni architekti Antonín Barvitius, Heřman Bergmann, Josef Hlávka, Josef Niklas, Jan Novotný, Karel Řivnáč a I. V. Ullmann, která skončila neúspěchem.
(zobrazit)1866 | Návrh divadla
Komise Sboru pro zřízení českého národního divadla si vyžádala návrh od architekta Josefa Zítka , posléze schválený odborným posudkem vídeňských architektů Eduarda van der Nülla a Augusta Siccarda von Siccardsburg. Téhož roku byl projekt schválen valným shromážděním Sboru.
(zobrazit)11. 6. 1881 | Slavnostní zahájení
Slavnostní zahájení za účasti korunního prince Rudolfa představením Libuše Bedřicha Smetany.
(zobrazit)12. 8. 1881 | Požár
(zobrazit)1882 | nový projekt
Rozpory mezi architektem Josefem Zítkem a stavebním odborem Sboru vedli k pověření Josefa Schulze , aby vypracoval projekt opravy.
(zobrazit)18.11.1883 | otevření
Rekonstrukce byla zdárně završena k 18. listopadu 1883, kdy už byly trvale zahájeny divadelní sezony.
(zobrazit)1911 | úprava vnější výzdoby
V letech 1910 – 1911 – nárožní pylony byly osazeny trigou podle návrhu Bohuslava Schnircha, který zhotovili sochaři Emil Hallmann, Stanislav Rous a Ladislav Šaloun.
(zobrazit)1925 | Protipožární opona
Instalována protipožární opona, jejíž návrh vyhotovil František Kysela.
(zobrazit)1983 | Rekonstrukce budovy
Dokončena rekonstrukce , která probíhala od roku 1977 podle projektu architekta Zdeňka Vávry.

lidé

Josef Zítek |hlavní architekt
Josef Schulz |hlavní architekt
(zobrazit)Miroslav Řepa |architekt

Studoval v letech 1949–1953 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy profesora Jaroslava Fragnera. Během studia na AVU spolupracoval na architektonických soutěžích u J. Fragnera, Jiřího Gočára a Jiřího Krohy.
Po ukončení studií krátce spolupracoval (realizace zlínského divadla) se svým otcem architektem Karlem Řepou. V roce 1965 vyhrál s Vladimírem Pýchou soutěž na Československý pavilon na Světové výstavě EXPO v Montrealu. Následoval projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970 a funkce technického ředitele československého pavilonu na Expo ´92 v Seville. Od roku 1970 spolupracoval na rekonstrukci Smetanova divadla a Národního divadla, od roku 1976 ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. V roce 1993 se stal kurátorem výstavy Josip Plečnik, následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v areálu Pražského hradu.  

Více divadel

(zobrazit)Bohuslav Fuchs |architekt
Architekt, urbanista a teoretik. Stal se významným představitelem funkcionalistické architektury. Soustředil se na oblast bydlení a veřejných staveb. V rané tvorbě vyšel z neoplasticismu, záhy byl zaujat racionálním funkcionalismem.Více divadel

Antonín Barvitius |architekt

(zobrazit)Franz Fröhlich |architekt

Vídeňský architekt.

Zdroj:


(zobrazit)August Siccard von Siccardsburg |člen poroty

Vídeňský architekt , který spolu s Eduardem van der Null postavil Vídeňskou státní operu.

V jejich spolupráci se staral o technicko-organizační část. Je považován za představitele Historismu v architektuře.

Zdroj :

http://austria-lexikon.at/af/Wissenssammlungen/Biographien/Siccardsburg,_August_Siccard_von

Více divadel

(zobrazit)Eduard van der Nüll |člen poroty

Ve spolupráci s Augustem Sicardem von Sicardsburg se podílel na přestavbě Carltheater ve Vídni nebo výstavby Vídeňské státní opery ve stylu novorenesance.

Zdroj: http://www.planet-vienna.com/architekten/vandernuell.htm

Více divadel

Josef Tulka |malíř
(zobrazit)Jan Štursa |sochař

Český sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem- usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka. Po r. 1908 se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla. Také byl ovlivněn kubismem. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace. Významné místo v jeho tvorbě mají vedle portrétní tvorby především monumentální realizace.

Více divadel

Karel Sladkovský |Zadavatel stavby

historie

Na budování i budovu českého Národního divadla nelze nahlížet izolovaně jen jako na potřebu zřízení reprezentativního divadelního stánku pro české publikum, ale je potřeba celý problém posuzovat v širším dobovém kontextu jako ideologický symbol obrody české kultury, potažmo státnosti.

Prvotní aktivity, směřující ke konkretizaci snah o vybudování českého Národního divadla v Praze, lze dohledat k roku 1844, kdy skupina vlivných, vlastenecky smýšlejících intelektuálů a představitelů šlechty pod vedením Františka Ladislava Riegra vystoupila se záměrem založit Akciovou společnost za účelem zřízení české divadelní scény jako pendantu Stavovského divadla, kde se v drtivé hegemonii uváděly hry v německém jazyce.

Důležitým mezníkem pro další vývoj obrozeneckého procesu bylo v roce 1850 vytvoření sjednocené platformy v podobě Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze, který si na svém prvním zasedání 12. září zvolil do čela Františka Palackého.

Pro budoucí podobu divadla se stala klíčová volba vhodného pozemku. V úvahu přicházely nejprve možnosti adaptace některé ze sakrálních staveb, sekularizovaných během josefínských reforem, či adaptace divadla v Kotcích. Přesto byla patrná snaha o získání dosud nezastavěné lokality, která by umožnila vybudovat monumentálně pojatou volně stojící budovu. Spekulovalo se o Staroměstském náměstí, Karlově náměstí, o spodní části Václavského náměstí nebo o prostoru současného náměstí Republiky. Vznikaly první projekty. Johann Heinrich Frenzl vypracoval návrh divadelní budovy na Václavském náměstí blíže Můstku, zatímco Jan Novotný se zabýval situováním divadla v blízkosti Prašné brány.

Nakonec ale Sbor v roce 1852 přijal nabídku odkoupit z architektonického hlediska ne zcela optimální pozemek na samém konci Ferdinandovy (dnešní Národní) třídy v předpolí nového řetězového mostu (z let 1839-41), kde se nacházela budova bývalé solnice. Kromě finančních důvodů tehdy převážila také kriteria, která by divadlo vsadila do sousedství významných staveb, kde kromě samotného řetězového mostu figurovala i zamýšlená výstavba tzv. Franciscea, budovy sdružující muzejní a spolkový provoz, iniciované Fr. Palackým. A v neposlední řadě garantovala poloha na nábřeží uplatnění novostavby i z dálkových pohledů, případně vizuální a ideové propojení s dominantou Pražského hradu.

Mezitím ovšem původní stavební program poněkud nabobtnal a dnes by se budova s obdobným rozsahem kulturních služeb patrně označila za multifunkční centrum. Mezi požadavky figurovalo vedle divadelního provozu i zřízení restaurace či kavárny, koncertního sálu a dalších společenských salonků. Nelze zde nevnímat paralelu s mladším Obecním domem architektů Polívky a Balšánka. Patrně v této fázi příprav vyvstala cílená snaha poskytnout důstojné zázemí českému spolkovému životu, a tím jej zároveň inspirovat k vitálnější činnosti. Pozoruhodná je také předpokládaná kapacita divadla, jež byla ambiciózně stanovena na 2500 míst, což je cifra, která musela být pod tlakem praktických skutečností opakovaně výrazně zredukována. V komplikovaném zadání se patrně promítla i potřeba zajistit jistou finanční návratnost vložených investic.

Schvalovací proces takto široce zadaného programu se ovšem vlekl po dobu dvou let a výsledné rozhodnutí pražského místodržitelství souhlasilo pouze s okleštěnou verzí, tedy samotným divadlem. Na tento výnos navázalo bezprostředně 26. března 1854 vyhlášení architektonické soutěže. Poněkud překvapující byl nízký zájem zúčastněných architektů, které snad mohla odradit obtížnost zakázky na komplikovaném pozemku a omezený rozpočet. Došlo pouze sedm návrhů, z nichž porota žádnému neudělila první cenu, ale rozdělila pouze tři odměny. Jako nejlepší z nich doporučila k realizaci dílo vídeňského architekta Franze Fröhlicha. Ten byl ve svém návrhu inspirován drážďanskou Operou Gottfrieda Sempera a hmotu stavby rozčlenil podle funkčních hledisek natolik, že se výrazně promítaly i do jejího vnějšího uspořádání, a tím se mu podařilo optimálně překlenout obtíže vyplývající z nepravidelnosti stavební parcely. Přesto se nadále otálelo s realizací kvůli finančním problémům, spojených s nákupem samotného pozemku, ale i kvůli nejednoznačnému přijetí Fröhlichova projektu, který svým progresivním architektonickým pojetím patrně nerezonoval s očekáváním místních kruhů. 

Situaci, kdy se vidina výstavby divadla vzdalovala, započal opět iniciativně řešit F. L. Rieger, když v roce 1861 celou záležitost zpolitizoval a na Zemském výboru prosadil myšlenku zřízení Prozatímního divadla. Úkol byl následně zadán architektovi Ignáci Vojtěchu Ullmannovi, který právě v daném období realizoval budovu České spořitelny (1858-72) na protilehlé straně bulváru a po Karlu Rössnerovi dokončoval kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (1854-1863). „Prozatímnost“ divadla byla stvrzena i v architektonickém zadání, kde byla pragmaticky formulována podmínka, aby se hmota stavby dala v budoucnu začlenit do Národního divadla jako jeho první stavební etapa. Nevelká divadelní budova s kapacitou téměř 1000 návštěvníků, situovaná do části parcely více vzdálené od Ferdinandovy třídy, byla vystavěna v poměrně rychlém tempu v průběhu roku 1862. V tomtéž roce se uskutečnila další omezená soutěž, do níž byli jmenovitě vyzváni architekti Antonín Barvitius, Heřman Bergmann, Josef Hlávka, Josef Niklas, Jan Novotný, Karel Řivnáč a I. V. Ullmann. Ale snaha vyzyvatelů byla završena trpkým nezdarem, když počet členů komise dalece překročil cifru zaslaných návrhů (celkem dva). Na neúspěchu se podepsala okolnost, že nebyl stanoven žádný závazný program a vítězný projekt měl definovat samotnou ideu Národního divadla.

Nový impuls pro oživení myšlenky výstavby definitivního objektu pro Národní divadlo znamenala personální změna ve Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze, kde v roce 1865 vystřídal F. L. Riegra ve vedoucí funkci mladočech Karel Sladkovský. Ten ve výstavbě divadla spatřoval výhodný konsolidační nástroj pro kulturní a politické etablování českého národa a zintenzívněl sbírkovou činnost.

Po dvou neúspěšných soutěžích si v roce 1866 stavební komise Sboru pro zřízení českého národního divadla už vyžádala návrh pouze od jediného architekta, Josefa Zítka, který si právě získal mezinárodní renomé stavbou dvorního muzea ve Výmaru (1863-1868) a shodou okolností se teprve pár měsíců předtím, v prosinci roku 1865, usadil v Praze. Právě ostruhy vydobyté v Německu se zdály být klíčové, pro ně si ho v Praze považovali. Představitelé Sboru se na Zítka obrátili přímo, což ale vzbudilo nevoli u jeho kolegů a své návrhy přihlásili další architekti – Josef Niklas, Ignác V. Ullmann a jeden tvůrce, který zůstává dodnes neznámý. Protože soutěž už tentokrát vypsána nebyla, měl jako záruka spravedlivého rozhodnutí posloužit výlučně odborný posudek od zahraničních expertů. Pro úlohu nezávislých porotců byla oslovena dvojice předních vídeňských architektů Eduard van der Nüll a August Siccard von Siccardsburg, autoři vídeňské Opery, v jejichž ateliéru byl Zítek dříve zaměstnán. Odborná expertiza vyzněla jednoznačně v jeho prospěch. Do vypršení časové lhůty 18. srpna 1866 zaslali Niklas i Ullmann své příspěvky, zatímco Zítkův návrh si přišli členové Sboru prohlédnout do architektova ateliéru osobně. Projekty byly posléze vystaveny na Staroměstské radnici a dobrozdání vídeňských architektů bylo v plné šíři otištěno v Národních listech.

Po příznivém přijetí veřejným míněním byl schválen Zítkův projekt valným shromážděním Sboru dne 11. listopadu 1866. Stavební práce byly zahájeny zbouráním budovy staré solnice 16. září 1867 a slavnostní kladení základního kamene proběhlo 16. května následujícího roku za účasti vlastenecky smýšlejících elit. První slavnostní představení opery Libuše Bedřicha Smetany se v dosud ne zcela dokončené budově konalo za účasti korunního prince Rudolfa 11. června 1881. Po dvanácti představeních pokračovaly v letních měsících závěrečné práce a se zahájením stálého divadelní provozu se počítalo od 11. září téhož roku. Ovšem 12. srpna zasáhl divadlo destruktivní požár a přípravy na brzké otevření divadelního stánku se rozplynuly.

Po kritických reakcích, které se po vlně plamenů snesly na Zítkovo dílo a po zdlouhavých vyjednáváních mezi stavebním odborem Sboru a architektem, a poté co Sbor zamítl 10. února 1882 akceptovat Zítkův návrh na renovaci divadla, autor odmítl v březnu 1882 dále participovat na provádění rekonstrukce i pozměňovacích úprav. Následně byl projektem obnovy pověřen profesor české techniky a Zítkův spolupracovník Josef Schulz. Ten měl už 9. května 1882 vypracován projekt opravy divadla a rekonstrukce byla zdárně završena k 18. listopadu 1883, kdy už byly trvale zahájeny divadelní sezony. Po nešťastně zdvojeném uvedení do provozu probíhaly v dalších dekádách jen dílčí úpravy. V letech 1910-1911 byly znovu na nárožní pylony osazeny trigy podle návrhu Bohuslava Schnircha, které ovšem po jeho skonu v roce 1901 prováděli sochaři Emil Hallmann, Stanislav Rous a Ladislav Šaloun. V roce 1925 přibyla do interiéru nová, protipožární opona, jejíž návrh vyhotovil František Kysela, který ve své tvorbě často spolupracoval s architekty při řešení dekorativního ztvárnění interiérů budov.

V roce 1922 vypsalo Ministerstvo veřejných prací na popud ministra školství a národní osvěty architektonicko-urbanistickou soutěž, která si kladla za cíl nalézt optimální parcelu pro stavbu nového českého divadla v Praze a zároveň získat vodítko k řešení příštího projektu. Dva autorské teamy se tehdy zabývaly ideou připojit zamýšlenou novostavbu k budově Národního divadla na Národní třídě. Byla to trojice spolupracovníků Ladislav Machoň, Alois Kubíček a Karel Pecánek a další tvůrčí trio Jaroslav Stránský, Josef Šlégl a Karel Polívka. Přesto porota ani jeden z návrhů v dané lokalitě neocenila.

Ve druhé polovině 20. století byly postupně vypsány tři architektonické soutěže na řešení prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem, a to v letech 1958, 1962 a 1964. V obou soutěžích z 60. let uspěl skupina pod vedením architekta Bohuslava Fuchse. Ale až v roce 1973 byla zadána studie urbanisticko-architektonického zpracování prostoru mezi stávající budovou Národního divadla a areálem voršilského kláštera. Vlastní rekonstrukce Národního divadla proběhla v letech 1977-1983 podle projektu architekta Zdeňka Vávry, zatímco autory souboru novostaveb zázemí Národního divadla a přístavby Nové scény byly vypracovány postupně teamy Pavla Kupky (SÚRPMO) a posléze Karla Pragera.

 

S hlavními nástrahami nevýhodné stavební parcely se ve svém projektu v roce 1866 optimálně potýkal Josef Zítek, zatímco Ullmannovo i Niklasovo pojetí vykazovalo nejen četná slabší místa co do dispozičního uspořádání, ale i z hlediska zvoleného tvarosloví, které v období historismu představovalo důležitou významovou složku každé veřejné stavby. Stylově vycházel Zítek z předobrazů severoitalské pozdně renesanční architektury a majestátní účinek Národního divadla umocnil bohatým aplikováním soch v exteriéru.

Nepravidelné rysy staveniště skryl Zítek umně citlivým zpracováním hmot a formováním monumentálního průčelí do Národní třídy. Hlavní vstup je tak veden hmotou centrálního dvoupodlažního pětiosého portiku s vnějším nástupním schodištěm, čímž dosáhl vyzdvižení přízemí z úrovně ulice. Nicméně podélná osa je zde pro návštěvníka nepostřehnutelně zalomena tak, aby byla uliční fronta natočena kolmo k Národní třídě, zatímco v prostoru hlediště už autor sleduje asymetrický průběh pozemku. Do bočních partií vstupního průčelí navíc vsadil mohutné pylony s trojramennými schodišti, čímž jednak vyřešil vertikální komunikaci v interiéru, ale zároveň citlivě vyvážil proporce fasády.

Výškově je budova v panoramatu města sjednocena profilovanou římsou s balustrádami, která respektovala stanovenou úroveň hlavní římsy Prozatímního divadla. Samotná čtyřboká kupole na obdélníkovém půdorysu, zakončující stavební hmotu nad prostorem jeviště a hlediště, naopak zmonumentalizovala celý objem svým vystupňováním do úrovně věží pražských svatyní. Hlouběji na pozemku navazovalo na tento objekt původní Prozatímní divadlo, které bylo podle Schulzova projektu transformováno a zakomponováno do výsledného stavebního objemu. Celek uzavírá na jižní straně staveniště korpus administrativní novostavby v místě, kde se původně nacházel činžovní dům dr. Poláka.

Vnější plášť Zítkovy budovy je vytvořen z exponovaného pískovcového zdiva. Pás přízemí obepíná masivně artikulovaná bosáž. Dlouhá, jedenáctiosá západní fasáda, orientovaná k řece,  je proporčně vyvážena členěním pomocí dvojice bočních trojosých rizalitů, z nichž je levý dále rozšířen hmotou kočárového podjezdu, nesenou arkádovými oblouky, na něž navazuje v úrovni prvního patra balkon. Vrcholky rizalitů zdobí sousoší Zpěvohry a Činohry od Antonína Wagnera. Opačné východní průčelí, orientované do úzké Divadelní ulice, uplatňuje menší měřítka a je také o poznání skromnější ve své výzdobě, což je dáno i urbanistickou situací v době výstavby divadla.

Skladba interiérů vznikala v zápase s diktátem vysoké kapacity. Proto byl Zítek nucen zredukovat velikost některých obslužných komunikací či technických provozoven a především snížit počet sedadel z požadovaných 2500 na výsledných 1800. Během rekonstrukce po požáru divadla přistoupil Josef Schulz k ještě radikálnějšímu omezení množství návštěvníků na pouhých 1380. Hlediště je komponováno na lehce podkovovitý půdorys s nepatrně stoupajícím parterem, kde jsou řady sedadel vedeny do mírných oblouků mezi postranními lóžemi; vzadu končil parter až do poloviny 20. století místy k stání. Ve vyšších úrovních pokračují dva balkony, které jsou rozděleny opět na postranní lóže, zatímco prostřední část vyplňují amfiteátrově založené oblouky sedadel. V krajních osách prvního balkonu se nacházejí dvě protilehlé čestné lóže. Pravá – původně královská nyní prezidentská – proscéniová lóže je završena mohutnou draperií baldachýnu, kde je celek orámován figurami pozlacených karyatid. Poněkud jednodušší úpravou se vyznačuje protější zdvojená lóže. Nad balkony pak ještě následují dvě značně strmé galerie – i ty původně završené místy k stání.

Přechodem mezi diváky a děním na jevišti je zapuštěné orchestřiště. Samotný prostor scény je podélně rozložen. Současná podoba jevištního portálu vznikla ve vzájemné spolupráci Josefa Schulze a Bohuslava Schnircha. Dekorování zešikmeného ostění ornamentálními reliéfy a divadelními maskami vrcholí v trojúhelném tympanonu, do jehož pole jsou osazeny antikizující plastiky, obklopující centrální postavu – trůnící Čechii. Ve vlysu pod tympanonem je umístěn nápis „NÁROD SOBĚ“, doplněný zemskými znaky.

J. Schulz poupravil původní Zítkovo prostorové uspořádání kromě zmiňovaného snížení kapacity i posunutím proscéniové zdi více na jih, zvýšením stropu hlediště pod nově instalovanou ocelovou příhradovou konstrukcí krovu, která nahradila někdejší dřevěnou. Na základě zpřísněných požárních předpisů byl také nucen navýšit celkové množství nouzových východů a nahradit plynové osvětlení bezpečnější elektrickou variantou. Viditelnost scény navíc optimalizoval zredukováním pasů balkonů.

Nedílnou součástí významu budovy Národního divadla je jeho bohatá umělecká výzdoba. Skupina malířů a sochařů, která se podílela na dekorování divadelních interiérů i exteriéru bývá označována jako tzv. generace Národního divadla, a to nejen kvůli autorskému podílu na výtvarné podobě divadelního stánku, ale rovněž kvůli vlivu, který si tito umělci následně vydobyli na etablující se české kulturní scéně druhé poloviny 19. století.

Za dominantní prvek divadelní výzdoby lze bezpochyby označit oponu. Výrazem důležitosti je skutečnost, že na její podobu byla v případě Národního divadla vypsána v roce 1879 samostatná soutěž, z níž vyšel vítězně návrh Františka Ženíška. Samotnou realizaci ale prováděla vídeňská firma Brioschi a Burghardt ve spolupráci s dekoratérem Kautským. S výslednou podobou ale nebyl spokojen, ani autor ani členové poroty. Nicméně toto původní dílo zaniklo in situ při požáru divadla v roce 1881. Autorem v pořadí druhé opony je Vojtěch Hynais, který úlohu pojal jako ztvárnění ideje, jež provázela samotné budování divadla – tedy motto „Národ sobě“. Strop hlediště zdobí osm radiálně rozložených obrazů Františka Ženíška znázorňující alegorie umění: Lyrika, Epika, Mimika, Tanec, Sochařství, Architektura, Malířství a Hudba. Autorem dekorativní plastické výzdoby hlediště je Bohuslav Schnirch.

Manifestační charakter uměleckých artefaktů reprezentuje především početný soubor portrétních bust předních osobností české historie a kultury. Jejich první část se nalézá hned ve vstupním vestibulu a v přilehlé spojovací chodbě. Lze zde spatřit např. sochařský portrét Emy Destinnové (Bohumil Kafka) nebo Aloise Jiráska (Jan Štursa). V suterénním prostoru diváckých šaten jsou umístěny podobizny obou architektů výsledné podoby Národního divadla – Josefa Zítka (Marta Jirásková-Havlíčková) a Josefa Schulze (Josef Václav Myslbek). Hlavní foyer v prvním patře je po obvodu zdoben rovněž bustami slavných osobností, zatímco v centrální části stropu se vyjímá Ženíškův triptych Zlatý věk umění, Úpadek umění a Vzkříšení umění a v lunetách je proveden cyklus Vlast od Mikoláše Alše. Poslední ucelenější soubor portrétních bust je vystaven v malém foyer první galerie. Schodiště prezidentského, původně královského traktu zdobí nástěnné malby od Vojtěcha Hynaise s tématy Mír, Alegorie zemí českých a Historie. Julius Mařák je autorem souboru devíti obrazů na náměty hor a vrchů s mytologickými či historickými konotacemi, určenými pro předsíň královské lóže. Václav Brožík vytvořil pro dekoraci pánského salonku plátna s náměty panovnických rodů, které vládly v českém království: Přemyslovci, Lucemburkové a Habsburkové. Fresky v severní lodžii divadla vytvořil Josef Tulka.

Archivní prameny:

-  Archiv Národního divadla:  Architektonická studie dostavby okolí Národního divadla v Praze. Hlavní projektant urbanisticko-architektonické studie: Pavel Kupka SÚRPMO, autoři: P. Kupka, B. Blažek, J. Hrdličková, M. Lierová. Prosinec 1973.

-  Rekonstrukce Národního divadla a dostavba jeho okolí. Kolektiv autorů-účastníků výstavby. Listopad 1981.

- Národní divadlo v Praze. Rekonstrukce historické budovy. Fotodokumentace stavu po rekonstrukci. Foto Jiří Binko. Svazek 1-14. 1983-84.

-  Archiv Odboru výstavby, Městská část Praha 1, čp. 233

Literatura:

- Hof, Karel Vít: Dějiny velkého Národního divadla v Praze. Praha 1868.

- Šubert, František Adolf: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená. Praha 1881.

- Šubert, František Adolf: Průvodce po Národním divadle. Praha 1884.

- Šubert, František Adolf: Královské české země a Národní divadlo v Praze. Praha 1892.

- Harlas, František Xaver: Sochařství a stavitelství. Praha 1911, s. 163-165.

- Janák, Pavel: Nové trigy na Národním divadle, Styl III, 1911, č. 1, příl. Kronika, s. 20-21.

- Fanta, Josef: Stavební bouda Národního divadla v Praze, Architektonický obzor XIII, 1914, s. 21-50.

- Bílý, František: Morava a Národní divadlo v Praze, Zlatá Praha XXXV,1918, s. 394-398.

- Engelmüller, Karel: Národ sobě, Zlatá Praha XXXV,1918, s. 386-391.

- Heller, Servác: Ze vzpomínek založení Národního divadla, Zlatá Praha XXXV, 1918, s. 398-399. - Herrmann, Ignát: Národní divadlo a Neruda, Zlatá Praha XXXV,1918, s. 404.

- Macek, Antonín: Národní divadlo jako dílo výtvarné, Zlatá Praha XXXV,1918, s. 405-408.

- Štech, Václav Vilém: Jubileum Národního divadla, Umění I, 1918-21, s. 88-92.

- Matějček, Antonín& Wirth, Zdeněk: Česká architektura 1800-1920. Praha 1922, s. 36-40.

- Kubíček, Alois: Josef Zítek, Styl V (X) 1924, s. 129-135. -+- Žákavec, František: Josef Zítek, Styl V (X) 1924, s. 135-139.

- Teige, Karel: Moderní architektura v Československu, Praha 1930, s. 19-25.

- Janák, Pavel: Josef Zítek, budovatel Národního divadla, Lidové noviny 40, 1932, č. 170 (3. 4.), s. 9. -+- Kubíček, Alois: Architekt Josef Zítek, Umění V, 1932, s. 391-420.

- Bartoš, Jan: Národní divadlo a jeho budovatelé. Praha 1933.

- Štech, Václav Vilém: O Zlaté kapličce. Praha 1933.

- Wirth, Zdeněk: Průvodce po Národním divadle. Praha 1933.

- Bartoš, Jan: Budování Národního divadla. Legenda a skutečnost. Praha 1934.

- Matějček, Antonín: Národní divadlo a jeho výtvarníci. Dějiny Národního divadla II. Praha 1934.

- Žákavec, František: Chrám znovuzrození. O budovatelích a budově Národního divadla v Praze. Praha 1938.

- Matějček, Antonín & Štech, Václav Vilém & Kovárna, František: Národní divadlo a jeho umělecké poklady. Praha 1940.

- Matějček, Antonín & Wirth, Zdeněk: Průvodce po Národním divadle v Praze. Praha 1948.

- Wirth, Zdeněk: Ponížená krása stáří, Umění I, 1952, s. 249. -+- Krtilová, Eva: Architekt Josef Zítek. Praha 1954.

- Matějček, Antonín: Národní divadlo a jeho výtvarníci. Praha 1954.

- Korecký, Miroslav: K útvaru vstupního loggiového čela Národního divadla v Praze. K připomínce výročí devadesáti let nástupu Josefa Zítka k projektu Národního divadla. Umění III, 1955, s. 48-74.

- Kubíček, Alois: Otakar Hostinský a Zítkova stavba Národního divadla, in: Kniha o Praze. Praha 1958, s. 197-208.

- Kubíček, Alois: Tragédie Schnirchových trig, Umění VII, 1959, 282-283.

- Kubíček, Alois: Josef Zítek a Praha, in: Kniha o Praze 1959. Praha 1959, s. 125.

- Neumann, Jaromír: Genese Alšovy Vlasti. K 75. výročí jubileu druhého otevření Národního divadla, Umění VII, 1959, s. 112-139.

- Wirth, Zdeněk: Architektura druhá polovice XIX. století, in: Wirth, Zdeněk, Müllerová-Machoňová, Augusta (eds.): Architektura v českém národním dědictví. Praha 1961, s. 172, 836.

- Korecký, Miroslav: Sto let Zítkova projektu Národního divadla v Praze, Umění XIV, 1966, s. 541-568.

- Horyna, Mojmír & O. Novosadová: Národní divadlo. Stavebněhistorický průzkum SÚRPMO. Strojopis. Praha 1973, 1975.

- Macková, Olga: Národní divadlo. Výtvarné umění a česká hudba. Praha 1979.

- Poche, Emanuel: Architektura, in: Poche, Emanuel (ed.), Praha národního probuzení. Praha 1980, s. 23, 155-158, 164, 170, 172, 243, 261, 265, 276, 278, 392-413, 417, 458.

- Dvořáková, Zora: Josef Zítek, Národní divadlo a jeho tvůrce. Praha 1983.

- Šnejdar, Josef (ed.): Národní divadlo 1983 – Rekonstrukce a dostavba okolí. Praha 1983.

- Benešová, Marie: Česká architektura v proměnách dvou století 1780-1890. Praha 1984, s. 179.

- Hlaváček, Luboš: Sochařské podobizny v Národním divadle, Umění XXXII, 1984, s. 368-373.

- Benešová, Marie & Hornychová, Lenka: K historii návrhů výstavby, přestaveb a dostavby Národního divadla, Staletá Praha XVI, Praha 1986, s. 237-255.

- Marek, Michaela: „Monumentalbauten“ und Städtebau als Spiegel des gesellschaftlichen Wandels in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts, Das tschechische Nationaltheater, in: Seibt, Ferdinand (ed.), Böhmen im 19. Jahrhundert, Berlin, Frankfurt am Main, 1995, s. 175-184.

- DKr [Daniela Kramerová]: Vojtěch Hynais, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 295.

- NBH [Naděžda Blažíčková-Horová]: Josef Václav Myslbek, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 543-544.

- NBH [Naděžda Blažíčková-Horová]: Bohuslav Schnirch, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 738. -+- RM [Roman Musil]: Josef Tulka, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 871.

- RP [Roman Prahl]: Mikoláš Aleš, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 208-209.

- RP [Roman Prahl]: Václav Brožík, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 91-92.

- RP [Roman Prahl]: generace Národního divadla, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 23-24.

- RP [Roman Prahl]: Julius Eduard Mařák, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 486.

- Prahl, Roman & Bissell, T.: The „Nation for itself“ in the Curtain for the Czech National Theater, Umění 45, 1997, s. 445-460.

- Ksandr, Karel: Mecenášův první výdělek aneb Účast Josefa Hlávky roku 1854 v první soutěži na stavbu Národního divadla v Praze, Staletá Praha XXIII, Praha 1997, s. 17-22.

- JH [Jiří Hilmera]: Čp. 223/II Národní divadlo, in: Růžena Baťková (ed.), Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady. Praha 1998, s. 258-262.

- JVy [Jindřich Vybíral]: Josef Schulz, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 740.

- JVy [Jindřich Vybíral]: Ignác Vojtěch Ullmann, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 877.

- JVy [Jindřich Vybíral]: Josef Zítek, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 955-956.

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 23-27.

- Horyna, Mojmír: Architektura přísného a pozdního historismu, in: Taťána Petrasová, Helena Lorenzová (ed.), Dějiny českého výtvarného umění III/2,1780/1890. Praha 2001, s. 133-202, zde s. 147-149.

- Vybíral, Jindřich: Josef Zítek a jeho mýtus, in: Vybíral, Jindřich, Česká architektura na prahu moderní doby. Devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha 2002, s. 120-130.

- Marek, Michaela: Kunst und Identitätspolitik. Architektur und Bildkünste im Prozess der tschechischen Nationsbildung. Köln 2004, s. 79-209.

- PV [Pavel Vlček]: Josef Zítek, in: Vlček, Pavel (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, s. 731-732.

- NBH [Naděžda Blažíčková-Horová]: František Ženíšek, in: Horová, Anděla (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky. Praha 2006, s. 874.

 

 

Tágy: Belle Époque, Novorenesance, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, volně stojící budova

 

Autor: Vendula Hnídková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

čtyřiplusosm=