enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo A. V. Šembery

Vincenc Mašek

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1918 | spolek

Spolek pro zbudování a udržování divadla ve Vysokém Mýtě“ se ustavil až v první světové válce v dubnu 1918, který nakonec v roce 1924 zakoupil hotel „Zlatá hvězda“.


(zobrazit)1924 | stavba

Základní kámen k divadelní budově byl položen 5. října 1924. Realizace stavby, jejímž projektantem se stal vysokomýtský stavitel Vincenc Mašek a jejíž stavbu zajišťovala vysokomýtská firma „První orlická stavebna“, probíhala bez vážnějších potíží a dne 9. srpna 1925 tak mohla být nová divadelní budova odevzdána svému účelu.


(zobrazit)1925 | otevření
Slavnostní otevření divadlo obstarala hra Princezna Pampeliška, za účasti jejích autorů dramatika Jaroslava Kvapila a hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera.

lidé

Vincenc Mašek |hlavní architekt
Milan Košař |architekt

historie

 V řadové zástavbě okružní třídy kolem historického jádra města situovaná budova.

 

Průkopníkem divadelnictví se ve Vysokém Mýtě stal místní rodák, mladý student litomyšlského gymnázia A. V. Šembera, jenž v říjnu roku 1825 sehrál v hostinci „U zlaté koruny“ se svými přáteli přes úřední purkmistrův zákaz první ochotnické představení. Od roku 1845 hráli studenti ve městě v divadelním sále Lichtenbergova hostince na náměstí až sedmkrát do roka, některá představení i německy. Od roku 1846 ve městě působil také studentský ochotnický spolek „Imentomoráci“. V roce 1851 podali čeští příznivci dramatického umění žádost městské radě, aby bylo zřízeno stálé jeviště v nově postavené školní budově. Od roku 1862 ochotníci hráli v sále Panského domu na hlavním náměstí, a po jeho záboru městským úřadem v roce 1870 přemístili svá představení do sálu hostince „U bílého koníčka“ na Litomyšlském předměstí. Při požáru hostince koncem téhož roku plameny strávily i jeviště. Odmlka divadelní činnosti však trvala jen krátce, už v květnu 1873 tu ochotníci zahájili představení na novém jevišti; hrálo se však i jinde po městě, např. v domě Na střelnici. Z té doby - února 1872 - pochází i první myšlenky na postavení samostatné divadelní budovy. Iniciativa tehdejšího starosty města J. B. Tůmy však zůstala nenaplněna. Snad i pro tento neúspěch ochotnické aktivity v poslední čtvrtině 19. století pozvolna slábly; Spolek divadelních ochotníků tehdy zanikl a jeho fundus na přelomu století spravoval divadelní odbor Pěveckého spolku Otakar. V prvním desetiletí 20. století byla ochotnická představení hrána na novém jevišti v hostinci „U koruny“ a v Hanušově hostinci „U lyry“. V roce 1909 byl při dramatické sekci zpěváckého spolku Otakar zřízen samostatný fond za účelem shromáždění financí na výstavbu domu pro pořádání divadelních představení. Samostatný „Spolek pro zbudování a udržování divadla ve Vysokém Mýtě“ se ustavil až po první světové válce v dubnu 1918. Nedlouho poté v srpnu 1920 věnovali Spolku vysokomýtské rodačky sestry Weinfurtherovy pozemek na Pražském předměstí, s podmínkou, že této parcely bude výhradně využito pro stavbu kamenného divadla. Pro předpokládané vysoké náklady z tohoto záměru sešlo, ale Spolek ve hledání vhodného místa pro divadelní stánek neustával, až nakonec v roce 1924 zakoupil od pana Koláška hotel „Zlatá hvězda“ na témže předměstí s přilehlou zahradou. Po potřebné úpravě zahrady byl základní kámen k divadelní budově položen 5. října 1924. Realizace stavby, jejímž projektantem se stal vysokomýtský stavitel Vincenc Mašek a jejíž stavbu zajišťovala vysokomýtská firma „První orlická stavebna“, probíhala bez vážnějších potíží a dne 9. srpna 1925 tak mohla být nová divadelní budova odevzdána svému účelu. Náklady stavby se vyšplhaly na částku 750.000 korun. Slavnostní otevření divadlo obstarala hra Princezna Pampeliška, za účasti jejích autorů dramatika Jaroslava Kvapila a hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera. V divadelním sále bylo původně 448 míst k sezení a 130 k stání. Jeviště divadla bylo v zadní části rozšířeno do pozemku pana G. Weisse. Před divadlem obec zřídila chodník ze žulových kostek.

První rozsáhlejší oprava Šemberova divadla proběhla těsně po konci 2. světové války v roce 1945. Spolek Šembera se tehdy zabýval myšlenkou, zda nevystavět novou budovu divadla na místě věnovaném sestrami Weinfurtherovými, ale novostavba se nerealizovala. Poslední rozsáhlejší rekonstrukcí divadlo prošlo, renovaci interiérů při ní připravil architekt Milan Košař.

Popis stávajícího stavu:

Do uliční fronty okružní komunikace kolem historického jádra města volně vsazenou jednopatrovou budovu ovládá široké, plasticky měkce modelované průčelí, rozdělené do sedmi os. Charakterizuje jej klidné, ale poněkud nadnesené měřítko architektonických článků a rytmická monotónnost. Mírně předložená pětiosá středová část je členěna robustními polosloupy vysokého řádu. Nad zapuštěným osovým vstupem je v patře vyklenut půlkruhový balkon s kruhovými otvory s železnými výplety ve zděné poprsni. Hlavice sloupů vynáší bohatě plasticky profilovanými konzolami podloženou a před líc stavby předtaženou korunní římsu. Obrys budovy završuje atiková zídka, rytmizovaná skladbou segmentově tvarovaných pilířků. Klasicizující aparát celé uliční fasády, včetně lizénových rámců v kratších postranních úsecích se stylově přimyká k tzv. „národnímu slohu“, jakési obloučkové verzi předválečného jehlancového kubismu. Boční strany divadla, oddělené od sousedních objektů dvorními průjezdy, i nečleněná fasáda objektu jsou naproti tomu řešeny zcela utilitárně bez výtvarných ambicí.

Interiér:

Za zádveřím se rozprostírá šířkově pojednaný a současným mobiliářem vybavený vestibul. Nade dveřmi do divadelního sálu je umístěn pamětní štukový reliéf s podobiznou A. V. Šembery (1807-1882) z roku 1926. Na oba konce vestibulu se napojují chodbové trakty se šatnami. Přízemí hlediště s pozvolna stoupající podlahou má dvanáct souvislých řad sedadel, na balkonu, jehož průčelní zídka vybíhá směrem k jevišti dvěma půlkruhy, je dalších šest řad, dvojicí uliček rozdělených do tří sekcí. Stěny hlediště nad úrovní parteru i strop hlediště jsou rozděleny do rastru geometrických plasticky odstupněných ploch (figury půlkruhově zakončených portálů na stěnách, obdélné rámy s vpadlými úseky na stropě), jejichž geometrické formy (obdélníky, čtvrt a půlkruhové výseče, ostré zlomy) reagují na vláčný výtvarný jazyk národního dekorativismu, oficiálního výtvarného stylu dvacátých let 20. století. Rondokubistické plastické orámování je uplatněno i po stranách pravoúhlého jevištního portálu, před nějž je předsunuto proscénium. Současná barevnost interiéru je pojednána v kombinaci bílé a dvou tónů okrově hnědé až narůžovělé barvy. Osvětlení hlediště je tvořeno kombinací původních nástropních svítidel (ve tvaru nízkého, na konci půlkruhově zaobleného válce) a moderních svítidel puklicových forem, rozmístěných na stěnách sálu.

Literatura:

- Alfréd Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. Divadla. Praha 1949, s. 304-306.

- Jan Hnát, Vysoké Mýto v boji za národní samostatnost, Vysoké Mýto 1934, s. 61-63.

- Radim Dvořák, Vysoké Mýto průvodce městem a jeho dějinami. Havlíčkův Brod 1961, s. 32.

- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 107-108. 

- Radim Dvořák, Vysoké mýto stručné dějiny města. Ústí nad Orlicí 2003, s. 85.

- J. Klíma, Vysoké Mýto tradice a současnost. Vysoké Mýto, 2004, s. 124-125.

- Vysoké Mýto má opět divadlo!, Trs 4, č. 20, s. 5.

 

Tágy: Art deco, První republika

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplusdevět=