enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Krušnohorské divadlo Teplice

Rudolf Bitzan, Adolf Linnebach

alias Krajské krušnohorské divadlo - 1947, Divadlo Severu, Divadlo bratří Čapků - od sezóny 1946/47, Městské divadlo Teplice-Šanov, Krušnohorské oblastní divadlo
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1787 | První kamenné divadlo v Teplicích
V Teplicích vzniklo první kamenné divadlo, a to podle návrhu J.A. Giesela v roce 1787 přístavbou k západnímu křídlu zámku.
(zobrazit)1861 | První projekt nového divadla
V roce 1861 předložil teplický radní Franz Stradal návrh na stavbu stálého veřejného divadla. První projekt nového divadla
(zobrazit)1871 | Rozhodnutí o výstavbě divadla
Pro stavbu bylo vybráno místo na kraji Městského parku při dnešní ulici U císařských Lázní (tehdejší název Königsstraβe). Návrh na jeho stavbu vypracoval drážďanský architekt Bernhard Schreiber.
(zobrazit)1919 | Požár
Následky požáru byly tak neblahé, že se město rozhodlo strhnout zbytky obvodových zdí a postavit divadlo nové.
(zobrazit)1921 | Výběr a schválení nového projektu
V procesu výběru bylo uvažováno o projekt Adolfa Linnebacha, ale nakonec byl vybrán návrh architekta Rudolfa Bitzana, který ho dokončil ve spolupráci s Adolfem Linnebachem . Projekt na stavbu byl přijat 7. května 1921 na zasedání městského zastupitelstva. V poradním sboru se sešli Martina Dülfer , Maxe Littmann, Adolfa Linnebach a Artur Payer.
(zobrazit)20.4.1924 | Otevření nového divadla
Velký divadelní sál byl otevřen operou Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští.
(zobrazit)60. léta 20. století | Různé menší rekonstrukce
V šedesátých létech vznikl druhý divadelní sál a rozběhly se úpravy hlediště. Koncem osmdesátých let byla částečně rekonstruována střecha a fasáda budovy.
(zobrazit)26.10.1998 | Znovuotevření po rekonstrukci
Poslední velkou rekonstrukcí prošla budova divadla v letech 1996-98 podle návrhu projekčního ateliéru firmy Pragoprojekt vedeného Josefem Miňovským. Architektonické řešení obnovy bylo dílem Miloše Machače.

lidé

Rudolf Bitzan |hlavní architekt
(zobrazit)Adolf Linnebach |hlavní architekt, člen poroty

Německý architekt a jevištní technik.  Pracoval pro několik divadel v Německu, hlavně v Mnichově.


Hans Kellner |architekt
(zobrazit)Bernard Schreiber |architekt

Německý architekt, který studoval u Hermana Nicolaie . Známý pro své ranné použití Novorenesančního stylu.

Zdroj:

Více divadel

(zobrazit)Max Littmann |člen poroty

Německý architekt, který se ve své práci soustředil především na reprezentativní budovy jako divadla obchodní a lázeňské domy.

Více divadel

(zobrazit)Martin Dülfer |člen poroty

Německý architekt a profesor , který stavěl nejprve v novobarokním stylu a kolem roku 1900 se obrátil k secesi  a spojil oba směry v individuální syntézu. Stavěl zvláště pro bohaté měšťany.

Zdroj:

Více divadel

(zobrazit)Artur Payer |člen poroty
V letech 1919-21 byl jedním z členů poradního sboru pro novostavbu městského divadla v Teplicích. V 1921 získal jednu z pěti třetích cen v soutěži na lázeňský dům v Tobelbadu, po františkolázeňském divadle vznikla podle jeho projektu tamní dvorana Glauberových pramenů (1930) a současně se dokončoval dům č.27/1022 na Národní třídě v Praze (1929-30), z r.1931 pochází radnice v Chomutově.Více divadel

Richard Gurr |sochař

historie

Pravidelný divadelní život v Teplicích má počátek již v polovině 18. století, přesně roku 1751, kdy František Václav Clary-Aldringen zřídil domácí divadlo pro svou rodinu a  hosty.  Zásluhou Clary-Aldringenů vzniklo v Teplicích i první kamenné divadlo, a to podle návrhu J.A. Giesela v roce 1787 přístavbou k západnímu křídlu zámku. Sál měl kapacitu necelých 300 míst a majitelé jej pronajímali i kočovným společnostem. Později v roce 1855 bylo v Teplicích zřízeno letní divadlo v Trnovanském parku a později v letní aréně v zahradě lázeňského domu „U Věnce“ („Zum Rautenkranz“). Již v roce 1861 předložil teplický radní Franz Stradal návrh na stavbu stálého veřejného divadla. Myšlenku  se nakonec podařilo prosadit o deset let později v roce 1871, kdy městské zastupitelstvo přijalo rozhodnutí o stavbě divadelní budovy. Pro stavbu bylo vybráno místo na kraji Městského parku při dnešní ulici U císařských Lázní (tehdejší název Königsstraβe). Divadlo bylo určeno přibližně pro 800 osob a návrh na jeho stavbu vypracoval na doporučení Josefa Turby a Josefa Zítka drážďanský architekt Bernhard Schreiber. Novorenesanční stavba s rustikovaným přízemím a mohutnou trojdílnou sloupovou lodžií v patře však v noci z 31. na 1. září 1919 vyhořela. Následky požáru byly tak neblahé, že se město rozhodlo strhnout zbytky obvodových zdí a postavit divadlo nové.

I když město bylo v nelehké poválečné hospodářské i politické situaci, související se vznikem nové republiky, zastupitelé města začali brzy usilovat o stavbu nové divadelní budovy. Uvědomovali si dobře sílu teplické divadelní tradice. Podle jejich přesvědčení bylo německé teplické obecenstvo divadelně a kulturně nejvyspělejší hned po německém obecenstvu v Praze. Městská rada sezvala poradní sbor, složený z vyhlášených odborníků – Martina Dülfera z Mnichova, Maxe Littmanna ze Stuttgartu, Adolfa Linnebacha z Drážďan a Artura Payera z pražské německé Techniky. Zastupitelstvo se zprvu rozhodlo pro projekt Adolfa Linnebacha a architekta Anderse, kteří  navrhovali divadlo s prstencovým jevištěm  v sadech u Lípové ulice. Posléze však byl tento návrh zavrhnut pro technickou i prostorovou náročnost.

Novou myšlenku potom přinesl návrh městského stavebního inženýra Hanse Kellnera, který postupně prosadil myšlenku víceúčelové budovy sloužící nejen divadlu, ale i dalším kulturním potřebám lázeňského města. Takovým požadavkům nejlépe odpovídal návrh architekta Rudolfa Bitzana, který spojil své síly a zkušenosti právě s Adolfem Linnebachem, a ten pro novou budovu navrhl jevištní část a její strojové vybavení.

Oba autoři byli zkušenými tvůrci. Rudolf Bitzan se v roce 1907 zúčastnil soutěže na stavbu divadla v nedalekém Ústí nad Labem, jejímž vítězem byl nakonec Alexandr Graf. V době stavby teplického divadla měl již Bitzan za sebou  mimo jiné návrh a realizaci krematoria V Liberci, stavbu evangelického kostela ve Zhořelci, budovy spořitelny v Rumburku. Byl i zkušeným tvůrcem interiérů, k jeho realizacím patřily například vstupní části domu umělců v Drážďanech, interiér kavárny Pošta V Liberci nebo vnitřní prostory hotelu Bílá Růže v Rumburku. Adolf Linnenbach byl technickým ředitelem a projektantem řešení jeviště v dráźďanském činoherním divadle.

Projekt na stavbu byl přijat 7. května 1921 na zasedání městského zastupitelstva. Náklady se nejdříve odhadovaly na 14 milionů korun, konečná částka se však vyšplhala až na 28 milionů. Peníze byly získány prostřednictvím městské půjčky a městem vydaných akcií. Na stavbu přispěly i okolní obce – například Trnovany, Řetenice nebo Novosedlice.

V roce 1921 začaly práce odklízením ruin staré divadelní budovy. Následující rok  zahájila stavební firma Blaschke, Rieger a Janovský  betonáž základů. Už v září roku 1923 bylo otevřeno kino, následně pak 1. ledna 1924 malý sál a kavárna a 20. dubna téhož roku pak velký divadelní sál operou Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Divadelní představení v nové budově bez přestávky probíhala až do sezony 1943/44, kdy byla činnost divadla zastavena. Znovu divadlo ožilo až v květnových dnech  roku 1945, kdy do Teplic přišel z Českých Budějovic nový  soubor  pod vedením T. Šeřínského, žáka E.F. Buriana.

Prvotní název nově otevřeného divadla Divadlo Severu byl ještě téhož roku změněn na Městské divadlo Teplice-Šanov a od sezóny 1946/47 na Divadlo bratří Čapků. V roce 1947 byl budově přiřčen název Krajské krušnohorské divadlo (v Teplicích bylo v té době jednotné ředitelství také pro ústeckou operu a činohru v Mostě). Po roce 1952  se jméno  změnilo na  Krušnohorské oblastní divadlo a posléze na dodnes platný název Krušnohorské divadlo.

Do šedesátých let 20. století probíhaly v budově minimální úpravy. Ve velkém divadelním sále se snížil  počet řad a  tím se zmenšila   kapacita hlediště. Byla osazena nová sedadla původně z Národního divadla v Praze a vybudovány osvětlovací kabiny. V restaurační části byly interiéry upraveny v duchu dobových tendencí šedesátých let a zrušeno kino, z kterého vznikl druhý divadelní sál. Koncem osmdesátých let byla částečně rekonstruována střecha a fasáda budovy. Poslední velkou rekonstrukcí prošla budova divadla v letech 1996-98 podle návrhu projekčního ateliéru firmy Pragoprojekt vedeného Josefem Miňovským. Architektonické řešení obnovy bylo dílem Miloše Machače. Proběhla rekonstrukce fasády, obnovy interiérů se nejdříve soustředily na více zdevastovanou restaurační a kavárenskou část, kterým se autoři návrhů pokusili vrátit jejich původní podobu. O něco později se přistoupilo k rekonstrukci divadelní části, v divadelním sále došlo k výměně dřevěného obložení a k opravě čalounění lóží. Divadlo bylo znovu otevřeno 26. 10. 1998 představením hry Švestka v provedení pražského divadla Járy Cimrmana.

Budova nepravidelného půdorysu zastřešená soustavou valbových střech je svým hlavním (severním) průčelím orientovaná  do  ulice U císařských lázní, ze strany východní a jižní ji obklopuje přilehlý lázeňský park. Budova působí monumentálním robustně modernistickým dojmem s odkazy na klasicismus a empír. Monumentalitu zvláště východní části šestipodlažní budovy podporuje v severním průčelí vertikálně členěná fasáda, kterou tvoří vpadlé okenní osy a v nich obdélníková okna, jejichž parapety modelují štukové obdélníky. Hlavní dominantou severního průčelí tvoří rizalit, vystupujícím půlobloukem ve střední ose – v přízemí s pěticí vstupů a v patře s rozměrnými obdélníkovými okny, osvětlujícími prostor foyeru. Parapetní plastická výzdoba rizalitu nese v centru volný motiv městského znaku a po stranách identické motivy lázeňství. Tvar konvexní části rizalitu se ve stejné ose konkávně symetricky odráží ve dvou vrchních podlažích fasády, tím se zvětšuje prostor terasy na  vrcholu rizalitu. Pět os vyduté fasády prolamují balkonová a obdélná horizontální  okna, rámovaná mohutnými zdvojenými pilastry. Fasádu završuje mohutná římsa a atika dekorovaná  naznačenou štukovou balustrádou. Význačné motivy hlavní fasády se uplatňují i na ostatním exteriéru.

Před sedmiosou východní fasádou leží rozlehlá terasa restaurace. Hmota restaurace předstupuje před průčelí v podobě přízemního sedmiosého rizalitu, který nese v patře opět terasu, z níž vystupují v krajních osách dva oblé rizality se schodišti k foyeru divadla (dnešní Smetanovy síně). Fasáda nese reliéfní portéty L.v.Beethovena, J. W. Goetha a Friedricha Schillera mezi lyrami obklopenými amorety. Nad vstupem  do restaurace jsou ve výrazných plastických rámcích stojící putti  nesoucí ovoce. V trojúhelníkovém štítu, který završuje celé průčelí se objevuje motiv dvou masek, které přidržuje veselá  a vážná  múza.

Při pohledu od jihu podoba budovy vyjadřuje dispoziční řešení  interiéru. Před fasádu v přízemí předstupují prostory kinosálu, navazující v podobě terasy na hmotu malého sálu v následujícím podlaží. Poslední nejvyšší stupeň průčelí tvoří těleso divadelního sálu.  Výzdobu průčelí doplňují reliéfní motivy bakchanálií. Západní fasáda původně sousedící se zadním traktem domů vedlejší ulice je slepá. Budovu korunuje divadelní provazištní věž s valbovou střechou, jejíž antikizující fasádu prolamují pod hlavní římsou malá obdélná okénka.

Budova obsahovala původně kromě divadla kino, menší sál rovněž s malým jevištěm (zv. Kursaal) a rozsáhlý restaurační komplex, rozprostřený v suterénu, přízemí a 1. patře východní části budovy. Ve střední a jižní partii jsou oba hlavní sály, přičemž druhé nejvyšší patro zaujímá celé velký divadelní sál s prostory přístupových chodeb a dnešní Smetanovy síně, sloužící původně jako rozlehlý divadelní bufet. Západní část provozní místnosti.

Divadelním sálům slouží v přízemí rozlehlá vstupní hala, do které se vstupuje přes oválný vestibul. Rovný strop obdélného prostoru podpírají čtyři mohutné betonové sloupy kryté tmavě červeným umělým mramorem a korunované vějířovitě se rozvíjejícími zlacenými nástavci se zavěšenými skleněnými proužky. V závěru haly ústí první rameno schodiště do předsíně malého sálku, který má čtvercový půdorys završený železobetonovou kopulí;      je v něm malé obdélné jeviště a při zadní straně bufet, propojený s restauračním komplexem. Dvojramenné schodiště  pokračuje výše až do chodby přiléhající k hlavnímu divadelnímu sálu. Ten má obdélný půdorys, elevaci parteru sleduje stoupající křivka šesti půlkruhových překrývajících se postranních lóží. Na úroveň posledních navazuje balkon s konvex/konkávně zvlněným parapetem. Proscéniové lóže jsou na úrovni jeviště.

Původně byl sál dimenzován na 1081 diváků, do šedesátých let  20. století bylo možné hlavní sál propojit posuvnými dveřmi se sousední Smetanovou síní takže se kapacita sálu zvýšila na1326 míst. Obložení  jevištního portálu a dalších prvků je z dubového dřeva, stěny mezi pilíři, které člení patro sálu, jsou zlacené štukové rámce s vegetabilními motivy, zlacená štuková výzdoba rámuje i otvor jevištního portálu. Nejvýraznější štukovou výzdobu nese rovný strop sálu. V plastických kruzích se rozvíjí vegetabilně geometrizující dekorace střídavě s vějířovitým motivem, opakujícím korunování sloupů ve vstupní hale. Do kruhových rámů je zakomponováno hlavní osvětlení sálu.

Původní jeviště mělo čtyři opony – železnou  z vlnitého plechu, která slouží divadlu dodnes, hlavní oponu ve starozlaté barvě, modrou operetní oponu  a černou oponu. Jeviště bylo původně vybaveno posuvnými jevištními vozy které dovolovaly připravovat části dekorací mimo scénu. Na jeho konci  byl umístěn klenutý horizont – lehká skořepina ze sádrové hmoty na dřevěné konstrukci. Při zadní stěně divadelního sálu je rozměrný obdélný prostor dnešní Smetanovy síně.

Plastickou a malířskou výzdobu divadla provedly výtvarníci výhradně drážďanské provenience, které do Teplic přizval Rudolf Bitzan. Vnější plastická výzdoba probíhala pod vedením drážďanského sochaře Richarda Ghura s ním spolupracovali Anton Schaff a Franz Kohn. Výmalbu interiérů konzultoval architekt Bitzan s drážďanským  výtvarníkem Baranovským a obraz umístěný původně ve Smetanově síni Richard Wagner jako rytíř Grálu byl od malíře Gollera.

 

Prameny a literatura:

- Okresní archiv Teplice, fond Městský stavební úřad, karton 506.

- Archiv stavebního úřadu MěÚ Teplice, stavební dokumentace Krušnohorského divadla Teplice, č.p. 761

- Teplitz-Schönauer Anzeiger; 25.12. 1923, s.5-6.

- Mischler, Alexander: Die Schöpfer der Baupläne der Stadtsäle, in: Festschrift des Teplitz-Schönauer Anzeiger;20.4., 1924, s.1-6.

- Teplitz-Schönauer Anzeiger; 22.4.,1924,1-3.

- Mischler, Alexander: Der Werdegang des Baues, in: Gedenkschrift zur Eröffnung des neuen Stadttheaters in Teplitz-Schönau; Teplice 1924, s.13-33.

- Wasmuths Monatshefte;  IX, Berlin 1925, s. 73n.

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích; Praha 1949, s. 286-287.

- Plevka, Bohumil: Cesty 1945 – 1985 Krušnohorské divadlo Teplice; Teplice 1985,s 11-16.

- Trägrová, Jarmila & Peková, Jana: Severočeské profesionální divadlo 1945-1982; Ústí nad Labem 1987, s.95-99.

- Hilmera, Jiří: Stavební historie městského divadla v Teplicích, in: Umění XLI, 1993, s.426-430. - Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 114-116.

- Smrček, Antonín & Uher, Václav: Rekonstrukce Krušnohorského divadla; Teplice 1998, s.1-15.

 

Tágy: Art deco, Novoklasicismus, První republika

 

Autor: Ludmila Hůrková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestmínuspět=