enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Prozatímní divadlo

Ignác Vojtěch Ullmann

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1862 | otevření

Na počátku roku 1862 vynesl zemský výbor rozhodnutí, aby se ještě v tom roce postavil prozatímní objekt pro divadelní představení určené pro české diváky, kteří mohli shlédnout první představení už 18. listopadu téhož roku.


(zobrazit)1881 | uzavření

Zahájení provozu Národního divadla, do nějž bylo Prozatímní divadlo integrováno.


lidé

historie

Prozatímní divadlo se i přes svou nedlouhou existenci stalo důležitým milníkem kulturního vývoje české společnosti v rámci procesu národního obrození.

První pražská budova určená pro divadelní provoz, Šporkovské divadlo na Poříčí, fungovala od roku 1725, ovšem první hra v českém jazyce byla uvedena teprve v roce 1771 v divadle v Kotcích. Důstojnější prostor pro kulturní události poskytlo až Nosticovo (dnes Stavovské) divadlo postavené na počátku osmdesátých let 18. století, kde se představení v českém jazyce konala pravidelně během nedělních odpolední. Avšak mezi prvními programy určenými pro českojazyčné publikum a zřízením vlastní samostatné scény ještě uběhlo několik dekád.

Snahy o stavbu Národního divadla v české metropoli zahájila v roce 1845 petice veřejně působících osobností v čele s Josefem Fričem. O pět let později na ni navázalo založení Sboru pro zřízení Národního divadla v Praze, jemuž předsedal František Palacký. Celý proces se značně zdržoval otázkami spojenými s volbou příhodného staveniště, získáním vhodného architektonického návrhu a pochopitelně se zajištěním dostatečného financování celé akce.

Protože stavba Národního divadla dlouho nezískávala konkrétnější obrysy, vyvstal nápad na zřízení alespoň provizorního divadla. Na počátku roku 1862 vynesl zemský výbor rozhodnutí, aby se ještě v tom roce postavil prozatímní objekt pro divadelní představení určené pro české diváky. Budova s poněkud pejorativním názvem Prozatímní divadlo měla na přechodnou dobu vyřešit palčivý problém.

V koncepci zamýšlené novostavby se střetávaly dvě zcela protichůdné tendence, které přitom spojovala vzájemná ambice, jak s co možná minimálními finančními náklady dosáhnout maximálně monumentálního efektu. Vizuální účinek zamýšleného objektu však měl být radikálně odlišný. Prvním záměrem byla snaha manifestovat provizorní charakter novostavby v jejím vzezření, konstrukci a také použitém stavebním materiálu. Zastánci protichůdné idey hodlali naopak i u dočasné budovy zvolit dostatečně důstojný výrazový aparát. Vůdčím představitelem tohoto druhého postoje se stal František Ladislav Rieger, který zároveň dokázal prosadit výslednou volbu staveniště na poměrně exponované parcele nad řekou. Zároveň zastával z architektonického hlediska vcelku neotřelý názor, totiž aby se provizorní objekt stal vlastně první stavební etapou budoucího Národního divadla. Později tedy měla být prvotní budova integrována do konečného pojetí definitivního divadelního stánku, k čemuž nakonec také došlo.

Stavba Prozatímního divadla proběhla v extrémně rychlém sledu. Prvotní intence vybudování alespoň provizorního divadelního zázemí zazněla při jednání zemského výboru 21. dubna 1861. Závazné rozhodnutí o jeho skutečné výstavbě padlo na počátku roku 1862 a první diváci už mohli shlédnout představení 18. listopadu téhož roku.

Autorem architektonického návrhu se stal Vojtěch Ignác Ullmann, který pro svůj záměr zvolil tehdy módní neorenesanční tvarosloví. Prozatímní divadlo bylo situováno do jižního cípu vyčleněného pozemku na vltavském nábřeží. Zadaná parcela umožnila architektovi pouze řešení nepravidelného, podélného půdorysu. Divadelní budova byla orientována hlavním průčelím logicky směrem k Voršilské třídě (později Ferdinandově, dnešní Národní), odkud také proudil největší počet návštěvníků, ovšem hlavní vstup byl poněkud paradoxně umístěn na boku budovy. Výrazně převýšená hmota stavby, ale zejména její vnitřní dispozice přitom vykazovaly zjevně omezenou výši vynaložených prostředků. Realita nevelkých finančních možností investora však měla být zahalena v patřičně reprezentativních formách. Přesto se interiér vyznačoval dosti zredukovanými prostory. Jejich relativní stísněnost byla zřejmě nejvíce patrná pro účinkující, protože jeviště nebylo vybaveno dostatečným manipulačním zázemím a orchestřiště bylo dimenzováno pouze na nejnižší možný počet hudebníků. Rovněž diváci se museli spokojit v parteru s pouhými jedenácti řadami sedadel, věncem bočních lóží a se značným počtem míst určených k stání. Divadlo nebylo vybaveno sociálním zařízením, šatnami pro diváky, ale ani vytápěním, což je zarážející vzhledem k divadelní sezóně, probíhající právě v chladnějším období roku.

V průběhu šedesátých let 19. století už Sbor pro zřízení Národního divadla v Praze uzavřel smlouvu na projekt Národního divadla s architektem Josefem Zítkem. Jeho monumentální koncepce dokázala Prozatímní divadlo pečlivě zapracovat do výsledné podoby reprezentativního objektu.

Literatura:

–  Karel Šípek, Vzpomínky na Prozatímní: Osm kapitol z minulosti českého divadla, Praha 1918

–  Zdeněk Wirth, Antonín Matějček, Česká architektura 1800–1920, Praha 1922, s. 32–40

–  František Černý a Ljuba Klosová (eds.), Dějiny českého divadla 3, Praha 1977, s. 45–54

–  Josef Šnejdar (ed.), Národní divadlo 1983: Rekonstrukce a dostavba okolí, Praha 1983

–  Marie Benešová, Česká architektura v proměnách dvou století: 1780–1980, Praha 1984, s. 172–173, 177

–  Ernst Schremmer, Theater, in: Ferdinand Seibt (ed.), Böhmen im 19. Jahrhundert: Vom Klassizismus zur Moderne, München, Berlin, Frankfurt am Main, 1995, s. 67–69

–  Růžena Baťková (ed.), Umělecké památky Prahy. Nové Město a Vyšehrad, Praha 1998, s. 258–262

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 25–26

–  Michaela Marek, Kunst und Identitätspolitik. Architektur und Bildkünste im Prozess der tschechischen Nationsbildung, Köln – Wiemar – Wien 2004, s. 79–209

–  Mojmír Horyna, Architektura přísného a pozdního historismu: Čechy 1860–1890, in: Taťána Petrasová, Helena Lorenzová (eds.), Dějiny českého výtvarného umění: 1780–1890 III/2, Praha 2001, s. 133–202, zde s. 135–136, 151, 302

 

Tágy: Novorenesance, Rakouské císařství, volně stojící budova

 

Autor: Vendula Hnídková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplussedm=