Působiště dnešního Divadla pod Palmovkou v Libni (Zenklova 34, čp. 566) má dávnou divadelní tradici a složitou stavební historii. Už od šedesátých let 19. století tu pořádali svá představení ochotníci v zájezdním hostinci U Deutschů. Časem vznikl na zahradě hostince velký taneční sál, upravený k divadelním účelům poté, co jeden z pozdějších majitelů Jan Hurt získal roku 1892 divadelní koncesi. Postupně tu vystupovaly různé divadelní společnosti. Roku 1899 hostinec koupil významný pražský architekt a stavební podnikatel Václav Romováček (1853 - 1932), který celý objekt roku 1903 zbořil, na jeho místě postavil moderní hotel s kavárnou a následujícího roku nahradil i starý divadelní sál novou a rozlehlejší budovou. Nový sál získala někdejší subreta Švandova divadla Marie Groszová, pro niž jej Václav Romováček upravil na skutečné divadlo s 495 sedadly a 400 místy k stání. Soubor Marie Groszové tu pak hrál pod jménem Nové lidové divadlo Praha VIII v Libni. Provoz zahájil 16. prosince 1905, ale již po roce a půl se stal novým majitelem objektu Jaroslav Sedláček. Od něho divadlo odkoupila roku 1907 subreta Marie Zieglerová, která dala scénu i hlediště upravit pro operetní provoz a lesk interiéru zvýšila i novou úpravou foyeru (stavitelem byl opět Václav Romováček). Provoz nového Divadla Marie Zieglerové zahájila 23. ledna 1908 Lehárova Veselá vdova. Jeho činnost však z finančních důvodů trvala jen do konce roku, kdy byl sál i s ostatními budovami prodán v dražbě. Roku 1909 tu hrál pod hlavičkou Lidového divadla Praha VIII soubor ředitele Arnošta J. Frýdy, ani ten však nebyl úspěšný a koncem roku zanikl. Objekt pak přešel do majetku sociálně demokratické strany, která divadelní sál přeměnila na kino Svépomoc. Také v něm občas vystupovaly ochotnické soubory. Situace se začala měnit až ve chvíli, kdy do Libně přešel roku 1948 soubor, založený původně Antonínem Kuršem při žižkovském divadle Akropolis. S názvem Městské a oblastní divadlo a již pod vedením nového režiséra Jana Strejčka uvedl 31. srpna 1948 v improvizovaných podmínkách své první libeňské představení – Jiříkovo vidění Josefa Kajetána Tyla. Následně byla zahájena rekonstrukce budovy podle plánů architektů Bořivoje Kodery a Františka Kadlece. Její výsledky soubor vyzkoušel 27. října 1949 představením Kornejčukova Makara Dubravy a 2. prosince téhož roku zahájil stálý provoz Tylovou Fidlovačkou. Scéna, která pak působila po čtyři desetiletí pod názvem Divadlo S. K. Neumanna, získala v pražském divadelním prostředí právem respektované postavení. Od 27. září 1990 nese nový název Divadlo pod Palmovkou.

Současný stav

Divadlo sídlí v řadovém domě a jeho hlavní prostory v dvorním křídle jsou dílem neorenesanční přestavby Václava Romováčka z let 1903–1905, která směšuje historizující prvky se secesním dekorem. Hlavní domovní průčelí je čtyřosé, třípatrové s podkrovím. Ve všech patrech jinak nečleněné plochy jsou sdružená okna propojena průběžnými podokenními i nadokenními římsami, v ose podkroví je umístěno jediné sdružené okno, pod nímž je vystupujícími kovovými písmeny proveden název divadla. Vstup po pravé straně žulou obloženého přízemí kryje oblá markýza, další markýza nad ní se rozpíná přes celou šířku fasády.

Podélný vstupní vestibul je zaklenut pěti poli plackových kleneb, oddělenými výraznými pasy na přízedních pilířích. Vlevo se nachází vstup do divadelní kavárny, upravené při rekonstrukci po povodni z roku 2002. Čelní skleněné dveře vedou do foyeru, který musel být nově zařízen ze stejného důvodu. Zachovat se podařilo alespoň původní mozaikové podlahy z let 1903–1905. Mírně svažitý parter divadla je rozdělen na dvě části: za prvními jedenácti řadami o šestnácti místech je další čtveřice řad s dvakrát dvanácti a dvakrát deseti místy vyvýšena na způsob tribuny. Čelní balkón je rozdělen příčnou uličkou za čtyřmi předními řadami o patnácti místech. Následuje trojice dvanáctimístných řad, rozdělená podélnou uličkou směřující k osovému vstupu. Na čelní balkón navazují poněkud snížená, až k jevištnímu portálu sahající volná ramena, částečně využitá k umístění reflektorů. Portál má tvar obdélníka se zaoblenými rohy, orchestřiště překrývá podlaha předscény. Strop hlediště, rozdělený do pravoúhlých polí štukovými pasy, podpírají mohutné fabiony s lunetami. Uprostřed parapetu čelního balkónu je umístěn reliéfní městský znak Libně, na parapetech bočních ramen se střídají štukové pásy secesního vegetabilního ornamentu s dívčími maskami. Boční stěny zdobí kruhové medailony neznámé doby vzniku s dívčími hlavami, které mají do účesů vpleteny symboly srpu a kladiva.

Prameny a literatura:

- Stavební archiv městské části Praha 8

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích, Praha 1949; I. díl, s. 233-236.

- Maršálek, Josef: Divadlo S.K. Neumanna 1948-1958; Praha 1958

- Macháčková, Kateřina: Sto let v Libni; Road to Liben - zvláštní příloha týdeníku Reflex 15.12.2005

Tágy: Belle Époque, divadelní sál, Novorenesance, řadový dům, Rakousko-Uhersko, Secese

Autor: Jiří Hilmera