Loutkové divadlo Spejbla a Hurvínka bylo založeno Josefem Skupou v Plzni v roce 1930. V roce 1949 přesídlilo do Prahy a o dva roky později v roce 1951 bylo zestátněno. Bylo mu přiděleno nynější divadlo U hasičů, kde působilo až do počátku 90. let, než bylo toto jejich působiště vráceno v restituci původnímu majiteli. Následně našlo v roce 1994 své nové působiště v sále bývalého biografu Svornost. To se nacházelo v řadové budově v Kyjevské ulici, která byla postavena pro Stavební družstvo vojenských gážistů podle projektu architekta Leo Lauermanna mezi lety 1922 a 1923.  V jeho suterénu se nacházel víceúčelový sál. Kdy v něm začal fungovat biograf, není úplně jasné. Patrně však již v druhé půlce 20. let, neboť se dochoval Projekt přístavby a částečné přestavby v biografu Svornost od Karla Matějíčka, který  je datován dubnem 1929.

Původní podoba široce zaklenutého interiéru sálu spojovala ve stylovém pojetí pozdně secesní reminiscence se znaky barokní inspirace a jeho dispozice opakovala zavedené schéma víceúčelových sálů s plochým parterem, zvýšenými postranními ochozy a balkonem, jehož čelo bylo vyduté půdorysným obloukem, zatímco z trojice bočních arkád vystupovaly balkonky polygonálního tvaru. Okázale řešený jevištní portál dostal navíc i rámující sousoší – jakoby po vzoru Smetanovy síně.  V roce 1937 byl sál adaptován pro potřeby kina podle projektu Bohumila Štěpky. V zadní části parteru bylo zřízeno pět čelně orientovaných lóží a další po stranách balkonového oblouku. Lóžová sedadla byla ponechána i na vystupujících balkoncích bočních ramen.

Kino zde fungovalo nepřetržitě větší část druhé poloviny 20. století a na počátku 90. let se nacházelo v nevyhovujícím stavu. Roku 1994 byl sál adaptován pro potřeby Divadla Spejbla a Hurvínka. Do divadla se vstupovalo vchodem z Kyjevské ulice stíněným prosklenou markýzou trojúhelného půdorysu s plastickými písmeny provedeným jménem divadla. Schodiště vedlo do předsálí za parterem, kde byla šatna a bufet, na stěnách předsálí byly výstavní vitríny s loutkami a jinými exponáty. Další vchod vedl pasáží z Dejvické ulice, nad níž bylo v plastických písmenech provedeno jméno divadla. Na divadlo také upozorňuje malba na vystupující boční stěně jednoho z dalších domů na Dejvické třídě s vyobrazením hlavních postav loutkových inscenací.

Zazděním bočních oblouků byly zrušeny postranní balkony a jejich prostory využity pro provozní místnosti; boční přísálí v přízemí však zůstala zachována. Zanikl čelní balkon, když v přízemí bylo zřízeno 18 sedadlových řad střídavě po 15/16 místech – zprvu v povlovné a pak stále strmější elevaci až k zadní stěně, za níž byly namísto balkonu zřízeny technické kabiny. V polovině sálu byla zavěšena příčná ocelová příhradová konstrukce technického mostu s potřebným osvětlovacím zařízením a místy pro obsluhující techniky. Jeviště bylo rozšířeno o předscénu, vlastní loutková scéna orámována černými závěsy. Z původní výzdoby se zachovaly reliéfy pololežících jinochů s divadelními maskami nebo lipových ratolestí na vrcholech přízedních lizén v přízemí, větrací mřížky s lipovými ratolestmi v překladech nad průchody z parteru do přísálí, barevné vitráže váz v některých oknech parteru nebo přístupových schodišť.

Divadlo bylo nově rekonstruováno mezi lety 2009 a dubnem 2010 podle projektu firmy D-plus projektová a inženýrská a.s.  Hlavní vchod s pokladnou byl nyní umístěn do vedlejší budovy v Dejvické ulici č. p. 38 doleva uliční fronty pod markýzu s osvětlením, která na jedné straně má výstupek s půlkruhovým půdorysem. Z něj vede pasáž do foyeru s barem, kde jsou i vitríny s loutkami. Za ním vede chodba k přísálí, které pokračuje kolem stěn sálu ke vchodům po obou stranách blízko hlediště. Forma sálu se díky všem rekonstrukcím redukovala na jednoduchý prostor s elevací, kde bývalou členitost naznačují pouze lunety a pilíře.  Stěny sálu s nádechem fialové barvy příjemně kontrastují s novými tmavě zelenými sedadly a bílými oblouky a pilíři. Veškerá původní výzdoba byla v sále odstraněna. Jevištní portál je sestaven ze tří ustupujících segmentů, které spolu s plochou forbíny pomáhají vytvářet iluzi zesílené hloubky soustřeďující se na poměrně nevelký prostor portálového zrcadla pro loutky.  Celý sál a připojené provozy tak působí komorním a zároveň moderním dojmem.  

Prameny a literatura:

HILMERA, Jiří.  Stavební historie pražských kinosálů. Část 2. Dvacátá léta.  In: Iluminace. Časopis pro teorii, historii a estetiku filmu. Praha : Národní filmový archiv. roč. 10/1998, č. 3, s. 95.

Český svět. Praha: Karel Hipman, 1904-1929. 29.11.1923. roč. 20, č. 10, (1998,) s. 4.

BEZDĚK, Zdeněk. Československá loutková divadla 1949/1969. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1973. 155, [5] s. 51 – 56.

Tágy: divadelní sál, řadový dům, suterénní divadlo

Autoři: Jiří Hilmera, Jan Purkert