enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Uranie

Osvald Polívka

alias Lidové divadlo Uranie
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1898 | stavba

(zobrazit)20.6.1898 | zahájení provozu

(zobrazit)1902 | demontáž a znovupostavení na jiném místě

(zobrazit)1946 | požár

lidé

(zobrazit)Osvald Polívka |hlavní architekt

Studoval na německé technice u Josefa Zítka. V roce 1885 jmenován asistentem pro pozemní stavitelství na německé technice v Praze, od roku 1899 asistent J. Zítka, roku 1901 jmenován stavebním radou. Jeho architektonická tvorba přecházela od české novorenesance a novobaroka až k secesi. Je autorem mnoha činžovních a bankovních domů v Praze, mezi jeho nejvýznamnější pražské stavby patří např. budova Zemské banky ve stylu české novorenesance (1897), obchodní dům U Nováků ve Vodičkově ulici (1901–04) nebo Obecní dům (1906–11).

Více divadel

(zobrazit)Václav Pilc |architekt

Architekt, stavitel a podnikatel, absolvent české techniky v Praze. Autor řady nájemních domů v Praze. Jeho nejznámější realizací je projekt vlastního funkcionalistického multifunkčního paláce AXA s hotelem a krytými lázněmi v Praze Na Poříčí (1930–32). Projektoval a přestavoval také vilu prezidenta E. Beneše.


Jan Seifert |stavitel
Bohumil Kovář |umělecký vedoucí
V. J. Suk |ředitel

historie

V roce 1898 se konala na pražském výstavišti Výstava architektury a inženýrství, kterou pořádal Spolek inženýrů a architektů (SIA). Již v době příprav se spolek usnesl, že součástí výstavy bude i budova pro vědecké přednášky, experimenty a demonstrace. Postupně se nároky na stavbu zvyšovaly. SIA chtěl, aby se v objektu mohly konat i sjezdy, chůze, hudební i dramatické produkce, a proto, nechal zbudovat také kavárnu s příslušenstvím. Vypracováním návrhů pověřili architekta Osvalda Polívku (1859–1931), v té době asistenta Josefa Zítka na německé polytechnice v Praze. Polívka předložený projekt nazval „Vesmír“, ale výstavní výbor název změnil na „Uranie“. V Technickém obzoru se objevil názor: „Co se tkne vědeckého divadla, nebude – jak původně zamýšleno – stavěno dle vídeňského nebo berlínského vzoru. Zástupcové naší vědy ustanovili se na tom, že máme se v té příčině postavit na vlastní nohy.“

Během příprav se výbor rozhodl umístit v budově i řádné jeviště. Stalo se tak na popud ředitele divadelní společnosti V. J. Suka (1858–1910), který hrál v letních obdobích v Praze VII. Suk hledal objekt, kde by v době konání výstavy mohl pořádat představení, a dozvěděl se také o výstavbě Uranie. Po marných intervencích u výstavního výboru se obrátil na redaktora Národních listů Kuffnera, který se již dlouho snažil propagovat stavbu druhého českého divadla. Po přímluvě z divadelních a politických kruhů se výstavní výbor nakonec rozhodl, že Uranie bude rovněž divadlem. Polívka tomuto požadavku přizpůsobil plány a stavební firma Bláha a Makovec podle nich začala roku 1898 stavět dřevěnou budovu v místech za hlavním výstavním palácem (kde stál na Národopisné výstavě v roce 1891 koncertní a divadelní pavilón).

Realizovaná budova byla dřevěná, na podezdívce, krytá, s proskleným světlíkem nad hledištěm. Půdorys hlediště měl v té době unikátní tvar kruhové výseče s elevací. Hraniční poloměry výseče se protínaly uprostřed zadní stěny. Od rampy až k zadním lóžím měřilo 13 m a v největší šířce 29 m. V hledišti se nacházely dvě proscéniové lóže, 416 sedadel v přízemí a za nimi 14 lóží, každá s pěti křesly, galerie s 252 sedadly, celkem 750 sedadel, k stání 40 míst v přízemí 100 na galerii. Méně šťastné bylo řešení jeviště, asi proto, že se na ně původně nepomýšlelo. Proscéniový otvor měřil 11 × 6,5 m, jeviště na půdorysu 17,8 × 7–11,5 m bylo vysoké 8 m. Jeviště osvětlovaly žárovky, hlediště dvě obloukové lampy. Oponu maloval Josef Hlaváček, dekorace malíř německého zemského divadla v Praze Karel Piperger. Vybavení jeviště dodala firma bratří Bittnerů.

Hlavní vchod do budovy rámovala dvě křídla s termálními okny, kde byly umístěny restaurační a kavárenské prostory. Architektonický styl osciloval mezi novobarokem a secesí.

Provoz divadla zahájil 20. června 1898 koncert. Na programu prvního divadelního představení o den později byla hra se zpěvy Bohdana Kaminského (1859–1929) Náš dům v asanaci (pro tuto inscenaci vytvořil plakát Luděk Marold).

Po ukončení výstavy nabídl SIA divadlo k prodeji. V. J. Suk si je nejprve pronajal a hrál na Výstavišti se svým souborem až do roku 1901. Než uplynula lhůta k odstranění divadla, našel finančníka, stavitele Jana Seiferta, akcionáře a správního radu Prvního pražského měšťanského pivovaru v Praze-Holešovicích, který byl ochoten financovat přenesení divadla na jiné místo. V březnu 1902 bylo divadlo se svolením městské rady rozebráno, odvezeno a postaveno v pozměněné podobě v zahradě pivovaru v Holešovicích. Stavbu prováděl stavitel Seifert podle plánů architekta Polívky, takže ve vnějším i vnitřním vzhledu to bylo totéž divadlo – až na oba výběžky po obou stranách hlavního vchodu, přistavené v Holešovicích až později, v letech 1906–1907. Pečlivěji bylo provedeno podsklepení a podezdívka a rozšířené bylo jeviště.

Divadlo bylo koncipováno v duchu aktuálního hnutí za reformu divadelního prostoru. To se obracelo proti zavedenému typu hlediště lóžově-pořaďového schématu a hledalo vzor lepšího uspořádání v příkladech antických amfiteátrů. Vycházelo přitom z iniciativy Richarda Wagnera a Gottfrieda Sempera. Tyto myšlenky se poprvé uskutečnily v proslulém festivalovém divadle v Bayreuthu (1872–1876), které postavil Otto Brückwald. Ohlas této nové koncepce byl velmi silný, ale první stavby kamenných divadel podle ní začaly vznikat až na počátku 20. století. V tomto směru byla Polívkova realizace velmi progresivní: pravděpodobně zde měl velký význam stavebník, odborný orgán architektů a inženýrů SIa.

Zahajovací představení v přenesené stavbě se konalo 12. června 1902 za přítomnosti význačných umělců a zástupců veřejného života. Zahajovací proslov napsal básník B. Kaminský (vlastním jménem Karel Bušek) a živý obraz komponoval malíř Viktor Oliva (1861–1928), žák Františka Sequense. Poté se hrála veselohra Václava Štecha (1859–1947) Třetí zvonění.

K řízení divadla vzniklo Družstvo pro ustanovení lidového divadla Uranie v Praze VII, jehož prvním ředitelem se stal V. J. Suk a členové jeho společnosti byli angažováni jako první soubor nového divadla.

Už v roce 1902 prošla budova rekonstrukcí – úpravou pro zimní provoz s parním topením, znovu se rozšiřovalo jeviště i hlediště. Poté za uměleckého šéfa nastoupil krátce J. V. Slukov, přední herec Národního divadla, po jeho smrti v roce 1903 se jeho nástupcem stal další významný člen Národního divadla, Jakub Seifert, který Uranii vedl do roku 1907. V Seifertově éře proběhla adaptace divadla – v roce 1906 nechal k zadní části divadla přistavět nové technické budovy (truhlárna, skladiště nábytku) a současně započal s přístavbou restauračních křídel budovy. Objekt získal čp. 953. V letech 1907–1914 vedl divadlo po umělecké stránce režisér Bohumil Kovář, komerčně pak člen Družstva a člen správní rady pivovaru Karel Vendulák. Roku 1914 se družstvo přejmenovalo na Společnost Lidové divadlo Uranie v Praze VII, s. r. o. Ještě v roce 1918 probíhaly další úpravy divadla – šatny pro diváky i zaměstnance a skladiště rekvizit přistavěli architekt a stavitel Václav Pilc (1891–?) a tesařský mistr Antonín Kubeš. V roce 1937 dali vlastníci zřídit nad hledištěm strop (až dosud byl nad hledištěm volný průhled do nezakryté střešní konstrukce).

Po K. Vendulákovi se stal předsedou družstva jeho syn ing. Miroslav Vendulák, současně ředitel pivovaru. Ten dal k divadlu v roce 1941 přistavět další provizorní pomocné budovy a roku 1942 nechal objekt důkladně opravit. Dřevěné divadlo Urania přežilo i druhou světovou válku, až roku 1946 vyhořelo, čímž poslední divadlo tohoto typu v Praze zaniklo.

Literatura:

–  Technický obzor VI, 10. 1. 1898, s. 7

–  Technický obzor VI, 10. 6. 1898, s. 149–151

–  Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy k oslavě 25. výročí své činnosti: 1903–1928, Praha 1928

–  Alfred Javorin, Pražské arény: Lidová divadla pražská v minulém století, Praha 1958, zejm. s. 265–282

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 53–55

 

Tágy: Belle Époque, Fin de siècle, Novobaroko, Rakousko-Uhersko, Secese

 

Autor: Markéta Svobodová

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínuspět=