enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Dům kultury Ostrov

Josef Sedláček, Jaroslav Krauz

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1954 | projekt

V roce 1954 představil architekt Krauz ve spolupráci s týmem Josefa Sedláčka projekt víceúčelového kulturního domu,  „svým architektonickým výrazem vrcholnou ukázku klasicizujícího směru tradicionalismu 50. let 20. století.“


(zobrazit)1955 | otevření
Už 1. května 1954 se kladl základní kámen. Před slavnostním otevřením v květnu 1955 získal objekt povolení k činnosti jen na omezený počet dní. Důvodem byly přetrvávající závady a nedostatky. Následující kolaudační a superkolaudační řízení končila vždy s obdobným výsledkem – částečné povolení užívání stavby, vyjmenování vad a doporučení k rychlému vyřešení. Fakticky byla tedy budova, zejména v interiérové části, dokončována až mezi léty 1955 až 1961.
(zobrazit)2003 | rekonstrukce
Poslední velkou rekonstrukci prodělal kulturní dům v roce 2003 podle návrhu Antona Juricy.

lidé

Josef Sedláček |hlavní architekt
Jaroslav Krauz |hlavní architekt

historie

Široké průčelí Domu kultury se obrací na západ do Mírového náměstí, rozloženého v centru města mezi Masarykovou a Nerudovou ulicí; zadní trakt budovy se obrací do ulice Tylovy.

 

Výstavba divadelního sálu v Ostrově nad Ohří úzce souvisela s mohutnou budovatelskou aktivitou a konjunkturou města v letech 1949–1959. V roce 1946 zřídilo Ministerstvo průmyslu národní podnik Jáchymovské doly. Pro vzrůstající počet zaměstnanců bylo nutné zajistit odpovídající bytové podmínky. Vedení závodu vyřešilo situaci rozhodnutím zbudovat zcela nové sídliště; samotný Jáchymov se pro rozlehlejší komplex vzhledem k reliéfu krajiny nehodil a tak volba padla na nedaleký Ostrov. Dosavadní nevelké městečko s malebným historickým jádrem stanulo na počátku svých moderních dějin.

První domy nového podnikového sídliště začaly vyrůstat po roce 1947. Územní plán vznikl až o šest let později, zpracoval jej Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Ústí nad Labem, pracovní skupina územního plánu v Karlových Varech pod vedením L. Kozáka; do té doby existovaly jen zastavovací plány z let 1947, 1950 a 1951. Na definitivní verzi návrhu se významnou měrou podílel hlavní architekt Jáchymovských dolů Jaroslav Krauz. Konečný urbanistický plán počítal s výstavbou asi pro 25 000 obyvatel. „Vůdčí ideou bylo vytvoření jediného městského celku místo dosavadních dvou – ,Starého Ostrova‘ a ,Podnikového sídliště‘. Nový kompaktní celek měl být řešen jako plnohodnotné ,zahradní město‘.“1

V průběhu třinácti let vzniklo dvanáct obytných bloků, tzv. etap (poslední nesla označení etapa XIIa). Město se „uzavíralo“ na východní straně, u dnešní ulice U Koupaliště. Následující stavební aktivita, zahrnující bytové soubory XIII.–XVIII. etapy, „je však již jiná kapitola vývoje nového města v Ostrově. Prefabrikací a změnou stavební technologie na částečnou a pozdější úplnou panelovou výstavbou končí období tzv. Sorely.“2 Nový městský celek nabízel kromě bytových jednotek možnosti obchodní (nákupní středisko, bufet, cukrárnu), vzdělávací (mateřské školky, školy, jesle, Hudební školu), služební (poštu, spořitelnu, Městský národní výbor, nemocnici) atd.

Značné pozornosti se dostalo také umění a kultuře a s nimi související ideologické osvětě. V roce 1954 tak představil architekt Krauz ve spolupráci s týmem Josefa Sedláčka projekt víceúčelového kulturního domu. Autoři umístili objekt na východní stranu rozlehlého pravoúhlého námětí, které představovalo ústřední prostor „Nového Ostrova“. Hmota zamýšlené stavby měla komunikovat s pohledovým protějškem – administrativní budovou – ta ovšem nebyla nikdy realizována.

Samotná výstavba probíhala velmi rychle. Už 1. května 1954 se kladl základní kámen a přesně za rok „byl odevzdán v nově budovaném hornickém sídlišti Jáchymovských dolů v Ostrově u Karlových Var nádherný kulturní dům.“3

Projekční tým vytvořil monumentální samostatně stojící dvoupatrovou budovu, „svým architektonickým výrazem vrcholnou ukázku klasicizujícího směru tradicionalismu 50. let 20. století.“4 Po stranách ji obklopily bytové a obchodní komplexy V. stavební etapy (s čísly 28, 29 a 30); průčelí zůstalo volné, otevřené do prostorného náměstí.

„Jeho representativní vzhled a impozantní stavba svědčí o tom, že tato nákladná budova má sloužiti pracujícím za skutečné a jediné středisko kulturního a společenského života jáchymovských horníků a jejich rodin.“5 Tato vzletná slova ředitele kulturního domu Jaromíra Bergera našla své naplnění až v roce 1961. Ze soudobé korespondence a zápisů ze stavebních řízení vyplývá, že před slavnostním otevřením v květnu 1955 získal objekt povolení k činnosti jen na omezený počet dní. Důvodem byly přetrvávající závady a nedostatky. Následující kolaudační a superkolaudační řízení končila vždy s obdobným výsledkem – částečné povolení užívání stavby, vyjmenování vad a doporučení k rychlému vyřešení. Fakticky byla tedy budova, zejména v interiérové části, dokončována až mezi léty 1955 až 1961.

Od počátku měl Dům kultury sloužit jako víceúčelové zařízení s celou škálou funkcí a možného využití. „Ústřední částí kulturního domu je divadelní sál a kino. Konají se tu divadelní a koncertní představení, slavnostní schůze atd. Tento sál slouží rovněž jako stálé kino […] V prvním patře je umístěn velký sál pro lidové zábavy, taneční hodiny, společenské večery atd. Tohoto sálu je využito také jako zkušebny tanečních souborů, hudebních těles, pěveckých sborů. Na tento sál je napojen foyer, z něhož je přístupné buffee. Jestliže jsou zde pořádány lidové slavnosti, je možno sál foyeru a buffetu spojiti v jeden velký provozní prostor, k němuž přiléhá pomocná kuchyň.“6 V levé přízemní části se nacházelo auditorium pro nejrůznější zasedání a schůze, na něj navazovala studovna, studovna speciální literatury, knihovna a šachový klub. Vpravo od vestibulu umístil projektant klubovny, biliardovou místnost, kancelář aj. „Dětské divadlo je umístěno v samostatném křídle (v patře) […], prostory pro zájmové kroužky byly umístěny v suterénu.“7

Kromě slavnostního sálu v patře a dětské loutkové scény navrhl Krauz v budově k pobavení a kulturnímu vyžití také velký divadelní sál. V soudobém odborném periodiku se dočteme, že „divadelní sál a jevištní část vyhovují celkem dobře svému praktickému účelu.“8 Architekt jej umístil do samostatného, k hlavnímu průčelí kolmě dosedajícího křídla. Scéna zabírá přízemí i patrovou část traktu, vzadu k pravé i levé straně dosedají prostory provozního zázemí.

Zahájení provozu v roce 1955 se neobešlo bez komplikací. Nový sál se potýkal s obdobnými problémy jako celý kulturní dům: přetrvávající stavební a technické nedostatky, s nimi související odklady povolení k zahájení činnosti atd. Ještě několik dní před slavnostním odevzdáním Domu kultury k veřejnému užívání se v zápise objevuje zmínka o „vybavení zařízení divadelního jeviště, které jest ve stadiu stavby, zejména s ohledem na činnost sprinklerového zařízení.“9 Zřejmě z tohoto důvodu nebylo možné v prvních dnech po zpřístupnění objektu „provozovat […] programy divadelní“.10

V souvislosti s rušným provozem, opotřebením a proměňujícími se nároky na technické a interiérové vybavení docházelo v průběhu let k řadě stavebních oprav a úprav domu. Již v roce 1961 vypracoval ing. Baum projekt adaptace projekční kabiny v kině (výstavba zvukotěsné příčky). Ke konci roku 1964 podal investor – závody V. I. Lenina v Ostrově – žádost o provedení rekonstrukce divadelního (kinematografického) sálu. „Adaptace se provádí za účelem rozšíření filmových programů o filmy mimo formát tj. zejména širokoúhlých […]. Dalším důvodem je i akustická úprava sálu, která bude sloužit zejména k divadelní produkci. Úprava vylepší též viditelnost zejména pro divadelní produkci.“11 V dopise adresovaném stavebnímu odboru Městského národního výboru v Ostrově se přímo hovoří o tom, že „tato úprava [počtu sedadel] je nutná a nezbytná pro zajištění viditelnosti, zejména divadla. Stávající stav je naprosto nevyhovující pro malé převýšení sedadel. Není proto možné trvat na stávajícím počtu sedadel […]. Je pravda, že prostor sálu je po akustické stránce vůbec nevhodný. V hledišti jsou ,hluchá místa‘, což je na závadu zejména u divadelních představení, kde nelze hlasitost interpretů zesílit elektroakustickou cestou.“12 Součástí úprav mimo jiné bylo vybourání obložení stěn, stržení podlahy z palubkových prken, změna sklonu podlahy hlediště na „stupňovitou podlahu se stupni vodorovnými“13 a vybavení vhodnými sedadly. Podlahy v přízemí i na balkóně nově pokrylo PVC, upevnila se nástěnná svítidla na balkóně, kabina osvětlovače se přesunula do „prostoru nynější galerie, která bude oddělena cihelnou příčkou“14 a do uvolněné kabiny v parteru se nastěhovala promítárna. Zmiňují se také práce dekorační, malířské a akustické. Původní předpokládaná roční lhůta k dokončení se nakonec ukázala jako nedostatečná; provoz sálu byl kvůli přetrvávajícím závadám obnoven až v dubnu 1966.

Z roku 1979 pochází žádost o povolení úpravy interiéru kinokavárny a foyeru. V letech 1984–1985 proběhla rozsáhlá rekonstrukce střechy, při které objekt přikryla těžká asfaltová krytina. V nadcházejících dvou letech nechal ostrovský Městský národní výbor upravit prostor bývalé Sazky a baletního sálu na klub. V letech devadesátých se rekonstruovalo vstupní schodiště a opravovala se střecha. Roku 1998 bylo nutné zajistit objekt proti zatékání. Řada vnitřních prostorů kulturního domu získala po roce 1989 nové, komerční využití – např. sklepní místnosti sloužily nadále jako herna, v přízemí vznikla sázková kancelář či z bývalé šatny prodejní stánek konfekce a drobných předmětů.

Další větší stavební zásahy proběhly v roce 1990. Do promítací kabiny a kinokavárny se zavedlo potrubí pro přívod čerstvého vzduchu.

Poslední velkou rekonstrukci prodělal kulturní dům v roce 2003 podle návrhu Antona Juricy. Ze sálu zmizelo linoleum, kvůli instalaci nových čalouněných křesel se znovu upravoval profil hlediště. „Podlaha v prostoru jeviště a hlediště [byla] opatřena novými zátěžovými koberci BATTA v barvě šedé.“15 Zastropení orchestřiště srovnalo výškový rozdíl mezi podlahou forbíny a jevištěm a zvýšila se podlaha v promítací kabině. Opravovaly se stávající omítky, obložení, byla provedena nová výmalba. Schodišťové stupně dostaly bezpečnostní osvětlení. Projekt pamatoval i na zdravotně či tělesně postižené návštěvníky, pro něž byla v hledišti vytvořena dvě místa.

V roce 2008 předložil ateliér Jurica a. s. Ostrov plán úprav balkónu. Uvažovalo se o demontáži a odstranění nevyhovujících dřevěných sedadel, stržení stávající dřevěné konstrukce podlahy včetně linoleového povrchu, provedení nového profilu podlahy v pozicích bočních komunikačních ramp, odejmutí dřevěného obkladu soklu stěn a zábradlí balkónu. Odbourané části měly nahradit nové prvky –dřevěné řady sedadel, zátěžový koberec, čalouněná sedátka, inovovaný obklad soklu stěn a balkónového zábradlí. Navržené modifikace vycházely z rekonstrukce přízemí sálu, provedené v předcházejících letech. Jak je však patrno ze současného vzhledu balkónu, plánovanou proměnu patrové části se nakonec zrealizovat nepodařilo.

Současný stav

Objekt stojí na půdoryse písmena T; na široké čelní křídlo navázal kolmo položený divadelní trakt, zakončený mohutnou provazištní věží. Hlavní hmoty doplnila kratší křídla, po stranách přidružená k závěru divadelní části, a dvě další kolmě dosedající k hranám průčelí. Původní vzhled, členění i dekorace objektu zůstaly větším dílem zachovány až do dnešní doby.

Hlavní fasádě dominuje trojice rizalitů, centrální a dva nárožní, s mohutným stupňovitým štítovým zakončením. Přízemí člení vstupy (hlavní centrálně položený vchod umocňuje předložené schodiště), patrovou část prolamují hluboké balkónové niky – sloupové lodžie. Překlady balkónů nesou hladké nečleněné sloupy vrcholící v umně formované geometrizující vegetabilní hlavici.

Plochu mezi rizality ve výši prvního a druhého patra rytmicky rozčleňují okenní osy, střídající se s pilastry se stylizovanými vegetabilními hlavicemi. Nad korunní římsou vyrůstá hladká nezdobená atika. Přízemní část celého průčelí kryje pásová rustika. Bohaté členění architektonickými články doplňují na čelní fasádě reliéfy a sochy. Zvolené motivy mají ve formě jednoduchého symbolu sdělovat funkci stavby, případně ukázat na iniciátora výstavby či vyzvednout charakteristické znaky okolního kraje. Na poprsni balkónu tak nacházíme panel s reliéfem malířské palety (umění), lázeňského zřídla (lázeňství), hornického náčiní (hornictví), keramiky (porcelánový průmysl), kolovratu (textilní průmysl), na čelní straně prvního stupně štítů zobrazení lyry, knihy a dvou hereckých masek. Vrcholy postranních štítů obsadily sošky znaku města Ostrova, centrální graduje sousoším žnečky, horníka a studenta. Figurální plastiku vytvořil sochař a politický vězeň Jaroslav Šlesinger.

Členění a výzdoba bočních a zadní fasády je střídmější. Při jejich řešení využil Krauz stejného formálního jazyka jako v průčelí. Opět se zde objevuje pásová rustika v přízemí, pilastry v patře s plochými i plasticky předstupujícími hlavicemi ze silně stylizovaných rostlin a vysoká atika nad korunní římsou. Pod okny se uplatnil nový prvek – parapetní výplň s motivem píšťal.

Diváci vcházejí do kulturního domu hlavními vstupními dveřmi. Za nevelkým vestibulem se otevírá rozlehlá hala, jíž dominují proti sobě položená schodiště, spojující přízemí se suterénem a místnostmi v patře. Před levým schodištním zábradlím s ozdobnou kovanou mříží zřídil provozovatel prostorné šatny. Vestibul na východní straně zakončuje rozměrná nástěnná figurální malba s motivem májové veselice. Dveře po obou stranách malby ústí vlevo do rozvodny a vpravo do promítací kabiny. Do divadelního sálu se vstupuje dveřmi na krajích pohledové stěny haly. Sál má kapacitu asi 460 diváků.

Interiér sálu si stále uchovává podobu z poloviny padesátých let 20. století. Prostor působí dojmem strohé, až chladně vypočítavé reprezentativnosti a jasné účelnosti. Slova Lubomíra Zemana, užitá původně pro charakteristiku Domu kultury jako celku, postihují i atmosféru sálu: „Architektonické i umělecko-řemeslné řešení […] plně vystihuje svou dobu – je to architektura těžká, důstojná a neskonale sebevědomá. V celkovém pojetí je však patrný cit pro architektonický a výtvarný detail, cit pro ušlechtilost materiálu i pro řemeslo.“16 Za vstupními dveřmi navazují na tři schodištní stupně po obou stranách sálu komunikační rampy, zajišťující přístup k jednotlivým řadám hlediště. V mírném sklonu klesají uličky až k jevišti, kde přecházejí v nízké, pravoúhle stočené schodiště na předscénu. Schůdky částečně kryjí nevysoké hranolové pilíře, s čelní stranou prolomenou ozdobně kovanou větrací mřížkou. Hrana jeviště kopíruje mírný oblouk hlediště. Herecký prostor sestává z již zmíněné forbíny a jeviště; přechod mezi nimi opticky odděluje mohutný pravoúhlý portál s hranami zjemnělými ústupkovou profilací. V úrovní předních diváckých řad umístil architekt postranní nouzové východy.

Nad zadními sedadly a promítací kabinou usadil Krauz v celé šíři sálu balkón s vybíhajícími bočními ochozy. Nástup je veden po protilehlých schodištích z přízemní haly skrz nevelký foyer v patře ke dvojici postranních vchodů. Podoba a uspořádání patrové divácké části do jisté míry odpovídá situaci v přízemí – i zde se vchází do čtvercového zádveřního prostoru, vystoupá se po krátkém schodišti a dále se schází jednou ze dvou komunikačních uliček. Shoduje se rovněž umístění kabiny s technickým vybavením (osvětlovač) mezi vchodové dveře.

Balkón s přiléhajícími ochozy vystavěl architekt na segmentovém půdoryse; zajímavě přitom vyřešil boční navazující rampy. Při pohledu ze zadních řad se před pozorovatelem otevírá ve směru k jevišti po pravidelných úsecích zužovaná galerie s postupně snižovanou podlahou. Celkem se tak vymezila čtyři stejně velká pole – „lóže“. Jinak ovšem vnímají boční ochozy návštěvníci z parteru. Zde se jeví dělení na jednotlivé „kóje“ mnohem zřetelnější. Přiznává se totiž sestupné klesání lóží i na jejich podhledech, přičemž jednotlivé schodky jasně a přesně vymezují danou plochu. Současně je zužující se pás ochozů zvýrazněn poprsněmi navazujícími na sebe v ustupujícím rytmu. Výškové a šířkové odstupňování dodává interiéru dynamický prvek a příjemný „vlnivý“ pohyb.

Střídmá dekorace sálu se v podstatě omezuje na architektonické členění. Stěny rytmizují pilastry s kanelovanými dříky a hlavicemi projmutými středovým pravoúhlým zrcadlem, se zakončením v subtilním vejcovcovém ornamentu. Rozestupy mezi nimi vyplňují vertikální pole pokrytá těžkým tmavým potahem, v krajích zřaseným v jemné záhyby. Dosedají, stejně jako pilastry, na široký, dřevem obložený sokl. Abakus pilastrových hlavic nese kladí, jehož plochu pokrývají střídající se motivy triglyfů a růžicových terčů. Stejně provedený pás nacházíme těsně pod stropem. Pod ním prochází hladký nezdobený pruh, přerušovaný pouze nehlubokými „lizénami“, v umístění přesně navazujícími na níže položené pilastry.

Značné pozornosti se dostalo výzdobě a členění stropu. Tři obdélná pole, řazená v podélném směru, ze stran svírají menší čtvercové desky, vyplněné ozdobně kovanými větracími mřížemi v rámech ze stylizovaných rostlin se stonkem a listy, vzájemně spojených okvětní hlavičkou. Obvod stropu, kromě zadní strany, vymezuje lišta s pletencem. Z největší centrální plochy visí dvouřadý lustr. Osvětlení sálu dále zajišťují světla diskového tvaru vložená do čtvercových propadlých zrcadel podhledů postranních ochozů a lucerničky zavěšené nad bočními rameny balkónu v polích mezi pilastry.

Výzdobě dominuje do šířky rozvinutý reliéf, umístěný nad překladem portálu; lyru, obklopenou vavřínovými větvičkami v něm doplňují dvě divadelní masky (Komedie a Tragédie), po stranách se šlahouny s lipovými listy.

Dům kultury města Ostrova je společně s náměstím před ním od 12. května 1998 veden v seznamu kulturních památek.

Poznámky:

1   Lubomír Zeman, Nový Ostrov: Soubor tradicionalismu 50. let 20. století, Ostrov 1998, s. 8.

2   Ibidem, str. 12.

3   Městský úřad Ostrov, odbor výstavby, dopis z 25. 6. 1956, adresát Ministerstvo státní kontroly Praha, odesílatel Jaromír Berger, ředitel Kulturního domu v Ostrově.

4   Lubomír Zeman, Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách, Ostrava 2008, s. 143.

5   Viz pozn. 3.

6   J. Stašek – J. Suske, Kulturní dům v Ostrově: J. Krauz a kolektiv vedený J. Sedláčkem, Architektura ČSR XV, č. 3, květen 1956, s. 133.

7   Ibidem, s. 133.

8   Ibidem, s. 134.

9   Městský úřad Ostrov, odbor výstavby, zápis sepsaný 26. 4. 1955 v novostavbě kulturního domu na sídlišti JD Ostrov, okr. K.Vary, s. 2.

10 Ibidem, s. 2.

11 Městský úřad Ostrov, odbor výstavby, zápis sepsaný 9. 12. 1964 v Domě kultury v Ostrově nad Ohří.

12 Městský úřad Ostrov, odbor výstavby, Odvolání proti zamítnutí vydání stavebního povolení pro adaptaci kina v domě kultury v Ostrově nad Ohří, 6. 11. 1964, adresát Městský národní výbor, komise výstavby Ostrov nad Ohří, odesílatel Závody V. I. Lenina Plzeň, Závod Ostrov – Investiční výstavba.

13 Městský úřad Ostrov, odbor výstavby, zápis z výrobního výboru konaného 11. 1. 1965 v Domě kultury v Ostrově.

14 Viz pozn. 11.

15 Městský úřad Ostrov, odbor výstavby, P. Pecher, Technická zpráva: Stavební úpravy kinosálu Domu kultury Mírové náměstí č. p. 733, Ostrov, 04/2003, s. 3.

16 Lubomír Zeman, Interiér, in: Dům kultury Ostrov – Das Kulturhaus in Ostrov – The Culture Centre in Ostrov, Ostrov s. d., s. 8.

Prameny a literatura:

– Městský úřad Ostrov, archiv odboru výstavby, spis domu č. 733 (Dům kultury)

Dům kultury Ostrov – Das Kulturhaus in Ostrov – The Culture Centre in Ostrov, Ostrov s. d.

– J. Stašek – J. Suske, Kulturní dům v Ostrově: J.Krauz a kolektiv vedený J. Sedláčkem, Architektura ČSR XV, 1956, č. 3, s. 133–135

– Lubomír Zeman, Nový Ostrov: Soubor tradicionalismu 50. let 20. století, Ostrov 1998

– Lubomír Zeman, Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách, Ostrava 2008, s. 17–62

 

Tágy: Dům kultury, Komunistické Československo, Socialistický realismus

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětmínusdva=