enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Západočeské divadlo v Chebu

Vincent Pröckl

alias Divadlo pohraniční stráže v Chebu (1962- 1965), Spojená divadla městská Cheb – Františkovy Lázně, Krajské oblastní divadlo Cheb (1961/62), Divadlo pracujících (1949- 1953), Stadttheater / Městské divadlo, Západočeské divadlo Cheb (1965- )
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)70. léta 19. století | stavba
Vypracováním plánové dokumentace pověřilo město Vincence Pröckla, městského stavitele a archiváře. Roku 1872 schválila obecní rada konečnou verzi projektu, v létě 1873 se zbořilo staré divadlo a začalo se se stavbou nového divadla. V prosinci téhož roku dokončil stavitel Karl Haberzettel hrubou stavbu, následující léto se uzavřely práce v interiéru.
(zobrazit)3.10.1874 | otevření

Slavnostní otevření scény připadlo na 3. října 1874. V premiérový den uvedl ředitel Městského divadla Tomaschka Schillerovo drama Valdštejnův tábor a Valdštejnova smrt.


(zobrazit)20. století | rekonstrukce

Od zahájení provozu v sedmdesátých letech 19. století do počátku první světové války proběhlo několik úprav a drobnějších rekonstrukcí. K roku 1896 se uvádí přístavba a přestavba, v roce 1908 vznikla novostavba skladu dekorací po levé straně jevištní části. O úpravě budovy se hovoří také k roku 1912 (přístavba) a 1913.


(zobrazit)1924 | rekonstrukce

V roce 1924 proběhla obměna hlediště, o dva roky později vyrostla nová patrová křídla na bočních stranách budovy. Autorsky se pod rozsáhlou stavební akci podepsal městský stavební rada J. Pascher.


(zobrazit)40. léta 20. století | poškození

Boje druhé světové války se nevyhnuly ani chebskému divadlu. Z „Přihlášky válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry“ z roku 1945 vysvítá, že byl silně poškozen zadní trakt objektu, střechy, okna, zcela rozbito skladiště dekorací s malírnou a truhlárnou, rovněž interiérové vybavení a kostýmní oblečení i kulisy.


(zobrazit)1955 | opravy

Činnost zahájila v říjnu 1955 oprava elektroinstalace, k níž se zanedlouho přidala i inovace ústředního topení a větrání. Úkol zpracovávalo Krajské projekční středisko při OSP v Chebu, které ovšem na tento úkol kvalifikačně nestačilo. Práce byly nakonec pozastaveny.


(zobrazit)1957 | plánová dokumentace

Vypracováním nové plánové dokumentace pověřila Státní památková správa v roce 1957 Svatopluka Vacka z Prahy, který v témže roce vypracoval všechny potřebné plány. Ty byly později kritizovány, autorovi se vytýkalo převzetí staré dispoziční koncepce divadla a nahrazení starých materiálů za nové (z bezpečnostních důvodů), ovšem bez toho „aniž by se do hloubky zabýval viditelností v hledišti, akustikou prostoru a ekonomií.“


(zobrazit)50. léta 20. století | rekonstrukce

V září 1958 převzal po odvolaném Vackovi projekční práce Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Zpracování nové dokumentace se opět protahovalo, ještě v květnu následujícího roku neexistovala konečná verze. Na druhou stranu Stavomat – Okresní stavební podnik v Chebu rekonstrukční práce nikdy nepozastavil, po celou druhou polovinu padesátých let renovace probíhala bez řádných projektových i rozpočtových podkladů.


(zobrazit)1960 | znovuotevření

Scéna opět fungovala od května 1960, v té době ovšem ještě bez kolaudačního rozhodnutí a bez ukončení všech stavebních prací. Zahajovací hrou se stala Fidlovačka od Josefa Kajetána Tyla.


(zobrazit)1997 | oheň

Oheň se vzňal v hledištní části, rozšířil se ovšem i na jeviště a do provozního zázemí. „Požárem byly dotčeny podstatné části prostoru a především jejich technického a interiérového vybavení. Tedy především elektro, sedací nábytek, stěny, stropy, malby a obklady, nátěry, stejně jako jevištní zařízení, dekorace a mnohé další.“


(zobrazit)1997 | rekonstrukce

Projektovou dokumentaci k rekonstrukci scény zpracoval Petr Němeček z AS Projektu Plzeň.

Obnova začala v září 1997, zkušební provoz byl zahájen už v prosinci a celá akce skončila v červnu následujícího roku.
(zobrazit)1999 | renovace

Petr Moos z Domo a.s. Cheb vypracoval návrh na renovaci vstupu do budovy a terasy. Oprava havarijního stavu proběhla v květnu a červnu 1999.


lidé

historie

Divadlo a dramatické umění spojuje s Chebem – původním německým Egerem – staletá tradice. Stavba dnešní scény završila dlouholetý vývoj, s počátky sahajícími do dob středověku.

Nejstarší zmínka o odehrané inscenaci se v archivních pramenech objevila k roku 1442; jednalo se o Egerer Fronleichnamspiel (Chebská hra o Božím Těle). Hrálo se na náměstí, „přibližně v místech pod Rolandovou kašnou, proti staré radnici, aby radní se svými rodinami mohli představení pohodlně sledovat z oken radnice.“1 Rovněž se využívalo sálu staré radnice, prostoru na chebském hradě („na hradě se ostatně hrávalo v létě také na louce před kaplí“2), případně v soukromých měšťanských domech. Hry církevního charakteru probíhaly v chrámu sv. Mikuláše či na hřbitově. Od konce 17. století doplňuje výčet užívaných „herních“ míst latinská škola. Konec 18. století obohatil kulturní život města o loutkovou scénu. Roku 1755 se v Chebu objevila první profesionální herci: „v sále staré chebské radnice hostovala dvorní společnost ze Sachsen-Hildburgshausenu, v jejímž čele stála ředitelka paní Marie Beata Františka Schütz.“3 Zanedlouho po této významné události prosadilo kulturymilovné měšťanstvo zřízení stálého divadelního sálu. Vhodný prostor poskytla šlechtická rodina Vetterle ve svém domě; místnost sloužila v letech 1760–1787. Poté se divadlo přesunulo do adaptovaného sálu v zadním traktu staré radnice, který se nazýval Bernstube, nebo také Redoutensaal. Produkce se konaly pravidelně na podzim a v zimě, v letních měsících výjimečně. „Vedle představení v Redoutensaalu se po r.1809 hrály po domech „Weichnachts – und Krippenspiele (vánoční a jesličkové hry).“4

V polovině 19. století změnil Redutní sál svou funkci, nadále měl sloužit pouze jako soudní síň. Pro divadelní účely tak byla v letech 1850–1851 upravena jihozápadní část vnější Horní brány. „Hlediště bylo oproti scéně zešikmené, mělo očíslovaná sedadla, po stranách místa k stání a galerie, lidově zvané ,Ochsenstand‘ (volská místa). Divadlo bylo otevřeno 18. ledna 1851 hereckou společností Kotzky. Hrálo se v něm v letech 1851–1872.“5

I tento sál však brzy přestal stačit a sílily hlasy volající po výstavbě nového stánku. Starostovi dr. Antonu Juliu Gschierovi se podařilo získat pozemek za bývalým klášterem klarisek – „vojenské parcely v rozsahu 2,5 jiter na ,Jungfernschanze‘“.6 Vypracováním plánové dokumentace pověřilo město Vincence Pröckla, městského stavitele a archiváře. Roku 1872 schválila obecní rada konečnou verzi projektu, „v létě 1873 se zbořilo staré divadlo, které Vincenc Pröckl ve své rukopisné kronice nazývá ,Kommediantenstall‘ (stáj komediantů) a začalo se se stavbou nového divadla.“7 V prosinci téhož roku dokončil stavitel Karl Haberzettel hrubou stavbu, následující léto se uzavřely práce v interiéru. S původním vzhledem scény nás seznamuje stručný popis Waltera Kumperta: „Budova měla vzhled novorenesanční stavby […] divadlo […] mělo 250 míst k sezení a 322 míst k stání. Při rozšíření prostoru k stání mohlo divadlo pojmout až 1000 návštěvníků. Místa k sezení se dělila na t.zv. Sperrsitz (vyhraněná místa, křesla), místa v lóžích, sedadla na balkoně a na galerii.“8 Na výzdobě interiéru se podíleli darmstadtský dvorní dekoratér Gilbert Lehner (dekorace), malíř Karl Johan Brömse z Františkových Lázní (nástěnné malby) a Schenischek z Plzně (dekorace, zlacení). „Jako pozůstatek lóžového divadla je první řada [na balkóně] ještě rozdělena do lóží, zatímco obě nad ní ležící řady jsou členěny vždy do tří řad sedadel.“9 Prvotní plány stavby navíc počítaly s dekorativní výzdobou exteriéru – sochařská díla měla být umístěna na nárožích balkónového zábradlí, na atice i v rozích provazištní věže, průčelí měla krýt freska v romantickém stylu. Od jejich realizace se však ustoupilo.

Slavnostní otevření scény připadlo na 3. října 1874. V premiérový den uvedl ředitel Městského divadla Tomaschka Schillerovo drama Valdštejnův tábor a Valdštejnova smrt.

Politické změny věrně odrážely změny názvu scény. Od svého založení nesla jméno Stadttheater. Původní německé označení bylo užíváno i po roce 1918, v česky psaných textech v odpovídajícím překladu – Městské divadlo. V roce 1949 se zmiňuje jako Divadlo pracujících, o čtyři roky později jako Divadlo pohraniční stráže. Od počátku šedesátých let 20. století se scéna profesionalizovala, soubor začal vystupovat pod označením Krajské oblastní divadlo v Chebu. V roce 1968 se budova přejmenovala na Západočeské divadlo v Chebu, v roce 1994 pak znovu na Městské divadlo. Současný název zní Západočeské divadlo v Chebu.

Od zahájení provozu v sedmdesátých letech 19. století do počátku první světové války proběhlo několik úprav a drobnějších rekonstrukcí. K roku 1896 se uvádí přístavba a přestavba, v roce 1908 vznikla novostavba skladu dekorací po levé straně jevištní části. O úpravě budovy se hovoří také k roku 1912 (přístavba) a 1913 (rekonstrukce nákladem 14 686,- K).

První světová válka divadelní provoz přerušila. Od září roku 1917 sloužil objekt jako příležitostný biograf pro válečné invalidy. Divadlo se znovu začalo hrát roku 1919. Současně byla napravo od stávajícího jevištního traktu vybudována přístavba sloužící jako sklad nábytku a kostýmů a také jako osvětlovací centrála.

„Pro zpestření a obohacení programu“10 nabízela scéna vystoupení populárních herců a zpěváků, představila se tu i vídeňská Volksoper. Ve dvacátých letech 20. století uváděl domácí divadelní soubor činohry a operety, operu hráli hostující umělci či ansámbly.

V roce 1924 proběhla obměna hlediště, o dva roky později vyrostla nová patrová křídla na bočních stranách budovy. V jejich přízemí byly umístěny šatny, v prvním patře kanceláře, bufet, zdravotní pokoj a odpočinkový sál pro hudebníky. „Tehdy byly zřejmě dřívější korintské pilastry a sloupy v sloupořadí nahrazeny prostými dórskými, jak je známe z dnešní doby.“11 Stávající herecké šatny vylepšil přívod studené a horké vody. Vzniklo více míst k sezenía „rozšířené orchestřiště pojmulo nyní až 46 hudebníků.“12 Autorsky se pod rozsáhlou stavební akci podepsal městský stavební rada J. Pascher.

Poměrně dobrou představu o podobě a fungování scény v prvním desetiletí samostatného československého státu dávají dotazníky, které vedení chebského divadla zpracovalo v roce 1928 pro Ministerstvo školství a národní osvěty. V odpovědích se mimo jiné uvádí, že během sezóny, tedy od října do března, hrála scéna jednou denně, v neděli a každou druhou sobotu dokonce dvakrát denně. Pro diváky se nabízelo celkem 523 míst k sezení, z toho 190 v parteru. Míst k stání mohlo využít 250 návštěvníků a 15 lóží poskytovalo 75 sedadel (část z nich byla vyhrazena pro městské funkcionáře, případně policii, členy divadelního spolku, či spolupracovníky divadla). Stručně se zmiňují stavební úpravy a přístavby (viz výše), způsob financování, skladba repertoáru atd.

S upevňující se pozicí a narůstající silou hitlerovského Německa se vyostřovala situace i v pohraničních, sudetských oblastech, Chebsko nevyjímaje. „Nejhorší poměry panovaly v Chebu, na první a jediné sudetoněmecké scéně, jež byla vedena již od podzimu 1935 ,v čistě německém duchu‘ a jež měla ,čistě arijský‘ personál, jehož celou jednu třetinu tvořili říšští Němci. Chebské divadlo plně nacifikoval už v sezóně 1935/36 ředitel Anton Kohl […]. Dotace z Říše ale nestačila ke krytí vysokého finančního deficitu, způsobeného rapidním poklesem návštěvnosti po odpuzujícím henleinovském bojkotu židovských a emigrantských umělců. Proto musel Kohl v září 1936 zastavit celý provoz divadla […]. Po roční pauze, 29. září 1937, divadlo znovu zahájilo provoz.“13

Počátek čtyřicátých let se nesl v duchu organizačních a správních proměn. Od roku 1941 mohli diváci sledovat hry i v letních měsících, sezóna se tak protáhla téměř na celý rok. V následujícím období (1942/43) se chebská scéna sloučila s františkolázeňskou; nadále působily pod názvem Vereinigte Stadttheater Eger – Franzensbad (Spojená divadla městská Cheb – Františkovy Lázně). „V průběhu srpna 1944 došlo intendantuře divadla sdělení, že se podle úředního výnosu konce tohoto měsíce zavírají všechny divadelní provozy v celém Německu. 31. srpna se tedy hrálo naposled – bohužel nevíme, co se hrálo.“14

Boje druhé světové války se nevyhnuly ani chebskému divadlu. Z „Přihlášky válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry“ z roku 1945 vysvítá, že byl silně poškozen zadní trakt objektu, střechy, okna, zcela rozbito skladiště dekorací s malírnou a truhlárnou, rovněž interiérové vybavení a kostýmní oblečení i kulisy. Uvedené ztráty způsobilo německé vojsko a cizí letadla.

Budova nadále zůstala majetkem města Cheb. Do roku 1949 ji užívalo Divadelní studio v Chebu (dříve Budil), poté soubor Divadlo pracujících. S jeho nástupem se uvažovalo o úpravě a rekonstrukci. V rozpočtu zamýšlených stavebních prací se uváděla oprava omítek v celé budově a obnova dveřních a okenních křídel. V souvislosti s restaurací interiérové části se rovněž doporučilo „obnovení ruční malby na stropu to j. 6 dílců“ a zároveň „aby byl na stropu namalován alespoň jeden náš český skladatel, není tam žádný, to též veřejnost kritizuje.“15 Díky této zmínce můžeme předpokládat, že součástí výzdoby byly na konci čtyřicátých let nástropní figurální malby.

Rozsáhlou stavebně-rekonstrukční akci plánovalo město na druhou polovinu padesátých let. Odstraněna měla být přetrvávající válečná poškození i pozdější závady a nedostatky. Podle dochovaných materiálů a dobové korespondence se zdá, že práce probíhaly nekoncepčně a živelně. Vlastní postup lze rekonstruovat na základě dodatečně vytvořené zprávy Pavla Józseffiho. Činnost zahájila v říjnu 1955 oprava elektroinstalace, k níž se zanedlouho přidala i inovace ústředního topení a větrání. Úkol zpracovávalo Krajské projekční středisko při OSP v Chebu, které ovšem na tento úkol kvalifikačně nestačilo. Práce byly nakonec pozastaveny. Vypracováním nové plánové dokumentace pověřila Státní památková správa v roce 1957 Svatopluka Vacka z Prahy, který v témže roce vypracoval všechny potřebné plány. Ty byly později kritizovány, autorovi se vytýkalo převzetí staré dispoziční koncepce divadla a nahrazení starých materiálů za nové (z bezpečnostních důvodů), ovšem bez toho „aniž by se do hloubky zabýval viditelností v hledišti, akustikou prostoru a ekonomií.“16 V září 1958 převzal po odvolaném Vackovi projekční práce Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Zpracování nové dokumentace se opět protahovalo, ještě v květnu následujícího roku neexistovala konečná verze. Na druhou stranu Stavomat – Okresní stavební podnik v Chebu rekonstrukční práce nikdy nepozastavil, po celou druhou polovinu padesátých let renovace probíhala bez řádných projektových i rozpočtových podkladů.

Z úsporných důvodů upustil SÚRPMO od původně uvažované výzdoby interiéru – divadlo bylo ochuzeno o štukovou dekoraci stěn, výtvarné pojetí látkových opon, mozaikové lunety ve vestibulu, křišťálové lustry, tapety a malby na zdech, rovněž se rezignovalo na otáčivé jeviště či zdvihové zařízení orchestru. Současně při „této obnově bylo vnitřní historické vybavení odstraněno, vnější vzhled objektu byl obnoven v původním stylu. Hmotově byl objekt zachován v původním vzhledu.“17 V roce 1958 nahradil původní dřevěnou stropní konstrukci vstupní haly železobetonový kazetový strop.

Scéna opět fungovala od května 1960, v té době ovšem ještě bez kolaudačního rozhodnutí a bez ukončení všech stavebních prací. Zahajovací hrou se stala Fidlovačka od Josefa Kajetána Tyla.

Na počátku devadesátých let 20. století se kuřárna v přízemí změnila na prodejní a výstavní síň d-ART. V roce 1994 obdrželo vedení divadla stavební povolení k úpravám topného systému.

Zásadním způsobem zasáhly do podoby a uspořádání interiéru opravy, jenž následovaly po ničivém požáru divadla v dubnu 1997. Oheň se vzňal v hledištní části, rozšířil se ovšem i na jeviště a do provozního zázemí. „Požárem byly dotčeny podstatné části prostoru a především jejich technického a interiérového vybavení. Tedy především elektro, sedací nábytek, stěny, stropy, malby a obklady, nátěry, stejně jako jevištní zařízení, dekorace a mnohé další.“18

Projektovou dokumentaci k rekonstrukci scény zpracoval Petr Němeček z AS Projektu Plzeň. Obnova začala v září 1997, zkušební provoz byl zahájen už v prosinci a celá akce skončila v červnu následujícího roku. Práce na zprovoznění objektu doprovázela i snaha o modernizaci a zlepšení divadelního provozu. Tak bylo např. upraveno orchestřiště, jevištní technologie a elektrorozvody, mírně se zvedly stupně v hledišti. Velká pozornost se věnovala barevnému řešení sálu – důležitou roli sehrálo zlato, kromě toho okr, béžová, bílá a červená (textilní prvky). Podlahu pokrylo rovněž červené PVC – marmoleum; sklápěcí sedádla byla potažena sametem. Kapacita hlediště se ustálila zhruba na 400 místech, v přízemí lze usadit 263 diváků, v prvním pořadí 90 a ve druhém 46. Nejvýše vynesený balkon plní funkci technického zázemí.

V jarních měsících roku 1998 se zajišťovala balustráda atik a balkonu, fasády dostaly nový nátěr (bílá a žlutá barva). Úpravy se dotkly i okolí divadla – zejména nástupní plochy před hlavním průčelím.

O rok později vypracoval Petr Moos z Domo a.s. Cheb návrh na renovaci vstupu do budovy a terasy. Oprava havarijního stavu proběhla v květnu a červnu 1999. Na základě nařízení Městského úřadu v Chebu navázalo restaurování hlavní římsy, kazetového stropu nad hlavním vchodem a podlahy terasy, včetně jejího odvodnění.

Na přelomu tisíciletí se uskutečnila výměna částí střešní krytiny, klempířských prvků, obnova fasády, včetně osazení nových oken, odpovídajících rozměry i členěním starším exemplářům. Roku 2004 ohlásilo chebské divadlo záměr zasáhnout do stávajících rozvodů vzduchotechniky.

Současný stav

Západočeské divadlo je samostatně stojící objekt, dominanta Divadelního náměstí nedaleko historického jádra města. Čelní fasáda se otevírá do nevelké nástupní dlážděné plochy bez výraznějších prostorotvorných prvků. Půdorysně vytváří severojižně orientovaná stavba nepravidelný obdélník sestávající z několika pravoúhlých (podélných či čtvercových) útvarů.

Na původní pětiosé hlavní průčelí navazují po stranách jednoosé patrové přístavby. Střední část fasády zvýrazňuje široce předstupující rizalit s předsunutým balkónem nad čtveřicí sloupů na vysokých podstavcích. Průchodem mezi sloupy přichází návštěvník k hlavním vstupům, se zakončením v půlkruhových, profilovanou šambránou zvýrazněných záklencích. Půlkruhový motiv se opakuje i u okenních otvorů na stranách rizalitu a v prvním patře. Vedlejší plochy čelní strany jsou jednoosé, opět s obloukovitým zaklenutím okenních otvorů. Naopak obdélný tvar užil stavitel u nižších postranních přístaveb. Půlkruhové záklenky jsou v přízemí zvýrazněny do oblouku formovanými bosami se středovým klenákem, v patře pak svírají okna pilastry nesoucí vrcholový profilovaný půlkruh; stejný systém výzdoby byl použit i u ostatních stran budovy.

Rizalit vrcholí v trojúhelném štítě a slepé balustrové atice. Ta ukončuje také vedlejší osy i mladší patrové trakty – zde ve funkci zábradlí.

Při pohledu na boční fasády lze poměrně přesně určit vnitřní uspořádání a umístění jednotlivých provozů divadla. Nároží přisedajících křídel, v šíři dvou os, získalo podobu mělkého rizalitu, vestibulová část divadla (v úrovni druhého a třetího poschodí) naopak mírně ustupuje. Stěny prolamuje dvojice vstupů, dále pravoúhlé i půlkruhem zaklenuté okenní otvory. Navazující hledištní blok člení pět okenních os, opět dvojího typu. Rozdílné šířkové měřítko nacházíme u jevištní partie – užší mohutnou kvadratickou provazištní věž po stranách svírají nižší patrová křídla, do kterých ze zadní strany vložil architekt po jedné okenní ose. Hmotu věže rozdělují dvě rozměrné kordonové římsy na tři horizontální pásy; nejníže položený dekorují po stranách slepá půlkruhem sklenutá okna, prostřední pás odlehčuje řada pilastrů a konečně nejužší vrcholový tvoří systém střídajících se plýtkých lizén a podlouhlých polí.

Stavbu zakončuje obdélné předstupující křídlo s dvojicí přiléhajících, na shodném půdorysu vztyčených traktů. Dvě přízemní úrovně prosvětlila v sedmi osách pravoúhlá okna, podlaží středové partie pak sdružené okenní otvory s pilastry a obloučkovými záklenky. Rovněž boční fasády těchto závěrových křídel byly prolumjí okna a vstup v přízemí východní strany.

Přízemí, respektive první patro, kryje po celém obvodu pásová rustika. Pod korunní římsou se uplatnil vlys složený z obdélných polí, vymezených ze spodní strany horizontálně vedeným pásem. Mladší postranní přístavby zakončuje slepá balustrová atika – zábradlí, u závěrových křídel bylo užito plné, nečleněné poprsnice. Rovněž vestibul, stejně jako vlastní diváckou část divadla, převyšující uvedené boční přístavby, završila balustrádová atika.

Ve srovnání s poměrně bohatě členěnou fasádou působí interiér divadla velmi jednoduše, účelně, snad až stroze. Trojicí vchodů přichází návštěvník do obdélného vestibulu, z nějž se po stranách zvedají jednoramenná schodiště, spojující přízemí s vyššími podlažími. Do plytkých, půlkruhem uzavřených nik vsadil architekt trojici dveří, ústící do chodby k hledišti a do stran vlomená pokladní okna. Nejdekorativněji je v této části pojednán strop – sestává z čtvercových zrcadel s celou vnitřní projmutou plochou; zpracování evokuje zjednodušený kazetový strop.

Divadelní sál se otevírá dvojicí bočních vstupů. Pohyb a průchod umožňují v parteru u zdi vedené komunikační rampy. Obloukovitě prohnuté řady sedadel korespondují s průběhem čelní hrany jevištní plochy. Proscéniovou část jeviště prolamují v nárožích nevysoké schodištní stupínky. Dominantním prvek celého sálu je mohutný portál, zvýrazněný ustupující šambránou s profilovanou obvodovou hranou a široce pojednaným překladem. Jeho čelní stranu zdobí světlé malované čtverce. Bezprostředně na portál navazují protilehlé proscéniové lóže.

Mimo parter mohou diváci ke sledování her využít balkonů prvního a druhého pořadí; třetí v současné době již veřejnosti neslouží. Balkónové podesty eliptického půdorysu vložil Pröckl po celém obvodu hlediště. Lóži první a průčelní partii druhé galerie si vyhradila technická obsluha divadla. Původně nabízely všechny balkóny kromě klasických sedadel také místa ke stání. Dnes je tento prvek zachován pouze u druhého pořadí.

Střídmému pojetí sálu odpovídá také zpracování stropu – vnější obvodový kruh zdobí drobné čtverce, jednolitost vnitřní plochy narušila pouze kulatá větrací šachta, uzavřená kovanou mříží z níž se spouští do prostoru auditoria mosazný lustr.

Dekorace místnosti je velmi sporá; více než konkrétní motivy či architektonické články se uplatnila práce s barvou. Černý nátěr obvodových zdí doplnil výrazný červený tón marmoleových podlah, čelní hrany jeviště, zárubní vstupních dveří i vnitřních ploch lóží a galerie druhého a třetího pořadí; zbývající plochy jsou světle okrové. Jemný zlatavý akcent nacházíme na poprsních balkónů – zlacené tenké lišty zde vymezují středový horizontálně vedený pás. Sklápěcí sedadla mají červený sametový potah.

Společenská místnost s občerstvením je návštěvníkům k dispozici ve druhém poschodí. Architekt ji umístil do prostoru nad vestibulem; z obdélné místnosti prolomené čtveřicí vysokých okenních otvorů je možné středovým vstupem vyjít na venkovní terasu. Na stěnách místnosti se prezentují umělecká díla (fotografie, obrazy, atd.).

Poznámky:

1   Karl Siegl, Historie chebského divadelnictví až k otevření současného městského divadla 3. 10. 1874, Egerer Jahrbuch, 1925, str. 37–49. Český překlad uložen v knihovně Muzea Cheb, složka 15.690, překlad s. 2.

2   Tamtéž.

3   Tamtéž.

4   Tamtéž, překlad s. 4.

5   Státní okresní archiv Cheb, složka Stadttheater Statistik, Divadelní přehled 1918/28, příloha Stadttheater Eger, s. 4.

6   Siegl, Historie (pozn. 1), překlad s. 6.

7   Tamtéž, překlad s. 7.

8   Walter Kumpert, Das Theaterwesen in Eger bis 1938, in Lorenz Schreiner (Hrsg.), Eger und das Egerland: Volkskunst und Brauchtum, München – Wien 1988, s. 608–615. Český překlad pod názvem Walter Kumpert, Divadelnictví v Chebu do r. 1938 uložen v knihovně Muzea Cheb, složka 15.538, překlad s. 5.

9   Bildungsbauten: Stadttheater, in Lorenz Schreiner (Hrsg.), Kunst in Eger, München – Wien 1992, s. 207–209. Český překlad pod názvem Městské divadlo v Chebu uložen na Městském úřadě v Chebu, Odboru stavebním, sloha 556, Cheb, Rekonstrukce Západočeského divadla v Chebu po požáru, překlad s. 2.

10 Kumpert, Das Theaterwesen (pozn. 8), překlad s. 8.

11 Bildungsbauten (pozn. 9), překlad s. 2.

12 Kumpert, Das Theaterwesen (pozn. 8), překlad s. 11.

13 Ivan Pfaff, Zápas o německé divadlo v českých zemích 1934–1938, http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=12877 (vyhledáno 8. 9. 2010).

14 Walter Franz Schneider, Das Egerer Stadttheater 1938–1944, in Schreiner, Eger (pozn. 8), s. 616–621. Český překlad pod názvem Walter Franz Schneider, Městské divadlo v Chebu 1938–1944 uložen v knihovně Muzea Cheb, složka 15.539, překlad s. 11.

15 Státní okresní archiv Cheb, Fond 314, karton 110, složka 218 (Divadlo 1949–71). Malíř pokojů Josef Hořejší, Cheb: Rozpočet – Vymalování městského divadla v Chebu, 8. 9. 1949, s. 1.

16 Státní okresní archiv Cheb, sloha Cheb. Mimo H. J., Divadlo I-II-A, složka Cheb divadlo. Dodatky, Pavel Józseffi, Výsledek prověrky: Zjištění skutečného stavu projektové a rozpočtové dokumentace, 18. 6. 1959, s. 8.

17 Městský úřad v Chebu, Odbor stavební, sloha Cheb 556. Městské divadlo v Chebu. Projektová dokumentace, Stavební část, 2. Obsah zpracovaného dokumentu – Úvod.

18 Městský úřad v Chebu, Odbor stavební, sloha 556 Cheb. Rekonstrukce Západočeského divadla v Chebu po požáru, ing. arch. Petr Němeček, CSc., Průvodní zpráva, 8/97.

Prameny a literatura:

– Státní okresní archiv Cheb

– Městský úřad v Chebu, archiv stavebního odboru

– Muzeum Cheb (Obrazová dokumentace, překlady německých textů)

– Karl Siegl, Historie chebského divadelnictví až k otevření současného městského divadla 3. 10. 1874, Egerer Jahrbuch, 1925, str. 37–49, český překlad v knihovně Muzea Cheb, složka 15.690

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 66–67

– Bildungsbauten: Stadttheater, in Lorenz Schreiner (Hrsg.), Eger und das Egerland: Volkskunst und Brauchtum, München – Wien 1988, s. 207–209

– Walter Kumpert, Das Theaterwesen in Eger bis 1938, tamtéž, s. 608–615

– Walter Franz Schneider, Das Egerer Stadttheater 1938–1944, tamtéž, s. 616–621

– Theater, in: Lorenz Schreiner (Hrsg.), Denkmäler in Egerland, Garching – München [s. d.?], s. 164–166

– Ivan Pfaff, Zápas o německé divadlo v českých zemích 1934–1938, http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=12877 (vyhledáno 8. 9. 2010)

– internetové stránky Západočeského divadla v Chebu, http://www.divadlocheb.cz/main.php?sess=historie&nabi=amodiv (vyhledáno 19. 5. 2010)

 

 

Tágy: Rakousko-Uhersko, Belle Époque, volně stojící budova, reprezentativní budova

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třiplusdva=