enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Východočeské divadlo Pardubice

Antonín Balšánek

alias Městské divadlo
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1885 | Architektonická soutěž

Porota neudělila 1. Cenu, autorem nejpříhodnějšího návrhu  byl pražský architekt Jindřich Fialka, který byl poté vyzván, aby vyhotovil podrobné plány a detailní rozpočet, ale k uskutečnění stavby nedošlo.


(zobrazit)1893 | Architektonická soutěž

Dne 2. března 1893 byl vypsán v pořadí druhý konkurz na dodání plánů ke stavbě samostatné divadelní budovy. Porota, v níž zasedli i pražští architekti Quido Bělský a Jan Vejrych, neshledala žádný ze šesti došlých návrhů za plně vyhovující, přesto udělili 1. cenu návrhu Jindřichu Fialkovi a 2. cenu neorenesančnímu projektu architekta Antonína Balšánka. Projekt nebyl realizován.


(zobrazit)00. léta 20. století | Plány na budovu

Dne 15. ledna 1904 vyzvala městská rada architekta Antonína Balšánka k vypracování skic i podrobných plánů nového divadla.

Dne 18. listopadu 1905 Antonín Balšánek předložil členům obecního zastupitelstva podrobné plány a rozpočet na stavbu samotné divadelní budovy. Na začátku roku 1906 Balšánek vypracoval definitivní stavební plány.
(zobrazit)1909 | Otevření nového divadla

Slavnost uložení základního kamene divadelní budovy se uskutečnila 16. května 1907. Otevření divadla proběhlo ve dnech 11.-12. prosince 1909.


(zobrazit)1926 | rekonstrukce

Město na jaře 1925 oslovilo architekta Hermanna Helmera mladšího, aby sdělil, zda je rozšíření hlediště ve stávající budově divadla možné. Stavební práce na přestavbě divadla, které prováděl pardubický stavitel Jaroslav Krupař, byly zahájeny v září 1925. Adaptovaná budova divadla byla otevřena 28. září 1926.


(zobrazit)1931 | Požár
Dne 30. března 1931 vypukl v divadle požár. Větší škodě bylo zabráněno jen včasným spuštěním železné protipožární opony.
(zobrazit)2002 | rekonstrukce
Poslední generální rekonstrukce divadla, realizovaná podle projektu architektů Miroslava Řepy a Vladimíra Mlejnka a zaměřená především na modernizaci hledištní části budovy, proběhla od května do října roku 2002.

lidé

(zobrazit)Antonín Balšánek |hlavní architekt

Český architekt pozdního historismu a secese. Z díla: Městské divadlo v Plzni a Pardubicích; Muzeum hlavního města Prahy); regulace Malé Strany a Hradčan; výzdoba mostu u Národního divadla (ND) v Praze; spolu s O. Polívkou vedl od r. 1906 stavbu Obecního domu v Praze (secese).

Své teoretické názory na divadelní architekturu Balšánek podal v roce 1913 v rámci obsáhlejšího přednáškovém cyklu „O stavebnictví“ v samosprávném kursu českého Vysokého učení pro politické vědy. Balšánek tu uvádí, že kdo v posledních letech nestranně posuzoval v českých zemích vystavěná divadla, ten „uzná jistě, že v rámci daných poměrů dosáhlo se bez výjimky maxima splnění moderních potřeb v každém ohledu.“ Reformní německé, jen „domněle moderní“ snahy a pokusy o zavedení amfiteatrálního typu divadla v Čechách označuje za „naprosto nesprávné.“ Spojuje si je s wagnerovskými představeními prodchnutými slavnostní náladou a účastí kosmopolitního publika, což jsou „momenty, které nemají pranic společného asi s vlastním účelem divadla, ani s jeho vznešeným posláním – býti domem lidovým“. Oproti německým snahám stavěl zdravé myšlenky lidového divadla a připomínal ideje kolující v Rusku a usilující, „by se divadlo stalo skutečným útulkem širokých vrstev, po vzdělání bažících, a sice v tom smyslu, že by se spojily s veřejnými knihovnami a čajovnami“ (viz Antonín Balšánek, O stavebnictví, Architektonický Obzor XII, 1913, s. 137).

Více divadel

(zobrazit)Hermann Helmer Jr. |architekt

Architekt, mladší syn architekta Hermanna Helmera st., spoluvlastníka vídeňského projekčního ateliéru Fellner & Helmer specializovaného na stavby divadelních budov v celé Evropě i v zámoří (Jižní Amerika). Po studiích na vídeňské Vysoké škole technické pracoval v kanceláři svého otce, v níž působil i po jeho jeho smrti v roce 1919.

Hermann Helmer ml. vystudoval architekturu na vídeňské technice a pracoval  rovněž v kanceláři firmy svého otce. Díky Hermannovi pronikly v pozdní fázi do projektů ateliéru prvky secese.

Po smrti svého otce, v roce 1919, převzal Hermann vedení firmy, ale kvůli prohrané  1. světové válce stěží hledal na zmenšeném území Rakouska nějaké zakázky. Z dochovaných dokumentů víme, že se zúčastnil soutěže na výstavbu požárem zničeného bulharského Národního divadla v Sofii v roce 1923. Spolu s divadelním architektem Martinem Dülferem z Německa se dostal do užšího výběru. Soutěž nakonec vyhrál M. Dülfer. Zdá se, že potom byl ateliér rozpuštěn, ale přesné datum není známé. Nejpravděpodobněji po smrti H. Helmera ml.

Více divadel

(zobrazit)Miroslav Řepa |architekt

Studoval v letech 1949–1953 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy profesora Jaroslava Fragnera. Během studia na AVU spolupracoval na architektonických soutěžích u J. Fragnera, Jiřího Gočára a Jiřího Krohy.
Po ukončení studií krátce spolupracoval (realizace zlínského divadla) se svým otcem architektem Karlem Řepou. V roce 1965 vyhrál s Vladimírem Pýchou soutěž na Československý pavilon na Světové výstavě EXPO v Montrealu. Následoval projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970 a funkce technického ředitele československého pavilonu na Expo ´92 v Seville. Od roku 1970 spolupracoval na rekonstrukci Smetanova divadla a Národního divadla, od roku 1976 ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. V roce 1993 se stal kurátorem výstavy Josip Plečnik, následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v areálu Pražského hradu.  

Více divadel

(zobrazit)Jindřich Fialka |architekt - účastník soutěže

Stavitel, inženýr a pedagog. Postavil několik domů v Praze a později průmyslovou školu v Pardubicích.

In : Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 170, Praha 2004.

Více divadel

(zobrazit)Quido Bělský |člen poroty

Vystudoval techniku v Praze. Podle jeho plánů byly např. v Praze vystavěny Staroměstské mlýny, dále Česká spořitelna, hlavní pošta, kostel v Karlíně a další stavby. Mimo Prahu vystavěl např. pro své účely zámeček v Obříství, restauroval zámek v Ploskovicích či v Zákupech. Kromě profesní činnosti se aktivně zapojoval také do národního veřejného života.

Zdroj: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 54, Praha 2004.

Více divadel

Václav Kašpar |stavitel
Josef Döller |stavitel
(zobrazit)František Urban |malíř

Jeho životní dílo je věnováno církevnímu umění, zejména nástěnné výzdobě chrámů a návrhům kostelních oken. Žák Ženíškův, zručný v kresbě a v komposici, stal se dekoratérem velkých ploch, stylisovaných s přízvukem vídeňské secese. Efektnost barvy přispěla k popularitě jeho prací, ale nezastřela jejich výtvarnou chudobu.

Lit.: F. [Urban], Výběr prací výzdoby chrámové;

A. Schroll, Vídeň, I. 1907, II. 1909; Umění I. 260; Dílo V. 97 a VI. 113;

P. Toman, Nový slovník č. výtv. umělců 712; Katalog posmrtné výstavy v Um.-prům. museu 1921. de.

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=6870

Více divadel

(zobrazit)František Fröhlich |malíř
Malířské práce ve velkém a malém sále Smetanova domu v Litomyšli.Více divadel

(zobrazit)Marie Urbanová-Zahradnická |malíř

Malba ilusivního závěsu nad oponou ve Smetanově domě.

Více divadel

Leopold Werner |Zadavatel stavby
Jiljí V. Jahn |Zadavatel stavby
Gustav Heš |Zadavatel stavby

historie

Volně stojící budova uzavírající jižní stranu náměstí Republiky, kam se obrací hlavním vstupním severním průčelím, boční východní průčelí divadla tvoří kulisu západní strany Smetanova náměstí.

 

Idea zřídit pro potřeby dramatického umění v Pardubicích samostatnou budovu se zrodila v debatách stolní společnosti, která se v čele se starostou Leopoldem Wernerem, básníkem a ředitelem pardubické reálky Jiljí V. Jahnem, profesory Gustavem Hešem a Františkem Sovou a ochotníkem MUDr. F. Cibulkou scházela v kavárně hotelu Střebský. Stanovy založeného Spolku pro zřízení divadelního domu v Pardubicích schválilo c. k. místodržitelství v Praze 12. února 1881. Spolkové prostředky narůstaly a umožnily zakoupit v Žižkově ulici (dnes U divadla) stavební místo. Spolková valná hromada se 12. března 1884 rozhodla vypsat konkurz na dodání plánů k divadelnímu domu se společenskými a restauračními místnostmi. Ustanovená porota zhodnotila 18. dubna 1885 celkem čtrnáct došlých návrhů, z nichž hned jedenáct nevyhovělo soutěžním podmínkám. Porota neudělila 1. cenu a částku 450 zl. rozdělila mezi tři projekty. Autorem nejpříhodnějšího z nich byl pražský architekt Jindřich Fialka, který byl poté vyzván, aby vyhotovil podrobné plány a detailní rozpočet, ale pro své vytížení při stavbě pražského sálu na Žofíně jejich dodání oddaloval. Valná hromada Spolku v lednu roku 1887 rozhodla, aby se začalo s přípravnými stavebními pracemi, ale ty se pro vyvstalé nesnáze brzy zastavily. V červnu roku 1890 valná hromada revokovala své předchozí usnesení a doporučila zvážit, zda stavět pouze divadlo nebo spíš spolkový multifunkční dům s divadelním sálem. Další valná hromada 24. října 1892 rozhodla o výstavbě samostatného divadla, jehož zastáncem byl především notář a divadelník JUDr. Josef Štolba, působící v Pardubicích od roku 1890. Druhý konkurz na dodání plánů ke stavbě samostatné divadelní budovy, vypsaný 2. března 1893, požadoval kapacitu nejméně 800 míst a stavební náklad bez vnitřního zařízení ne více než 45 000 zlatých. Porota, v níž zasedli i pražští architekti Quido Bělský a Jan Vejrych, neshledala žádný ze šesti došlých návrhů za plně vyhovující, přesto udělila 1. cenu návrhu Jindřicha Fialky a 2. cenu neorenesančnímu projektu tehdejšího asistenta na pražské technice architekta Antonína Balšánka. Nerozhodnost spolkového výboru však vedla nejen ke stálému odkládání stavby, ale i k tomu, že členstvo začalo ze Spolku hromadně vystupovat a jeho aktivity ochably.

Na oživení divadelní záležitosti v roce 1903 měly zásadní podíl dvě okolnosti: navýšení spolkového jmění na částku 124 000 korun a rozhodnutí, že Spolek finance společně se zakoupenou parcelou poskytne městu, které záležitost stavby divadla vezme do svých rukou. Usnesením z 18. března 1903 město potvrdilo, že postaví divadelní budovu a uhradí i případné náklady převyšující poskytnuté spolkové jmění.

Dne 15. ledna 1904 vyzvala městská rada architekta Antonína Balšánka k vypracování skic i podrobných plánů nového divadla. K zadání projektu bez soutěže Balšánkovi zřejmě přispěl fakt, že Balšánek pro město právě pracoval na návrzích na urbanistickou úpravu okolí Zelené brány, do něhož spadalo i prostranství s divadelní parcelou. Plánovaná úprava dnešní plochy náměstí Republiky sestávala z parkové úpravy s promenádami v severní polovině s průhledem k renesančnímu zámku a jeho rondelovému opevnění, zatímco na opačné straně prostranství uzavírala nová veřejná budova (na situačních plánech z roku 1904 Balšánek tuto stavbu již zakreslil jako městské divadlo, před jehož průčelím plánoval secesní vodní bazén s fontánou a lampy s ozdobnými kandelábry).

Balšánek vypracoval projekt ve dvou variantách: na budovu samostatného divadla nebo na spolkový divadelní dům, v obou případech jako volně stojící objekt. V lokálním tisku přitom přípravu stavby doprovázely debaty o tom, zda byl výběr projektanta uvážlivý, zmiňována je přitom nová generace modernistů – Jan Kotěra, Josef Gočár a Otakar Novotný.

Podrobné plány a rozpočet na stavbu samotné divadelní budovy předložil Balšánek členům obecního zastupitelstva 18. listopadu 1905. Na valné hromadě Spolku 15. února 1906 navrhl stavitel Václav Kašpar posunout stavbu více k severu. S návrhem, který budoucí divadlo šťastně vysouval z řadové fronty domů do dominantní polohy v jižní části rozlehlého náměstí, se ztotožnila i společná komise města a Spolku a doporučila tuto změnu realizovat. Městu tak připadl úkol zpeněžit původní staveniště, získané v letech 1884–1885, a opatřit parcelu na nově zvoleném místě, což se za zboření několika domů podařilo uskutečnit v průběhu první poloviny roku 1906. Na začátku téhož roku Balšánek vypracoval definitivní stavební plány, které kladně posoudili přizvaní znalci, bývalý ředitel Národního divadla František A. Šubrt a ing. Skopec. Obecní zastupitelstvo se ve schůzi dne 30. května rozhodlo divadlo postavit a uvolnilo k tomu z městského rozpočtu částku 100 000 korun.

Na začátku září 1906 dostal zadání divadlo postavit Josef Döller, stavitel z Chrasti, který se stavbou záhy započal. Slavnost uložení základního kamene divadelní budovy se uskutečnila 16. května 1907. Průběh stavby ani její rychlost nebyly příliš uspokojivé. Stavitel Döller neprovedl správně dvě stropní betonová pole a město muselo dát asi šestinu stropu na jeho náklad strhnout; při zadávání zakázek se také zapomnělo na železnou konstrukci a projektant Antonín Balšánek – paralelně vytížený při stavbě Obecního domu u Prašné brány v Praze – do Pardubic dojížděl jen zřídka a některé podrobné plány dodával až teprve během stavby. Celá stavba, dokončená 12. listopadu 1909, značně převýšila rozpočet – celkový náklad činil přibližně 480 000 korun. Podle vlastních Balšánkových slov byl stavbou pardubického divadla „učiněn pokus zbudovati divadlo pro venkovská naše města střední velikosti s nákladem co nejmenším“. Omezený náklad byl hlavní příčinou, proč musela být architektonická výzdoba jak na průčelích, tak uvnitř omezena na minimum. Vnitřní obložení stěn vestibulu, schodišť a foyeru obstarala rakovnická šamotárna. Elektrické osvětlení dodala firma Křižík z Pardubic. O výmalbu hlediště, foyeru a schodišť jednoduchými secesními florálními a vegetabilními dekorativními motivy se postaral pražský malíř František Fröhlich. „Na dobu pozdější ponechány byly malby lunetových polí ve hledišti, ve foyeru i ve schodišti“, připomínal ještě v roce 1910 Antonín Balšánek; tato zamýšlená výzdoba se však již nerealizovala. Ve střídmě pojednaném interiéru divadla se pozornost soustředila především na divadelní oponu a její programní výzdobu. Úkol namalovat oponu připadl malíři Františku Urbanovi, Ženíškovu žákovi orientovanému především na náboženské náměty. Při rozhodování divadelního kuratoria ohledně zadání opony nepochybně sehrála svou roli Urbanova zdařilá opona, kterou v roce 1904 vymaloval pro divadelní sál Smetanova domu v Litomyšli. V bohatě ornamentálním orámování, které namalovala umělcova choť Marie Urbanová-Zahradnická, podal Urban alegorickou scénu, zachycující v polabské krajině s dominantou hradu Kunětické Hory skupinu dvou Múz s tradičními atributy (paleta a štětec – malířství, housle – hudba) a jinocha s kladivem (symbolizujícího stavitele divadla), kteří sledují, jak jim personifikace Dramatu přináší darem maketu nového divadla. Divadlo se slavnostně otevřelo ve dnech 11.–12. prosince 1909.

Hodnocení architektonické stránky Balšánkova pardubického divadla bylo dosti rozporné: pro historika umění Karla B. Mádla Balšánkovy stavby v Plzni a v Pardubicích představovaly „jen zkrácenou, stísněnou a místy i násilnou repliku Národního divadla“ a vypadaly podle něj jako „kterékoli dvorní divadlo menšího potentáta.“ Architekt Pavel Janák pokládal pardubické divadlo v kontextu projektantova díla za jednu ze staveb, na nichž zřetelně vystupuje autorův charakter, tedy „nedostatek uměleckých zásad a charakteru, věno to profesora Schulze.“ Na toto negativní hodnocení navázal architekt Otakar Novotný, který pardubické divadlo pokládal za žertovný příklad toho, jak se oficiální reprezentanti historismu na začátku 20. století – přes své hlasité proklamování národní rázovitosti a tradice – opírali ve svých dílech „a to vždy o několik let pozadu o ony formy, proti kterým bojovali jako proti netradičním a které se naučili znát na dílech Kotěrových.“ Stylovou architektonickou rozkolísanost Balšánkovy budovy vnímají i novější syntetická zpracování české moderní architektury (např. podle Petra Wittlicha je z pardubického divadla „cítit nejistota projektanta, vypomáhajícího si efektně nadsazenými motivy“).

V návaznosti na novostavbu divadla vznikla v letech 1912–1913 parková úprava náměstí s okrasnými květinovými koberci, kterou podle původního Balšánkova konceptu navrhl v roce 1911 sadový architekt Batěk a která zanikla až na začátku padesátých let 20. století.

Již v době přijetí Balšánkovova projektu se mezi členy Spolku objevily obavy, zda plány plně vyhovují z hlediska počtu diváckých míst. Zkraje dvacátých let divadlo kapacitně postačovalo už pouze pro představení místních ochotníků, zato hostující činoherní nebo operní společnosti byly ztrátové, i když je město podporovalo různými subvencemi. V roce 1923 proto město sondovalo u několika místních architektů, zda by nebylo možné diváckou kapacitu budovy navýšit; většina z oslovených projektantů se však vyjádřila, že bez zbourání hlavních zdí není jakákoliv rekonstrukce divadla možná. Pardubická farnost církve československé poté přišla dokonce s návrhem na odkoupení budovy divadla od obce a její adaptaci na kostel.

Město však na záměr rozšíření divadelního hlediště nerezignovalo a po dohodě s divadelním kuratoriem na jaře 1925 oslovilo architekta Hermanna Helmera mladšího z proslulé vídeňské projekční kanceláře specializované na stavby divadelních budov, aby sdělil, zda je rozšíření hlediště ve stávající budově divadla vůbec možné, aniž by vážně utrpěla její architektonická stránka. Helmer předložil v květnu městu dvě alternativy rozšíření hledištní partie divadla a postranních prostorů, z nichž kuratorium doporučilo dne 13. května 1925 k přijetí velkorysejší variantu, podle níž měl počet sedadel stoupnout z 317 na 630 a celkový počet diváckých míst na 966. Angažování architekta Helmera ml. přineslo městu záhy negativní ohlas od pražské Společnosti architektů, jejíž předseda Bohumil Hübschmann městské radě zaslal v červnu 1925 dopis, v němž jí vyčetl, že řešení přestavby nesvěřila českému architektovi, ale povolala k němu architekta rakouského. V dopise ze 17. července 1925 se Helmer dotazuje městské rady, zda má exteriér přístavby přizpůsobit stávajícím Balšánkovým fasádám, nebo jej řešit odlišně. Město mu obratem odpovědělo, že se má u přistavěných hmot držet stávající podoby venkovní fasády divadla.

Stavební práce na přestavbě divadla, které prováděl pardubický stavitel Jaroslav Krupař a k níž dodala železnou konstrukci balkonu firma A. Rainberga, započaly v září 1925. V přízemí ponechal Helmer ml. pouze čtyři prosceniové lóže, zatímco ostatní zrušil a nahradil je rozšířenými řadami sedadel. Na konci postranních chodeb zrušil ředitelskou místnost na jedné a místnost pro lékaře na druhé straně, jakož i východy z budovy při stranách středních rizalitů bočních fasád. První pořadí se celé položilo o 70 cm níže a úpravou prošla podlaha balkónu a lóží. Železnou konstrukci balkónu v přízemí podepřely dva sloupy. V postranních prostorách prvního pořadí se prodloužily šatny a zřídila odpočívadla a při lóžích salónky. Zcela nově přibylo druhé pořadí s čelným balkónem o sedmi řadách, dvěma postranními balkony a čtyřmi prosceniovými lóžemi. Část stropu nad hledištěm se snesla a nahradil ji o dva metry výše nový rabicový strop zavěšený na železné střešní konstrukci a stoupající směrem k zadní části hlediště mírně vyklenutým obloukem. Dosavadní boční schodiště po stranách vestibulu byla o podlaží zvýšena, do úrovně prvního pořadí přibyla další nová postranní schodiště s východy. Adaptovaná budova divadla se otevřela 28. září 1926.

Dne 30. března 1931 vypukl v divadle požár, který strávil malovanou oponu malíře Františka Urbana a spolu s ní také všechny dekorace a rekvizity. Divadelní činovník dr. Krpata svých vzpomínkách popisuje, jak: „běsnící peklo hltalo Wenigovy kulisy, varhany, dva klavíry a všechno technické a dekorační zařízení, zatímco ve výšce hroutících se konstrukcí plála a chrlíc roje řeřavých jisker svítila co osudová žertva krása, pýcha a symbol jitřní éry našeho Dionysova templu – Urbanova opona. Zmizela v plamenech beze zbytku.“ Větší škodě zabránilo jen včasné spuštění železné protipožární opony. Následná obnova jeviště spočívala v nahrazení vnitřní konstrukce konstrukcí zcela novou, ve výměně podlah, celkové jevištní aparatury a elektrického osvětlení. Zároveň se o dva metry zvýšily strop a střecha jeviště.

Další rozsáhlejší opravné práce budova podstoupila v letech 1945–1948. V roce 1954 byla budova částečně adaptována a mírně zvýšena podle projektu ing. arch. Jiřího Vopršala. V roce 1965 proběhla další oprava soustředěná zejména na místnosti technického provozu v přízemí divadla a stavební práce v jeho suterénu. V roce 1994 proběhla při udržovacích pracech i větší oprava střechy. Poslední generální rekonstrukce divadla, realizovaná podle projektu architektů Miroslava Řepy a Vladimíra Mlejnka a zaměřená především na modernizaci hledištní části budovy, proběhla od května do října roku 2002.

 

Současný stav

Budova, orientovaná do téměř současně založeného náměstí vytváří výraznou architektonickou kulisu pohledově uzavírající jeho jižní stranu. Hlavnímu severnímu trojdílnému průčelí dominuje středový dvoupatrový rizalit s předsunutým širokým schodištěm, které ze stran rámují konkávně vybrané zídky zdobené puklicemi. Architektonické orámování střední části rizalitu tvoří secesní pilastry s hlavicemi nesoucími vavřínové věnce a maskarony; oblá nároží rizalitu se obloukovitě napojují na vnější křídla průčelí. Vestibul v přízemí je přístupný třemi vchody s prosklenými dveřmi. V patře nad vstupní partií vybíhá konvexně vyklenutý balkón s kovovým zábradlím s mříží zdobenou proplétanými rostlinnými motivy. Plochu nad balkónem vyplňuje vysoké termální okno, zdobené na vnitřní straně rýhováním, na vnější straně reliéfními geometrickými prvky a puklicemi s plastickým rostlinným listovím. Nad půlkruhem okna je vyveden nápis MĚSTSKÉ DIVADLO, rozdělený ve středu ženskou maskou a nad ní kartuší s městským erbem – bílým půlkoněm na červeném poli. Hlavní průčelí zakončuje trojúhelný štít s ozdobnými vázami na úpatí a vrcholovou sochou Génia v podobě okřídleného jinocha od sochaře Bohumila Kafky (figura, kterou podle Kafkova modelu vytesal z hořického pískovce pardubický sochař Rudolf Vávra a jejíž bronzová křídla vytepal Vilém Čížek, má – jak se traduje – obličej modelovaný podle tváře Emmy Destinové). Horní plochy fasád bočních křídel hlavního průčelí divadla zabírají barevné figurální pásy z šamotových cihel. Levý vlys, navržený Františkem Urbanem a čerpající téma z díla Bedřicha Smetany, představuje Libušin soud, mýtickou scénu z českého dávnověku, a nad ní text: Můj drahý národ český neskoná. Vlys v pravé části průčelí se inspiroval obdobím husitství a představuje Jana Žižku před Prahou (podle Balšánkova komentáře k původnímu projektu zde měl být Rokycana před Žižkou), patrně s odkazem na skrytě protirakouskou hru Josefa Kajetána Tyla Žižka z Trocnova. Nad vlysem je text: Kde domov můj – kde vlast je má.

 Pod figurálními vlysy jsou vsazeny obdélné kamenné desky nesoucí kruhové terče s reliéfními bustami B. Smetany (levé křídlo) a J. K. Tyla (pravé křídlo), doplněnými po stranách plastickým listovím a vespodu nápisy.

Identicky koncipované fasády bočních fasád divadla jsou mnohaosé, s třemi schodišťovými rizality. Nad nízkým kamenným soklem tvoří fasády hladce omítané plochy v dvojbarevné škále – šedobílé a světle žluté. Hledištní část bočních fasád člení tři řady pravidelných obdélných oken, vstupy ke schodištím v nejsevernějším rizalitu kryjí trojobloučkové železné markýzy (novější připomínky původních bohatě secesně protvářených konstrukcí litinových markýz) nad nimiž osvětlují vnitřní schodiště úzká okna s barevnými vitrážemi. Po stranách jeviště narůstá hmota budovy rámovaná dvěma rizality až na pět podlaží (nejvyšší z nich je slepé bez oken), které obíhají průběžné plastické římsy. Nad okny 2. nadzemního podlaží jsou provedeny kruhové medailony s podobiznami dramatických spisovatelů Emanuela Bozděcha a Václava Klimenta Klicpery (východní fasáda) a operních skladatelů Karla Bendla a Antonína Dvořáka (západní fasáda). Všechny portrétní medailony na plášti divadla (včetně medailonů Josefa Jiřího Kolára a Zdeňka Fibicha, umístěných na zadní fasádě budovy) vytvořil pražský sochař Bohumil Vlček. Zadní prostá fasáda divadla je sedmiosá, střední část s provozní nakládací rampou je sevřena dvojicí schodišťových rizalitů.

Hledištní i jevištní části budovy pokrývají taškové sedlové střechy. Ve hřbetu střechy hledištní části divadla vybíhá větrací secesní vížka. Motivem větracího altánu se stříškou ve tvaru obráceného lodního kýlu vrcholí i navazující, k hledišti kolmo položená převýšená hmota provaziště, jejíž fasády jednoduše rytmizují lizény a puklicové dekorace.

V dispozičním uspořádání interiéru přežívá – v evropském kontextu již vývojově překonané – schéma tzv. lóžově-pořadového systému. Vnitřek budovy sestává z části hledištní s postranními chodbami, vestibulem v přízemí a foyerem v 1. patře a části jevištní s přilehlými provozy. Přízemí budovy bylo kvůli zřízení suterénních místností zvýšeno oproti hladině chodníku o 1,5 m. Po stranách vstupního vestibulu vyrůstajícího na obdélníkovém půdoryse se zaoblenými rohy podobně jako prostor foyeru nad ním, byla v postranních průčelních křídlech stavby umístěna schodiště vedoucí do foyeru s velikým secesním elektrickým lustrem. Postranní půlkruhově zakončené vstupy do foyeru i trojosý průchod do okružní chodby mají ozdobné nástavce se štukovými maskami, vegetabilním dekorem a mýtickou hlavou Medúzy, podobné plastické dekorace zdobí paty klenebních pasů stropu. Parter mírně půlkruhově zakončeného hlediště zaplňují sedadla ve 12 řadách, vpředu jsou na každé straně dvojice proscéniových lóží. Čelní část prvního balkonu nese 5 řad, na bocích je po šesti lóžích klesajících směrem k jevišti. Druhý balkon má 6 čelních řad a na bočních ramenech jednoduché řady sedadel.

Komunikační a společenské prostory po poslední rekonstrukci divadla sjednotila moderní utilitární estetika. Prosinec 2002 přinesl odhalení nové malované divadelní opony, volné repliky opony zničené při požáru divadla v roce 1931, kterou vytvořil tým pod vedením ak. mal. Václava Špaleho.

 

Prameny a literatura:

– Archiv stavebního odboru Magistrátu města Pardubic, plánová a spisová složka k budově divadla čp. 50

– Státní okresní archiv Pardubice, Archiv města Pardubice, fond Spolku pro postavení divadla v Pardubicích, kart. 158, a fond Spisy v záležitosti přestavby městského divadla

Osvěta lidu r. 1903–1905, Samostatné Směry r. 1912, Východočeský republikán r. 1925–1927

Plány pardubického divadla 1895: Z plánů poctěných , b. m, b. d.

– Antonín Balšánek, Úprava okolí Zelené brány a stavba městského divadla v Pardubicích, Architektonický obzor IX, 1910, s. 9–11 a 17

– Pavel Janák, Antonín Balšánek, Umělecký měsíčník I, 1911, s. 83–85

– Karel B. Mádl, Divadelní otázky, Národní listy z 22. září 1912

– Josef Tejčka, Divadelní život v Pardubicích, in: Almanach divadla sdružených měst východočeských a českého severu, Pardubice 1928, s. 49–56

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 163–165

– Otakar Novotný, Jan Kotěra a jeho doba, Praha 1958, s. 42

60 let Východočeského divadla v Pardubicích. Pardubice: VČD 1969

Pavel Thein, Pardubická jeviště, Zprávy Klubu přátel Pardubic, září 1974, č. 9, s. 32

– Petr Wittlich, Česká secese, Praha 1982, s. 252

– Jan Kmoníček (red.), Východočeské divadlo Pardubice 1909–1984: 75 let Východočeského divadla, Pardubice 1984

– Dr. Krpata, 75 let Thalie v Pardubicích, Zprávy Klubu přátel Pardubic XXXIX, 1984, č. 102–103 (21. prosince)

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 65–67

– Pavel Panoch, Dionýsův templ: Stručná historie stavby pardubického divadla.Antonín Balšánek a Hermann Helmer – architekti pardubického divadla, Listy Muzejního spolku v Pardubicích, 2001, č. 5, s. 2–9

– Jan Císař – Věra Mohylová, Historie divadelní Pardubic a okolí, Pardubice 2002

– Pavel Panoch, „Dionýsův templ“ a secesní nálady v Pardubicích po roce 1900, in: Dagmar Blümová – Zuzana Gilarová (eds.), Čas secese: Kapitoly z kulturních dějin přelomu 19. a 20. století, České Budějovice 2007, s. 7–16

 

Tágy: Belle Époque, Fin de siècle, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, Secese, volně stojící budova

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětplusšest=