enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Tylův dům v Poličce

Antonín Mendl, Václav Šantrůček

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1910 | Založení organizace

Zvláštní družstvo pro vystavění divadla v Poličce bylo oficiálně založeno v druhé polovině roku 1910. Z února roku 1912 pochází první architektonický návrh divadla od zednického mistra Matěje Vystavěla, který výrazově anachronickou stavbu kombinující neorenesanční rozvrh s gotizujícími prvky , ale veškeré aktivity přerušila 1. světová válka.


(zobrazit)1921 | Architektonická soutěž
Družstvo vyhlásilo soutěž na dodání návrhů pro  vystavění spolkového domu s divadelním sálem s lhůtou do 30. Června 1921 . Do soutěže došlo celkem sedm návrhů, které vyhodnotila porota složená ze zástupců Družstva a přizvaných architektonických odborníků Milana Babušky a Františka Sandera. Komise se shodla, že projektanti příliš nerespektovali stanovený stavební program, a první cenu proto neudělila. Druhou získal návrh pražských architektů Antonína Mendla a Václava Šantrůčka, třetí projekt Ferdinanda Kouby.
(zobrazit)1929 | Slavnostní otevření
Přes nedostatečné finanční krytí bylo na valné hromadě Družstva dne 30. března 1924 rozhodnuto o zahájení stavby, jejíž provedení bylo zadáno místnímu staviteli V. Bandouchovi. Slavnostní otevření divadla, nazvaného na počest patrona místních ochotníků J. K. Tyla „Tylovým domem“, proběhlo ve dnech 14.-18. srpna 1929, slavnostním představení Jiráskovy Lucerny.
(zobrazit)2002 | Reconstrukce
Obnova podle projektu ing. Petra Šafáře proběhla v rozmezí let 2001-2002. Interiéry Tylova domu byly přitom upraveny podle návrhu ing. arch. Petra Talandy.

lidé

(zobrazit)Antonín Mendl |hlavní architekt

S Václavem  Šantrůčkem byli renomovaní, pedagogicky činní pražští architekti, navzájem spolupracující od roku 1921; autoři četných realizací sokoloven, škol, obecních, rodinných a kancelářských domů, oceněných soutěžních návrhů a úloh urbanistické povahy v Praze, na českém venkově a na Slovensku (např. soutěž. návrh Národního domu v Banské Bystrici). Jejich výtvarně kultivovaná tvorba s expresionistickými prvky oscilovala mezi neoklasicismem, art décem a „novou“ puristickou a funkcionalistickou architekturou, k níž se rozhodně přiklonili v druhé polovině dvacátých let.


(zobrazit)Václav Šantrůček |hlavní architekt

S Antonínem Mendlem byli renomovaní, pedagogicky činní pražští architekti, navzájem spolupracující od roku 1921; autoři četných realizací sokoloven, škol, obecních, rodinných a kancelářských domů, oceněných soutěžních návrhů a úloh urbanistické povahy v Praze, na českém venkově a na Slovensku (např. soutěž. návrh Národního domu v Banské Bystrici). Jejich výtvarně kultivovaná tvorba s expresionistickými prvky oscilovala mezi neoklasicismem, art décem a „novou“ puristickou a funkcionalistickou architekturou, k níž se rozhodně přiklonili v druhé polovině dvacátých let.


Matěj Vystavěl |architekt
Petr Šafář |architekt
Ferdinand Kouba |architekt - účastník soutěže
Vilém Bandouch |architekt - účastník soutěže
Rudolf Brank |architekt - účastník soutěže
Emil Horák |architekt - účastník soutěže
Jaroslav Kovář st. |architekt - účastník soutěže
František Sander |člen poroty
Petr Talanda |interiérový architekt

historie

 

První ochotnická divadelní představení se v Poličce konala roku 1819 v provizorním sálu v domě čp. 57 na náměstí. Později se ochotníci přesunuli do velké síně v radnici, po roce 1825 přežívali v provizoriích až do roku 1834, kdy byl úředně zřízen divadelní spolek a jeho ředitel městský fyzikus Jan Nepomuk Eiselt zajistil divadelníkům možnost hrát ve velkém sále městské střelnice (čp. 233). V roce 1841 se představení spolku přesunula do divadelního sálu v nově postavené budově chlapecké školy (čp. 112), kde spolek setrval až do otevření Tylova domu v roce 1929. Úprava hlediště školního sálu s pěti lóžemi a 72 sedadly se - dle mínění poličského kronikáře Jana Aloise Cupala - inspirovala dvorním divadlem v Drážďanech; historická malovaná opona z roku 1869 s vedutou města Poličky v oválném rámu je dnes instalována ve vestibulu 1. patra Městského úřadu. S rozvojem města na konci 19. století přestala kapacita sálu postačovat, a proto se již v roce 1900 zrodil mezi členy Spolku divadelních ochotníků „Tyl“ návrh, aby bylo zřízeno družstvo k postavení divadla a byl založen fond pro jeho stavbu. Zvláštní družstvo pro vystavění divadla v Poličce bylo však oficiálně založeno až v druhé polovině roku 1910. Z února roku 1912 pochází první architektonický návrh divadla od zednického mistra Matěje Vystavěla, který výrazově anachronickou stavbu kombinující neorenesanční rozvrh s gotizujícími prvky (stupňovité štíty provaziště) situoval do prostoru tzv. Olšinek, mezi valy a park Svatopluka Čecha. Družstvo se s parcelou uvažovaného staveniště ztotožnilo a zahájilo na ní vyrovnávání terénu, ale veškeré aktivity přerušila 1. světová válka. První poválečná schůze Družstva proběhla až po vzniku samostatného státu v červnu 1919. Pro údajně stavebně nevhodný terén bylo od parcely na Olšinkách upuštěno a Družstvo, vedené v tu dobu úředníkem nemocenské pojišťovny v Poličce Františkem Martinů, si vyhlédlo nová možná staveniště: na pozemku naproti hřbitovu, dále za Synským rybníkem a naproti budově sokolovny. Z Prahy byl k posouzení celkem čtyř alternativ umístění divadla povolán profesor české techniky architekt Alois Čenský, který si pozemky v listopadu roku 1919 prohlédl a vyjádřil se o jejich vhodnosti. Jako optimální pro situování divadla doporučil místo Olšinek, naproti tomu svažitý terén a neupravené okolí naproti hřbitovu považoval za stavebně i esteticky nejméně vhodnou volbu. Družstvu navíc doporučil stavět namísto samostatného divadla víceúčelový spolkový dům s divadelním sálem a biografem, který by pomohl vydělávat na nákladný provoz plánovaného kulturního stánku. Valná hromada Družstva se radami architekta Čenského neřídila a na schůzi konané 15. ledna 1920 se jako stavební místo pro novou divadelní budovu rozhodla zakoupit pozemky naproti hřbitovu, na jihozápad od historického centra Poličky. Práce na staveništi, které se město snažilo ještě několikrát bez úspěchu s Družstvem směnit za jiné a – podle jeho názoru – pro stavbu divadla vhodnější pozemky (za rybníkem mezi učitelským ústavem a projektovanými školami), byly zahájeny v dubnu 1921. Dne 15. března téhož roku Družstvo vyhlásilo soutěž na dodání návrhů pro  vystavění spolkového domu s divadelním sálem s lhůtou do 30. června. Do soutěže došlo celkem sedm návrhů, které 7. července 1921 vyhodnotila porota složená ze zástupců Družstva a přizvaných architektonických odborníků – profesorů státní průmyslové školy v Praze Milana Babušky a Františka Sandera. Komise se shodla, že projektanti příliš nerespektovali stanovený stavební program, a první cenu proto neudělila. Druhou získal návrh pražských architektů Antonína Mendla a Václava Šantrůčka, třetí projekt Ferdinanda Kouby z Hostivaře; další tři návrhy Družstvo zakoupilo. Soutěžní projekt dvojice Mendl-Šantrůček byl přes dispoziční vady z došlých návrhů architektonicky nejoriginálnější, když jeho autoři zúročili svá poučení předválečným jehlancovým kubismem i poválečným expresionismem a efekt budovy založili na kontrastu šikmých a vodorovných linií. O poznání konzervativnější byly návrhy poličských stavitelů Viléma Bandoucha, Rudolfa Branka a Emila Horáka, které se po stylové stránce pohybovaly na rozhraní konvenčního neobaroka a pozdní secese, vynikaly malebnými křivkami střech, ale hmotovou konfigurací se v mnoha ohledech blížily obvyklému řešení kostelních budov. Dispozičně vyhovující projekt Ferdinanda Kouby zase postrádal architektonicky důstojnější exteriér, zatímco návrh olomouckého architekta Jaro Kováře shledala jury za výtvarně zajímavý, ale vyžadující ze všech stran vzdušné volné prostranství. Architekti Mendl a Šantrůček byli poté Družstvem vyzváni ke zpracování definitivních plánů budovy, které – v podobě výrazně pozměněné oproti soutěžním náčrtkům – předložili 5. března 1922. Na podkladě kritiky členů výběrové komise architektů Babušky a Sandera, které výbor požádal o konzultaci, museli plány znovu přepracovat. Přes následné úřední schválení upravených plánů nenašli již oba projektanti s Družstvem společnou řeč, od stavby Tylova domu se okatě distancovali a nepublikovali ji ani nikde v odborném tisku. S Družstvem se navíc mnoho let (prakticky až do roku 1933) přeli o výši a splacení svého honoráře.

Budova měla být – podle protokolu z května roku 1922 – postavena z kamenného, smíšeného a cihelného zdiva, strop nad sálem a jevištěm byl navržen rabicový, ostatní stropy železobetonové, podobně jako vnitřní galerie, balkony a terasa. Krov nad celou budovou byl plánován železný s prejzovou krytinou. Zamýšlená kapacita stavby byla 1200 návštěvníků, z toho měli sedící v přízemí a na galeriích zabrat celkem 850 míst. Přes nedostatečné finanční krytí bylo na valné hromadě Družstva dne 30. března 1924 rozhodnuto o zahájení stavby, jejíž provedení bylo zadáno místnímu staviteli V. Bandouchovi. Stavební práce započaté začátkem dubna 1924 probíhaly zprvu velmi rychlým tempem, ale po vyčerpání prostředků, kterými Družstvo disponovalo, se výrazně zpomalily (zejména v letech 1925-1927, kdy byly kryté z hypotéčních půjček). Stavba tak sice byla už od prosince 1924 opatřena krovem a provizorně položenou krytinou, ale v následujících letech ji zatékání opakovaně promáčelo a její zděné, stropní a krovové konstrukce chátraly. Úsilím Družstva byla budova nakonec v průběhu let 1928 a 1929 dostavěna, o nastalých peripetiích dokončovacích prací vypovídají komentáře v poličské Jitřence (viz soupis literatury). V srpnu 1928 byly již téměř hotovy provaziště a jeviště s přilehlými provozními prostorami, dokončoval se přednáškový sál a omítaly se koridorové chodby kolem hlediště. V září se dokončovala omítka nad hledištěm a omítal se strop ve vestibulu. Dne 20. prosince 1928 zástupci Družstva oznamují berní správě, že novostavba nové divadelní budovy je dokončena. Slavnostní otevření divadla, nazvaného na počest patrona místních ochotníků J. K. Tyla „Tylovým domem“, proběhlo ve dnech 14.-18. srpna 1929. Při hlavním slavnostním představení Jiráskovy Lucerny, dne 18. srpna, přitom řídil světelné efekty vrchní osvětlovač pražského Národního divadla Alois Štědrý. Celkový náklad na stavbu Tylova domu dosáhl (do roku 1936) částky 2 776 067 korun. „Grandiosní chrám umění“ a mohutný dům, jehož „ prostory jsou hluboké jako nitro velikého člověka“, jak opěvoval nový divadelní stánek při jeho otevření místní tisk, zatížil Družstvo velkými dluhy, jež se mu podařilo za výrazných každoročních peněžních darů poličské městské spořitelny plně splatit až v dubnu roku 1942.

Průtahy výstavby Tylova domu a její finanční náročnost nepochybně přispěly k tomu, že na realizované budově byla oproti projektu z roku 1922 do jisté míry zredukována ornamentika fasád. Divadelní budova se složitým vnitřním programem byla rozdělena do tří provozních částí: první představoval vstupní vestibul s pokladnami a šatnami, síň pro přednášky a slavnostní koncerty (o rozměru 16,8 x 7, 2 m) a několik vedlejších místností; střední část tvořilo hlediště (18 x 17 x 14 m) s balkonem a reprezentačními lóžemi, jehož barevné řešení kombinovalo tři odstíny: zelený tón stropu, hnědý na pilířích a červený na římsách; zadní část obsahovala dvě jeviště, místnost pro biograf a nad nimi v patře zkušební sál, knihovnu a skladiště rekvizit. Suterén budovy zaujímal byt domovníka, kotelna se skladištěm uhlí a propadliště. Plyšovou oponu daroval poličský rodák a pražský továrník Otakar Pacovský, na zhotovení dekorací se podílel František Petránek, na dodání světel a řešení osvětlovacího provozu pražská firma Štědrý a Svoboda a královéhradecká firma František Jílek, ústřední topení a větrání dodal pražský závod C. Příbaň a inž. Žilka.

Družstvo pro vystavění divadla zaniklo v roce 1951 a Tylův dům poté spadl pod městskou osvětovou besedu. V roce 1962 byla budova převedena do správy Jednotného klubu pracujících Vysočina při Adamovských strojírnách, který za financování závodu ADAST začal s postupnými opravami (výměny elektroinstalace, topení a v roce 1965 vyspravení střechy) a náhradami přežilé technologie. Z roku 1963 vznikl v OSP Svitavy návrh na modernizační úpravu velkého sálu Tylova domu, ale jeho rekonstrukce se uskutečnila až ve druhé polovině sedmdesátých let. Po několika menších opravách město Polička, do jehož majetku přešel dům v roce 1990, v roce 2000 přikročilo ke generální opravě, sestávající nejen z rekonstrukce stávajících sálů, exteriéru a střech, ale také z vybudování víceúčelového klubu v suterénu. Nákladná obnova podle projektu ing. Petra Šafáře proběhla v rozmezí let 2001-2002. Interiéry Tylova domu byly přitom upraveny podle návrhu ing. arch. Petra Talandy, který se podílel také na návrhu nové barevnosti fasád, uplatňující bílou v kombinaci se žlutavými a nahnědlými tóny okru. Původní barevné pojednání omítkových fasád bylo střízlivější: okrové plochy doplňovaly jen šedomodře tónované omítky, zvýrazňující vertikální a horizontální plastické pásy a římsoví. 

 

Popis současného stavu

Rozlehlá volně stojící stavba, zbudovaná na prudce svažitém pozemku, stylově balancuje na pomezí doznívajícího národního dekorativismu a neoklasicismu, k němuž také odkazují některé použité motivy (trojúhelný štít, hřmotná plasticita článků korunní římsy, sestavy robustních zkosených trnoží pod balkony). Hřmotný korpus Tylova domu zjemňuje bohaté plastické pročlenění fasád lizénovými rámci, průběžnými římsami a z líce fasády vystupujícími okenními šambránami. Hlavní vstupní průčelí je obráceno k areálu starého městského hřbitova. Střední tříosou část průčelí v přízemí uvozuje vstupní partie trojice vchodů se sešikmenými špaletami, překrytými předsazenou balkonovou terasou. Za terasou střední část průčelí ustupuje za líc bočních jednoosých hmot a jeho plochu prolamuje trojice vysokých půlobloukem zaklenutých oken, které osvětlují obdélný přednáškový sál v 1. patře budovy. Střední část průčelí završuje korunní římsa s plastickým zubořezem a nad ní vysoký trojúhelný štít s lapidárním obrysem zvýrazněným barevnými linkami (v původním návrhu měla být jeho plocha zaplněna malbou s figurálním motivem v duchu panslovanské rétoriky národního dekorativismu). Do Vrchlického ulice se budova obrací mnohaosým východním průčelím (západní boční fasáda je koncipována zcela identicky). Výškový rozdíl terénu způsobil, že zadní jevištní část divadla má o suterénní podlaží více (pozvolný pokles terénu reflektuje na průčelích postupně odhalovaný sokl z neomítaného kamenného zdiva). Okna obou podlaží ve střední části dlouhé fronty boční fasády jsou zasazeny do plastických rámců. V přední části divadla u rušné uliční křižovatky vybíhá balkon, podpíraný sestavou zkosených zděných trnoží, a na něj navazuje postranní vstup s čtvrtkruhovým schodišťovým nástupem. Další balkon, vynesený na zkosených konzolách, je součástí rizalitu v místě pod příčně položenou hmotou provaziště, které ze střechy vyrůstá nad jevištní částí divadla. Trojúhelné postranní štíty provaziště, na jehož nárožích vybíhají nízké pylony čtvercového průřezu, mají vertikálně dělené plochy.

Výtvarně pozoruhodná je členitá střešní partie budovy, kde strmou sedlovou střechu doplňuje dvojice nízkých větracích altánků a četné pagodovité stříšky vikýřů – snad se tu projevil vliv orientalizující záliby art déca na tvorbu obou pražských projektantů Tylova domu v raných dvacátých letech.

Zadní průčelí Tylova domu, obrácené dnes k veřejnému parkovišti, se vyznačuje efektní hmotovou gradací. Výškový rozdíl terénu způsobuje, že podnož z neomítaného lomového zdiva zde zabírá plochu celého parteru. Středový rizalit vybíhá nejprve v ose předsíňkou, prolomenou obloukovým portálem s drobným světlíkem (na obrubě portálu je nápis DIVADELNÍ KLUB), aby poté ještě mělce uskočil do hmoty pročleněné nízkými obdélnými okny a vyvedené až ke korunní římse, nad níž ji završuje malebný obrys střechy s vikýřkem. Materiálově a barevně kontrastní provedení pláště a neobvyklé schodovité uspořádaní oken v postranních úsecích fasády činí ze zadního průčelí Tylova domu výtvarně bohatý celek.

Vstupní šířkově disponovaný vestibul má teracovou podlahu a kazetový strop s hlubokými obdélnými poli. Uprostřed jeho bočních stran vybíhají schodiště k hledištnímu balkonu. V polovině délky se schodiště s původními madly na odpočívadlech pravoúhle zalamují; zdivo jejich bočních zídek zakončují dřevěná opouzdření (stejná pouzdra mají také vnitřní podokenní parapety postranních chodeb). Na straně k hledišti člení vestibul pravoúhlé niky šaten, ve střední nice je nástup do okružního koridoru za hledištěm. Obloukově vedená prostora příčného koridoru kopíruje segmentové zaoblení zadní stěny hlediště velkého sálu. Po obou stranách koridoru vede několik schodišťových stupňů do nižší úrovně chodeb podél hlediště. K dynamickému efektu nízkého stropu předsálí přispívá, že je lemován zešikmenými náběhy a má hluboký kazetový rastr. Hlediště velkého sálu má parketovou podlahu na níž je usazena kovová konstrukce pozvolna se zvedajících sedadlových řad. Po stranách jevištního portálu jsou v přízemí i patře umístěny lóže, přístupné zaklenutými vstupy. Postranní stěny vzdušného hlediště členění trojice pilastrů vyztužených zešikmenými příložkami v místech, kde vynáší pasy klenby (podobné zkosené zděné příložky se objevují také u konzol pod balkonem, v rozích hlediště nejsou příložky zkosené, ale nůžkovitě rozevřené). V zadní části hlediště se zvedá konstrukce balkonu s konkávně tvarovaným čelem, jehož křídla po stranách vybíhají až téměř k pilířům, oddělujícím partii proscéniových lóží a pravoúhlý rám jeviště. Ve středu balkonu narušuje sedadlové řady hranolová dvoupodlažní hmota novodobě vložené technické kabiny. Balkon je přístupný chodbami rytmizovanými plastickými rámy, které podpírají zešikmené postranní úseky stropu.

Velký sál osvětluje původní elektrický stropní lustr s dvouvrstvým  mosazným rámem, matnými skleněnými tabulkami, spodní půlkruhovou puklicí a žárovičkovými ověsky; ostatní svítidla na stěnách jsou novodobé doplňky. Barevné řešení sálu určuje souzvuk bílé, meruňkové, béžové a hnědé barvy, které jsou uplatněny tak, aby akcentovaly architektoniku sálu.

Původní svítidla z bílého kovu s koulemi z mléčného skla zdobí obdélný koncertní a přednáškový sál, situovaný v přední části Tylova domu směrem do Heydukovy ulice. Sál i předsálí mají novodobé ploché stropní podhledy.

Tylův dům je dosud nedoceněným dílem české meziválečné architektury, jehož výraz originálně spojuje tvarové výboje předválečného kubismu s motivy z repertoáru moderního klasicismu a národního slohu a s puristickým plasticismem, zvýrazněným v protikladech světlých a zastíněných ploch.

 

Prameny a literatura:

- Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Archiv města Poličky, fond: Družstvo pro vystavění divadla v Poličce, kartony 1-3 a 5-7.

- Cupal, Jan Alois & Štefka, Jan Václav: Pamětní kniha města Poličky 1922-1928. Rkp. uložený v Městském muzeu a galerii Polička, s. 80-81, 94-95, 123.

- Archiv stavebního odboru MěÚ Polička, spisový a plánový fond k čp. 53.

- Městské muzeum a galerie Polička: sbírka fotografií (průběh stavby ve dvacátých letech dokumentují dobové fotografie místního atelieru Leeder).

- Krejčí,Karel: Ochotnické divadlo v král. věn. městě Poličce, jeho vznik, osudy a činnost 1819-1894. Polička 1894.

- Jitřenka XLVII, 1928, č. 8 (16. 4.), s. 124-125.

- čl. Stavba divadelní budovy v Poličce, Jitřenka XLVII, 1928, č. 9 (1. 5.)

- série stručných informativních zpráv z let 1928-1929nazvaných Dostavba divadla, Jitřenka XLVII, 1928, č. 11 (1. 6.), s. 180; č. 13 (1. 7.), s. 218; č. 15 (1. 8.), s. 251; č. 18 (15. 9.), s. 306; č. 20 (15. 10.), s. 342; č. 21 (1. 11.), s. 360; Jitřenka XLVIII, 1929, č. 11 (1. 6.), s. 170; č. 12 (15. 6.), s. 186.

- Sommer, V.: Nové divadlo v Poličce, Jitřenka XLVIII, 1929, č. 13 (1. 7.), s. 201-203 a Jitřenka XLVIII, 1929, č. 15 (1. 8.), s. 234-236 (dokončení).

- čl. Jubileum 110letého výročí založení ochotnického divadla v Poličce, Jitřenka XLVIII, 1929, č. 14 (15. 7.), s. 217-218.

- čl. Slavnost otevření Tylova domu v Poličce, Jitřenka XLVIII, 1929, č. 15 (1. 8.), s. 233-234.

- Cupal, Jan Alois: Tylův dům v Poličce, jeho dějiny a stavba, Jitřenka XLVIII, 1929, č. 16 (15. 8.), s. 252-255.

- čl. Slavnostní otevření Tylova domu v Poličce, Jitřenka XLVIII, 1929, č. 17 (1. 9.), s. 273-276.

- Cupal, Jan Alois: Polička, její památnosti a výtvarné umění. Polička 1934, s. 20, obr. 26.

- Konečný, Stanislav: Tylův dům v Poličce. Polička 2002 (na s. 3-4 autor podává výčet dalších archivních i tištěných pramenů, zejména k činnosti Spolku divadelních ochotníků „Tyl“ v Poličce). - Konečný, Stanislav & Růžička, Jindřich: Polička. Věnné město českých královen. Polička - Praha 2001.

- Švácha, Rostislav & Junek, David: Polička. Moderní architektura 1900-1950. Polička 2007, s. 16-19.

 

Tágy: Art deco, Novoklasicismus, První republika, Spolkový dům, volně stojící budova

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Víceúčelový Divadelní klub v Tylově domě byl vybudován nákladem Divadelního spolku Tyl Polička v letech 2003 - 2005 a v rámci možností vystavěn členy a přáteli spolku \"prací z lásky\". Město Polička přispělo na nákup vzduchotechniky a na dokončovací práce v době, kdy spolková pokladna již zela prázdnotou.

Petr Erbes - 20.04. 2019

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvaplustři=