Divadlo Na Kovárně
Jaroslav Böhm, Jindřich Freiwald
zámek Poděbrady | |
ukaž na mapě | http://www.divadlopodebrady.cz/ |
významné události
Spolek divadelních ochotníků v Poděbradech byl z iniciativy Václava Hráského založen v roce 1861. Ochotníci pro svá představení využívali prostory bývalé kaple na poděbradském zámku. V letech 1879-1883 ochotníci hráli v sále hostince „U zeleného stromu“.
V roce 1920 byl založen Sbor pro postavení Jiříkova divadla, který si za cíl vytyčil obstarání financí pro stavbu nového moderního stánku Thalie. Neboť se peníze pro tento účel scházely velmi pomalu, rozhodl se v polovině dvacátých let spolek ochotníků prozatím přistoupit alespoň k modernizaci stávajícího divadla, provedené podle plánů Oldřicha Kerharta.
Stavební práce, svěřené staviteli Noháčkovi, započaly v předdvoří zámku v květnu 1941. Divadlo bylo otevřeno ochotnickým představením „Našich furiantů“ na konci dubna 1942.
V roce 1987 byla budova pro svůj havarijní stav uzavřena. V roce 1994 získalo severovýchodní část podhradí do vlastnictví město, které v prosinci roku 2000 rekonstrukci severního křídla podhradí s divadelním sálem konečně po mnohaletých peripetiích přivedlo k úspěšnému konci.
lidé
Patřil k nejproduktivnějším českým architektům dvacátých a třicátých let 20. století. Projekční kancelář, kterou vedl společně s Jaroslavem Böhmem /Freiwald & Böhm/ navrhla mezi světovými válkami množství rodinných domů i jejich kolonií, desítky nájemních obecních domů, finančních ústavů i několik sborů čs. církve husitské v územním záběru od Duchcova až po Slovensko, Podkarpatskou Rus (Užhorod a Chust). V kontextu Freiwaldova místy kvalitativně kolísavého díla jsou vysoce hodnoceny zejména tři divadelní budovy: v Hronově (1930), v Chrudimi (1934) a v Kolíně (1939).
http://www.mestohronov.cz/osobnosti-mesta/clanek/ing-arch-jindrich-freiwald
Více divadelčes. architekt, žák Kotěrův. Projektant četných regulačních plánů (Ml. Boleslav, Poděbrady, lázně Brestovičky a V rujacké banje v Jugoslavii). Navrhl zejm. lázeň. budovy v Poděbradech, dům Umělecké Besedy v Praze III., krajský soud v Ml. Boleslavi, úřední budovy v Sušici, spořitelny v Mnich. Hradišti, Bakově a Holicích, záložny v Z. Brodě, N. Pace, Mnich. Hradišti atd., vodárny v Týništi, Poděbradech, Jaroměři, Bělé p. B., Benátkách a Kolíně, školní budovy v Mnich. Hradišti a Poděbradech.
Zdroj:
Více divadelŽák Jana Kotěry. Účastník několika veřejných soutěží a stavitel mnoha obytných budov v Praze.
In: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 415 , Praha 2004.
Více divadel
Byl český architekt a filmař, který se coby architekt věnoval především urbanistice. V letech 1924-39 byl pracovníkem Státní regulační komise, posléze Plánovací komise hlavního města Prahy. V roce 1927 začal na přání Miloše Havla projektovat areál na Barrandově a téhož roku začal realizovat barrandovskou vyhlídkovou terasu s kavárnou arestaurací Terasy (1927-31). V letech 1931-33 přišlo jeho největší dílo –filmové ateliéry na Barrandově, za něž byl roku 1937 oceněn Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži.
Zdroj:
Slovenský architekt, nejprve byli jeho práce ovlivněné historismem, později se přeorientoval na modernější formy architektonického projevu.
Více divadelhistorie
Tradice divadelního života ve městě sahá už do první poloviny 19. století, kdy ve městě hostovaly kočovné divadelní společnosti. Spolek divadelních ochotníků v Poděbradech byl z iniciativy Václava Hráského založen v roce 1861. Tehdejší purkmistr Hráský také vyjednal s baronem Sinou, že ochotníci mohli pro svá představení - první hra byla sehrána o posvícení - využívat prostory bývalé kaple na poděbradském zámku. Vedle ochotnického spolku Jiří vystupovala v zámecké kapli i mládež, sdružená pod hlavičkou spolku „Studující Poděbradska“. V letech 1879-1883 ochotníci z obou spolků hráli v sále hostince „U zeleného stromu“. Na počátku osmdesátých let z města odešla dragounská posádka a obec se rozhodla poskytnout část opuštěných kasáren s přilehlým pozemkem ochotnickému spolku k výstavbě stálého divadla. Prvotní budova, na jejíž stavbu město věnovalo materiál z bouraných částí kasáren, představovala přízemní nárožní stavení se stupňovitými štíty, tříosé průčelí divadla, obrácené do dnešní Divadelní ulice, bylo členěno lizénami a pravidelnými plastickými rámy. Zprvu prostý vnitřní sál byl roku 1886 rozšířen o osm lóží, jeho strop ozdobily symbolické malované postavy se jmény českých dramatiků a nová opona předváděla panovnický pár krále Jiřího z Poděbrad s manželkou Kunhutou na pozadí obrazu zdejšího zámku s řekou Labem. Autorem celé výzdoby byl pražský malíř Gustav Kubeš (otec herečky Hany Kvapilové). V roce 1890 byly při další úpravě sálu vyměněny podpěrné sloupy v hledišti za nové litinové. V prvním roce nového století došlo i k rozšíření zákulisí divadla, včetně hereckých šaten, skladiště kulis a dalších provozních prostor. Nebývalý rozkvět divadelního života přineslo založení poděbradských lázní v roce 1908. Divadelní představení, ale také koncerty nebo různé akademie se staly vítaným a rozptýlením lázeňských návštěvníků. Vedle programově vytížené budovy Jiříkova divadla si tak ochotnické spolky občas propůjčovaly také sál v budově Občanské záložny nebo se vracely na provizorní jeviště v sálech poděbradských hostinců. S postupem let se ukazovalo, že kamenná budova Jiříkova divadla přestává bohaté divadelní činnosti a kulturnímu životu ve městě vyhovovat nejen provozně: hlediště bylo nevětratelné, jeviště příliš malé a těsné, ale i svým nedůstojným vzhledem. V roce 1920 byl proto založen Sbor pro postavení Jiříkova divadla, který si za cíl vytyčil obstarání financí pro stavbu nového moderního stánku Thalie. Neboť se peníze pro tento účel scházely velmi pomalu, rozhodl se v polovině dvacátých let spolek ochotníků prozatím přistoupit alespoň k modernizaci stávajícího divadla, provedené podle plánů Oldřicha Kerharta. Za spolkové finance, kombinované s půjčkou od místních peněžních ústavů (celkové náklady představovaly sumu 123.509 korun), bylo v objektu vyměněno elektrické vedení, hlediště divadla bylo nově vymalováno a vybaveno novými sedadly, úpravy se dočkaly i balkon a lóže, jeviště prošlo rekonstrukcí a byla na něj pořízena také nová opona. Idea na novostavbu moderního divadla byla znovu horečně diskutována od počátku třicátých let, vedle parcely po bývalé dívčí školy se objevily i další varianty umístění nového divadla, např. jeho zanoření hlouběji do lázeňského parku nebo zbudování v lokalitě starého pivovaru. Pozvolné přípravy nabraly rychlejší spád po živelném neštěstí - požáru, který Jiříkovo divadlo zachvátil nad ránem dne 22. února 1937 a budovu, přes zásah početných hasičů, zcela zničil. V této situaci do příprav stavby nového divadla vstoupilo město, jež spolku ochotníků a Sboru pro postavení divadla vyjednalo u záložen a městské spořitelny výhodné půjčky, které umožnily rychle přistoupit k jednání o vlastním projektu zamýšlené novostavby. Již v roce 1937 dodal náčrtek projektu zamýšleného divadla poděbradský architekt Jaroslav Hlaváč. Ochotnický spolek společně s městem se však autora projektu rozhodly vybrat standardní cestou ve veřejné soutěži, probíhající od zimy až do srpna 1939. K posouzení došly tři desítky z většiny moderně zpracovaných projektů, stylově oscilujících mezi purismem a moderním monumentalizujícím klasicismem. Soutěžící projektanti - mezi nimiž byli např. Emanuel Hruška, Max Urban (jejich společný projekt byl ohodnocen 3. cenou), Milan Babuška, František Janda či Vilém Kvasnička & Jan Mayer - řešili variantně zejména půdorysnou kompozici hledištní partii (většinou s nápadně vysokým množstvím loží). První a druhá cena byly sloučeny a porota jimi podělila práce dvou autorských týmů: Jindřicha Freiwalda & Jaroslava Böhma a Vojtěcha Kerharta s Vojtěchem Šemborem. Autory k realizaci vybraného projektu - potvrzeného rozhodnutím orgánů obce z 29. ledna 1940 - se nakonec, přes mírné váhání obecních zastupitelů, stali architekti Freiwald & Böhm, jedna z nejproduktivnějších českých stavebních firem dvacátých a třicátých let (za uměleckou stránku projektů byl - jak je známo -zodpovědný Freiwald, zatímco jeho firemní společník se staral o ekonomický provoz firmy), která po roce 1918 navrhla nejen množství rodinných i nájemních domů, finančních ústavů, sborů čs. církve husitské od Duchcova až po Slovensko a Užhorod na Podkarpatské Rusi, ale měla zkušenosti i s realizacemi moderních divadel v Hronově, Chrudimi a v Kolíně. Ve svém vítězném projektu odvodily směrem k jevišti se rozbíhající hmotu budovy od tvaru nepravidelné parcely, hlediště s šesticí bočních lóží tím dostalo nezvyklou, ale v konečném důsledku efektní podobu ke scéně se rozevírajícího lichoběžníka. Vítězství kanceláře Freiwald & Böhm bylo však již pouze symbolické, neboť definitivní konec reálných nadějí na brzké zahájení stavby učinilo již předtím zahájení německé okupace; ve válečných protektorátních časech pak byly veškeré civilní stavby zakázány. V roce 1942 spolek poděbradských ochotníků neblahou situaci vyřešil tím, že se s novým majitelem zámku - lázeňskou společností, dohodl na úpravě části traktu budov prvního zámeckého nádvoří, využívaných dosud jako garáže a skladiště, na divadlo „Na kovárně“. Vypracováním nesnadného projektu - divadelní sál musel být vsazen do proporčně pro účely hlediště nevhodné prostory, památková ochrana neumožnila zřízení zvýšeného provaziště nad jevištěm - byl pověřen opět Jindřich Freiwald. Stavební práce, svěřené staviteli Noháčkovi, započaly v předdvoří zámku v květnu 1941. Divadlo bylo otevřeno ochotnickým představením „Našich furiantů“ na konci dubna 1942. Hlediště s kapacitou 315 sedadel v přízemí a další stovkou sedadel na strmé galerii mělo tvar protáhlého obdélníku (6 x 13 m). Mezi další negativa interiérového řešení divadla, vynucená vnějšími okolnostmi, patřily nevyhovující prostorové parametry jeviště i stísněnost přístupových chodeb a celého komunikačního systému. Jindřich Freiwald (který se nedožil ani závěru války, když v roce 1945 hrdinně padl v posledních dnech Pražského povstání) se nepodepsal ani na lacině historizujících doplňcích interiéru (vitráže, kovářské prvky) ve stylu pokleslého „svérázu“, jejichž autorství lze patrně připsat - jak uvádí Jiří Hilmera - spíše na vrub staviteli Nožičkovi.
Prostory divadla Na kovárně potom, přes menší úpravy, využívali poděbradští divadelníci až do roku 1987, kdy byla budova pro svůj havarijní stav uzavřena (havarijní stav střechy byl Městským národním výborem konstatován už v roce 1984). Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, který měl tehdy zámek ve správě, zahájil rekonstrukci střechy v květnu 1987. V roce 1994 získalo severovýchodní část podhradí do vlastnictví město, které v prosinci roku 2000 rekonstrukci severního křídla podhradí s divadelním sálem konečně po mnohaletých peripetiích přivedlo k úspěšnému konci. V roce 2002 dostal dnešní podobu také hradní příkop s novým vstupem do divadla.
Popis současného stavu:
Divadlo je umístěno do severního traktu podhradí oddělujícího Palackého ulici při jejím ústí na hlavní náměstí s pomníkem krále Jiřího z Poděbrad od prvního zámeckého nádvoří. Trakt podhradí tvoří podélná mansardovou střechou krytá zděná budova. Ze strany zámeckého příkopu je budova jednopatrová, plochu parteru odděluje od patra římsa s půlkruhovým profilem. Ze střechy vybíhá řada barokních vikýřů s profilovanými ostěními a trojúhelnými frontony. Hlavní vstup do divadla, označený moderním poutačem, je situován zhruba doprostřed traktu do levé osy sdruženého, plastickou rustikou s klenákem orámovaného portálu.
Interiér:
Ze zámeckého nádvoří jsou divadelní prostory přístupné trojicí půlkruhově zaklenutých vstupů, prokrojených předsazenému, kamennými deskami obloženému portálu. Směrem od portálu je ubíhající nádvorní fasáda otevřena pravidelnými obdélnými okny s plastickými šambránami. Za vstupní zádveří s dvojicí válcových sloupů je situován horní vestibul, z něhož po pravé straně ústí chodba vedoucí ke vstupu do hlediště. Střední částí vestibulu prochází centrální schodiště divadla, spojující horní vestibul se spodním vestibulem, přístupným z o patro nižší hladiny hradního příkopu. Směrem vzhůru vedoucí rameno schodiště vede návštěvníka k balkonu a k technickým místnostem v podkroví budovy. Do spodního vestibulu, obdélné prostory s kamennými obklady stěn a moderním mobiliářem, se zákoutím pokladny a s divadelními šatnami, dnes míří hlavní vchod do divadla.
Hlediště divadla Na Kovárně, rozložené na půdorysu protáhlého obdélníku, má zvedající se podlahu se stupni. Komunikační koridor vedoucí z vestibulu po pravé straně divadelního sálu, se do hlediště otevírá čtyřmi pravoúhlými oblouky. Levá stěna sálu je pročleněna pouze hrotitě zakončenou nikou se ženskou sochařskou bustou a dvěma obdélnými okny s hlubokou vnitřní špaletou a zaslepujícími dřevěnými okenicemi. Hlediště osvětluje sestava svítidel na ocelové konstrukci, připevněné na stropě; stěny sálu jsou pojednány modře, strop a vpadlé rámce jsou bílé. Nad poslední řadou sedadel je pět vyvýšených a příčkami navzájem oddělených loží. Nad lóžemi se zvedá balkon s konkávně dvakrát zalomeným půdorysem střední částí a s dřevěnou poprsní. Jevišťový portál je pravoúhlý, orámovaný zřasenou drapérií. Jeviště má celkový rozměr 7,63 x 8 m (s hracím prostorem 5,13 x 6,6 m). Pod forbínou je zázemí pro orchestr. Hlediště má kapacitu 189 míst, v postranních ložích 20 sedadel (resp. 12 a 2 místa pro paraplegiky v lóži č. 2). Na balkonu je 14 sedadel.
Literatura:
- B. Bouček - J. Hrdlička, Letopisy ochotnického divadla od roku 1861 až do roku 1879. Poděbrady 1879.
- Nový průvodce městem Lázně Poděbrady a okolím, Lázně Poděbrady 1934, s. 72.
- Jiříkovo divadlo v Poděbradech zničené požárem, Poděbradské noviny XXIII, 1937, č. 9 (26.2.), s. 1.
- Leopold Bašta, K požáru Jiříkova divadla, Poděbradské noviny XXIII, 1937, č. 10 (5.3.), s. 1-2.
- Milan Zadina, K historii shořelého Jiříkova divadla, Lázně Poděbrady XIV, 1937, č. 3 (1.3.), s. 2-4.
- Architektura I, 1939 (Příloha k číslu ze dne 24.8.).
- Milan Zadina, Nové divadlo v Poděbradech, Lázně Poděbrady XVII, 1940, č. 2 (2.3.), s. 1-3. - (značka J.R.), V zámku „Na kovárně“, Lázně Poděbrady XVIII, 1941, č. 5 (18.5.), s. 6.
- Od kovadliny k lázeňskému jevišti, Lázně Poděbrady XIX, 1942, č. 5 (1.5.), s. 4-5.
- Alfréd Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. Divadla. Praha 1949, s. ?.
- Jana Hrabětová, Poděbrady: průvodce po přírodních a historických zajímavostech města a okolí, po muzeích a místech, vztahujících se k významným osobnostem. Poděbrady 1999, s. 20, 28-29.
- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 121-122, 137-139. -+- Poděbradské noviny 1-2/2001, leden (nestr.).
- Eva Šmilauerová, Poděbrady v proměnách staletí. Díl 2 (1850-1948). Praha 2005, s. 81-85, 163-164.
Tágy: divadelní sál
Autor: Pavel Panoch
Pavel Panoch:
Městské divadlo Josefa Kajetána Tyla, Divadlo Karla Pippicha, Tylovo divadlo Lomnice nad Popelkou , Hálkovo městské divadlo Nymburk, Městské divadlo Dr. Josefa Čížka Náchod, Východočeské divadlo Pardubice, Divadlo Fráni Šrámka Písek, Kolárovo divadlo, Tylův dům v Poličce, Divadlo Aloise Jiráska, Jiráskovo divadlo Hronov, Městské divadlo v Broumově, Divadlo J. K. Tyla, Dusíkovo divadlo Čáslav, Hankův dům, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Divišovo divadlo, Pardubice, soutěž na projekt operního a baletního divadla, 1961–1962, Biograf Český ráj, Kulturní dům města Soběslavi, Divadlo Na Kovárně, Divadlo A. V. ŠemberyDodatečné informace
Žádné informace nebyly zatím vloženy
přidej data