Záhy po založení Československé republiky vyvstala v Praze, Olomouci a Ostravě aktuální potřeba vybudovat nové divadelní budovy, na jejichž podobu byly vzápětí vypsány architektonické soutěže. Očekávání a doporučení odborných kruhů a výsledný průběh soutěže bývají často v rozporu. V tomto ohledu je značně ilustrativní i soutěž na nové české divadlo v Praze z roku 1922 i vzhledem ke skutečnosti, že na základě soutěžních výsledků nedošlo k žádné realizaci.

Společnost architektů na své členské schůzi stanovila priority, kterých se měla držet ideová soutěž. Předpokládaná lokalita novostavby se měla nacházet v pravobřežní části Prahy, ale konkrétní situování už ponechali na svobodné volbě zúčastněných architektů. Pro urbanistickou koncepci měla být určující pouze velikost samotného divadla a přilehlých budov, nikoliv jeho budoucí repertoárové zaměření. Podle ideálních představ, formulovaných Společností architektů, měla teprve na řádnou ideovou soutěž navázat další veřejná soutěž na samotnou budovu divadla, která měla být na základě zkušeností nabytých v první soutěži vybavena precizně formulovanými podmínkami. Vypsaná soutěž ale nakonec v programu sloučila obě fáze do jediné.

Soutěž vypsalo na jaře 1922 Ministerstvo veřejných prací na popud ministra školství a národní osvěty. Jejím cílem bylo nalézt vhodné místo pro stavbu nového českého divadla a zároveň získat vodítko k jeho projektu. Případná stavba měla být financována z rozpočtových úspor Ministerstva průmyslu, obchodu a živností nebo Ministerstva pro zahraniční obchod, která obě řídil ministr Ladislav Novák. Z provozního hlediska se měla nová scéna stát doplňující divadelní platformou vůči Národnímu divadlu. Požadavek zněl na velké divadlo s kapacitou hlediště 2500 diváků. Geografické ohraničení rámce pro vytipování potencionálního stavebního pozemku bylo vymezeno Myslíkovou ulicí, Karlovým náměstím, Dnešním Národním muzeem, nádražími Wilsonovým a Denisovým (Těšnov) a samozřejmě řečištěm Vltavy. Záměr byl navíc podmíněn požadavkem, aby šlo o nezastavěnou plochu, a tím se předešlo nutnosti vykupovat stávající objekty. Tím se však – jak uvidíme – projektanti příliš neřídili. Zároveň neměla parcela kolidovat s frekventovanou dopravní tepnou.

V porotě soutěže zasedli architekti Antonín Ausobský, Bohumil Hübschmann, Jan Kotěra a Josef Sakař, dále historik umění Václav Vilém Štech, správní ředitel Národního divadla Jaroslav Šafařovič, znalec divadelní techniky Karel Skopec a zástupci magistrátu František Havlíček a Eustach Mölzer. Celkem se do architektonického klání přihlásilo 32 projektů, z nichž však porota vyřadila celých 15 už v prvním kole.

Porota následně neudělila žádnou cenu v posloupném pořadí, ale rozdělila odměny rovným dílem mezi pětici architektů – Otakara Novotného, Viléma Kvasničku, Josefa Štěpánka, Pavla Janáka a dvojici Eduard Hnilička a Jiří Kroha. Další čtyři návrhy byly doporučeny k zakoupení. Do užšího výběru tak postoupili kromě odměněných Josef Hraba nebo Karel Polívka společně s Václavem J. Prokopem, soutěže se zúčastnil Josef Chochol nebo Bedřich Feuerstein s Bohumilem Slámou, kteří v téže době realizovali krematorium v Nymburku.

Jednotlivé soutěžní projekty řešily umístění novostavby do následujících lokalit: namísto kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, v prostoru tehdejšího Finančního ředitelství i s variantou zbourání historických budov při bývalém Hybernském klášteře, do Vrchlického sadů, v předmostí Štefánikova či Hlávkova mostu, v sousedství Národního divadla (kde se dnes nachází Laterna magika), namísto komplexu školních budov proti Národnímu shromáždění (dnešnímu Rudolfinu) nebo na Mariánské náměstí na příští staveniště městské knihovny. Jeden návrh se zabýval umístěním divadla na samou hranici stanovenou v podmínkách – na půdu Slovanského ostrova.

Porota ocenila především projekty zabývající se urbanisticky neutěšeným prostorem Náměstí republiky, k němuž se ovšem ve svých návrzích přikláněla největší část soutěžících, protože – jak uvádí časopis Stavba „podlehla sugesci předběžných anket“. Jako jedna z alternativ pro dané prostranství se jevilo vybourání rozsáhlého komplexu kasáren Jiřího z Poděbrad a vsazení divadla na takto uvolněné místo. Pavel Janák ve svém variantním návrhu orientoval novostavbu diagonálně hlavním průčelím směrem k dominantě Prašné brány. Obdobné situování, ale více respektující průběh Revoluční třídy uplatnila i autorská trojice Ladislav Machoň, Alois Kubíček a Karel Pecánek, dále Vilém Kvasnička nebo Jiří Kroha s Eduardem Hniličkou. Druhou alternativou umístění divadla bylo využití místa Hybernského kláštera s celnicí. Vlastislav Hofman s Josefem Barkem radikálně odstranili historické objekty při bývalém klášteře hybernů a divadlo vsadili do nově získaného prostoru shodně s orientací sousedního kostela. Analogické urbanistické schéma představili i Bedřich Feuerstein s Bohumilem Slámou nebo Otakar Novotný se svým projektem nejasně pojmenovaným „Č. O.“, rovněž směřující hlavní fasádou k protilehlému Obecního domu. Podstatně radikálnější řešení vyjádřil Josef Hraba plošným vybouráním celého komplexu u Hybernů a vsazením divadla směřujícím diagonálně přes získaný pozemek hlavní frontou ke Královské cestě, k Prašné bráně.

U všech zmiňovaných návrhů se různí míra zapojení divadla do celkové prostorové koncepce náměstí. Divadlo jako solitérní objekt bez přímého napojení na přilehlé domy pojímá návrh Josefa Hraby. Téměř bez vazeb na okolní prostředí figuruje i monumentální hmota stavby od Feuersteina a Slámy, jejichž návrh se pouze napojuje na sousední objekt, aniž by dále rozvíjel kompozici vzniklého náměstí. Projekt O. Novotného vymezuje prostor náměstí při jeho východní straně –δδ– kolonádou, která obepíná divadelní budovu a plynule pokračuje i do linie náměstí, kde je proťata branou.

Jako další alternativní pozemek se jevilo Pavlu Janákovi či Josefu Chocholovi mírně periferní území ve Vrchlického sadech, čili v prostoru pod Wilsonovým nádražím. Oba architekti zvolili polohu tak, aby zde vznikl pohledový protipól německého divadla. Porota nebyla ale dané lokalitě příliš nakloněna kvůli budoucímu vývoji dopravního uzlu a jeho přilehlého okolí a také z důvodu klesajícího terénu vzhledem k úrovni dominující nádražní budovy, do nějž by divadlo bylo nedůstojně osazeno, čímž by byla snížena jeho representační hodnota.

Už v době, kdy ještě stály na Národní třídě tzv. Chourovy (nebo také Kaurovy) domy byla pro některé architekty atraktivní jejich poloha přiléhající k Národnímu divadlu.

Autorské trio Ladislav Machoň, Alois Kubíček a Karel Pecánek vložili v jedné ze svých projektových variant mezi Národní divadlo a viršilský klášter stavbu, přístupnou z Národní třídy. Její hmota v zákresu do fotografie působí subtilním dojmem, přesto vyplňuje téměř celý prostor a výrazně se přibližuje i k Národnímu divadlu. Tím zde bylo dodrženo uzavření jeho boční fronty, kterou také Josef Zítek původně nekoncipoval pro dálkové pohledy. Dvě alternativní řešení přinesla trojice tvůrců Jaroslav Stránský, Josef Šlégl a Karel Polívka, kteří se domnívali, že je naopak zapotřebí uvolnit hmotu Národního divadla. Na základě tohoto ideového východiska pro ně nebylo problematické pokračovat v demolici dalších objektů směrem k voršilskému klášteru a dvěma způsoby sem umístit novou divadelní budovu. Porota ovšem k této lokalitě zaujala negativní stanovisko, když jako jedinou výhodu daného řešení připustila společné technické zázemí pro obě scény. Z dopravního hlediska se jí nová veřejná budova zdála jako přílišná zátěž a navíc by samotná stavba vstupovala do nevýhodné soutěže se sousedním Národním divadlem.

Architekti Adolf Liebscher a Míla Babánek ve společném projektu zvolili jako potenciální staveniště prostor při Mánesově mostě, kde se stále nachází budova Uměleckoprůmyslové školy. Pro svůj koncept měli jasné stanovisko, že by zde divadlo optimálně doplnilo soubor stávajících veřejných budov. Zrušení školy bylo možno navrhovat i proto, že v této době právě UMPRUM usilovala o přesídlení do jiné lokality.

Neméně zajímavým aspektem celé soutěže je kromě urbanistických hledisek také slohové pojetí, které autoři zvolili pro monumentální veřejnou stavbu kulturního účelu na půdě hlavního města Československa. Přestože soutěž autoři pojímali prioritně jako regulační problém a k otázce vnitřních dispozic nebo stylu se v průvodních zprávách, až na výjimky, např. některé teze Jiřího Krohy v jeho textu k projektu „Bůžek“, nevyjadřovali, představuje soubor návrhů do jisté míry reprezentativní vzorek dobového hledání architektonického výrazu.

Ojedinělé řešení představil Pavel Janák. Jeho dekorativnímu projektu jednoznačně dominovala převýšená kopule nad střední hmotou – tento nezvyklý prvek má dlouhou genezi v celé sérii studií, která je průběžně zaznamenána v Janákových denících z období první světové války. Projekt Jiřího Krohy a Eduarda Hniličky, dosti umírněný v dynamice hmoty i tvarovém členění v porovnání s Krohovým soutěžním návrhem na Hanácké divadlo v Olomouci z roku 1920,  dospívá do jistého stupně zklidnění dramatických tvarů, jež ve výrazně plastických, ortogonálních strukturách naznačují budoucí Krohův stylový posun, k němuž dospěl ve 20. letech především v realizacích v Mladé Boleslavi a okolí.

Do výrazně historizujícího hávu oblékla divadlo trojice Machoň, Kubíček, Pecánek, když na Náměstí republiky i na Národní třídě uplatnili monumentalizující motivy jako je rustika či sloupová kolonáda v prvním patře průčelí. Ani Otakar Novotný se ve svém návrhu zcela nevymanil z historických předobrazů, které se mohutně uplatňují v podobě klasicizujících či antikizujících prvků jako jsou opět hojně užité kolonády či trojúhelné štíty. Z odlišných zdrojů čerpal Vlastislav Hofman ve spolupráci s Josefem Barkem, když tvarosloví doznívajícího kubismu obohatili o nápadné gotizující momenty předsazené arkády s hrotitými oblouky. V kontextu soutěže zvolili zcela ojedinělý puristický projev architekti Feuerstein a Sláma, obdobně jako u svého dalšího projektu, už zmiňované krematorium v Nymburce.

Archivní prameny:

- Národní technické muzeum, AAS, Fond 85-Janák

Literatura:

- Liebscher, Adolf & Babánek, Míla: Ideová soutěž na umístění a náčrtky nového českého divadla v Praze; Stavba I, 1922, s. 214-217.

- Soutěž na umístění nového českého divadla; Stavba I, 1922, s. 217n.

- Výpis ze zprávy o jednání poroty v soutěži návrhů nového českého divadla v Praze; Architektonický obzor XXI, 1922, s. 249-266.

- Ke stavbě státního divadla v Praze; Styl III (VIII), 1922-1923, s. 19. a 89.

- Hofman, Vlastislav & Barek, Josef, Pražský půdorys města; Styl III (VIII), 1922-1923, s. 127, 138.

- Kubíček, Alois: Nové divadlo, Styl III (VIII), 1922-1923, s. 132-134.

- Ideová soutěž na umístění a náčrtky Nového českého divadla v Praze; Styl III (VIII), 1922-1923,  s. 134-140, vyobrazení s. 118-128.

- K soutěži ideových návrhů nového českého divadla; Styl III (VIII), 1922-1923, s. 168.

- Štěpánek, Josef: Ze soutěže na umístění nového českého divadla v Praze, Stavitel IV, 1922-1923, s. 47.

- Kopecký, Václav: Ze soutěže na umístění nového českého divadla v Praze; Stavitel IV, 1922-1923, s. 48.

- Fuchs, Bohuslav: Ze soutěže na umístění nového českého divadla v Praze, Stavitel IV, 1922-1923, s. 49.

- Bolech, Vladimír & Fuchs, Josef: Ze soutěže na umístění nového českého divadla v Praze, Stavitel IV, 1922-1923, s. 50.

- Baumgartl, Vladimír: Ze soutěže na umístění nového českého divadla v Praze: Stavitel IV, 1922-1923, s. 51.

- Feuerstein, Bedřich & Sláma, Bohumil; Soutěžný návrh na nové divadlo v Praze, Stavba II, 1923, s. 3, 5, 6. (jen vyobrazení).

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 101-104.

- Švácha, Rostislav: Střetnutí s mladou generací. Technika, urbanismus, pomníky, mosty, in: Nešlehová, Mahulena (ed.): Vlastislav Hofman; Praha 2004, s. 348-349.

- Platzer, Monika: Poznámky k ranému architektonickému dílu Jiřího Krohy z let 1911-1923, in: Macharáčková, Marcela (ed.), Jiří Kroha (1893-1974). Architekt. Malíř. Designér. Teoretik v proměnách umění 20. století; Brno 2007, s. 8-31.

Tágy: architektonická soutěž, Kubismus, První republika, Purismus

Autor: Vendula Hnídková