enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Studio Ypsilon

alias Divadlo Olympic
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1923 | projekt
Budovu projektoval od r. 1923 v několika variantách přední reprezentant pražského funkcionalismu Jaromír Krejcar, přičemž kinu v suterénu dal příznačnou podobu reformního prostoru s amfiteatrálním hledištěm na klínovém půdorysu.
(zobrazit)1926 | stavba
Když se roku 1926 zahájená stavba chýlila ke konci, pověřil majitel úpravou kinosálu architekta Paula Sydowa.
(zobrazit)25.12.1927 | Otevření

(zobrazit)1996 | rekonstrukce

lidé

Jan Fišer |architekt
Jaromír Krejcar |architekt
(zobrazit)Paul Sydow |architekt

Sydow, Paul (životní data neznámá). Německy mluvící pražský architekt. Autor úpravy kinosálu v Krejcarově paláci Olympic (dnešní studio Ypsilon), interiéru Divadla v Dlouhé a několika restaurací a barů. 

Více divadel

historie

1. Bio Olympic

Palác – přesněji obchodní a kancelářský dům – Olympic ve Spálené ulici navrhl architekt Jaroslav Krejcar (1895–1949). Plány nástavby a dostavby staršího domu si v roce 1923 objednala jeho majitelka Marie Rohlíková. Projekt se v několika fázích měnil a rozšiřoval a v roce 1925 už je v plánu namísto dostavby rozsáhlá novostavba s železobetonovým skeletem. Krejcarovu perspektivní kresbu budovy z jara 1926 považuje Rostislav Švácha za jeden z nejoriginálnějších projevů české architektonické avantgardy; stavba sama sice nedosáhla jejích poetických kvalit, přesto se stala jednou z prvních funkcionalistických budov u nás.

V původní verzi projektu Krejcar navrhl do suterénu patrový, shora osvětlený taneční sál s otáčivou divadelní scénou. V další variantě plánů se zde objevil pozoruhodný kinosál v podobě „reformního prostoru s amfiteatrálním hledištěm na klínovém půdorysu“ (Jiří Hilmera).

Zřejmě už v počátcích stavby v roce 1926 však objednavatelka pověřila úpravou plánů kinosálu architekta Paula Sydowa. O tom toho mnoho nevíme; v Praze měl tehdy za sebou několik úprav interiérů a jeho hlavní zdejší realizace, přestavba domu čp. 727 se sálem dnešního divadla v Dlouhé ulici, ho teprve čekala.

J. Hilmera charakterizoval změnu projektu jako přímý konflikt mezi moderním a tradicionalistickým pojetím prostoru. „Nejsme si zcela jisti, zda už Krejcar nenarušil v průběhu postupného plánování původní koncepci jednotného prostoru přidáním balkónů. […]. Sydow sice nechal základní tvar parteru na klínovém půdorysu, ale obklopil ho nesmyslným systémem lóží a bočních sedadel na místech s krajně problematickým výhledem. Čisté formy Krejcarova projektu přebily barokizující linie lóžových a balkónových parapetů na půdorysu, připomínajícím tvar houslové desky.“

Sydowova úprava kinosálu byla zapracována už do poslední verze Krejcarových plánů z roku 1927, na kterých křivky balkónu a lóží překrývají původní, v půdorysu výrazně umírněnější řešení. V časopise Stavba se k Sydowově vstupu do projektu kriticky vyjádřil architekt Jan E. Koula: „Tentokráte použil p. Sydow odpadkového německého expresionismu, od berlínského panstva právě odloženého. Dík použitým, umělecky procítěným a pokrouceným formám z 500 míst, pro něž bylo kino Olympic určeno, asi 50 míst odpadlo a asi 50 se jich úplně znehodnotilo. Šatna kina, sama o sobě nevelká, byla z dekorativních důvodů zmenšena ještě tak, že se stala téměř nepoužívatelnou. Sloupy v baru v souterrainu byly zesíleny mohutným dřevěným obkladem, aby bylo více „intimity“ a méně místa. To vše a ještě řada jiných věcí, právě tak nepochopitelných, snad jen proto, aby se mohl zaplatit téměř milion korun za kýč, kdežto hodnotné, účelné a moderní řešení by bylo stálo snad jen 300.000 Kč!“ Kritika končí univerzálním nadčasovým konstatováním: „Přes to, že máme u nás již moderní architektury, nemáme ještě dosud moderních a snad ani ne kulturně vyspělých stavebníků.“

Kino, po provedených změnách nakonec pro 450 návštěvníků, bylo otevřeno na konci prosince 1927 (25., jinde uváděno až 27. 12.). Původní řešení uličního parteru bylo jiné než dnes; vchod do kina vedl přes prostor dnešní kavárny – „veřejný automat“. Stavba paláce byla rozsáhlejší, než bylo povoleno, takže celý dům byl po průtazích zkolaudován – se zpětnou platností k r. 1927 – až v roce 1929.

Krejcar své představy o moderním hledišti zrealizoval později (1927) v podobně reformním kině v paláci Jednoty československých soukromých úředníků na Vinohradech (dnešní klub Retro ve Francouzské ulici).

Po roce 1945 byl v kině Olympic umístěn seminář archivních filmů (?), během dalších let bylo zařazeno do sítě kin pro náročného diváka.

Od poloviny padesátých let byl v kině zaveden nepřetržitý program. S ohledem na provozní požadavky netypického provozu bylo v roce 1956 nutné upravit vchod do kina a jeho okolí. Zrušen byl krám po levé straně pasáže a dvě sousední místnosti mezi krámem a podestou schodiště a na jejich místě vznikla čekárna, pokladna, kancelář a vrátnice. Úpravy pro Československý státní film navrhlo Projekční středisko při Obvodním stavebním podniku v Praze 1. Nové prostory byly uvedeny do provozu v červnu 1957.

V roce 1968 (některé zdroje mluví už o roce 1958, ale pozdější datum je pravděpodobnější) bylo kino uzavřeno a nadále mělo být využíváno jako předváděcí síň pro neveřejné projekce a vnitřní potřeby Ústřední půjčovny filmů. S tímto cílem proběhla rekonstrukce elektroinstalace a Josef Vlach z podniku Propagace vyprojektoval nutné úpravy, realizované v následujícím roce – provozní místnosti na zadním balkónu byly rozbourány, podlaha snížena na úroveň balkónu a byla vybudována nová promítací a magnetofonová kabina. Promítací zařízení navrhli arch. K. Fišer a ing. Smrž z podniku Kinotechnika.

V roce 1975 proběhla úprava interiéru pasáže a vstupní haly, kterou prostřednictvím Architektonické služby projektoval Josef Soukup. Stejné prostory byly znovu upravovány v roce 1984 (Architektonická služba, ing. arch. Lexa). Podle R. Šváchy přestavba v l. 1984–1985 zavedla do vestibulu v přízemí dvě pasáže místo jediné.

Ve stejném roce byla také dokončena adaptace malého divadelního sálu v suterénu, upravovaného pro stálý provoz Studia Ypsilon.

 

2. Divadlo v malém sále: klub Olympic – Ateliér – Ypsilon

Na původních plánech budovy není žádný divadelní sál zachycen – v jeho dnešním umístění pod předním traktem budovy byl umístěn „vinný restaurant“ (kabaretní vinárna) s pódiem pro hudbu. Od začátku 60. let zde fungoval divadelní a hudební klub. Pro divadelní účely byl sál podle arch. Fišera, který projektoval rekonstrukci v 90. letech, přebudován v roce 1968, v dostupné dokumentaci se to však nepodařilo ověřit. Je také možné, že do podoby komorního sálu s elevací byl prostor upraven až na začátku 80. let.

Působilo zde nejprve divadlo Mlok (Mládí okolo kultury) Miloslava Šimka; jeho první představení se odehrálo v listopadu 1960. Snad od roku 1962 a přinejmenším do roku 1966 tady fungoval divadelní klub Olympic (v roce 1966 údajně přesunutý do loutkového divadla Sluníčko v Dětském domě).

Od začátku 70. let našlo v sále působiště divadlo Ateliér, o kterém se mi nepodařilo najít žádné informace; v průběhu 70. let jeho popularita zřejmě klesala a sál spíše než pro něj fungoval jako staggiona pro několik střídajících se souborů. V rámci zastřešujícího Státního divadelního studia (SDS) byl k divadlu Ateliér v roce 1978 administrativně připojen soubor Studia Ypsilon; SDS bylo ovšem už v roce 1980 zrušeno a Ypsilonka byla na dalších deset let přičleněna k Divadlu Jiřího Wolkra.

Původně liberecký soubor, ve svém původním působišti od roku 1968 součást loutkového Naivního divadla, se v roce 1978 přesunul – ne úplně z vlastní vůle – natrvalo do Prahy. Na různých menších jevištích zde samozřejmě hostoval už dlouho předtím. Slíbený sál ve Spálené ulici bylo však brzy po jeho příchodu do Prahy nutné rekonstruovat – což byla v té době poměrně obvyklá metoda, jak režimu nevyhovujícím divadelním souborům komplikovat život (podobným obtížím čelil např. Semafor, Činoherní klub nebo pod záminkou nikdy nerealizované rekonstrukce sálu úplně zlikvidované Komorní divadlo). Ypsilonka tedy několik let působila především v Žižkovském divadle, kde uvedla své první pražské premiéry, v Branickém divadle, kde se dávaly starší a na prostor náročnější liberecké inscenace, i na dalších scénách.

I po příchodu do Prahy spolupracovali s Ypsilonkou architekti z libereckého studia SIAL. Karel Hubáček ze SIALu projektoval od konce 60. let z velké části nerealizovaný projekt přestavby libereckého Naivního divadla, jehož byla Ypsilonka součástí, architekti SIALu se podíleli na propagačních materiálech divadla a Hubáčkovy projekty měly velký vliv i na kmenového scénografa Ypsilonky a pozdějšího významného divadelního architekta Miroslava Melenu (1937–2008). Podle kusých informací, které zazněly v diskusích na konferenci o SIALu v Liberci v roce 2011, pracovali Hubáček, Emil Přikryl a Jiří Suchomel i na blíže nespecifikovaných návrzích na úpravy divadelních sálů, ve kterých Ypsilonka působila po svém přesídlení do Prahy.

Rekonstrukce sálu ve Spálené ulici, ke které se ve stavebním archivu nedochovala vůbec žádná dokumentace a nic konkrétního o ní tedy nevíme, se protáhla na dva a půl roku; dokončena byla až v roce 1984. Od té doby se sál, sice malý, ale s možností různých prostorových variant, stal stálým působištěm Ypsilonky až do dokončení rekonstrukce bývalého kina v roce 1996.

 

III. 1996: Divadlo v bývalém kině

O provozu v bývalém kině Olympic v 70. a 80. letech nemáme žádné zprávy, ale dá se předpokládat, že uzavřené projekce se tu odehrávaly přinejmenším do roku 1989. Po roce 1990 bylo kino pravděpodobně zrušeno a následně padlo rozhodnutí o úpravě sálu pro divadelní účely. Ypsilonka se v roce 1990 osamostatnila a je logické, že chtěla pro své potřeby, kterým dosavadní malá scéna už dlouho nestačila, upravit sál ve stejné budově, kde už několik let působila.

Ředitel studia Ypsilon Jan Schmid zadal v roce 1994 projekt úpravy kina na divadlo M. Melenovi. Jeho velkorysé plány na přestavbu sálu ve Spálené však Schmid z nejasných důvodů neakceptoval. Skromnější přestavbu kinosálu na divadlo, zachovávající z velké části původní podobu hlediště, nakonec navrhl Jan Fišer s architektonickou kanceláří ARCHIKON. Ta projektovala větší úpravy nejen paláce Olympic, ale celého areálu České pojišťovny – kromě Olympicu i vedlejší Spálená 14, Purkyňova 2 a Vladislavova 17). V divadle bylo hlavním úkolem pochopitelně vybudovat v omezených prostorových podmínkách dostatečně vybavené jeviště s veškerým potřebným zázemím. Současně se řešilo propojení obou prostor (studia a hlavního sálu) a v plánech bylo i propojení s plánovanou venkovní scénou ve dvoře, což zhatila nutná ochrana archeologických nálezů – zrušeného židovského hřbitova.

Podle R. Šváchy se během přestavby v letech 1994–1996 přízemí budovy, poznamenané úpravami ze 70. a 80. let, vrátilo zhruba do své původní podoby a průčelí dostalo zpět svou charakteristickou svítící markýzu; součástí úprav bylo bohužel i nahrazení Krejcarova levého dvorního křídla budovy novostavbou.

Rekonstrukce celého domu včetně divadla trvala dva roky. Provoz v nově upraveném sále zahájilo Studio Ypsilon 23. dubna 1996. V malém sále, do té doby hlavním působišti souboru, funguje dodnes menší studiová scéna (Studio studia Ypsilon).

 

Současný stav

Budovu Olympicu tvoří tři křídla spojená do půdorysu ve tvaru U – od okrajů uličního křídla ubíhají do vnitrobloku dvě delší boční křídla, svírající úzký dvůr s pasáží krytou skleněnou střechou. Z pasáže vlevo za kavárnou je po širokém schodišti vstup do suterénu.

V prvním suterénu jsou pod přední částí budovy šatny a zázemí, v zadní části horní část sálu s balkónem. Přední část druhého suterénu zabírá studiová scéna vybudovaná z bývalé vinárny, za ní leží  jeviště divadelního sálu v místech původního baru a konečně hlediště divadelního sálu (bývalého kina).

Sál si i po rekonstrukci zachovává hlavní prostorový rozvrh Sydowova kinosálu i některé původní detaily (výzdoba parapetů). Z balkónu i z prostoru pod ním zmizely původně přepážkami oddělené lóže. Rozvržení sálu bylo kvůli půdorysu určenému základovými zdmi původně lehce asymetrické; u pravé strany přízemí i balkónu (při pohledu z jeviště) byla proto přidána další řada lóží. Při rekonstrukci dostal prostor sálu symetričtější podobu a boční prostor byl využit jako koridor s šatnou. Výrazná je nová barevná úprava: sál má světle modré stěny, bílý strop a parapet balkónu a červená sedadla. Kapacita sálu je cca 2 × 150 diváků; půdorysné řešení sedadel je oproti původnímu klínovému převrácené (přední řady jsou širší než zadní).

Jeviště, vybavené kromě nutných tahů i točnou, má kvůli omezenému prostoru zázemí jen na bočních stranách.

 

Prameny a literatura:

–  Úřad městské části Praha 1, archiv Odboru výstavby, spis domu čp. 75/II

–  rukopisné poznámky arch. J. Fišera (za které mu děkuji)

 

–  J. E. ● [Jan Emil Koula], Pražská revue (Druhá série – III.), Stavba 6, 1927–1928, s. 108–109

–  Jiří Hilmera, Stavební historie pražských kinosálů: Část 2. Dvacátá léta, Iluminace 10, 1998, č. 2, s. 93–136, zde s. 123

–  RŠ [Rostislav Švácha], heslo čp. 75/II, in Růžena Baťková a kol., Umělecké památky Prahy: Nové Město a Vyšehrad, Praha 1998, s. 212–213

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 106

– vj [Vladimír Just], Studio Ypsilon, in Eva Šormová (ed.), Česká divadla: Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000, s. 480–481

–  Jaroslav Čvančara – Miroslav Čvančara, Zaniklý svět stříbrných pláten: Po stopách pražských biografů, Praha 2011, s. 85–86

–  Josef Vomáčka – Marie Zdeňková (et al.), Miroslav Melena: Scénograf a architekt, Praha 2011

 

Pozn.: K různým výročím Ypsilonky, naposledy k 50 letům, vyšlo o divadle několik obsáhlých publikací, ve kterých ovšem o místech, kde divadlo hrálo, není téměř žádná zmínka (např.: Jaroslav Etlík – Vladimír Just – Jan Schmidt, Cesta Ypsilon aneb Od počátku k dnešku, Praha s. d. [2014])

 

Tágy: První republika, Funkcionalismus, divadelní sál

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmmínusšest=