Divadelní představení se v Pelhřimově konala již na konci 18. století, první záznamy o veřejné divadelní produkci ve městě pocházejí z roku 1780. V první polovině 19. století se divadelní produkce ve městě rozrůstala díky českým i německým kočovným divadelním společnostem (např. „První česká herecká společnost pro venkov“) a pod vlivem sílícího buditelského úsilí obrozenců se ve městě hrála i řada ochotnických představení, iniciovaná zejména pelhřimovským studentstvem.

Velkou proměnou prošla celková nálada odlehlého městečka po roce 1850, kdy se Pelhřimov stal sídlem soudního a politického okresu, což přineslo nové oživení vlasteneckého ruchu a nárůst českého sebevědomí. Národně uvědomělí občané města založili postupně velké množství spolků, mimo jiné v roce 1861 spolek divadelních ochotníků, který však po dvou letech zanikl. Posléze se ochotnické divadlo rozvíjelo v rámci ochotnického kroužku Pěveckého sboru Záboje a zábavního odboru Sokola, kde se divadlu věnovali především studenti. První organizovaný ochotnický spolek vznikl až v roce 1894 pod názvem Jednota divadelních ochotníků v Pelhřimově, od roku 1905 působící pod názvem Rieger.

Pelhřimov neměl až do roku 1852 žádný speciální divadelní sál. Kočovné společnosti, které do té doby Pelhřimov navštěvovaly, hrály v sále hostince „U Valserů“ (U Labutě), který se nacházel v domě čp. 119 vedle kostela sv. Víta, nebo v sále hostince „U Martinců“, na jehož místě dnes stojí hotel Slavie. Rozmach českého ochotnického divadelnictví v Pelhřimově v první polovině 19. století přiměl majitele hostince „V Lázních“ k tomu, že v roce 1852 nechal k jeho budově přistavět prostorný sál, kde mimo jiné vystupovala i divadelní společnost J. K. Tyla.

Bohatá městská spolková činnost začala postupem času vyžadovat větší a důstojnější prostory, které by vyhovovaly jejím stále se rozrůstajícím aktivitám. Na podporu vybudování pelhřimovského spolkového (Národního) domu byla například uspořádána v roce 1888 národní slavnost s průvodem městem a roku 1893 květinová slavnost v Sadech. Výsledkem snahy národně orientovaných spolků v čele s Jednotou divadelních ochotníků bylo založení Spolku pro postavení národního domu v Pelhřimově v roce 1895. Jako objekt vhodný pro přestavbu na Národní dům byla vybrána stará budova solnice, původně vystavěná jako státní sklad solního monopolu v roce 1707. Budova v roce 1766 vyhořela a později sloužila jako sýpka. Ihned po založení spolku byly zorganizovány sbírky na její přebudování a v témže roce se začalo se stavbou.

Nový Národní dům byl zbudován podle projektu pelhřimovského stavitele Stanislava Rokose (1860–?). Ten se nechal silně inspirovat divadlem v nedalekém Táboře, navrženým pražským stavitelem Františkem Buldrou a otevřeným v roce 1887. Obě stavby mají téměř shodně řešené průčelí (včetně portiku s balkónem, u táborského divadla částečně odstraněného až v roce 1937) a podobná je i celková situace stavby s volnou pravou boční fasádou a levou stranou opřenou o starší zástavbu. Pelhřimovské divadlo je ovšem menší a jeho výzdoba patřičně zjednodušená; kvalitní neorenesanční tvarosloví táborského divadla se tu opakuje v poněkud rustikální a robustní variantě.

Původní čtyřpatrová budova solnice byla prodloužena na severovýchodě asi o šest metrů. Společné družstvo, které mělo stavbu realizovat, se však o rok později dostalo do finančních problémů a dokončení se musela ujmout městská pokladna. Na stavbě se šetřilo, takže její technický stav byl již krátce po dokončení téměř havarijní a úřednímu uzavření Národní dům unikl jen díky tomu, že se firmě Vlk podařilo vybudovat nový strop pomocí železobetonové konstrukce. Dne 13. prosince 1896 byl nový Národní dům oficiálně otevřen a 28. března 1897 sehrála Jednota divadelních ochotníků slavnostní představení a sice drama Jan Výrava od Františka Adolfa Šuberta.

Nový Národní dům nesloužil jenom divadlu, cvičili zde Sokolové, konaly se tu přednášky osobností politického a veřejného života a stal se také veřejnou čítárnou. Od roku 1902 zde pořádal řadu představení s kinematografem Viktor Ponrepo. Podlaha sálu byla v původní podobě rovná, hlediště mělo čelní balkón a úzká ramena bočních galerií bez lóží na obou stranách.

V období první republiky prošla budova Národního domu celkem třemi adaptacemi. Před rokem 1922 byly vystavěny balkóny a galerie. Poté celý objekt nákladně přebudoval architekt Václav Němec tak, aby vyhovoval soudobým požadavkům nejen na divadelní provoz, ale aby mohl sloužit jako kino i pro přednáškové a zábavné účely. Na místě bočních vrat do původní solnice se objevilo reprezentativní dvouramenné schodiště. Ochotnický spolek Rieger se zasloužil o nové vybavení jeviště a v hledišti se objevila nová sklápěcí sedadla. Koncem dvacátých let dvacátého století bylo také upraveno a rozšířeno ústřední topení. Ani tyto úpravy však nemohly změnit absolutní nedostatek místa v zákulisí bez jakéhokoli manipulačního zázemí.

V roce 1928 byla na budově Národního domu odhalena deska připomínající návštěvu T. G. Masaryka v Pelhřimově v roce 1910. V roce 1935 bylo jeviště Národního domu vybaveno novou točnou, díky které se přiřadil k nejlépe vybaveným amatérským scénám v Čechách. V roce 1940 byl pořízen kruhový horizont, nové portály a zdokonaleno elektrické osvětlení a ve stejném roce vybudovány šatny. Tento stav zachycují plány Karla Bryndy z roku 1943, které mohly být prvním krokem k údajně plánované, ale nerealizované větší přestavbě.

V letech 1960–1962 byla ve městě postavena nová budova kina a v jejím sousedství kulturní dům. Do těchto dvou nových objektů se přenesla velká část kulturního života města a Národní dům poté sloužil výhradně jako Městské divadlo. Jeho poslední větší rekonstrukce proběhla na přelomu 60. a 70. let, zřejmě podle projektu Jana Liebersbacha. Základní členění prostoru zůstalo nezměněno. ale z hlediště tehdy zmizela původní štuková výzdoba sálu, zpodobňující v reliéfech národní vůdce, Františka Palackého, Miroslava Tyrše, Karla Havlíčka a Karla Sládkovského. Prostor byl vybaven novými červenými plyšovými sedadly a dřevěným obložením. Původní štuková výzdoba se částečně zachovala pouze ve schodišťových halách.

Současný stav

Stavba divadla se nachází na okraji historického centra města, při Solní ulici, v místě, kudy původně vedly hradby města. Budovu obdélného půdorysu kryje sedlová střecha s nárožními atikami. Všechna průčelí obíhá výrazná korunní římsa. Vstupní fasáda je otočena na sever, nejvýraznějším prvkem je portikus v patře s kamennou balustrádou. Patra tříosé fasády budovy člení vysoký pilastrový řád s volutovými hlavicemi, mezi nimiž se nacházejí květinové festony. Mezi pilastry fasádu ve druhém patře prolamují kruhová okna a v prvním patře dvě niky s rovnými římsami. Ve středu fasády se nachází rozměrné prosklené francouzské okno s výraznou půlkruhovou profilovanou archivoltou a klenákem. Přízemí modeluje pásová bosáž, která pokračuje až na západní průčelí do Solní ulice. Tato delší fasáda je třináctiosá, v prvním patře prolomená okny s půlkruhovým obloukem s trojúhelníkovými a segmentovými suprafenestrami. Ve druhém patře se pak nacházejí obdélná okna s rovnými nadokenními římsami a šambránami zdobenými volutami. Uprostřed průčelí se opakuje motiv ze vstupní severní fasády s vysokým pilastrovým řádem v prvním a druhém patře, mezi pilastry se nacházejí otvory zaklenuté půlobloukem a dvěma portály ústícími do patra divadla. Ve druhém patře se nad portály nachází štukový znak města.

Budova má obdélný půdorys s východním lichoběžníkovým přístavkem šaten, jehož severní část tvoří poměrně úzký trakt, kde se nachází ve všech patrech hala s dvouramenným schodištěm. Tyto prostory se jako jediné mohou pyšnit původní štukovou výzdobou, zejména ji nalezneme nad vstupy na schodiště v prvním patře, které tvoří portály s půlkruhovým obloukem s profilovanou archivoltou, nad nimiž jsou ve štuku vyvedeny překřížené ratolesti. Strop modeluje štukové zrcadlo s vegetabilním pásem a štukový kruh kolem hlavního lustru od Miluše Roubíčkové.

Na schodišťové haly navazují v prvním a druhém patře rozměrné vestibuly, v prvním patře s tapisérií Jaroslavy Pešicové. Hlediště divadelního sálu s červeně potaženými plyšovými sedadly je v přízemí obloženo dřevěnými deskami, které najdeme také na parapetu čelního balkonu a na úzkých ramenou galerií na obou bočních stěnách. Pásy dřevěného obložení se nacházejí také na stropě, prostor mezi nimi doplňují skleněné lustry od Reného Roubíčka.

Literatura:

– Jiří Černý, Pelhřimov: Obraz města v architektuře 19. a 20. století, Pelhřimov 1996, s. 8–19

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 50

– Marie Dojavová, Tajemství zdí města Pelhřimova, Pelhřimov 2002, s. 54

– Miroslava Kvášová, Zmizelé Čechy: Pelhřimov, Praha–Litomyšl 2008, s. 39–40

– Zdeněk Martínek (ed.), Pelhřimov, Praha 2014

Tágy: Novorenesance, Rakousko-Uhersko

Autoři: Ludmila Hůrková, Jiří Bláha