Polovina 19. století znamenala pro Kladno, dříve malé středočeské městečko, nemalý  zlom. V roce 1846 byla v bezprostřední blízkosti obce vyhloubena první  těžní jáma , jejíž existence nastartovala  příliv nového českého obyvatelstva. Noví občané pocházeli často z nejchudších vrstev, to však nebylo překážkou ke vzniku bohatého spolkového života.  Již v roce 1860 vznikl v Kladně první ochotnický spolek a zanedlouho například známý spolek Budislav. Město bylo rovněž oblíbenou  štací kočovných divadelních společností. Během poslední třetiny 19. století ochotnické divadlo stále více na  na Kladně kvetlo, zvláště v sedmdesátých letech 19. století, kdy  zde působily spolky Žďár, Ratolesť, Kollár, Palacký, Sladkovský , Omladina, a na přelomu století vznikaly další například Ochotnicko vzdělávací beseda dolu Kübeck, Pěvecko-dramatické sdružení dělnické, beseda pomocnictva řemeslného, Dramatický odbor spolku hornicko- hutnického a v neposlední řadě  Spolek divadelních ochotníků obce sokolské Tyl, z jehož  podnětu byla 10. října 1897 svolána do hostince U Grumetů  ustavující valná hromada Družstva pro vystavění domu lidového divadla v Kladně. V době vzniku mělo družstvo 55 členů a jeho jmění bylo do začátku 146 zlatých a 2 krejcary. V počátečním entuziasmu  členové spolku napřeli síly  do pořádání národních slavností a ochotnických představení , které měli za cíl získat co největší finanční podporu pro stavbu nové divadelní budovy. Členové družstva vkládali naděje i do pokladniček umístěných v kavárnách a restauracích, drobných darů členů jiných spolků, lidových veselic. Ke stavbě divadelní budovy se bohužel příliš nehlásila Městská rada, která poprvé družstvu přispěla až v roce 1900, rovněž hlavní finanční kapitál v průmyslovém Kladně nebyl v té době  český,  takže na jeho podporu se příznivci nového divadla nemohli spolehnout. Majetek družstva rostl velmi pozvolna.  Výsledkem  této téměř beznadějné situace byl stále větší úpadek spolkového života, což se na první pohled projevilo ve spolkovém zápisníku, kde  postupně ubývalo zápisů ze společných akcí. Největším rozčarováním byl rok 1902, kdy vedení družstva konstatovalo, že se během existence družstva podařilo získat pouhých 2535 korun. Členové družstva se postupně smiřovali s myšlenkou, že na  místo výstavby samostatné reprezentativní budovy se budou muset spokojit s pouhou přístavbu k sálu Sokolovny nebo rozšíření sálu u hospody u Jágrů. Rozhodující změna v existenci a náladě družstva nastala až v roce 1907, kdy se v jeho čele ocitl Jaroslav Hruška, který byl starostou Kladna a současně kladenského okresu,v jeho osobě se trpělivým členům družstva dostalo zasloužené odměny.  Jeho zásluhou  v roce jeho zvolení přispěla městská rada do té doby nevídanou částkou 10 000 korun. Dalším příspěvkem byla  také okresní subvence a subkribce kladenského obyvatelstva , takže se na kontě družstva záhy ocitla částka 18 000 korun. Myšlenka nové divadelní budovy tak postupně získávala konkrétnější obrysy. To vedlo představitele družstva k tomu, aby oslovili místního stavitele a člena družstva Emila Hraběte, aby předložil plány a rozpočet na postavení menší divadelní budovy přibližně pro 800 diváků. Stavitel  vypracoval  návrh budovy ovlivněné ještě silně historizujícími tendencemi, po něm však  následoval návrh již střízlivější zvláště v dekoru  s prvními secesními reminiscencemi. Výsledný stavební rozpočet  byl však  příčinou dalšího rozčarování, členové družstva si  uvědomili, že jejich finanční kapitál opět na stavbu nového divadla nedosáhne. Záhy se však našlo řešení, a to  když se  roznesla zpráva o připravovaném prodeji Heineovy arény v Praze Představitelé Družstva již na počátku spolkové  existence uvažovali o koupi arény, která si později našla místo v Holešovicích jako divadlo Uranie.  Heineova aréna  původně tzv Švandova aréna ve Pštrosce na Vinohradech byla zbudována roku 1869 podle plánů Josefa Niklase . V roce 1873 získal arénu F. J. Heine, po kterém byla  záhy pojmenována,později  opatřena střechou a v roce 1881 z technických důvodů přestavěna. aréna  Na začátku 1906 byla aréna podle dobových zápisů již ve značně zchátralém stavu. V roce 1909 se  potomci majitele J.K. Heineho rozhodli arénu zbourat  a místo  rozparcelovat na stavební  pozemky. V té době projevilo o dřevěnou stavbu  zájem Družstvo pro postavení  lidového divadla na Kladně. Jeho původní úmysl byl  celou budovu rozebrat a převézt do Kladna ,  zde ji znovu postavit a  vyzdít, aby byl zaručen její celoroční provoz. Převezením a novým postavením budovy byl pověřen Emil Hrabě. Později však  po detailnějším ohledání budovy zřejmě  představitelé družstva došli k závěru, že schůdnější bude nakonec použít pouze vnitřní zařízení areny a všechny odstranitelné části a zároveň vybudovat  skromnou ale novou divadelní budovu. Plány na novou stavbu  byly podle záznamů Slavnostního listu k 25. výročí založení Družstva lidového divadla na Kladně z roku 1922 zadány  Jaroslavu Rösslerovi. Jeho podíl na výsledné podobě je ale v poslední době předmětem odborných diskuzí. Podle Mojslavy Sehnalové je autorem budovy Emil Hrabě. Hlavní argument její hypotézy je ,že  Jaroslav Rössler zanechal otisk svého razítka  pouze na výkresech, které  řešily   výzdobu fasády, zatímco na projektu odpovídajícímu dnešní podobě divadla a jeho dispozice se vyskytuje pouze razítko Emila Hraběte. Jaroslav Rössler byl v té době  poměrně mladý architekt , v čase výstavby divadla mu bylo jen něco málo přes dvacet let. Přesto měl již  přímo v Kladně za sebou  první realizaci tzv.  Niederlova domu a o něco později pavilonu na dělnické výstavě. Pro autorství mladého architekta mluví  především to, že fotografie divadla byla později v roce 1912 otištěna v časopise Styl, kde je jednoznačně jako autor návrhu uveden Rössler a jako stavitel divadla Emil Hrabě. Pro jeho autorství hovoří  i stylová analýza vnější podoby divadla, kde je použito nejen ve vnější podobě dekorativních prvků, ale  například ve tvaru střech rizalitů před  vstupním průčelím tvarosloví pro Rösslera příznačné. Rovněž dispozice divadla je na svou dobu velice svobodně pojatá, jasně odkazující na původní záměr použití Heineovy arény, i když se zjednodušeným a moderněji  pojatým interiérem hlediště. To dokládá fakt, že divadlo je dodnes bez centrálního foyeru a   vstupní vestibul má minimální rozměry, což umožnilo autorovi stavby vpašovat do průčelí budovy motiv zdůrazňující půdorys hlediště – motiv zjednodušeného na svoji funkci omezeného půdorysu arén. Lze uvažovat i o spolupráci obou autorů, i když základní rozvržení  dispozice divadla a jeho výzdoby budou  spíše dílem Jaroslava Rösslera.   

O stanovení  vhodného místa pro stavbu divadla byl požádán tehdejší ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz, který jednoznačně doporučil polohu v parku na místo ještě další nabízené na dnešním náměstí Starosty Pavla , kde by podle jeho slov skromnější divadelní budova nepůsobila  dostatečně reprezentativně.

     Povolení ke stavbě divadla bylo vydáno 13. července 1910, slavnostní položení základního kamene proběhlo  18. září 1910,stavbu prováděla firma Emila Hraběte.  Finanční prostředky Družstva byly zanedlouho spotřebovány  a práce se tak musely na nějaký čas zastavit. Situace trvala  až do té doby než město darovalo Družtvu  pozemek, na kterém mělo stát budoucí divadlo, to si tak mohlo vzít hypotéku od Městské spořitelny, takže stavební práce mohly nadále nerušeně pokračovat. 12. dubna roku 1912 byla budova oficiálně hotova a slavnostní zahájení první divadelní sezóny  proběhlo 11.  a 12. května 1912 speciálně pro tuto příležitost napsanou hrou Jaroslava Hrušky Znak. 

V roce 1915 požádalo družstvo znovu stavitele Emila Hraběte aby navrhl a posléze provedl přístavbu divadla, která byla nezbytná pro další fungování budovy. K zadní části stavby stavitel navrhl obdélnou  třípodlažní přístavbu sloužící v prvním a druhém patře původně jako zadní jeviště a zkušební sál, v přízemí pak jako sklad kulis. V roce 1922 proběhly neodkladné renovace hlediště a jeviště. Sedm let poté  získalo divadlo od Městské spořitelny slavnostní malovanou oponu. V roce 1942 horkovzdušný systém vytápění nahradilo ústřední topení a v hledišti byla vyměněna sedadla. K zatím největším úpravám v interiéru divadla došlo v roce 1950, v hledišti byl instalován  lustr, zmizely proscéniové lóže, stávající na balkonu byly upraveny, zjednodušen byl tvar jejich dělení, upraven byl i jejich  půdorys, nyní  předstupují mírně  před sebe a  sedadla na balkoně byla umístěna na stupně. Jeviště získalo kruhový horizont a před portálem byla vybudována osvětlovací lávka, zmizelo orchestřiště. Sklady a dílny získaly prostory mimo divadlo a na jejich místě vznikly prostory pro šatny  sboru a baletu. Hlediště bylo vymalováno podle návrhu výtvarníka Hnízdila.  V roce 1989 vypracovali pracovníci  krajského  projektového  ústavu v Praze projekt na celkovou rekonstrukci divadla, na kterou se doposud nepodařilo shromáždit dostatečné finanční prostředky. V roce 1991došlo pouze k neodkladným opravám a modernizaci jeviště ,byly vyměněny dřevěné konstrukce a instalována točna. Na počátku dvacátého století došlo pouze k výměně sedadel v hledišti a k vybudování divadelního klubu.

Původní název budovy Divadlo v královském horním městě Kladně vzešel v roce 1910 z návrhu tehdejšího předsedy Družstva pro postavení lidového divadla Jaroslava Hrušky. Plakáty představení z roku 1941 dokládají změnu názvu divadla na Stadttheater in Kladno – Městské divadlo na Kladně, po roce 1946 pak Kladenské oblastní divadlo. Na počátku padesátých let se divadlu vrátil  název Městské divadlo v Kladně, aby mohl být v roce 1964 změněn na Divadlo Jaroslava Průchy. Tři roky poté došlo ke sloučení divadla Kladenského s divadlem v Mladé Boleslavi, název v té době  zněl Divadlo Jaroslava Průchy Kladno- Mladá Boleslav, ten byl  v roce 1989 přeměněn na název Středočeské divadlo Kladno – Mladá Boleslav až do roku 1994, kdy došlo k definitivnímu rozdělení obou scén. Divadlu Kladno zůstal název  Středočeské.

 Divadlo stojí v parku Dvořákovy sady a svojí hlavní fasádou je orientované na jihozápad do přilehlé ulice J.Hory. (dříve Pražské) Je vybudované  na  obdélném půdoryse s vystupující zadní částí pozdějšího přístavku a  kryje jej sedlová střecha. Hlavním modelačním motivem vstupního pětiosého průčelí je segmentová stupňovitá střední část sledující svým tvarem  závěru hlediště  sevřená dvěma postranními rizality s hlavními schodišti budovy. Rizality kryjí výrazné na střeše hlavní budovy nezávislé valbové stříšky.Tvar závěru hlediště opisují i oblá nároží hlavního průčelí budovy. Nejnižší stupeň střední segmentové části tvoří hmota vestibulu se třemi vchody , další pak otevřená terasa a nejvyšší  stupeň trojúhelníkový štít – atika , na kterém se soustředila hlavní dekorativní výzdoba fasády. Na jejích stupních jsou osazena válcovitá akrotéria a na přední straně v profilovaných štukových rámcích secesní ženské postavy – múzy a mezi nimi znak města Kladna. Múza nalevo třímá v rukou lyru, múza napravo má položenou ruku na divadelní masce. Motiv masek se objevuje také v trojúhelníkových suprafenestrách završujících velká vertikální okna rizalitů. Výrazným modelačním prvkem fasády jsou štukové profilované rámce zdůrazňující  téměř všechny otvory hlavní fasády. Boční nároží nesou v úrovni druhého patra stylizované dekoratiní  motivy květinových váz v úrovni přízemí nároží prolamují tři malá vertikální okénka. Součástí hlavního průčelí jsou i kovové kandelábry stojící v krajních osách  střední části fasády. Šestnáctiosá boční jižní fasáda je modelována pouze dvěma rizality, přičemž východní rozměrnější zdůrazňující vnitřní přechod mezi jevištěm a hledištěm završuje trojůhelníkový štít. Mezi rizality se nachází schodiště postranního vchodu se zděným stupňovitým zábradlím, ve výzdobě fasády se opakuje motiv použitý již na vstupní fasádě, jednoduché profilované štukové rámce rámující otvory fasády. Podobu zadní fasády divadla tvoří  především  dodatečné několikanásobné pozdější přístavby divadla. Poněkud honosnější je další vedlejší fasáda obrácená na jihovýchod do přilehlé divadelní ulice.  Zde průčelí mezi rizality rozšiřuje lodžie  kryjící postranní vchod divadla, jejíž střížku podpírají obdélné sloupy s dekorativně zvýrazněnými hlavicemi. Hlavní vstup divadla ústí do  obloukového vestibulu, jehož rohy vyplňují trojboké dřevěné pokladny s s původní dekorativní výzdobou. Z vestibulu vedou  dva vchody do přilehlých kuloárů, opisujících tvar hlediště , z kuloáru v přízemí lze vstoupit na hlavní schodiště ústící do kuloáru v patře obsluhující balkon hlediště. Hlediště má obdélný tvar se segmentovou zadní částí. Interiér hlediště završuje zavěšený  strop se štukovým podhledem zdůrazňující  tvar půdorysu jeviště. Balkónové lóže jsou mírně stupňovitě předsunuty před sebe, bílý parapet balkonu zdobí jednoduchá zlacená podélná páska. Oponu nesoucí název „Práce, spořivost, věda a umění“ získalo divadlo v roce 1929 jako dar od Městské spořitelny, jejím autorem byl Josef Wenig. Její podoba  zachycuje kromě postav symbolizujících její název také městské motivy – kladenské hutě, novou budovu spořitelny, Mariánské sousoší a rytíře z kladenské radnice.

Prameny a literatura :

- Státní okresní archiv Kladno, fond Městské divadlo, fond stavebních plánů, stavební dokumentace k budově Divadla v královském horním městě Kladně

- Archiv Středočeského divadla Kladno, stavební dokumentace k budově Divadla v královském horním městě Kladně, Zápisník schůzí Družstva pro postavení lidového divadla v Kladně 1897-1920

- Středočeský Živnostník 17.9.1910,s.3.

- Svoboda Kladno, 8.5. 1912,s.4

- Styl IV, 1912,s.8-9

- Slavnostní list k 25. výročí založení Družstva lidového divadla v Kladně; Kladno 1922,s.1-7

- Javorin Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích; Praha 1949, s. 88-89

- Javorin, Alfred: Pražské arény; Praha 1958, s.110-121

- Hilmera,Jiří: Česká divadelní architektura ; Praha 1999,s. 83

- Veverková, Irena: Procházka Kladnem – 50 kladenských budov; Kladno 1999,s.28-29.

- Veverková, Irena: 100 let Spořitelny v kladně; Kladno 1999, s.8

- Sehnalová, Mojslava: Stálý soubor Divadla v královském horním městě Kladně – Středočeské divadlo Kladno 1915-2000; Kladno 2000,s.31-34,38,39,41,45,47,49-50,57,58

- Sehnalová, Mojslava: Návrat pamětní knihy,in: Slánský obzor IX,2001,s.96-99

- Sehnalová, Mojslava: Příspěvek k historii stavby divadelní budovy v Kladně,in:Slánský obzor X,2002,s.68-75

- Veverková, Irena: Zmizelé Kladno;Praha-Litomyšl 2008, obr.78

Tágy: Rakousko-Uhersko, Geometrická moderna, Belle Époque, Fin de siècle, volně stojící budova

Autor: Ludmila Hůrková