enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Národní dům (Česká beseda)

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)26.3.1905 | otevření

historie

Česká beseda, spolek české menšiny v převážně německém Liberci (Reichenbergu), zahájil svou činnost v červnu 1863. Už v následujícím roce sice Beseda získala dům na Nádražní třídě (dnes 1. máje), ale protože ten nevyhovoval jejich potřebám, už v roce 1867 jej opět prodala. V roce 1884 byla zakoupena druhá spolková budova už v dnešním umístění: dům 143-III Kateřiny Jakobové v ulici Na Rybníčku. Hned po zakoupení zde proběhly drobné stavební úpravy, ani ty ale plánovanému provozu nestačily. Už v roce 1885 tak nakreslil první, nerealizované plány na přístavbu tanečního sálu stavitel Mach. O dva roky později vytvořil nové návrhy ing. Pšeničný.

Už od počátků činnosti spolku ji poznamenaly rozbroje mezi německou a českou stranou. Německé obyvatelstvo dokonce sepsalo proti chystané stavbě petici a stavba následně nebyla povolena; pomohlo až odvolání k pražskému místodržitelství, magistrát se ale odvolal do Vídně, i tam byla stavba povoleno, ani to však obstrukcím místního stavebního úřadu nezabránilo.

Přístavbu sálu s jevištěm, vybaveným plynovým osvětlením, vedl stavitel Tauchmann. Kolaudace byla sice ohlášena na září 1888, magistrát ji však opět zhatil a sál nechal dokonce zapečetit kvůli údajnému rušení sousedů. Teprve po dalším kole odvolání do Prahy a do Vídně mohl být nový sál s kapacitou 450 míst (z toho 200 na galerii) až v roce 1890 otevřen. I poté však trvaly problémy s divadelním využitím – z bezpečnostních důvodů bylo např. nutné upravovat únikové cesty.

Už v roce 1894 se uvažovalo o nové přestavbě nebo přístavbě spolkového domu. První plány vypracoval o rok později stavitel Machovec, magistrát je však vrátil k přepracování. V roce 1896 přikoupila Beseda sousední dům čp. 144-III. Nové plány zohledňující novou situaci předložil v roce 1897 architekt Jan Vejrych (1856–1926) z Prahy. Návrh reprezentativní neorenesanční budovy byl ve stejném roce publikován v časopise Technický obzor, ale s realizací se ani nezačalo.

Další plány, schválené po dalších průtazích až v roce 1903, vypracoval místní stavitel Anton Worf. Stavba, kterou pod dozorem autora plánů prováděl stavitel Filip Trdlica ze Slatiňan, byla zahájena v dalším roce a provázely ji průběžné změny ve stavební dokumentaci. Budova se pro členy Besedy otevřela 22. prosince 1904, oficiální slavnost byla odložena na březen 1905. Konečná kolaudace proběhla až v červnu 1907.

Národní dům s hotelem a společenským sálem se po dokončení stal jednou z nejreprezentativnějších staveb ve městě. Styl stavby, florální secese, byl do určité míry i národnostní manifestací českých objednavatelů – vymezením se proti typicky německým historizujícím slohům. Spolu s hotelem Zlatý lev od stejného autora to byla nejkvalitnější ukázka secese ve městě.

V budově našla kromě spolkových místností místo restaurace i hotel. Z ulice Na Rybníčku v přízemí, z ulice U Besedy v prvním patře je umístěn velký obdélný sál s vysokými okny v jedné boční stěně. Sál měl bohatou malířskou výzdobu a jeho jeviště bylo dobře vybavené vší potřebnou technikou a malovanými dekoracemi včetně opony s iluzivní draperií.

Sál byl využíván i ke sportovním účelům. Jeviště užíval především divadelní odbor Besedy, obnovený po předchozích problémech v roce 1903, ale pronajímal ho i dalším spolkům a divadelním společnostem. V roce 1909 byla na jeviště na žádost divadelního odboru zavedena elektřina.

I po vzniku republiky pokračovaly národnostní třenice mezi německou a českou stranou. V Národním domě se v té době hrála česká divadelní představení, které městská rada nepovolila v městském divadle – včetně např. pohostinských návštěv Národního divadla.

V celé budově se průběžně řešily menší stavební úpravy většinou provozního nebo technického charakteru. Během menších úprav, které v roce 1929 navrhl architekt Zejdl, byla ve velkém sále vyměněna podlaha.

V roce 1938 zabrala objekt SA Gruppe NSDAP. Adaptace pro jejich účely navrhl drážďanský architekt Maximilian Heins von Mayenburg – dům byl přestavěn zhruba už do současné podoby. Zrušeny byly všechny restaurační provozy a podél sálu v zahrádce vyrostla přístavba – dnešní malý sál. Během úprav, prováděných v roce 1939, byl výrazně upraven i hlavní sál a zlikvidována byla jeho původní výzdoba a vybavení. Část vybavení jeviště (zřejmě dekorace) byla přesunuta do dnešního Šaldova divadla.

Po válce navrhl další menší úpravy opět arch. Zejdl a uvažovalo se o zakoupení dalšího domu v Orlí ulici (resp. bylo požádáno o jeho převedení přes národní správu).

V roce 1946 prováděl menší úpravy stavitel Emanuel Anděl, zaneprázdněný Zejdl pouze spolupracoval nebo dohlížel. O rok později projevilo o sál zájem městské divadlo, které tu chtělo zkoušet. Současně se objevily snahy o obnovu jeviště (divadelní spolek Jan Durych), nebyly ale peníze na jejich realizaci; veškeré snahy v tomto směru pak utnul vývoj po únoru 1948.

V roce 1950 přebralo celý dům sokolské družstvo Vzlet a Beseda se octla v jeho vnucené správě; v té době tu fungovala mj. turistická noclehárna. V roce 1954 předal Vzlet bez souhlasu Besedy budovu podniku Restaurace a jídelny, který se 1959 stal majitelem domu a kromě restaurace zde provozoval i hotel. Po požáru hotelu Radnice v roce 1971 bylo do hotelu Česká beseda přemístěno učňovské středisko.

V průběhu stavby nového jeviště Naivního divadla v letech 1974–1978 hráli v sále Besedy poté, co si jej vlastními silami provizorně upravili, herci Naivního divadla a jeho tehdejší součásti, Studia Ypsilon.

V roce 1991 byla budova hotelu navrácena České besedě. Přilehlý objekt 141-III získala Beseda až o rok později, ale o několik let později jej musela kvůli finančním potížím nájemce opět prodat. Oba domy byly v dost špatném technickém stavu. V roce 1996 byl zpracován celkový plán rekonstrukce a v celé budově Besedy od té doby probíhají částečné stavební úpravy spíše technického rázu.

Hlavní sál je dnes bez výzdoby, jeviště tvoří jen jednoduché pódium s oponou. Sál je využíván jen sporadicky a pro divadlo zřejmě vůbec.

 

Prameny a literatura:

– Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 143-III

– J. Lhota, Národní dům v Liberci: Návrh architekta J. Vejrycha, stavitele v Praze. Technický obzor 5, 1897, č. 2 (20. ledna), s. 9–11; č. 3 (31. ledna), s. 19–20 a příloha I

– Jaroslav Tomsa, Dějiny budovy České besedy v Liberci. Liberec 1992 (Zprávy České besedy č. 70)

– Stanislav Technik, Liberecké domy hovoří II, Liberec 1993, s. 20–21

– kol., 90 let budovy České besedy (1905–1995) v Liberci, Liberec 1995 (Zprávy České besedy č. 78)

– Roman Karpaš (ed.), Kniha o Liberci, Liberec 1996 (2. vydání 2004)

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 51 (komentář pouze k nerealizovanému Vejrychovu projektu)

– Jaroslav Zeman, Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky, Liberec 2011, s. 64

– Hana Chocholoušková, Sto let budovy České besedy v Liberci 1905–2005, Liberec 2005 (Zprávy České besedy č. 97)

– Hana Chocholoušková, Česká beseda: krajanské sdružení rodáků a přátel Liberecka – 150 let činnosti pro český národ a Liberec. Liberec 2013 (Zprávy České besedy č. 105)

 

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínusdva=