enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo K. H. Máchy Litoměřice

Josef Gaube

alias Městské divadlo (1822 - 1945)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)18.12.1822 | slavnostní otevření

Byla vybudována klasicistní budova nového divadla podle návrhu litoměřického stavitele Josefa Gaubeho. Slavnostní otevření divadla se konalo 18. prosince 1822.


(zobrazit)1923 | Rozšíření a rekonstrukce
Šlo zejména o rozšíření budovy směrem do Gebhardovy uličky. V exteriéru stavby tak byl vyplněn prostor mezi severozápadním rizalitem a předstupující západní částí východního křídla budovy. Nový podélný trakt, přiléhající k západnímu průčelí divadla, částečně plnil úlohu příručního skladu a zčásti sloužil i jako chodba pro návštěvníky divadla, kteří obsazovali místa k stání v zadní části hlediště.
(zobrazit)1936 | Plány

Dochované nerealizované plány vytvořené v roce 1936. Podle návrhu pražských německých architektů Bally a Epsteina mělo dojít především k rozšíření a zvýšení stávající budovy.


(zobrazit)1945 | Poškození

V roce 1945 utrpěla stavba leteckým náletem – ve čtyřech místnostech se propadly stropy a poškozeno bylo též jevištní zařízení.


(zobrazit)1969 | uzavření
Z důvodu havarijního stavu bylo divadlo uzavřeno. Projekt rekonstrukce divadla Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) zůstal kvůli velkým finančním nákladům nerealizován. Podobně skončil i následující projekt společnosti Transfera a divadlo nadále chátralo. Byl znovu vypracován nový projekt, zhotovený tentokrát podnikem Divadelní služba, který zůstal nerealizován.
(zobrazit)1991 | Znovuotevření
K rekonstrukci divadla se přistoupilo až v roce 1989 a dokončena byla v roce 1991. Divadlo bylo znovuotevřeno 18. prosince 1991, v den 169. výročí prvního představení, hrou Květy Legátové Pro každého nebe.

lidé

historie

Počátky divadelnictví lze v Litoměřicích hledat již období kolem roku 1549, kdy byla městská utrakvistická škola sídlící v dnešní Jezuitské ulici povýšena na ústav vyššího typu – kolej, ve které její žáci hráli první divadelní představení v Litoměřicích. Zaznamenáno bylo například uvedení hry Vzkříšení Páně, kterou se svými žáky nastudoval rektor Andreas Lucianus. Dalším důležitým zaznamenaným litoměřickým představením bylo provedení „krásné dramatické scény“ při příležitosti slavnostní inaugurace prvního litoměřického biskupa Maxmiliána Rudolfa Šlejnice 19. května 1656, kterou sehrály před domem litoměřického královského rychtáře Šimona Petra Aulika z Třebenice jezuité a jejich žáci.

Jezuité začali budovat svou kolej v Litoměřicích po roce 1654, jejíž součástí bylo i dobře technicky vybavené divadlo. Roku 1787 v budově mezitím již zrušeného řádu odehrála několik českých a německých her Společnost Vincence Karla Antonga, jejíž majitel se zde v roce 1789 neúspěšně pokusil založit stálou scénu. Prostor jezuitského divadla byl v roce 1821 zrušen a přestavěn, provizorně se toho času hrálo v renesančním domě U zlatého bažanta. Záhy, v roce 1822, byla na místě hliněné vojenské sýpky v zadní části parcely Králova hrádku (dnešní čp. 12) vybudována klasicistní budova nového divadla podle návrhu litoměřického stavitele Josefa Gaubeho. Gaube svými klasicistními realizacemi nemálo ovlivnil podobu Litoměřic, například na hlavním Mírovém náměstí vzniklo podle jeho návrhu hned několik domů s monumentalizujícím průčelím. První práce na nové budově divadla mohly začít díky půjčce 1 200 zlatých, kterou město získalo od prvního krajského komisaře v Litoměřicích Františka Serafínského z Menschegen. Půjčka byla postupně hrazena z výtěžků divadelních představení a pokryta byla již koncem roku 1835. Slavnostní otevření divadla se ovšem konalo už 18. prosince 1822. V roce 1836 probíhaly v divadle první úpravy. Došlo k vylepšení lóží, kterých v té době bylo šest a byly odděleny pouze ohoblovanými prkny – následně k nim v roce 1842 přibyly další čtyři. Franz Tichy, který byl ředitelem divadla v letech 1906–1910, prosadil některé bezpečnostní investice, například železnou oponu a nouzové východy z lóží a orchestřiště do tehdejší Gebhardovy uličky.

V roce 1913 se Spolek pro podporu města Litoměřic pokusil dát podnět ke stavbě nové budovy divadla, jeho záměr však přerušila první světová válka. Myšlenka se vynořila znovu až v roce 1921, kdy ji převzal do programu Německý divadelní spolek. Místo toho se ale představitelé města rozhodli v roce 1923 podpořit neodkladné úpravy divadla stávajícího. Šlo zejména o rozšíření budovy směrem do Gebhardovy uličky. V exteriéru stavby tak byl vyplněn prostor mezi severozápadním rizalitem a předstupující západní částí východního křídla budovy. Nový podélný trakt, přiléhající k západnímu průčelí divadla, částečně plnil úlohu příručního skladu a zčásti sloužil i jako chodba pro návštěvníky divadla, kteří obsazovali místa k stání v zadní části hlediště. Hlavní vstup do divadla byl v té době veden severním rizalitem budovy z Gebhardovy uličky. Do hlediště, které tehdy mělo kapacitu 500 míst, se vstupovalo vchodem mezi rameny hlavního schodiště na balkón a galerii. Od roku 1929 vedl hlavní vstup do divadla přes nově vzniklý přízemní přístavek v přilehlém dvoře.

V roce 1932 začala německému městskému divadlu konkurovat nově postavená česká scéna v sále Národního domu, která podle místního českého tisku daleko více vyhovovala potřebám moderního divadelnictví. To vyvolalo u litoměřického německého obyvatelstva zájem o vylepšení stávající zastaralé divadelní budovy. Představitelé města zřejmě o rekonstrukci stávajícího německého divadla skutečně uvažovali, jak dokládají i dochované nerealizované plány vytvořené v roce 1936. Podle poněkud těžkopádně modernistického návrhu pražských německých architektů Bally a Epsteina mělo dojít především k rozšíření a zvýšení stávající budovy, například celý jižní přístavek divadla měl sloužit jako nové zadní jeviště. Další úsilí o obnovu divadla přerušila druhá světová válka, i když i během ní byly provedeny některé úpravy, například se podařilo divadlo dokonale osvětlit. V roce 1945 utrpěla stavba leteckým náletem – ve čtyřech místnostech se propadly stropy a poškozeno bylo též jevištní zařízení.

V roce 1949 mělo divadelní hlediště kapacitu 310 míst, místa k stání v té době již pravděpodobně neexistovala. Až v roce 1951 proběhly v budově neodkladné opravy požární bezpečnosti a elektroinstalace, ale potom už žádné investice nepřicházely. Situace vyvrcholila roku 1969, kdy bylo divadlo v důsledku havarijního stavu uzavřeno. Následně zadalo městské zastupitelstvo projekt rekonstrukce divadla Státnímu ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), ten byl však zůstal kvůli velkým finančním nákladům nerealizován. Podobně skončil i následující projekt společnosti Transfera a divadlo nadále chátralo. V roce 1979 se zřítila severní stěna jeho jižního hradebního křídla, a v důsledku toho byl znovu vypracován nový projekt, zhotovený tentokrát podnikem Divadelní služba. Na skutečnou obnovu však budova čekala ještě dalších deset let.

K rekonstrukci divadla se přistoupilo až v roce 1989 a dokončena byla v roce 1991. I když divadlo nebylo ve své základní hmotě porušeno, došlo k zásadním úpravám ve dvorní části, kde byl zbourán přízemní vstupní přístavek. Nahradilo ho obdélné zádveří, jímž se dnes vstupuje do divadla přes východní křídlo budovy. K východní stěně budovy byla přistavěna nová patrová obdélná část puristického vzhledu, jejíž snížené přízemí slouží jako hlavní vstupní vestibul do přilehlého jeviště. Původní střešní krov byl nahrazen novým, a tak zmizela též původní provazištní vížka se sedlovou stříškou. Parter jeviště byl kvůli lepší viditelnosti vyspádován, takže jeho dolní úroveň je dnes pod úrovní přízemí. Balkón a galerie byly nahrazeny novými konstrukcemi, sledujícími v zásadě původní tvar (s výjimkou konvex-konkávního prohnutí ve středu zadní části a podoby parapetů). Zmizelo orchestřiště a lóže v přízemí, které k němu přiléhaly. Projektanti rovněž zcela nově pojali dekorativní štukovou výzdobu hlediště. Divadlo bylo znovuotevřeno 18. prosince 1991, v den 169. výročí prvního představení, hrou Květy Legátové Pro každého nebe.

Název Městské divadlo nesla budova od svého prvního otevření až do roku 1945, kdy převzala název divadelního sálu litoměřického Národního domu. Od té doby se jmenuje Divadlo Karla Hynka Máchy.

Současný stav:

 

Budova stojí v uliční zástavbě, jeho západní průčelí je orientováno do ulice Máchovy schody (dříve Gebhardova), jižní průčelí je obráceno k parkánu. Hlavní vstup do budovy je v přilehlém dvoře. Půdorys hlavní stavby divadla má tvar obdélníka se zkosenou jižní stranou, původně zřejmě sledující tvar městských hradeb. Stejný tvar kopíruje i jižní přístavek budovy. Na jihovýchodě přiléhá k hlavní budově provozní křídlo divadla. Vzhledem k tomu, že divadlo stojí v uzavřeném bloku domů uliční zástavby, nemá typické reprezentativní průčelí. Před západní fasádu sousedního domu vystupuje z uliční linie pouze boční rizalit krytý valbovou střechou, v jehož přízemí byl původně umístěn hlavní vstup. Jedním z hlavních modelačních prvků západní fasády je přízemní pásová bosáž, dalším prvkem je výrazná soklová, podokenní a hlavní římsa. Nepřehlédnutelný je rovněž vlys korunního kladí, který člení plastické obdélné a čtvercové rámce. Střed fasády tvoří pozdější přístavba, vyplňující prostor mezi severním rizalitem a výběžkem jižního křídla budovy, která je částečně krytá prodlouženou valbovou střechou hlavní budovy a částečně střešní terasou se zděnou balustrádou.

Jižní parkánovou fasádu modeluje předstupující přístavek, jehož tříosou fasádu člení slepé bosované arkády. Dvorní šestiosé a čtyřosé fasády, pojaté zcela v duchu puristické přestavby ze závěru osmdesátých let, člení pouze obdélné okenní otvory s jednoduchými šambránami. Současnému vstupu do budovy slouží východní křídlo, kde jsou šatny a zázemí pro návštěvníky. Odtud se v stupuje do novodobého podélného přístavku, který sleduje podélnou osu jeviště a hlediště budovy. Jeho přízemí slouží jako hlavní vstupní vestibul a nástup do hlediště, prostor v patře přístavku plní funkci divadelního foyer. Galerie a balkón jsou přístupné po schodišti, které přiléhá k zadní straně hlediště. Podoba hlediště, pojatá zcela v duchu tuhé památkářské rekonstrukce z konce osmdesátých let, má obdélníkový tvar se zaoblenými rohy na severní straně. Je bez lóží, balkón a galerii podpírají sloupky s jednoduchými profilovanými hlavicemi. Zděné parapety zdobí štukové rámce a rostlinný dekor, který měl svou podobou evokovat dobu vzniku divadla. Prostor osvětluje skleněný typový lustr, zavěšený na rovném štukem dekorovaném stropě. Typové jsou i řady sedadel.

 

 

Prameny a literatura:

 

- Okresní archiv Litoměřice , fond Městské divadlo Litoměřice – stavební dokumentace

- Archiv stavebního úřadu MěÚ Litoměřice, stavební dokumentace Divadla K.H. Máchy, č.p. 3 Litoměřické listy , 17.října 1931, č.42, s. 2-4

- Ankert, Heinrich : Das Stadttheater in Leitmeritz, in: Veröffentlichungen der Leitmeritzer heimatkundlichen Arbeitsgemeinschaft - 100 Jahre Leitmeritzer Stadttheater, Litoměřice 1922, s. 1-12.

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích, Praha 1949, s. 107-109.

- Reml, L.- Líbal, D.- Muk, J. Litoměřice- architektonické a urbanistické zhodnocení historického jádra SÚRPMO Praha,1985, s.148-149

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura , Praha 1999, s. 20.

- Doskočil, Oldřich: Z dějin litoměřického divadla a divadelnictví, Litoměřice 2002, s. 13- 21,38,99-108.

 

Tágy: Klasicismus, řadový dům, Rakouské císařství

 

Autor: Ludmila Hůrková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplusosm=