enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Masarykův kulturní dům

Bedřich Zeman, Jan B. Zelený, Josef Širce

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1930 | soutěž
soutěž, v níž se při neudělené první ceně na nejlepším místě umístila společná práce Josefa Širce & J.B.Zeleného & Bedřicha Zemana.
(zobrazit)1935 | základní kámen

(zobrazit)1936 | otevření

lidé

Bedřich Zeman |hlavní architekt
Jan B. Zelený |hlavní architekt
Josef Širce |hlavní architekt
Karel Kopp |architekt - účastník soutěže
V. Frýda |architekt - účastník soutěže
Ferdinand Balcárek |architekt - účastník soutěže
V. Kolátor |architekt - účastník soutěže
František Albert Libra |architekt - účastník soutěže
Václav Nový |stavitel
(zobrazit)Vincenc Makovský |sochař

Čelný představitel meziválečné avantgardy, jeho rané dílo navazovalo na civilismus, ve 20. letech pracoval pod vlivem kubismu, který ovšem plně nepřijal, a nakonec dospěl až k abstrakci . Plastika pro bazén navržená v roce 1930 znamenala přechod od kubistické inspirace k surrealismu; ve 30. letech se Makovský také stal členem Surrealistické skupiny . Poválečná tvorba Vincence Makovského se vrátila k tradičnímu zobrazování a ztratila svou dřívější závažnost a průbojnost.

Více divadel

Oskar Kozák |sochař

historie

Zřejmě nejstarším divadlem na Mělníce byl sál v prvním patře radnice, zřízený v roce 1834. První ochotnická společnost, ustavená roku 1859, hrála od roku 1865 na novém jevišti v sále Vykysalova hotelu a od 1871 i na letní scéně v zahradě radnice. Nové ochotnické sdružení Sokola hrálo od 1876 v sále a zahradě Besedy; sem také v roce 1881 koupili dekorace ze zrušeného pražského Mikulášského (Švestkova) divadla. Ani tento sál však rostoucí oblibě divadla nestačil.

V roce 1884 se starosta Sokola se starostou města rozhodli vybudovat stálé divadlo řízené samostatným ochotnickým spolkem a město tento návrh schválilo. Brzy se sešlo přes 10 000 zlatých; náklady se odhadovaly na 18 000 zl. V roce 1886 dostalo město dva návrhy, od Jana Kouly a od Dobroslava Klusáčka. O jejich posouzení a dodatečně i o posouzení plánovaného staveniště byl požádán O. Materna, technický inspektor Národního divadla. Výsledkem jeho návštěvy bylo odmítnutí obou projektů a jeho vlastní projekt honosné divadelní budovy v neorenesančním stylu, který předložil počátkem října. Náklady na jeho realizaci ale téměř třikrát překračovaly předpokládaný rozpočet a navíc se nevešel na staveniště, které město pro stavbu zdarma nabízelo. V prosinci tedy městská rada Maternovi poděkovala a vyjádřila politování, že bez „určitého pokynutí vypracoval ihned tak drahý a naše poměry a síly přesahující projekt.“ Ze stavby divadla pak na dlouhou dobu sešlo. Zchátralou sokolskou arénu bylo nutné v roce 1895 zbořit; peníze naspořené na stavbu nového divadla zůstaly ve fondu a teprve v roce 1928 se použily pro novou stavbu.

Myšlenka na nové divadlo sice ožila už po první světové válce, ale další dějství se odehrálo až v roce 1928. U příležitosti 10. výročí samostatného státu navrhl starosta města a poslanec Josef Tykal postavit kulturní dům, který by byl i památníkem osvobození a pomníkem padlých a soustředil veškerý kulturní život města: knihovnu, čítárnu, muzeum, přednášky, koncerty a divadlo. Městské zastupitelstvo návrh 28. října schválilo.

Pro tento účel bylo rozhodnuto sloučit už existující fond, shromažďující prostředky na památník osvobození, muzejní fond a především fond divadelní (založený už v roce 1884); s velkorysým darem spořitelny a dalšími sponzorskými příspěvky se do konce roku podařilo shromáždit 357 tisíc korun.

V roce 1929 se hledalo vhodné staveniště. Pro novostavbu Masarykova kulturního domu (MKD) zakoupilo město 3 500 sáhů vinice Šafranice východně od městského centra. Na začátku roku 1930 vypsal Výbor pro postavení kulturního domu v Mělníce soutěž na ideové plány novostavby s vyřešením okolního území.

„Staveniště tvoří samostatný blok o prům. délce 120 a šířce 70 m. Plochy kolem MKD jsou určeny pro park. Okolí staveniště je na svahu a zastavěno nepříznivě domy obytnými. Staveniště jest také ze tří stran velmi viditelné a budova MKD vyniká v obrysu města. – Stavební program: 1. budova buď památníkem Osvobození a buď vhodně vyřešen pomník padlým; 2. divadelní sál pro 600 osob; 3. místnosti knihovny a čítárny s menším sálem, 4. museum 220 m2. Všechny místnosti s dokonalým příslušenstvím.“ Původní zadání počítalo kromě toho ještě se samostatným kinosálem.

Soutěž byla uzavřena 30. dubna. Porota se rozhodla první cenu neudělit, druhou cenu dostal projekt pod heslem „T. G. Masaryk“ mělnických rodáků Josefa Širce a Bedřicha Zemana. Třetí cenu, oproti původnímu plánu zvýšenou na 6 000 korun, obdržel projekt „78“ autorů F. Balcárka a Koppa. Jednu ze dvou navíc udělených čtvrtých cen (obě oceněné 4 000 korunami) získal projekt „Po vrstevnicích“ autorů V. Frýdy a V. Kolátora; druhou heslo „Zelený disk“ Františka A. Libry. Kromě toho se výbor rozhodl zakoupit projekt s heslem „Q“ s ohledem na nejmenší kubaturu.

Odhadované náklady na realizaci vítězného projektu byly ovšem opět příliš vysoké. Projekt mělnických rodáků Širce a Zemana počítal s náklady 3 miliony korun a kubaturou 22 500 m3. Město se rozhodlo pověřit autory vypracováním nového plánu – se zapracováním některých oceňovaných prvků z konkurenčních projektů – a celý podnik svěřilo samostatnému spolku, který vznikl v roce 1932 z dosavadního obecného výboru.

V letech 1933 a 1934 vznikal nový generální plán, na kterém Širec a Zeman spolupracovali s Janem B. Zeleným, přednostou městského stavebního úřadu. Výsledkem byl projekt, který obestavoval jen 13 000 m3 a počítal s nákladem 1 600 000 korun. Z původního projektu bylo zejména nutné vyškrtnout plánovaný kinosál; současně s plány na MKD tedy Širec se Zemanem vyprojektovali kino Sokol, přistavěné v letech 1933–1934 k mělnické sokolovně (Tyršovu domu) z roku 1904, kterou ostatně už tehdy chtěli spojit s kulturním domem. Kapacita divadelního sálu se zmenšila z 1 000 na 600 osob. Zmizela původně zamýšlená boční křídla, takže skromnější knihovnu bylo nutné přesunout do hlavní budovy. Největší ztráta postihla muzeum, jehož navržený pavilón o dvanácti místnostech se smrsknul na pouhou jednu výstavní místnost a sklad.

Takto upravené plány, v průběhu realizace ještě v detailech pozměněné, prezentoval pamětní spis vydaný při začátku stavby. Základní kámen nové budovy byl položen 10. března 1935, tři dny po 85. narozeninách T. G. Masaryka. Velkolepá zahajovací slavnost se nesla v národním duchu a připomínala, že stavbu kulturního domu chápali její zastánci ve složité době národnostních sporů jako manifestační „hráz proti německému živlu“. Mottem stavby se stal Masarykův výrok „Konečná spása naše se ukrývá v mravnosti a vzdělání.“

Stavět se začalo 28. června. Stavbu vedl stavitel Václav Nový, bývalý okresní starosta a předseda spolku. Budova kulturního domu byla hotová na den přesně za jeden rok, 28. června 1936. Do poslední chvíle se přitom diskutovalo o některých detailech, mimo jiné o tom, má-li být podlaha sálu plochá, což by umožnilo jeho využití jako tanečního sálu; nakonec zvítězila ryze divadelní elevace. Úpravu přilehlého parku navrhl J. Adámek. Sochu T. G. Masaryka na schodišti proti hlavnímu vstupu vytvořil Vincenc Makovský; podle soudobého komentáře je „pojatá výtvarně na téma: ,Budu se na vás dívat…‘“

Provoz divadla zahájil spolek Vojan Stroupežnického Našimi furianty (scénickou hudbu k nim složil student mělnického gymnázia Jaroslav Krombholc). Výstavu o kulturních tradicích Mělnicka v muzejním sále navštívilo do října 1936 přes 7 000 návštěvníků.

Hotovou stavbu zhodnotila redakce časopisu Architekt SIA v lapidární poznámce ke zprávě J. Zeleného takto: „Půdorysné uspořádání jeví kvality účelného a úsporného řešení při značně složitém a obtížném programu. To bylo asi příčinou, že vyřešení vnějšku nedocílilo dostatečné jednotnosti a tím i monumentality, která by zde byla jistě vhodná.“

Masarykův kulturní dům se zachoval téměř ve svém původním stavu, bez větších úprav. Funkční a dispoziční změny se odehrávaly především mimo divadelní část.

Výrazným zásahem do vyznění interiérů byla výměna osvětlení, která proběhla zřejmě na konci sedmsdesátých let; původní jednoduchá osvětlovací tělesa ve vestibulu a dalších prostorách nahradily zdobnější lustry a nástěnná svítidla.

V divadelním sále je největší změnou úprava zadní části balkónu: do dosud volného prostoru s místy ke stání byla vestavěna nová osvětlovací a zvuková kabina. Změna proběhla až po roce 1982; populární film Jak svět přichází o básníky, který se na Mělníce a v kulturním domě v tomto roce natáčel, zachytil divadelní sál ještě v původním stavu.

Některé další proměny byly jen dočasné. Během komunistického režimu nemohla stát na schodišti Makovského Masarykova socha, navrácená sem teprve v devadesátých letech; teprve tehdy se také do uren po stranách pomníku podařilo uložit prsť ze zborovského bojiště z první světové války.

Pro vysokou míru původnosti i nesporné architektonické kvality byl Masarykův kulturní dům prohlášen kulturní památkou.

 

Současný stav:

Masarykův kulturní dům stojí východně od centra města, uprostřed malého parku mezi ulicemi U Sadu a Nad Šafranicí. K jeho hlavnímu vchodu vede z centra ulice 28. října.

Tvar budovy na protáhlém půdorysu odráží vnitřní uspořádání domu, složeného ze středního traktu s foyery a schodiště, divadelního sálu v levé části a menších sálů a administrativního zázemí vpravo. Výrazným rysem střídmé architektury je střídání hladce omítnutých a režných cihelných ploch. Vstupní průčelí, stejně jako celá budova patrové, je rozložené do šířky. Stejně jako ostatní fasády určuje jeho výraz skladba jednotlivých bloků, odlišených výškou, povrchovou úpravou a rytmem okenních otvorů. Pravoúhlé hmoty a plochy fasád a oken oživuje půlkruhová „apsida“, ukončující levou část domu (v ní jsou umístěna nízká pódia ve výstavním a muzejním sále).

Obdélník trojitého hlavního vstupu, kterému je předsazeno vydlážděné prostranství s několika schody, je obložený travertinem. Plochu v patře za nehlubokým balkónem tvoří cihlové zdivo ve vystouplém světlém rámu, ve spodní části přerušené trojicí oken. Nápis Masarykův kulturní dům nad okny je novodobý; v odlišné podobě byl původně umístěn na bloku vlevo od vstupu.

Protáhlý foyer umístěný kolmo ke vstupnímu průčelí ústí na monumentálně pojaté schodiště. Původní charakter interiéru narušují jen novější nástěnná i stropní svítidla.

Vlevo podél foyeru je situováno předsálí divadelního sálu se šatnami, odkud se dvojicí dvojkřídlých dveří s charakteristickými malými kulatými okénky vstupuje do hlediště.

Nad stoupající hlediště umístili architekti čelní balkón, obojí s rovnými řadami křesel. Podél bočních stěn sálu balkón pokračuje pěticí stupňovitě sestupujících a půdorysně uskakujících lóží, podle Jiřího Hilmery „nepříliš šťastné dispozice“, která nezlepšuje nepříliš dobrou viditelnost. Lóže od sebe oddělují dřevěné přepážky.

Strop hlediště z pohledových heraklitových desek má své akustické a výtvarné kvality, vykoupené ovšem konstrukční náročností (desky jsou zavěšeny na těžko přístupných ocelových nosnících) a velmi nízkou tepelnou izolační schopností. Uprostřed stropu je zabudován trojitý průběžný pás osvětlení; další osvětlení hlediště zajišťují nástěnná svítidla s nepřímým osvětlením.

Stěny po stranách jevištního portálu, k nimž v patře přiléhá balkón, se v šíři proscénia třikrát zalamují dozadu; navazuje na ně plochý portál s nezdobeným obdélným otvorem. Jevištní portál je široký 8 m, hrací plocha jeviště má rozměry cca 8 × 9 m.

Herecké šatny, přístupné zvenčí samostatným vchodem, jsou umístěny u zadní stěny jeviště.

Přízemí traktu vpravo od foyeru původně sloužilo jako výstavní sál a knihovna; dnes je tu umístěno administrativní zázemí.

Foyer zakončuje monumentálně působící prospekt schodiště proti hlavnímu vstupu s Masarykovou sochou na podestě. Obklad ze stejného světlého mramoru jako na stěnách foyeru přerušují na stěně za sochou svislé černé pásy, na kterých je nápis „Život národa / z obětí synů“. Schodiště se na podestě větví do dvou ramen, která vedou do horního foyeru s horním osvětlením. Stěnu působivého prostoru zdobí dnes obraz Otakara Nejedlého. Vstupuje se odtud do malého sálu nad vstupním průčelím domu, který byl původně zamýšlený jako památník, a vpravo do muzejního sálu, dnes rozděleného příčkou na dvě menší místnosti. Vlevo je předsálí se šatnami, vstupy na balkón divadelního sálu a s nově vloženou technickou kabinou v původně volném prostoru ke stání.

S výjimkou novějšího osvětlení a detailů, jako je např. barevnost omítek poznamenaná úpravami z devadesátých let, si Masarykův kulturní dům zachoval vysokou míru původnosti včetně např. původních dveří nebo částí původního nábytku v obou předsálích.

V malém parku před kulturním domem stojí pomník Kpt. Jaroše od Oskara Kozáka z roku 1958.

 

Literatura:

Stavitel XI, 1930, s. 16

Stavba VIII, 1929–1930, s. 195

– K. Bradáč – Vratislav Čermák – F. Mráz – Jan B. Zelený (red.), Masarykův kulturní dům na Mělníce, Mělník 1935

– Jan Zelený, Masarykův kulturní dům na Mělníce, Architekt SIA XXXVI, 1937, č. 3, s. 46–48 (podle textu vyšla zpráva o soutěži v Architektu SIA 1932, tam se ji ale nepodařilo najít)

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 134, 289, 300, obr. 197

Lukáš Rajnoch, Masarykův kulturní dům, seminární práce, stavební fakulta ČVUT, Praha 2006, kopie v archivu Masarykova kulturního domu

 

Tágy: Dům kultury, První republika, Funkcionalismus, volně stojící budova

 

Autor: Iva Karásková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětplusjedna=