enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Naivní divadlo Liberec

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1863 | stavba

Na místě dnešního domu několik měšťanů postavilo třípodlažní hotel Union v roce 1863. Taneční sál ve dvorním traktu, dnešní hlediště divadla, vznikl spolu s hotelovými pokoji nad ním v roce 1890. Provoz hotelu skončil v roce 1909, kdy sem město umístilo německou lidovou knihovnu a z radnice se sem přestěhovalo i přírodovědné muzeum se svými sbírkami; z hotelu a restaurace se tak stal jakýsi osvětový dům.


(zobrazit)9.9.1953 | otevření
Po druhé světové válce tady byla umístěna česká lidová knihovna. V přízemních prostorách se 9. září 1953 otevřelo Divadlo hudby, poslechové zařízení Gramofonových závodů (pozdější Supraphon). V roce 1956 prošlo rekonstrukcí, při které byl jeho malý sál se šedesáti místy vybaven vší potřebnou aparaturou.
(zobrazit)60. léta 20. století | Plány přestavby

Plány na velkou přestavbu a dostavbu Naivního divadla zpracoval na konci 60. let Karel Hubáček. Velkorysý projekt, ze kterého se uskutečnila jen malá část, datuje literatura do let 1967–1968. Na definitivní verzi však Hubáček s kolegy pracovali ještě v dalších letech; zachovaný projektový úkol byl dokončen až na podzim roku 1973.


(zobrazit)70. léta 20. století | rekonstrukce

Kromě celkového projektu na přestavbu  vznikly v listopadu 1973 dílčí plány prvních etap úprav: stavební povolení první etapa dostala 2. září 1974. Hotová stavba byla předána k užívání – s velkým zpožděním oproti původně plánovanému termínu – v říjnu 1978.


(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce
Další fáze rekonstrukčních prací v divadle proběhla v devadesátých letech. Začala opravou dvorních fasád v létě 1994. Práce na opravě byly zakončeny v listopadu 1998.

lidé

historie

Na místě dnešního domu č. 32/18 v Moskevské ulici stála na začátku 19. století hospoda Reichenberger Hof (Liberecký dvůr). V roce 1863 ji koupilo několik měšťanů, zřejmě věřitelů dosavadního majitele, a postavili zde třípodlažní hotel Union, který v roce 1900 přešel do majetku města Liberec. Taneční sál ve dvorním traktu, dnešní hlediště divadla, vznikl spolu s hotelovými pokoji nad ním v roce 1890; na navazující parcele svažující se do Pražské ulice vyrostla hned nato patrová veranda. Provoz hotelu skončil v roce 1909, kdy sem město umístilo německou lidovou knihovnu a z radnice se sem přestěhovalo i přírodovědné muzeum se svými sbírkami; z hotelu a restaurace se tak stal jakýsi osvětový dům.

Po druhé světové válce tady byla umístěna česká lidová knihovna. V přízemních prostorách se 9. září 1953 otevřelo Divadlo hudby, poslechové zařízení Gramofonových závodů (pozdější Supraphon). V roce 1956 prošlo rekonstrukcí, při které byl jeho malý sál se šedesáti místy vybaven vší potřebnou aparaturou. Není úplně jasné, kde byl sál umístěn.PodleRomana Karpaše to přinejmenším v počátku (snad před rekonstrukcí?) bylo v místech dnešního bufetu a kuřárny u uličního průčelí, ale není zatím možné vyloučit, že v dalších letech už bychom ho nejspíš našli ve stejném místě jako dnes.

Nejpozději začátkem šedesátých let – přesnější data nejsou k dispozici – Divadlo hudby i knihovna dům opustily a postupně se sem nastěhovalo loutkové divadlo.

Profesionální loutkové divadlo začalo v Liberci působit už v roce 1948, tehdy jako pobočka celostátního Ústředního loutkového divadla. Pro jeho provoz se ještě před otevřením 13. října adaptoval sál YMCA (zrušené kino) v Revoluční ulici. V roce 1951 se ze souboru stala samostatná Krajská loutková scéna. O deset let později se divadlo přejmenovalo na Severočeské loutkové divadlo (předchozí název Krajská loutková scéna se však i později objevuje v „podtitulu“).

Správa loutkového divadla a technický provoz se už na začátku šedesátých let přestěhovaly do uvolněných prostor v Moskevské ulici, ale divadelní sál ještě několik let zůstal v Revoluční ulici. Teprve po celkové adaptaci budovy a úpravě sálu se v roce 1968 i představení přesunula do Moskevské ulice. Pod novým názvem Naivní divadlo vystoupil soubor ve své nové budově 2. listopadu 1968 a pod stejným názvem tu funguje dodnes.

Kromě loutkoherců (SLD) přešlo do nového Naivního divadla v Moskevské ulici jako jeho druhý soubor i činoherní Studio Ypsilon, které vzniklo v roce 1963 jako amatérský soubor, v začátcích vystupující v kinosále liberecké vojenské posádky. Celý oficiální název divadla teď zněl Naivní divadlo: Krajská loutková scéna / Studio Ypsilon.

Plány na velkou přestavbu a dostavbu Naivního divadla zpracoval na konci 60. let Karel Hubáček (1924–2011), jeden ze zakladatelů dnes již proslulého libereckého ateliéru Sialu a autor mj. televizního vysílače a hotelu na Ještědu. Velkorysý projekt, ze kterého se uskutečnila jen malá část, datuje literatura do let 1967–1968. Na definitivní verzi však Hubáček s kolegy pracovali ještě v dalších letech; zachovaný projektový úkol byl dokončen až na podzim roku 1973. Spolupráce libereckých architektů s Naivním divadlem byla zřejmě intenzivní: v prostorách divadla proběhla v prosinci 1968 první výstava Sialu a divadelní výtvarníci se později podíleli např. na výtvarném řešení expozic Libereckých výstavních trhů, které Sial navrhoval.

Na adaptaci provozních prostor, která byla nutná před zahájením provozu divadla, se Hubáček zřejmě ještě nepodílel. Podle dokumentů ve stavebním archivu se divadlo upravovalo nejpozději od roku 1966; z původně plánované drobné údržby se postupně vyvinuly především větší zásahy do elektroinstalace a dílčí dispoziční změny v důsledku změny funkce jednotlivých místností. Pod plány je podepsán J. Procházka z projekční složky Střední průmyslové školy stavební.

Hubáček ve svém projektu zamýšlel přičlenit k dosavadním prostorám divadla i novostavbu dalšího sálu v proluce na druhé straně bloku, do Pražské ulice. Větší hlediště v novém sále mělo sloužit večerním činoherním představením Ypsilonky a mělo tedy být dimenzováno pro dospělé diváky; v horním patře této části byla v plánu malá výstavní síň s horním osvětlením. Oba divadelní sály měly navazovat na společné jeviště a zákulisí uprostřed bloku. Na místě domů směrem k Jezdecké ulici měl být umístěn technický a dílenský trakt se šatnami a dalším zázemím; na opačné straně jevištní části měl stát velký foyer, společný oběma sálům, s východem do atriově upravené zahrady uvnitř bloku.

Hlavní nástup do obou sálů byl plánovaný z ulice Pražské (dosavadní hlavní vstup z Moskevské se měl změnit na služební). Rozdíl ve výškové úrovni Moskevské a Pražské ulice Hubáčkovi umožnil umístit pod celé nové hlediště do přízemí velkorysý vestibul s pokladnou; do hlediště se mělo vstupovat až v patře přes foyer ve dvoře. V novém sále s kapacitou 300 míst měl být i malý balkón; strop hlediště, opatřený stejným systémem akustických desek spuštěných z ocelového roštujako loutkový sál, příčně přetínala zhora přístupná režijní lávka. Projekt počítal i s využitím nového sálu pro promítání filmů a oba sály najednou mohly sloužit i jako koncertní síň pro více než 500 diváků.

Na fasádách nově projektovaných částí se objevují prvky typické pro tehdejší Hubáčkovu tvorbu. Stavba měla být nesena železobetonovým rámem s výplněmi z přiznaného cihelného zdiva a se zasklením copilitem, osmiúhelníková okna měla být zasazena do panelů ze smaltovaného plechu. Plán přiznat v interiérech spárované cihelné zdivo může připomenout např. pozdější Hubáčkovu úpravu libereckého Malého divadla.

Hlavním Hubáčkovým spolupracovníkem na projektu byl Václav Bůžek, na modelu je podepsán i Zdeněk Patrman a na projektovém úkolu jsou jako další autoři uvedeni ještě Václav Smola, Karel Hrda a Milan Kulich.

Podrobnější popis navrženého Hubáčkova řešení přesahuje možnosti tohoto textu. Projekt by si však zasloužil bližší pozornost – a nejen ve srovnání s pozoruhodným souborem dalších Hubáčkových divadel (projekt na divadlo DAMU na pražském Jižním městě, 1980–1982; projekt na divadlo Husa na provázku v brněnské Orlí ulici, 1983; dokončení Králíčkova projektu Husy na provázku na Zelném trhu, 1985–1993; Malé divadlo v Liberci, 1986–1989, a přístavba provozní budovy, 1990–1993, a konečně – s Jiřím Hakulínem – Divadlo Disk, 1996–1998; patří sem i kino Máj v Doksech, 1958–1963, s Vlastimilem Kolářem a O. Binarem, a koncertní síň v Teplicích, 1981–1986, s Jaromírem Stráským, O. Binarem, Zdeňkem Patrmanem ad.). Na začátku projektování Disku si Hubáček v rozhovoru s Rostislavem Šváchou posteskl: „Takovou možnost, abych opravdu mohl architektonicky vyjádřit všechno, co divadlo potřebuje, jsem jindy nedostal“ – a ještě o pět let později poznamenal, že má v šuplíku „třeba pár divadel“.

Neobvyklé dvousálové řešení se společným jevištěm, ke kterému úzká parcela mezi rovnoběžnými ulicemi skoro vybízí, se přitom v Liberci neobjevuje poprvé. V projektu na nerealizovaný kulturní dům Krajské odborové rady v Pardubicích takovou dispozici navrhl už v roce 1959 kolektiv A. Zikmund, M. Řepa, F. Rozhon a V. Kučava; na divadelní jeviště tady mělo za společným zákulisím navazovat jeviště opačně orientovaného estrádního sálu. V roce 1965, tedy jen krátce před Hubáčkovým libereckým projektem, také skončila dostavba divadla v Táboře podle projektu Václava Drozdy z českobudějovického Stavoprojektu, který tu ve spolupráci s Irmou Antonovičovou navrhl nové hlediště připojené k jevišti starého městského divadla v pravém úhlu (to je zřejmě jediná realizace spojení dvou sálů u jednoho jeviště u nás).

Další z architektů Sialu, Mirko Baum, pracoval zřejmě současně s Hubáčkem na jiné variantě projektu rozšíření Naivního divadla, kterou v roce 1969 obhájil jako diplomovou práci na ČVUT. Model z let 1968–1969 se stejně jako model Hubáčkova projektu dochoval v divadle.

První etapou Hubáčkem navržených úprav, realizovanou ještě před dokončením plánů na celkovou přestavbu, byla adaptace hlediště a ostatních diváckých prostor v roce 1968. S Hubáčkem na úpravách spolupracoval Otakar Binar, který se tu – podobně jako na dalších stavbách v čele s hotelem na Ještědu – podílel hlavně na podobě interiérů a vnitřním vybavení (např. v baru tak najdeme podobné lustry jako v salónku hotelu na Ještědu). Po úpravě vznikl komorní sál, který podle pozdějšího hodnocení „překonal všechny dosavadní parametry a […] svou velkorysostí, svým perfektním vybavením stal se záležitostí nejen libereckou, ale příkladem a normou pro vybudování všech ostatních divadel pro děti u nás.“

Úprava hlavního vstupu do divadla do podoby pravoúhlého portálu s ocelovou markýzou, navržená už v roce 1967 ing. Jírou, nebyla provedena. V roce 1968 se ještě opravovala fasáda a 7. listopadu, tedy týden po otevření divadla pro veřejnost, byla první etapa rekonstrukce divadla předběžně zkolaudována. Podrobná prohlídka stavby však proběhla ještě 5. ledna 1969, zjištěné nedostatky byly odstraněny až v březnu 1970 a teprve poté byla podána oficiální žádost o povolení uvedení divadla do provozu.

Mezi březnem 1970 a lednem 1971 proběhla rekonstrukce vytápění a zařizovaly se dvě bytové jednotky v horním patře. V roce 1972 byla vpravo od hlavního vchodu vestavěna vrátnice.

Do začátku sedmdesátých let se hrálo na nevyhovujícím jevišti v provizorní přístavbě za hledištěm, s malým hracím prostorem (3,2×2,9 m) a nízkým provazištěm, kam nebylo možné umístit ani lávky pro loutkovodiče ani běžné dekorační tahy; chyběl i sklad dekorací. Kromě celkového projektu na přestavbu tak vznikly v listopadu 1973 dílčí plány prvních etap úprav: přednostní stavba nového jeviště a poté provizorních skladů a šaten za ním v proluce do Pražské ulice (odkud teprve při této příležitosti zmizela přízemní prodejna klobouků). Sklady v Pražské měly sloužit pouze do doby, než se podaří postavit nový sál a provozní budovu; projektový úkol předpokládal, že celou stavbu bude možné realizovat do roku 1982.

Postup prací na této etapě známe jen přibližně: stavební povolení tato etapa dostala 2. září 1974; ještě v tom roce se pracovalo na bednění základů jeviště i na přístavbě šaten a skladu. Hrubá stavba, kterou prováděl Stavokombinát Liberec, se dokončovala až v roce 1977. Nově budované prostory tehdy dosáhly až k dosavadnímu bytu výtvarníka Pavla Kalfuse, který bylo nutné zrušit. Divadlo během stavby řešilo mj. i opakované stížnosti na zatékání do prodejny oděvů v obchodním domě Jiskra (Brouk a Babka) na vedlejší parcele v Pražské ulici.

V průběhu stavby nového jeviště hrálo divadlo na zájezdech a v Liberci ve vlastními silami provizorně upraveném sále v hotelu Česká beseda. Hotová stavba byla předána k užívání – s velkým zpožděním oproti původně plánovanému termínu – v říjnu 1978. Velkoryse koncipované nové jeviště s vysokým provazištěm bylo navrženo pro loutkohru i činoherní provoz; jevištní technikou bylo vybavováno ještě v následujících letech.

Ve stejném roce 1978 se Studio Ypsilon osamostatnilo a odešlo do Prahy. Pokusy přičlenit k loutkohře direktivně nový činoherní soubor byly neúspěšné a loutkohercům se tak otevřel prostor k večerním představením. Zároveň tím však pravděpodobně zmizel jeden z důvodů k pokračování přestavby, jejíž další etapy už nebyly – také kvůli nedostatku prostředků – realizovány.

V roce 1982 už bylo asi zřejmé, že Hubáčkův projekt nebude uskutečněn. V tomto roce proběhla totiž rekonstrukce domu 18a (čp. 56 a 59), který se divadlo snažilo získat už od začátku sedmdesátých let a který měl podle Hubáčkova projektu ustoupit novostavbě provozního křídla. Podle návrhu J. Pavlů ze Severočeské konstruktivy Ústí nad Labem sem byly umístěny dílny a další provozní místnosti; nelze vyloučit, že i na této části Hubáček spolupracoval.

Možná v této době byla vybudována i zkušebna v prvním patře na místě dosavadní krejčovny a dílny, využívaná i jako studiový sál s kapacitou asi 60 míst. Hubáček se kromě toho v průběhu celých osmdesátých let účastnil i postupného dokončování vybavení budovy a její výzdoby.

Úpravu průčelí provizorních skladů do Pražské ulice se stylizovanými figurami na vratech navrhl v roce 1985 Pavel Švancer z libereckého Stavoprojektu; zvlněná fronta z nepravidelných segmentů, kterou Hubáček navrhl v roce 1973, nejspíš nebyla provedena.

Další fáze rekonstrukčních prací v divadle proběhla v devadesátých letech. Začala opravou dvorních fasád v létě 1994 a o rok později pokračovala rekonstrukcí střechy a ubytoven ve třetím patře. V létě 1998 se upravovaly interiéry: rekonstruovala se elektroinstalace a změny se dotkly mimo jiné diváckých prostor v přízemí. Novou podobu v duchu původních úprav z konce 60. let navrhoval znovu O. Binar. Měnily se např. obklady stěn; textilní potah na stěnách v hledišti nahradily desky popsané informacemi o premiérách. Práce na opravě vnějších fasád mezi srpnem a listopadem 1998 zakončil velký nápis Naivní divadlo / Liberec / Moskevská 18 na boční slepé fasádě domu 18a.

Novou úpravu provozních prostor si vyžádal mimo jiné tlak města na uvolnění parcely v Pražské ulici. Od listopadu 2002 do srpna 2003 se znovu přestavoval dům č. 18a podle návrhu Josefa Patrného st. Za vchodem z Moskevské ulice vznikl dvoupatrový sklad dekorací a nové odvážné, provozně velmi dobré rozvržení šaten a technických provozů v celém domě korunovala velkorysá nástavba truhlárny v horním patře. Uvolněné sklady v Pražské ulici byly zbořeny a od roku 2008 stojí na jejich místě polyfunkční dům podle návrhu Jiřího Košťála a Jany Chmelové.

Zatím poslední výraznější úpravou byla výměna dosavadního okrové koženky na dvousedadlech v hledišti za zelený textilní potah v roce 2005.

 

Současný stav

Naivní divadlo sídlí v bloku domů mezi Pražskou a Moskevskou ulicí, které obě stoupají k hlavnímu náměstí Dr. E. Beneše. Vstupní průčelí z Moskevské ulice tvoří vyšší dům č. 18 a vlevo od něj nižší dům 18a. Domy stojí ve svahu, což se spolu s různou výškou pater projevilo v různých výškových úrovních vstupů i oken.

Dvoupatrová fasáda domu č. 18 do Moskevské ulice si zachovala v hlavních rysech svou podobu z konce 19. století. Sokl v celé výšce přízemí s půlkruhově zakončenými okny zvýrazňuje bosáž, okna ve vysokém prvním patře kryjí trojúhelné frontony, menší sdružená okna v patře druhém vodorovné římsy. Nad mohutnou korunní římsou nad druhým patrem je ještě nízké podstřešní polopatro.

Fasáda nižšího domu vlevo, také se dvěma patry a podstřešním polopatrem, má jednodušší výzdobu. Jeho okna v patrech spojují do vertikálních pásů obdélné dekorativní výplně. Vrata vedle samostatné přízemí prodejny vedou k výtahu do skladu dekorací. Boční slepá fasáda je otočená do volné parcely na rohu Moskevské a Jezdecké; při poslední úpravě se na ní objevil nápis v charakteristickém výtvarném stylu. Z prázdné parcely přiléhající k Jezdecké ulici teprve nedávno zmizely zbytky dalšího domu; je odtud viditelná provazištní věž za jevištěm i střešní nástavba truhlárny. Stavba nového domu na tomto místě se připravuje.

Hlavní vstup v pravé části průčelí vede na malé schodiště. Za ním je vpravo umístěna vrátnice a vstup na schodiště do vyšších pater. Vlevo dojdeme do foyeru se vstupem do prostorného bufetu a kuřárny u uličního průčelí; vybavení do všech prostor včetně obkladů a osvětlení navrhoval O. Binar.

Ve foyeru najdeme šatnu a několik uměleckých děl: na hranolovém soklu skleněnou plastiku od Josefa Kochrdy, prohnuté zrcadlo od Karla Wünsche, plechový reliéf snad od Miloše Košky a mobil z drátu a barevných dřevěných kostek od Jana Schmida.

Z foyeru se dvojicí dvoukřídlých dveří vstupuje do hlediště. Přízemní sál bez balkónu je vybavený dětskými dvojsedadly, má kapacitu 192 míst. Červené boční stěny překrývají světlé textilní desky s psanými údaji o všech inscenacích. Dřevěný obklad zadní stěny přerušuje jen úzké okénko z osvětlovací a zvukové kabiny. Na ocelovém roštu pod černě natřeným stropem jsou zavěšeny nejen reflektory, ale především hustý pravidelný rastr dřevěných lišt, které jsou – kromě své hlavní akustické funkce – výrazným výtvarným prvkem, do značné míry určujícím charakter celého prostoru.

Dobře vybavené jeviště bez výrazného jevištního portálu je koncipované pro provoz loutkové i činoherní scény. V jeho podlaze je umístěno pět zvedacích stolů. Pohyblivé portálové věže umožňují měnit hloubku proscénia.

V horních patrech domu a především v domě 18a jsou umístěny zkušebny, šatny a technické provozy, sklad dekorací s dekoračním výtahem a truhlárna ve střešní nástavbě ve tvaru poloviny čtrnástistěnného hranolu.

Umístěním ve vnitrobloku domů původně jiného určení není Naivní divadlo typickým příkladem divadelní architektury. Hubáčkovo a Binarovo řešení sálu a téměř neznámý projekt nerealizované přestavby patří i přesto, že zachovávají tradiční schéma obdélného sálu před kukátkovým jevištěm, k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v této oblasti v šedesátých a sedmdesátých letech vzniklo.

 

Prameny a literatura:

– Magistrát Liberec, archiv stavebního úřadu, spis domu Moskevská 32 (Naivní divadlo)

– Státní okresní archiv v Liberci, fond Naivní divadlo Liberec 1973–1977 (projektový úkol nerealizované přestavby)

– archiv Naivního divadla (modely nerealizované přestavby ze 70. let)

 

– František Sokol (red.), Naivní divadlo Liberec 1949–1979, Liberec 1979

– Svatopluk Technik – Vladimír Ruda, Liberec minulosti a současnosti, Liberec 1980, s. 204 (situační plán a popis nerealizované přestavby)

– František Sokol (red.), Naivní divadlo Liberec 1949–1999, Liberec 1999

– Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II, Liberec 1993, s. 6

– Roman Karpaš (ed.), Velká kniha o Liberci, Liberec 1996, zejm. s. 445, 456–457

– Rostislav Švácha (ed.), SIAL, Praha 2010, zejm. s. 32–33, 278 a 311–312 (zmínky o projektu přestavby a fotografie modelů)

– Jiří Bláha – Iva Karásková, Adaptace a nerealizovaná přestavba Naivního divadla v Liberci, Ročenka liberecké architektury 07, Liberec 2011, s. 48–51

 

Tágy: Komunistické Československo, řadový dům, divadelní sál

 

Autor: Iva Karásková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmplustři=