enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo v Kolíně

Jindřich Freiwald, Jaroslav Böhm

alias Městské a oblastní divadlo v Kolíně (1948 - 1958), Městské divadlo Kolín (1962- 1969), Krajské divadlo Kolín (1969- 1993)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1939 | stavba
Základní kámen byl položen s nápisem "Kolín sobě" 28.září 1937, 28.listopadu byl zahájen výkop, pracovalo se po celý kritický rok 1938 i valnou část roku následujícího až do září 1939, kdy byla stavba dokončena.
(zobrazit)12.11.1939 | slavnostní otevření

lidé

(zobrazit)Jindřich Freiwald |hlavní architekt

Patřil k nejproduktivnějším českým architektům dvacátých a třicátých let 20. století. Projekční kancelář, kterou vedl společně s Jaroslavem Böhmem /Freiwald & Böhm/ navrhla mezi světovými válkami množství rodinných domů i jejich kolonií, desítky nájemních obecních domů, finančních ústavů i několik sborů čs. církve husitské v územním záběru od Duchcova až po Slovensko, Podkarpatskou Rus (Užhorod a Chust). V kontextu Freiwaldova místy kvalitativně kolísavého díla jsou vysoce hodnoceny zejména tři divadelní budovy: v Hronově (1930), v Chrudimi (1934) a v Kolíně (1939).

http://www.mestohronov.cz/osobnosti-mesta/clanek/ing-arch-jindrich-freiwald

Více divadel

Jaroslav Böhm |hlavní architekt
Josef Bágle |architekt
(zobrazit)Miroslav Řepa |architekt

Studoval v letech 1949–1953 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy profesora Jaroslava Fragnera. Během studia na AVU spolupracoval na architektonických soutěžích u J. Fragnera, Jiřího Gočára a Jiřího Krohy.
Po ukončení studií krátce spolupracoval (realizace zlínského divadla) se svým otcem architektem Karlem Řepou. V roce 1965 vyhrál s Vladimírem Pýchou soutěž na Československý pavilon na Světové výstavě EXPO v Montrealu. Následoval projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970 a funkce technického ředitele československého pavilonu na Expo ´92 v Seville. Od roku 1970 spolupracoval na rekonstrukci Smetanova divadla a Národního divadla, od roku 1976 ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. V roce 1993 se stal kurátorem výstavy Josip Plečnik, následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v areálu Pražského hradu.  

Více divadel

(zobrazit)Svatopluk Zeman |architekt

Autor rekonstrukce vstupní části a hlediště z let 1972-1976 Moravského divadla Olomouc.

Více divadel

Ivo Burian |interiérový architekt
Hana Lendrová |interiérový architekt

historie

Kolínští ochotníci i členové kočovných společností hráli už ve třicátých letech 19. století v zámku i v jiných sálech ve městě. Od roku 1843 fungovalo stálé jeviště v domě U tří korun v Kutnohorské ulici.

Výsledkem společné snahy ochotníků a představitelů města bylo v roce 1860 zřízení prvního Městského divadla v zadním traktu nové budovy reálného gymnázia. Stejně jako celou školní budovu je navrhl Josef Spudil z Čáslavi (kde také navrhl divadlo; v Kolíně je někdy uváděn jako František). Otevíralo se 16. prosince, bylo dobře vybavené a jeho hlediště s lóžemi a galerií pojalo kolem čtyř stovek diváků. V roce 1875 se v něm zřizovalo vysoké provaziště a doplňovaly se dekorace. Ani přesto divadlo nevyhovělo zostřeným předpisům po požáru vídeňské opery v roce 1881 – chyběly mu především nouzové východy – a úřady jej po povinné kontrole uzavřely.

Městská rada uvažovala o jeho rekonstrukci, ale propočty ukázaly, že ani s velkými náklady by upravené divadlo nestačilo stoupajícím nárokům, a škola navíc potřebovala zadní trakt, kde divadlo stálo, pro novou tělocvičnu. Divadelní představení se tedy přestěhovala do sokolovny a už v roce 1883 vzniklo z členů několika kolínských ochotnických spolků Družstvo pro postavení divadla. V provolání, ve kterém Družstvo zvalo na svou ustavující schůzi, se mimo jiné píše: […] četnému inteligentnímu obyvatelstvu královského města Kolína a jeho okolí divadlo skutečnou je potřebou a […] Kolín divadla na vždy postrádati nemůže.

Na obci toho žádati nelze, aby sama stavbu nového městského divadla podnikla, protože předem jiné, mnohem naléhavější potřeby obstarati musí a prostředky její jsou poměrně jen skrovné. Chceme-li protož míti opětně jedenkráte slušné, poměrům našim přiměřené městské divadlo, nezbývá než spoléhati na vlastní síly a prostředky a sbírati poznenáhlu potřebný k tomu fond.“

Kromě darů firem i soukromých dárců se ke každoročnímu příspěvku na stavbu nového divadla zavázalo i město.

Přes počáteční nadšení nevykazovalo Družstvo dlouhou dobu žádnou větší činnost. Částečně snad i proto, že v roce 1892 zřídil velkostatkář Richter „na tehdejší dobu krásně vybavené jeviště“ v Zámecké restauraci; to na nějakou dobu poptávku po novém divadle alespoň částečně uspokojilo.

Zlomem v dlouhé nečinnosti Družstva se stal – po alespoň částečném oživení začátkem století – až rok 1911. Posledního červencového dne totiž Zámeckou restauraci zachvátil požár a zničil i divadelní sál;dlouhodobé kritiky nečinnosti Družstva tato nešťastná událost téměř potěšila, protože v ní správně viděli nový impuls k jeho činnosti.

Oživení myšlenky na stavbu divadla však přinesla zejména vlna národního nadšení po první světové válce. Impulsem k čilejší činnosti se stal i fakt, že nové divadlo si v té době začala stavět už i nedaleká Kutná Hora. I přesto se na dlouhou dobu nejvýraznějším projevem činnosti Družstva stalo až velké představení Nesmrtelný vůdce k pětistému výročí smrti Jana Žižky z Trocnova v roce 1925, které se odehrálo na velkorysé scéně na ostrově a na břehu Labe a ve kterém účinkovaly všechny místní spolky.

První ideové návrhy na podobu divadelní budovy se objevily už krátce po založení Družstva v osmdesátých letech 19. století. Mezi pozdějšími plány zaujme např. stavba, kterou na horní ostrov na Labi v roce 1927 navrhl architekt Josef Bágle.

Od začátku století se také intenzivně jednalo o zajištění vhodného staveniště. Divadelníci si nejprve vyhlédli klášterní zahradu kolínských kapucínů; neúspěšná jednání o prodeji zahrady se od roku 1904 vlekla více než třicet let. Do jednání vstupovalo i město, které se několikrát pokusilo nabídnout kapucínům náhradní pozemek. Po první světové válce se mezi návrhy objevila už i pozdější skutečná lokalita i některé další a stále znovu se objevovaly i tlaky na zakoupení klášterní zahrady.

Volné parcely, které přicházely pro stavbu divadla v úvahu, se však v průběhu dvacátých let rychle zastavovaly a z uvažovaných míst nakonec zbyla jen malá parcela v tehdejší Havlíčkově ulici (na které dnes divadlo opravdu stojí). Družstvo ji bez velkého nadšení zakoupilo s tím, že pokud budou úspěšná jednání o lepších místech, bude ji možné se ziskem prodat.

Na začátku třicátých let se Družstvo rozhodlo, že základní kámen divadla by měl být položen při padesátém výročí založení v roce 1933. O rok dříve se konečně podařilo zakoupit pozemek, který se pro stavbu jevil jako velmi vhodný, tzv. Markusův dvůr u náměstí Republiky na Pražském předměstí. Parcela v Havlíčkově ulici byla dána k prodeji, ale – pro další vývoj naštěstí – za navrženou cenu se pro ni nepodařilo najít kupce. Markusův dvůr Družstvo během příprav nejprve pronajalo a v roce 1934 jej nechalo zbořit.

Finanční náklady na připravovanou stavbu se odhadovaly na více než 2 700 000 korun. Přípravy zabraly téměř celý rok 1933; kvůli urychlení bylo rozhodnuto zadat projekt divadla bez soutěže. Volba padla na Jindřicha Freiwalda (1890–1945), tvůrčí polovinu architektonické kanceláře Jindřich Freiwald – Jaroslav Böhm, který měl v té době za sebou stavbu divadla v Hronově (1928–1930) a dokončoval divadlo v Chrudimi (1931–1934). Ani v Kolíně nebyl neznámý – už na začátku dvacátých let tu stavěl činžovní dům v ulici Na Hradbách a později městské nájemní domy na Zálabí a budovu městské spořitelny.

Návrhy pro toto umístění se od předchozích Freiwaldových divadel liší. Architekt tu nápaditě využil výhod svažujícího se pozemku a především jeho velikosti, která mu v nejodvážnější variantě umožnila navrhnout reformní oble tvarovanou hledištní sekci „se soustředně vedenými chodbami […] a s amfiteatrálně řešeným balkónem na půdorysu čtvrtkruhové výseče.“ Na rozdíl od jiných reformních projektů Freiwald ani tady nepoužil čelně orientované lóže, ale tradiční boční lóže na úrovni balkónu.

Varianty návrhu zkoumaly i celkovou urbanistickou situaci: zatímco na většině z nich se divadlo obracelo vstupním průčelím do nově vzniklého prostranství, Freiwald navrhl i variantu s průčelím přímo do náměstí Republiky. Ta byla podmíněna demolicí přilehlé školní budovy; v jiné variantě se uvažovalo o přestavbě školy a její přeměně na svého druhu kulturní dům.

Velkým zásahem do příprav na novou stavbu byl však rozkaz postavit v Kolíně nové divizní velitelství v roce 1936. Město, které nemělo k dispozici jiný pozemek, požádalo o uvolnění parcely pro chystané divadlo. Družstvo souhlasilo jen s podmínkou, že město pro divadlo konečně zakoupí klášterní zahradu; ani další kolo jednání s kapucíny však nevedlo ke kýženému výsledku. Jako jediné řešení se tedy nabízel pozemek v Havlíčkově ulici. Ten byl pro divadlo malý; teprve poté, co město přikoupilo ještě vedlejší parcelu, mohlo být o definitivním staveništi nového divadla konečně rozhodnuto.

Architekt Freiwald vypracoval nové plány na nové staveniště; s ohledem na jeho charakter a snad i kvůli časové tísni opustil reformní půdorys, připravovaný pro náměstí Republiky, a vrátil se k osvědčenému obdélnému schématu, které si vyzkoušel už na svých předchozích divadelních stavbách.

Slavnost položení základního kamene 28. září 1937 poznamenala nedávná smrt T. G. Masaryka a státní smutek. První výkop přesto proběhl 28. listopadu a dlouho očekávaná stavba mohla začít. Stavbu prováděla místní stavební firma Hátle a Jandák; stavělo se během celého kritického roku 1938 a nové divadlo bylo po menším zpoždění oproti plánu otevřeno 12. listopadu 1939, kdy ochotnický spolek Tyl sehrál na novém jevišti právě Tylova Strakonického dudáka.

Nová divadelní budova tedy vyrostla na nároží Havlíčkovy a Bezručovy (dnes Kutnohorské a Smetanovy) ulice u výjezdu z města na Kutnou Horu. Ikdyž s ohledem na staveniště musel Freiwald opustit progresivnější tvarování hledištní části, uvažované pro původní umístění, v Kolíně výborně zúročil své zkušenosti ze svých předchozích divadelních projektů a postavil tu divadlo, velmi dobře odpovídající požadavkům a možnostem stavebníka. Podobu stavby a jejích součástí také pozoruhodně obhájil ve svém textu ve sborníku, vydaném k otevření divadla.

Základní principy pro volbu rozměrů a vybavení přitom shrnula už stručnější technická zpráva k projektu. „Budova nebude provedena s nějakým přepychem, nýbrž jednoduše, však účelně a vkusně, aby sloužila městu ku ozdobě a divadelnímu družstvu ke cti […], jeviště bude vybaveno nejmodernějšími, však osvědčenými zařízeními (kruhovým horizontem, světelnými efekty a pod.), aby se návštěvníkům dostalo vše to, co od divadla dnešní doby mohou žádati a také žádají a co je má do divadla lákati.“

„Divadlo nebude zbytečných rozměrů, neboť jest lépe líbivý kus opakovati třebas několikráte než hráti při nevyprodaném domě…“

Hlediště nového divadla mělo kapacitu 639 osob, „kterýžto počet pro město mající 18 až 20 tisíc obyvatel plně dostačí, zejména proto, že jsou v Kolíně dnešní doby 2 biografy […], takže se v divadle nedá ani větší návštěva než 600 osob očekávati a také divadlům není ani dnešní doba příznivá.“

Zpráva obsahuje mimo jiné i důležitou poznámku o projekční kabině, se kterou se ve třicátých letech setkáme i v mnoha dalších divadlech – rozhodně tu není proto, že by projektant počítal s využitím sálu jako kina: „Podotýkáme, že projektovanou projekční kabinou je pamatováno výhradně jen na předvádění výjevů, které jsou hraným divadelním kusem podmíněny a že divadlo nebude sloužiti ku předvádění filmů v rozsahu biografickém.“

Ještě po otevření divadla se zřejmě počítalo s postupným vybavením některých částí stavby. Např. suterénní místnost, „v plánech označena názvem loutkové divadlo, […] může tomuto účelu sloužiti teprve v době až ukáže se toho potřeba, není však vyloučeno, že může sloužiti i jiným účelům (ku konání zkoušek a pod.)“

Terakotové sochy, které měly podle Freiwaldova plánu stát nad sloupy v průčelí, se tam nikdy neobjevily; byly ale vyrobeny ­‒ autora se nepodařilo zjistit ‒ a jejich fragmenty jsou dnes uloženy v suterénu divadla.

Od roku 1948, kdy byl v Kolíně založen stálý divadelní soubor, neslo divadlo název Městské a oblastní divadlo v Kolíně; od roku 1958 to bylo Krajské divadlo Kolín. Stálá scéna byla zrušena k 31. prosinci 1992 a od roku 1993, kdy se divadlo znovu stalo majetkem města, je to Městské divadlo Kolín.

Freiwald však projektoval kolínské divadlo pro ochotnická a zájezdová představení. Neplánované umístění stálého souboru v roce 1948 s sebou přineslo větší prostorové požadavky, než jaké mohla budova splnit (dílny, sklady, zázemí), a od padesátých let se několikrát objevil požadavek budovu rozšířit. Vývoj nerealizovaných plánů na přístavbu nebo stavbu nové budovy se nepodařilo přesně rekonstruovat. V první fázi přitom na plánech nové budovy, která měla kromě divadelních provozů sloužit i dalším účelům, pracoval údajně i Jaroslav Fragner (1898–1967). Ten v Kolíně stavěl několikrát, mimo jiné elektrárnu nebo gymnázium; podrobnosti o jeho plánech divadelní budovy (kulturního domu?) se však nepodařilo zjistit.

Ve stavebním archivu najdeme jen dvě stručné zmínky, ze kterých je možné na přípravu nové budovy usuzovat. Rokem 1961 je nadepsáno vyjádření Okresního národního výboru (ONV) k nespecifikovanému plánu na „nástavbu“ divadelní budovy: ONV je tehdy odmítl s tím, že nechce, aby byla budova „znešvařena“, a navrhl vyřešit nedostatek místa dislokací části provozů mimo divadelní budovu. V roce 1967 se měla „3 m za divadlem“ stavět trafostanice. Divadlo si na to stěžovalo a argumentovalo tím, že by pak nebylo možné přistavět chybějící zázemí.

Po delší pauze ožila myšlenka na novou budovu pro potřeby divadla zřejmě až v osmdesátých letech. Provozní budova divadla měla tehdy vyrůst vlevo od divadla, na místě dnešní úřadovny Městské policie; Krajský projektový ústav (KPÚ) Praha v roce 1985 dokonce pracoval na projektu. Krajské orgány si však nezajistily v dostatečném předstihu investiční prostředky a z projektu opět sešlo. Na stejném místě přitom zřejmě nějaká provozní budova už stála: podle internetových stránek divadla tu sídlila administrativa divadla, ubytovna herců a další skladové prostory.

Ještě v roce 1988 se mluví o další přístavbě za divadlem. V roce 1990 pak vyrostl detašovaný sklad na Zálabí v Jezeřanské ulici. O tři roky později divadlo přišlo o stálý soubor a přestalo novou budovu potřebovat.

V samotném divadle se měnilo jen málo. V roce 1959 proběhla modernizace jevištního osvětlení a úprava projekční (ve skutečnosti spíše osvětlovací) kabiny. V roce 1963 navrhli menší úpravy a částečnou rekonstrukci divadla projektanti kolínského Chemoprojektu, uvedení bez křestních jmen: Malach, Novotný a Opatrný. O tři roky později byla navržena další úprava osvětlovací kabiny.

V roce 1983 se modernizovalo scénické osvětlení; pod návrhem jsou – opět bez křestních jmen – podepsaní Polívka a B. Opatrný z kolínského Chemoprojektu.

Velká rekonstrukce divadla proběhla až v letech 1984–1987 „péčí KNV a ředitelství divadla“ podle projektu Miroslava Řepy (nar. 1930, mj. spoluautor obnovy Národního divadla, Stavovského divadla i Státní opery v Praze, se svým otcem spolupracoval i na projektu divadla ve Zlíně). Nová výtvarná díla do interiérů navrhli Ivo Burian (světla), Josef Flejšar, Hana Lendrová, Rudolf Polák, František Vízner a Ladislava Víznerová.

Rekonstrukce se pochopitelně týkala především obnovy technického vybavení. V hledišti se upravovala zadní část pod balkónem, kde vznikla na místě zrušených míst nová zvuková a osvětlovací kabina. Dřevěná sedadla na balkóně nahradila polstrovaná a zrušením míst ke stání přibyla jedna řada.

Rekonstrukce vtipně a šetrně vyřešila nové elektrorozvody atp., které umístila do přidaných ocelových lišt podél stěn pod stropy. Zatímco v provozní části zůstaly tyto lišty odkryté, v diváckých prostorách je zespoda kryjí sádrové žlaby, dobře korespondující s charakterem interiérů. Z foyeru zmizely mnohožárovkové lustry a původní povrchy většiny podlah – PVC a teraco – pokryly koberce.

Později probíhaly v budově zřejmě už jen dílčí úpravy a změny. V roce 1988 dostal sokl budovy nový obklad: původní pískovec nahradil travertin (úpravu navrhoval Svatopluk Zeman z KPÚ Praha).

V roce 1999 probíhala rekonstrukce střechy (demontáž lepenky, nový nátěr a klempířské práce) a montovala se plošina pro vozíčkáře, o rok později se upravovaly bezbariérové toalety.

Novou podobu divadelního klubu v suterénu, jehož úprava z doby Řepovy rekonstrukce byla krátce po převratu zrušena, navrhla Markéta Cajthamplová. V roce 2005 proběhly bourací práce, ale realizace, ohlášená původně na rok 2006, byla zatím odsunuta. Pod jevištní točnou vznikl prostor pro divadlo malých forem nebo galerii, který bude možné s klubem spojit.

Bývalá zkušebna v horním patře (podle Freiwaldových plánů původně kulturní síň, částečně s horním osvětlením) se změnila na studiovou scénu.

V interiérech se především objevuje snaha o postupné navracení původní pestré barevnosti stěn i vybavení; všechny úpravy vede snaha navracet budově původní charakter. Kvalitní Freiwaldova architektura si i přes pozdější změny takový respekt jistě zaslouží.

Současný stav:

Budova divadla, postavená na obdélném půdorysu, se vstupním průčelím obrací k severu, do frekventované Kutnohorské ulice; boční průčelí směřuje do ulice Smetanovy. Druhé boční průčelí kryje sousední budova Městské policie, k zadní fasádě přiléhá malá travnatá plocha a za ní budova zdravotního střediska.

Ze základního hranolu budovy vystupují menší hranolové rizality a hmota provaziště. Elegantní pravoúhlý rastr fasád, oken a dveří zjemňují jen válcové dříky sloupů v průčelí, malá kruhová okénka po stranách vstupního rizalitu a kruhy opakující se v dvoukřídlých dveřích. Schodiště osvětlují průběžná vysoká okna, okna na boční fasádě jsou sestavena do pásů členěných pískovcovými deskami. Stěny budovy mají jednobarevnou omítku, kterou na převýšené části vstupního rizalitu nad korunní římsou a na hranolu provaziště doplňují plochy režného zdiva a na boční stěně mezi okny zmíněný obklad z pískovce.

Vstupní průčelí se zvedá nad několika stupni předsunutého schodiště. Pás hladké omítky lemuje vpadlou obdélnou plochu, ve které je mezi čtveřicí válcových sloupů umístěna trojice vstupů a trojice obdélných oken v patře. Horní část průčelí nad římsou tvoří úzký pás režného zdiva.

Na obou stranách bočního průčelí jsou umístěny služební vstupy do divadla; ten u hlavního průčelí má stejně jako hlavní vstupy dvoukřídlé dveře s proskleným kruhem.

Ve vestibulu, položeném příčně za vstupními dveřmi, musí návštěvník vyjít po dalších několika schodech; vpravo za vstupem je umístěna pokladna. Trojicí dalších dvoukřídlých dveří s prosklenými kruhy se vstupuje do spodního foyeru nebo promenoáru, který ze třech stran obklopuje hlediště. Pamětní deska v čele připomíná rekonstrukci divadla v osmdesátých letech, po stranách jsou umístěny šatny a vstupy na postranní schodiště do patra.

Promenoár v patře je řešený stejně jako v přízemí. Podél uličního průčelí je tu na místě šatny oddělená kuřárna a prostor nad přízemním vestibulem zabírá rovněž oddělený foyer s velkými okny. V obou prostorách se zachovala část původního vybavení i teracová podlaha.

Do hlediště, zařízeného na půdoryse obdélníka se zaoblenými rohy, se v přízemí i v patře vstupuje z obou bočních stran. Oblouk sedadel v přízemí kopíruje zaoblení proscénia a stejně zaoblený půdorys má i balkón v patře, ze kterého po stranách hlediště vybíhají ramena s trojicí výškově i půdorysně odstupňovaných lóží; na ty navazují technické prostory, opřené o stěny po stranách jevištního portálu.

V přízemí pod balkónem původně obklopovaly promítací kabinu z obou stran prostory s místy ke stání, oddělené od poslední řady sedadel nízkou přepážkou; po úpravách celý tento prostor zabraly technické kabiny.

Obraz na stropě hlediště, „Český genius“, namaloval profesor Josef Sejpka, se kterým Freiwald spolupracoval už v Chrudimi. V lemu vpadlého kruhového pole s obrazem jsou vsazeny 342 žárovky; efektní řešení má tu nevýhodu, že žárovky nejsou odnikud přístupné a je tedy složité je vyměňovat – dnes jsou zde proto osazeny speciální žárovky s dlouhou životností. V přední části hlediště visí z tří kruhových otvorů v snížené části stropu část jevištního osvětlení.

Hlediště má rozměry 15 × 18 m a kapacitu 480 míst (s přístavky 520). Stěny v přízemí jsou částečně obloženy dřevem, na omítce zbylých částí a stropu se střídají světlé a červené plochy.

Malá schodiště po stranách oblého proscénia nad orchestřištěm obtáčejí válcové pilíře, které kromě toho, že byly součástí sofistikovaného otopného a větracího systému, sloužily jako podstavce pro nedochované lampy.

Tmavý jevištní portál s otvorem o rozměrech 5,5 × 9,5 m je několikrát odstupňovaný, jeho rám má zaoblené rohy. V rámu nad portálem je nápis „Nám i budoucím“.

Prostorné jeviště s vysokým provazištěm má rozměry 15 × 9,5 m. Je odtud přístup na boční jeviště po straně a přes nižší zadní jeviště na malý krytý dvůr. Okolo jeviště jsou rozmístěny herecké šatny a ve vyšších patrech zázemí a administrativa divadla.

Jedním z bočních schodišť je možné vystoupat ještě do druhého patra, kde je nad vstupní částí umístěna původně „kulturní síň“, dnes upravená na studiovou scénu pro cca 80–100 diváků se sedadly na stupňovitě se zvedajících praktikáblech.

V suterénu divadla se kromě dnes uzavřeného divadelního klubu v místě původně plánovaném pro loutkové divadlo nachází malá galerie využitelná i jako komorní hrací prostor pod jevištní točnou, jen zřídka používané orchestřiště pro 40 hudebníků s částí původního vybavení a technické prostory, z nichž za zmínku stojí kotelna rovněž s částí pozoruhodného původního zařízení k topení a klimatizaci.

Prameny a literatura:

– Státní okresní archiv Kolín, fond Jednota divadelních ochotníků Kolín (Freiwaldovy plány divadla)

– Městský úřad Kolín, archiv stavebního úřadu, spis domu čp. 557, Kolín IV (divadlo)

– Bohumil Růžička (red.), Divadlo v Kolíně: Památník vydaný Divadelním družstvem, spolkem pro postavení divadla v Kolíně, k otevření nového divadla dne 12. listopadu 1939: 1883–1939, Kolín 1939 (zejm. texty Bohumila Růžičky, Jindřicha Freiwalda a Antonína Hlaváčka)

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 91–93

– Jaroslav Vrchota (red.), Dvacet roků Městského divadla v Kolíně: 1948–1968, Kolín 1968

– Markéta Trávníčková (red.), Divadlo v Kolíně 1948–1998, Kolín 1998

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 120­–121

– Klára Zubíková, Architektura a urbanismus města Kolína 1850–1950, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2004, s. 122–125

– Hana Kučerová, Stavební vývoj města Kolína jako prostředek realizace ambic městských elit v letech 1918–1939 na přikladu stavby spořitelny, divadla, obchodní akademie a sboru Církve československé, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2009, s. 37–66

 

Tágy: První republika, Funkcionalismus, volně stojící budova

 

Autor: Iva Karásková

Dodatečné informace

V prostorách bývalé zkušebny a později studiové scény byla 25. února 2013 otevřena galerie. Divadlo se tak vrátilo k původnímu Freiwaldově konceptu, který počítal s výstavní síní v druhém nadzemním podlaží. Galerie je přístupná zdarma během představení a po zakoupení vstupenky ve všední dny a v sobotu. Do budoucna se počítá s venkovním proskleným výtahem. Na rekonstrukci galerie se podílel architekt David Vávra.

Divadelní klub Scapino se dočkal otevření 30. září 2014. Rozsáhlou rekonstrukcí prošlo celé sklepení divadla. Náklady dosáhly částky 9 milionů korun. Vedle barové části vznikl sál s pódiem určený k hudebním vystoupením a k představením divadel malých forem. Další multifunkční prostor, využitelný třeba pro konference či výstavy, který byl zároveň spojen s malým sálem pod točnou. Rekonstrukce se opět ujal David Vávra

Víťa - 19.10. 2014

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvamínusjedna=