enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Hudební divadlo Karlín

Otto Ehlen

alias Komická zpěvohra (1946- 1948), Opereta v Karlíně (1946), Divadlo v Karlíně (1945), Divadlo Varieté, Divadlo Umění lidu (1948- 1950), Divadlo Československého státního filmu (1950- 1951), Divadlo hlavního města Prahy (1951- 1954), Státní divadlo v Karlíně (1954- 1961), Hudební divadlo v Karlíně (1961- 1963), Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích (1963- 79)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1881 | Otevření
Původní budovu nechal v letech 1880-1881 postavit pražský podnikatel Eduard Tichý. Divadlo nazvané Théatre Varieté realizovala podle plánů německého architekta Otto Ehlena (1831-1898) v duchu pozdního historismu stavební firma Františka Kindla. Divadlo bylo otevřeno 27. 8. 1881.
(zobrazit)1897 | Rekonstrukce
Eduard Tichý junior započal v roce 1897 přestavbu objektu podle projektu c. k. dvorního stavitele Friedricha Ohmanna. Přestavba původního karlínského varieté se týkala především vnitřních prostorů objektu. Poměrně strohé interiéry byly vybaveny bohatým novobarokním dekorem.
(zobrazit)1927 | Rekonstrukce

V roce 1927 stavební úřad Divadlu Varieté s.r.o. povolil přístavbu pěti obchodů tehdy do Palackého (dnes Křižíkovy) třídy s vjezdem do dvora a devíti garáží ve dvoře při východní straně objektu. Projekt realizovala stavební a architektonická kancelář ing. Richarda Goldreicha.


(zobrazit)1941 | Rekonstrukce
V letech 1939-41 byla realizována adaptace jeviště a foyeru, dále došlo k rekonstrukci a rozšíření technického vybavení budovy.
(zobrazit)60. léta 20. století | Rekonstrukce
Větší přístavba byla realizována v roce 1960-62; v té době vzniklo dlouhé jednopatrové jižní křídlo, které do sebe v přízemí zahrnulo i hmotu dřívější zimní zahrady. Přístavbu realizoval Státní ústav pro projektování výstavby hl.m. Prahy, pod vedením Josefa Poláka (projekt 1959).
(zobrazit)1970 | Projekt
Z roku 1970 pochází nerealizovaný projekt architekta Františka Fencla k velkorysé přestavbě a dostavbě divadla ve stylu architektonického brutalismu.
(zobrazit)90. léta 20. století | Rekonstrukce
Z roku 1991 pochází   povolení k vybudování malé scény Divadla jednoho herce úpravou a rekonstrukcí bývalého skladu v suterénu divadla. V této souvislosti došlo  k opravě a rekonstrukci stropu. V roce 1995 tuto scénu adaptovali projektanti Josef Zubák a Miroslav Melena na Malou scénu divadla Semafor pro 150 diváků.
(zobrazit)2005 | Rekonstrukce

V roce 2002 divadlo poničily rozsáhlé povodně. Následná nákladná rekonstrukce byla započata 18. února 2005. Autory architektonického řešení jsou „Sdružení Hudební divadlo Karlín“; PRAGO-PROJEKT, a.s.; d plus, a.s.; ANIMA s.r.o.: Jindřich Smetana, Tomáš Kulík, Petr Doležal, Petr Brožek. Autorem řešení interiérů je Atelier Pelcl: Jiří Pelcl, Jiří Novotný, Barbara Friedrichová.


(zobrazit)2006 | Otevření

Rekonstrukce byla dokončena 30. září 2006. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 12. října 2006 premiérou muzikálu Producenti autorů Mela Brookse (hudba, scénář) a Thomase Meehana (scénář), český překlad připravil Adam Novák a režii Antonín Procházka.


(zobrazit)2007 | Stavba roku

V roce 2007 získalo divadlo v architektonické soutěží Stavba roku Cenu primátora hlavního města Prahy za významný příspěvek ke znovuoživení Karlína a k citlivému propojení původní a nové architektury.


lidé

Otto Ehlen |hlavní architekt
Rudolf Krieghamm |architekt
Petr Brožek |architekt
Petr Doležal |architekt
(zobrazit)Miroslav Melena |architekt
Od roku 2003 vedl architektonický ateliér na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Podle jeho projektů bylo postaveno nebo rekonstruováno dvacet divadel a víceúčelových zařízení. Absolvoval katedru scénického výtvarnictví (1963) u profesora Františka Tröstera na Akademii múzických umění v Praze. Tam také později působil jako pedagog a v roce 1996 se habilitoval. Později působil jako pedagog na JAMU v Brně. Jako scénograf začínal v Divadle P. Bezruče v Ostravě. Od roku 1968 pracoval v Naivním divadle v Liberci. Byl stálým spolupracovníkem Studia Ypsilon jako scénograf. Od r. 1980 pobýval pracovně v Jugoslávii, kde projektoval rekonstrukci Loutkového divadla v Zadaru. Byl pracovně zaměřen na problematiku divadelního prostoru, projekce a realizace konstrukcí membránových střech nad letními amfiteátry a scénami (se statikem J. Zemanem), muzejní expozice a jiné. Jeho architektonické práce zahrnují ideový projekt společenského sálu Paláce kultury v Praze, realizace zastřešení amfiteátru Bažantice pro Děčínskou Kotvu nebo letního divadla v Liberci. Uskutečnil rekonstrukci Mestneho domu v Lublani na loutkové divadlo, stavbu víceúčelového divadla v Zadaru. Pro loutková divadla v Zadaru a Záhřebu pracoval i jako režisér. Vybudoval expozici kulturního a historického vývoje ve světě pro muzeum v Hanoji (1990). Vypracoval návrh na expozici regionálního muzea Krymu v Simferopolu, Realizoval rekonstrukci divadla E. F. Buriana, rekonstrukci Městského divadla v Brně a divadla na Fidlovačce a Horáckého divadla v Jihlavě. Přestavěl společenský sál v Kongresovém centru Praha (Paláci kultury). Společně s ing. arch. P. Valentou a ing. arch. P. Novákem rekonstruoval nejstarší divadelní budovu v zemi "Redutu" jako komorní scénu Národního divadla v Brně. Byl laureátem mezinárodního trienále v Novém Sadu (1972), získal cenu města Děčína (1976), ceny SČDU (1980,1988, 1989) a stříbrnou medaili za českou expozici na Pražském Quadrienále.Více divadel

Josef Zubák |architekt
František Fencl |architekt
(zobrazit)František Kindl |architekt

Pražský stavitel.

In:

Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 309, Praha 2004.


(zobrazit)Jindřich Smetana |architekt

R. 1979 absolvoval VŠUP v Praze u prof. Josefa Svobody, s nímž následně (až do r.1990) spolupracoval v Národním divadle - Laterně Magice. Vedle scenografie, výstavnictví a audiovizuální tvorby se věnuje v architektuře převážně kulturním stavbám. V oblasti divadelní architektury realizoval společně s ateliérem LO-TECH projekt pražského divadla Spirála - 1991. V autorském týmu s Tomášem Kulíkem realizoval divadlo mimů Alfred ve dvoře - 1997, Globe - 1999, Multimedia Cyber Dome Estrella - projekt 1998 a další projekty.

In:

Více divadel

Barbara Friedrichová |interiérový architekt
Jiří Novotný |interiérový architekt
Jiří Pelcl |interiérový architekt
Eduard Tichý |Zadavatel stavby

historie

Karlínské divadlo je po Stavovském a Národním divadle třetí nejstarší pražskou divadelní budovou sloužící dodnes svému účelu. Původní budovu nechal v letech 1880-1881 postavit pražský podnikatel Eduard Tichý. Divadlo nazvané Théatre Varieté realizovala podle plánů německého architekta Otto Ehlena (1831-1898) v duchu pozdního historismu stavební firma Františka Kindla. Divadlo bylo otevřeno 27. 8. 1881. Majitel zamýšlel propůjčovat scénu různým kočovným společnostem a cirkusovým podnikům, z těchto důvodů bylo možné přeměnit prostor v cirkusovou manéž. Zázemí divadla umožňovalo ustájit až 84 koní. Původní hlediště mělo kapacitu 2000 míst, diváci mohli sedět u stolků a během představení být obsluhováni. S myšlenkou změnit podnik na stálé varietní divadlo přišel nejstarší syn zakladatele Karel Tichý. Od 5. září 1885 zahájilo divadlo již s novým repertoárem svoji další etapu. Po smrti E. Tichého v roce 1891 převzali vedení podniku jeho synové. Eduard Tichý junior započal v roce 1897 další přestavbu objektu podle projektu c. k. dvorního stavitele Friedricha Ohmanna (1858-1927). Přestavba původního karlínského varieté se týkala především vnitřních prostorů objektu. Poměrně strohé interiéry byly vybaveny bohatým novobarokním dekorem. Po první světové válce, která přinesla stagnaci divadla a jeho uzavření, se stal uměleckým šéfem na pět let Karel Hašler. V roce 1939 německá okupační správa zabrala Stavovské divadlo pro potřebu německých divadelních představení a karlínské Varieté přidělila Národnímu divadlu jako tzv. Prozatímní divadlo. Po roce 1945 došlo k reorganizaci divadel – operetní žánr byl přidělen do karlínského divadla Varieté a do Divadla v Nuslích. Před rokem 1948 divadlo ještě vystřídalo názvy Opereta v Karlíně a Komická zpěvohra, po roce 1948 bylo převedeno k Československému státnímu filmu a obdrželo název Divadlo umění lidu a poté Divadlo v Karlíně. Divadlo vedli Jan Werich a Oldřich Nový. V roce 1950 se divadlo stalo majetkem hlavního města Prahy a pod vedením Jiřího Frejky neslo název Divadlo hlavního města Prahy. V letech 1954 bylo divadlo vráceno státu a stalo se Státním divadlem v Karlíně. Do majetku města se dostalo zpět v roce 1961 a od roku 1977 se jmenuje Hudební divadlo v Karlíně.

Karlínské divadlo je výraznou, od roku 1964 památkově chráněnou budovou, která svým interiérem dokumentuje období přechodu od eklektického historismu k novému stylu - vídeňské secesi. Autorem původní budovy je architekt Otto Ehlen, známý především svým zájmem o nové technologie. Tento architekt využil jako první v českých zemích cementového betonu při realizaci své vlastní vily v Praze na Letné z roku 1875. Je rovněž autorem obchodního  a nájemního domu (1872-73) v Praze na Jungmannově náměstí čp. 767 s unikátní železnou konstrukcí. V roce 1877 provedl z betonu dělnický dům bratří Gerhardtů v Poděbradech.

Nejstarší část divadla od O. Ehlena se dochovala v základní podélné dispozici objektu, v bočních křídlech dřívějších stájí při východním dvoře a především v hlavní fasádě budovy.

Vstupní horizontálně řešené severní průčelí budovy pozdního historismu je obráceno do dnešní Křižíkovy ulice. Kompozice fasády je přísně symetrická - má tři rizality a dva boční portiky se vstupy. Střední rizalit je tříosý, krajní jsou dvouosé. Na novorenesančním průčelí bylo využito klasické řádové tvarosloví. Dvouosé portiky mají pseudotoskánské tvarosloví, čerpající z řádu římské architektury a  z etruskořeckého stavitelství. Etáž přízemí je členěna fasetovou bosáží. Okna i portály jsou klenuty převýšeným obloukem. Do divadla se vstupovalo dvoukřídlými dveřmi. Nosnou konstrukci objektu tvořilo zdivo, stropní konstrukce železobetonové trámy.

V roce 1885 byla zrušena manéž s parterem a přestavěno jeviště. Tyto a pozdější adaptace souvisely s novým určením divadla a s několikatýdenním hostováním vídeňského divadelního ředitele Franze Jaunera a jeho souboru.  Tou dobou se totiž demolovalo Novoměstské divadlo, jehož pražští němečtí divadelníci pravidelně užívali pro svá letní představení – aby se uvolnilo staveniště pro Nové německé divadlo (dnešní Státní operu). Náhrada se proto hledala v karlínském divadle.

Jak uvádí deník Bohemia ze dne 25. 4. 1886 – ještě před zahájením letní divadelní sezóny Straussovou operetou Cikánský baron, kterou provedl  hostující Theater an der Wien dne 2. května 1886, došlo k realizaci stavebních úprav, především k adaptaci hlediště pro „větší pohodlí“ diváků a k přestavbě jeviště. V listu Bohemia ze dne 30. 4. 1886 se píše, že divadlo obsahuje 278 pohodlných sedadel, amfiteatrálně vzestupně uspořádanou prostornou galerii s místy k sezení, skýtající volný výhled na jeviště a velké lóže vpravo i vlevo od jeviště určené speciálním hostům a ředitelství divadla.

Následná adaptace divadla Varieté souvisí s bořením hradeb mezi Novým Městem a Karlínem, započatým v 70. letech 19. století, kdy se město Praha otevřelo Karlínu a naopak. V únoru 1897 zde byla zahájena přestavba podle návrhu F. Ohmanna. Tento žák Friedricha Schmidta na Vídeňské Akademii, zdatný eklektik, obdivovatel a propagátor baroka, působil od roku 1888 v Praze jako profesor dekorativní architektury na Uměleckoprůmyslové škole. Projekty adaptace divadla Varieté z let 1896-97 vystavil Ohmann v roce 1908 na pražské souborné výstavě spolku Verein Deutscher Bildender Künstler in Böhmen. Na návrhu s Ohmannem spolupracoval vídeňský architekt Rudolf Krieghammer (1860-?), absolvent vídeňské techniky a akademie, který s ním pracoval již dříve – např. úprava kostela sv. Šimona a Judy v Arnoštovicích (1892), Plodinová burza na Starém Městě pražském (1895), Štorchův dům na Starém Městě pražském (1896-97) a jiné.

Pro nedostatek financí se přestavba dotkla jen interiérů - hlediště, přilehlých reprezentačních prostor a restaurace v přízemí bočního křídla při Křižíkově ulici. Jeviště i hlediště bylo zvýšeno a nad nástavbou osazen nový, ocelový krov. Řešení prostoru hlediště je jedním z příkladů vlivu divadelních projektů vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Ohmann v Karlíně realizoval typ, který projektanti zavedli pro varietní a operní divadla jako např. Orpheum v Budapešti nebo Kapitol v Berlíně. Hlavním rysem tohoto typu je využití lehké kovové konstrukce k vytvoření vzdušného prostoru, výrazně šířkově řešené hlediště, zaklenuté falešnou plackovou klenbou s amfiteatrální galerií na téměř kruhovém půdorysu. Dalším charakteristickým prvkem byla souvislá řada 29 lóží po obvodu balkónu a parter s rovnou podlahou pro stolové zařízení. Balkón prvního patra nesly bíle natřené litinové sloupy imitující mramor se zlacenými korintskými hlavicemi. Dřevěné poprsně balkónů a lóží zdobil zlacený plastický ornament s rostlinnými motivy. Interiér hlediště dotvářela centrální nástěnná malba doplněná bohatou štukovou výzdobou v novobarokním stylu. Výrazným dekorativním prvkem se stal portál jeviště se štukovým zlaceným rostlinným ornamentem a postavičkami puttů. Nástěnné malby se uplatňují rovněž v cviklech pod klenbou sálu hlediště. Jde o alegorické výjevy z řecké mythologie – postavy komponované v iluzivní architektuře. Autorem veškerých nástěnných maleb v hledišti a olejové malby na oponě s námětem apotheosa divadelního umění je maďarský malíř Viktor Tardoss Krenner (1866-1927), absolvent budapešťské akademie a od roku 1924 profesor tamtéž. Krennerovy fresky lze vidět také v Divadle Komedie v Budapešti. Malíř působil rovněž jako dramatik.

V přízemí severního křídla vznikla nová restaurace s bohatou štukovou výzdobou na stěnách i na stropě. Štuky s rostlinnými ornamenty byly realizovány i v patře určenému kancelářím a reprezentativním prostorům divadla. Divadlo obnovilo svoji činnost 4. září 1897.

V roce 1927 stavební úřad Divadlu Varieté s.r.o. povolil přístavbu pěti obchodů tehdy do Palackého (dnes Křižíkovy) třídy s vjezdem do dvora a devíti garáží ve dvoře při východní straně objektu. Projekt realizovala stavební a architektonická kancelář ing. Richarda Goldreicha.

V roce 1930 vedení divadla nechalo postavit v západní části směřující do úzkého dvorního prostoru mezi divadlem a obytnými domy bývalý ochoz - později zimní zahradu. Stolové zařízení hlediště bylo zrušeno v roce 1932, v té době došlo rovněž k uzavření lóží.

V letech 1936-37 nechal nový majitel Gustav Pley změnit garáže na skladiště. V hlavní budově dal Pley upravit východní část severního uličního traktu na kancelářské místnosti. Z těchto důvodů došlo ke změně příček, úpravě a realizaci nových dveřních otvorů. Většími stavebními úpravami prošlo divadlo až po roce 1939, kdy bylo přiděleno Národnímu divadlu. V letech 1939-41 byla realizována adaptace jeviště a foyeru, dále došlo k rekonstrukci a rozšíření technického vybavení budovy. Východně od jeviště v objektech bývalých stájí byly zřízeny provizorní šatny. V roce 1950 povolil stavební úřad zřízení promítací kabiny pro československý státní film. V roce 1958 schválil úřad zastřešení dvora a vybudování skladů s dílnami při východní fasádě. Větší přístavba byla realizována v roce 1960-62; v té době vzniklo dlouhé jednopatrové jižní křídlo, které do sebe v přízemí zahrnulo i hmotu dřívější zimní zahrady. Přístavbu realizoval Státní ústav pro projektování výstavby hl.m. Prahy, pod vedením Josefa Poláka (projekt 1959). Z roku 1970 pochází nerealizovaný projekt architekta Františka Fencla k velkorysé přestavbě a dostavbě divadla ve stylu architektonického brutalismu. V letech 1972-73 byl zřízen v mezipatře bufet, realizován baletní sál, kanceláře, rychlopřevlékárna a sociální zařízení. V roce 1983 se stavební aktivity dotkly především nástavby jižního křídla, kterou realizovala polská firma Budimex. V roce 1986 došlo k úpravám západního křídla pro nový vstup s foyerem. Z roku 1991 pochází   povolení k vybudování malé scény Divadla jednoho herce úpravou a rekonstrukcí bývalého skladu v suterénu divadla. V této souvislosti došlo  k opravě a rekonstrukci stropu. V roce 1995 tuto scénu adaptovali projektanti Josef Zubák a Miroslav Melena (1937-2008) na Malou scénu divadla Semafor pro 150 diváků.

V roce 2002 divadlo poničily rozsáhlé povodně. Následná nákladná rekonstrukce byla započata 18. února 2005. Autory architektonického řešení jsou „Sdružení Hudební divadlo Karlín“; PRAGO-PROJEKT, a.s.; d plus, a.s.; ANIMA s.r.o.: Jindřich Smetana, Tomáš Kulík, Petr Doležal, Petr Brožek. Autorem řešení interiérů je Atelier Pelcl: Jiří Pelcl, Jiří Novotný, Barbara Friedrichová. Investorem se stalo Hlavní město Praha. Východiskem při návrhu poslední přestavby se stala úprava objektu z roku 1897 od Friedricha Ohmanna.

V první části došlo k rekonstrukci historické budovy, v druhé etapě byly zrušeny dostavby východně od divadla směrem k Negrelliho viaduktu a na místě realizována nová budova. Celkový koncept rekonstrukce je založen na kontrastu původní a soudobé architektury. V interiéru vyniká kontrast dekorativních starých prostor s novými minimalistickými interiéry, v nichž převládá důraz na plochy, světlo, volný prostor a materiály –  sklo, beton, kov.

 

Historická část divadla je sevřena geometrickými kubusy dostaveb. Důstojný předprostor divadla architekti realizovali odsazením postranních hmot od centrálního objektu neutrálními plochami skleněných fasádních pásů a rozšířením chodníku do Křižíkovy ulice. Západní část tvoří přístavba z 80. let 20. století, která slouží jako vstupní a je zde v přízemí umístěn hlavní foyer s šatnou, v patře a suterénu pak odlišně minimalisticky řešené foyery s občerstvením. Prosklený kubus na východní straně je vstupem pro zaměstnance divadla a komunikačním uzlem pro jižní křídlo. Nová neprosklená část, přistavěná k východní fasádě divadla, obsahuje zadní jeviště, sklad dekorací, zavážecí tunel, baletní sál a technické zázemí. Hlavním úkolem z hlediska jevištně-technologického se stalo prolomení původní mělké scény do nového prostoru zadního jeviště, protaženého přes zásobovací koridor až do manipulačního prostoru přípravny. Čisté kvádry technického charakteru mají zde specifický industriální charakter, typický pro karlínské vnitřní bloky. Železobetonová nosná konstrukce přístavby z 80. let 20. století byla očištěna, horní podlaží částečně ubouráno a prostor zkušebny herců nově zastřešen plochou střechou s nosnou ocelovou konstrukcí. Nevyhovující dispozice a konstrukce byly odstraněny. Jižní trakt je určen pro provoz divadla a obsahuje šatny herců, hudebníků, prostory pro techniku atd.

Interiéry i exteriéry historické budovy byly pečlivě restaurovány včetně jednotlivých stavebních a uměleckořemeslných prvků mobiliáře. Došlo ke změnám v hledišti – pro vybudování elevace v parteru bylo nutné snížit vpředu úroveň hlediště o jeden metr. Stejným způsobem nechali projektanti vyhloubit prostory pod jevištěm, jeho přední částí - orchestřištěm a přední polovinou parteru. V zadní části parteru je vyhloubena nová technologická chodba, která propojuje zázemí divadla v suterénu. V hledišti je nyní 921 míst. Střecha nad historickou budovou byla obnažena na původní nosnou ocelovou konstrukci z nýtovaných příhradových vazníků, na niž byla položena nová dvouplášťová střecha se zateplením minerální vlnou a krytinou z titanzinkového plechu. Původní nosná konstrukce nad jevištěm ustoupila nové konstrukci provaziště, kterou tvoří železobetonová deska osazená do válcovaných ocelových profilů.

V přízemí podél Křižíkovy ulice se nachází zrekonstruovaná restaurace a kavárna s provozním zázemím v suterénu. Nad restaurací jsou umístěny kanceláře divadla. V suterénu projektanti realizovali hudební kavárnu Karlínek s provozně samostatným zázemím.

Rekonstrukce byla dokončena 30. září 2006. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 12. října 2006 premiérou muzikálu Producenti autorů Mela Brookse (hudba, scénář) a Thomase Meehana (scénář), český překlad připravil Adam Novák a režii Antonín Procházka.

V roce 2007 získalo divadlo v architektonické soutěží Stavba roku Cenu primátora hlavního města Prahy za významný příspěvek ke znovuoživení Karlína a k citlivému propojení původní a nové architektury.

Prameny a literatura:

- Stavební archiv úřadu městské části Praha 8.

- Bohemia 15. 4. 1886; Bohemia 22. 4. 1886; Bohemia 25. 4. 1886; Bohemia 30. 4. 1886.

- Souborná výstava spolku Verein Deutscher Bildender Künstler in Böhmen (kat.), Praha 1908, s. 26.

- Benešová, Marie, Česká architektura v proměnách dvou století 1780-1890, Praha 1984, s. 227.

- Poche, Emanuel, Prahou krok za krokem, Praha 1985, s. 329-330.

- Vybíral, Jindřich, Křtitel pražské secese, Architekt 43, 1997, č. 7-8, s. 57-59.

- Broncová, Dagmar (ed.), Kniha o Praze 8, Praha 1996, s. 74-76.

- Svoboda, Jan E. - Lukeš,  Zdeněk - Havlová, Ester, Praha 1891-1918. Kapitoly o architektuře velkoměsta, Praha 1997, s. 143.

- Hilmera, Jiří, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 47-48.

- Horyna, Mojmír, Architektura přísného a pozdního historismu. Čechy 1860-1890, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 (III/1), Praha 2001, s. 188.

- Krušínová, Alena, Pasportizace umělecko-historických prvků objekt čp. 283, Karlínské hudební divadlo, SÚRPMO Praha 2003-2004.

- Broncová, Dagmar a kol., Praha 8, křížem krážem, Praha 2008, s. 37-39.

- Stavba XIII, 2006, č. 6, s. 56-57.

- Tomeš, Jaroslav, Obnovená krása Hudebního divadla v Karlíně, Stavební Listy XII, 2006, č. 11-12, s. 24-28.

 

Tágy: Novobaroko, Novorenesance, Rakousko-Uhersko, Secese

 

Autor: Markéta Svobodová

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínustři=