enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Komedie

Josef Karel Říha

alias Divadlo Jiřího Wolkera (1972–1979), Divadlo K (1991 - 1994), Divadlo Vlasty Buriana (1930–1945)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1930 | stavba

Divadlo Komedie má své prostory v podzemních etážích kancelářské a obchodní budovy, postavené v letech 1928–1930 podle projektu Josefa Karla. Práce na úpravách divadelních prostor byly dokončeny 15. prosince 1930.


(zobrazit)80. léta 20. století | rekonstrukce

Projekt z června 1987 vypracoval Projekční ústav výstavby hlavního města Prahy – ateliér Karla Pragera. V roce 1991 se divadlo znovu otevřelo.


lidé

(zobrazit)Josef Karel Říha |hlavní architekt

Po absolvování školy architektury na ČVUT pracoval v ateliéru Jana Kotěry, od roku 1923 samostatný projektant. Po krátkém puristickém období realizuje ve funkcionalistickém stylu nákladné kancelářské budovy a vedle nich skromnější obytné celky. Věnoval se rovněž regulačním plánům (Strakonice, Mukačevo).

Více divadel

Jiří Fára |architekt
Otakar Balvín |architekt
Libor Čížek |architekt
(zobrazit)Tomáš Rusín |architekt

Absolvent FA VUT Brno a umělecké školy ve Vídni, pracoval ve Stavoprojektu Brno v ateliéru V. Rudiše, krátkodobě ve Vídni u prof. Wilhelma Holzbauera. Od roku 1990 vede spolu s Ivanem Wahlou společný atelier RAW. Jejich společná tvorba se zaměřuje především na veřejné interiéry, které se vyznačují střízlivou technicistní elegancí a světelnými efekty směřující k výrazovému minimalismu. Věnují se rovněž scénografií a návrhům výstav.

Více divadel

Rudolf Stockar |architekt

historie

Divadlo Komedie má své prostory v podzemních etážích kancelářské a obchodní budovy, postavené v letech 1928–1930 podle projektu Josefa Karla Říhy (1893–1970) pro tehdejší Báňskou a hutní společnost. Dnešním hlavním uživatelem je Ministerstvo financí. Původně se v těchto prostorách počítalo se zřízením kina, ale před dokončením stavebních prací se záměr změnil ve prospěch divadelního sálu. Nové upravené plány vypracoval opět J. K. Říha.

Práce na úpravách divadelních prostor byly dokončeny 15. prosince 1930. O tom, že palác měl velkou publicitu, svědčí texty v časopise Architekt SIA, které především zmiňují: „že na stavbě tohoto paláce bylo neviditelně i zjevně, v provádění i ve výsledku, využito všeho nejmodernějšího, co doposud přinesla stavební technika.“ Použití nejmodernější techniky se projevilo v konstrukci stavby – montovaná ocelová konstrukce, ing. Stanislav Bechyně – i v detailech – okna z oceli anglického systému Cristal, zárubně dveří z tlačeného plechu, linoleová dlažba apod. Stavbu realizovala firma Rudolfa Stockara.

Budova má celkem čtyři suterény a osm etáží nad terénem. Ve dvou suterénních podlažích se vedle skladišť, archivů a klubovních místností nalézalo divadlo, ve kterém hrálo v letech 1930–1945 Divadlo Vlasty Buriana.

Divadlo se nachází v obdélníkovém jihozápadním sektoru budovy podél ulice Lazarské, s orientací k ulici Vladislavově. Jeho parter je ve druhém podzemním podlaží. Původní kapacita sálu byla 503 místa v 32 řadách v parteru a 32 místa ve čtveřicích lóžích po stranách. Balkon na úrovni prvního podzemního podlaží měl uprostřed deset stoupajících obloukových řad s 203 místy a na postranních ramenech po devíti lóžích, sahajících až k jevištnímu portálu. Za poslední balkónovou řadou stála promítací kabina. Sál souběžně sloužil pro odpolední filmová představení – „Kinema Burianova divadla“ tu předváděla série filmových týdeníků a naučných či reportážních snímků. Jako projekční plátno se používala železná opona jeviště.

Jeviště bylo 8 m hluboké a 9 m široké.

Vchod do divadla se nacházel (jako dnes) v pasáži mezi Jungmannovou a Vladislavovou ulicí. Z vestibulu vede pravoúhle zalamované schodiště do foyeru na úrovni balkónu.

Velkou péči věnovali architekt i stavebník střízlivě elegantnímu vzhledu interiérů. Kamenný obklad stěn na schodišti (přírodní mramory různých převážně hnědavých odstínů z lomu v Tuháru u Lučence na Slovensku) zkombinovali v dalších prostorách s dřevěným obložením. Divadlo bylo vybaveno stropním typovým osvětlením se zapuštěnými svítidly (firma Josef Inwald podle návrhu M. Prokopa); bronzovým kováním dveřních rámů, sedadly s modrým potahem na kostrách z bílého bronzu i podlahami s barevně řešeným linoleem.

Menší úpravy proběhly v divadle v letech 1940–1943. V létě 1955 byla na jeviště instalována točna o průměru 6 m a před původním betonovým portálem vyrostla dřevěná konstrukce nového portálu s předscénou vysunutou o 175 cm.

V roce 1954 se totiž do bývalého Burianova divadla přestěhovalo Divadlo Komedie, které čtyři sezóny předtím hrálo v bývalém Veseloherním divadle ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí. Od reorganizace v roce 1950 tvořilo Divadlo Komedie jednu ze dvou scén Městských divadel pražských, teprve později rozšířených i o divadla ABC a Rokoko. V letech 1972–1979 tady hrálo Divadlo Jiřího Wolkera. Poté bylo divadlo na řadu let uzavřeno a následně prošlo rekonstrukcí.

Projekt z června 1987 vypracoval Projekční ústav výstavby hlavního města Prahy – ateliér Karla Pragera. Výsledkem této adaptace, k níž bohužel chybí archivní dokumentace, bylo radikální snížení kapacity hlediště – projektant zakryl boční lóže a omezil počet řad v parteru na dvanáct a na balkóně na čtyři. Z jeviště zmizela točna; dnes je vybavené třemi propadly. Do prosklené stěny mezi pasáží a foyerem architekt vložil turniket v mosazném válcovém pouzdře.

V roce 1991 se divadlo znovu otevřelo jako Divadlo K; teprve s příchodem režisérů Michala Dočekala a Jana Nebeského se z něj v roce 1994 stalo opět Divadlo Komedie. Původní a dnes již historický název si ponechalo i transformované divadlo, které se v srpnu 2002 oddělilo od Městských divadel pražských. Novým provozovatelem scény se stalo Pražské komorní divadlo (PKD, vznik 1998). Novému řediteli, režiséru Dušanu D. Pařízkovi, se z Divadla Komedie podařilo vytvořit jednu z nejprogresivnějších profesionálních scén České republiky. Divadlo se soustředilo především na současnou českou, rakouskou a německou dramatiku, na předobrazy či východiska této tvorby – tedy především na meziválečnou modernu – a na práce překračující rámec klasického činoherního divadla. PKD se pro své působení v divadle Komedie rozhodlo přijít s koncepcí otevřeného divadla, jehož organizaci a chod má na starost pouze minimální produkčně-umělecký tým. Oproti zvyklostem PKD nemá v zaměstnaneckém poměru herce ani část technického personálu; přesto lze v souvislosti s Divadlem Komedie hovořit o zřetelném hereckém souboru. Divadlo získalo řadu ocenění u nás i v zahraničí a účastí na mezinárodních festivalech a hostováním na významných zahraničních scénách se zřetelně zapsalo i do středoevropského kontextu.

Po příchodu do prostorů Divadla Komedie se PKD snažil dát divadlu nový vnitřní i vnější estetický ráz. Za přispění architektů Tomáše Rusína a Ivana Wahly přistoupilo PKD k úpravám divadelního sálu i prostorů kavárny a foyeru. Architekti prostory citlivě očistili a navázali tak na meziválečnou modernu a atmosféru multikulturní Prahy první poloviny dvacátého století.

Z úprav následujících let stojí za zmínku vedle souvislého vylepšování zejména osvětlovací techniky zřízení bufetu ve foyeru (Libor Čížek, 1996), rekonstrukce topného systému (1998–1999) nebo zavěšení akustických podhledů nad hledištěm (Ivan Řezáč, 2002). Podle projektu Otakara Balvína a Jiřího Fáry z roku 2007 se rozšiřovala předscéna; počet řad v parteru se přitom snížil na jedenáct a na balkóně byla v souvislosti s rozšířením technické kabiny ubrána zadní řada. Tomáš Rusín a Ivan Wahla projektovali nové osvětlovací lávky a nově řešili bar ve foyeru.

Ani nesporné kvality souboru Divadla Komedie ovšem nedokázaly přesvědčit pražský magistrát o potřebě toto divadlo dostatečně podporovat. V roce 2011 proto bylo divadlo nuceno oznámit z finančních důvodů konec své činnosti. V následném výběrovém řízení vybral magistrát nového provozovatele, kterým bude od roku 2012 sdružení Divadlo Company.cz.

Prameny a literatura:

–  Úřad Městské části Praha 1, archiv odboru výstavby, spis domu čp. 15/II

–  Architekt SIA 29, 1930, č. 12, s. 230–254

 

Tágy: Funkcionalismus, První republika, řadový dům, suterénní divadlo

 

Autor: Markéta Svobodová

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třimínusdva=