Řadový objekt, situovaný v těsné blízkosti městského jádra a s průčelím obráceným do Palackého sadů.

První archivně doloženou divadelní produkcí v Písku byla, jak dokládá latinsky psaný prospekt ze dne 16. dubna 1756, nábožná hra „Tajemství lásky Krista Pána již napřed vytvořené v nevinném Josefovi“, provedená s finančním příspěvkem rady města v děkanském kostele Panny Marie, ale tradice provádění religiózních her ve městě sahá nejméně do devadesátých let 17. století, kdy v Písku v roli děkana působil Bohumír Bílovský, oblíbený kazatel, jenž „míval v obyčeji v Písku vždy ku dni Sv. Josefa v kostele náboženské hry dramatické dávati, k nimž veliký dav lidstva se sbíhal“ (Jan Matzner). První světské představení se v Písku hrálo v roce 1765. Ochotnická představení nacházela zpočátku přístřeší v hostinských sálech. Teprve v roce 1786 získali divadelníci první stálejší prostoru, jíž se stal sál v obecní budově gymnázia v bývalém hostinci U černého koníčka (Malé náměstí 76). Na tomto místě ochotníci hráli až do roku 1794, kdy se odtud museli vystěhovat. Poté se navrátili na provizorní jeviště v různých píseckých hostincích, např. do sálu „U černého orla“, nebo hry provozovali v různých obecních budovách. Od roku 1817 hráli ochotníci a za pronájem také hostující kočovné společnosti v divadle – jednopatrové kamenné budově – „stodole“ (na půdě divadla byly uskladňovány stelivo a píce), kterou ve dvoře svého domu v Heydukově (bývalé Floriánské) ulici vlastním nákladem vystavěl kupec Jan Otto. Do sálu s rozměry 18 x 16 m, osvětleného třemi úzkými, neogoticky tvarovanými okny se vcházelo přímo po dřevěném dvouramenném schodišti. Šatny byly umístěny mimo budovu, jeviště bývalo nasvěcováno svícemi. Galerie, situovaná naproti jevišti, měla rovnou podlahu. Na tomto místě se hrálo až do roku 1866. Přes obecné srozumění s potřebou nové budovy stálého divadla, se nepodařilo uskutečnit ani záměr vkomponovat divadlo do stavby nové budovy gymnázia, ani myšlenku městského stavitele Spiesse, jenž navrhoval divadlo umístit do areálu starobylého píseckého hradu. Jeviště mělo zabrat hradní kapli, divadelní sál s půlkruhovou galerií v patře měl pak vyrůst na nezastavěné ploše nádvoří hradního paláce, jehož sloupová chodba měla posloužit pro nouzový východ z divadelních šaten.

Písečtí divadelníci nakonec našli stálý útulek v tzv. ostrostřeleckém domě za městskými sady v severní části města. V domě, vystavěném podle projektu civ. inž. Václava Tkadlece (po jeho smrti se řízení stavby ujal stavitel a městský radní J. Bečka) v rozmezí let 1865–1868, byl pro účely divadla upraven stavitelem Spiessem bývalý taneční sál.  Za novorománským vnějškem se rozkládala poněkud netradiční dispozice: kulisa čelní fasády zastírala jevištní sektor, kdežto hlediště s rovným parterem, využívaným i pro taneční zábavy, měl boční vstup z útrob bloku. Přestože správa nad budovou píseckého divadla přešla roku 1890 do rukou tabákové továrny (divadlo v jejích rukou zůstalo až do roku 1901), ochotnické aktivity ve městě zcela neopadly. Hrálo se v různých sálech, nejčastěji v sále sokolovny. Na samém sklonku 19. století, v roce 1898, spolek vyzval k dodání skic k nové divadelní budově s požadovanou kapacitou cca 1000 až 1200 osob, která měla plánovaně ve východní části městských sadů, projektanty Bečváře & Neuwirtha, působící v rámci vídeňského atelieru firmy Helmer & Fellner, a mladého českého architekta Antonína Balšánka, jenž si krátce předtím získal renomé jako autor realizovaného projektu nového divadla v Plzni. Referáty, popisující oba konkurenční projekty v místních časopisech Otavan a Písecké listy (roč. 1898), kladněji hodnotily Balšánkovo snažení o monumentální, obrysově efektně koncipovanou hmotu s mohutnou kupolí nad průčelím a neorenesančním stylovým výrazem. Ekonomické podmínky však obci nakonec neumožnily ani jeden z návrhů na novou divadelní budovu realizovat. V roce 1902 se poznovu pro divadelní účely podle návrhů ing. F. Vaněho upravovalo staré divadlo, stávající dispozice se sice výrazněji neměnila, ale v hledištní části byly tehdy postranní galerie protaženy po celé délce bočních stěn a divadlo dostalo elektrické osvětlení. Razantnější prostorové změny budovu nepotkaly ani při dalších stavebních úpravách v roce 1926, které s nákladem 246 000 korun provedl stavitel František Řeháček. „Družstvo pro postavení nového divadla v Písku“ se ve městě sice ustavilo již v roce 1914, ale válečná doba jeho aktivity utlumila a poté družstvo v roce 1924 zaniklo. V roce 1935, kdy divadlo pro nedostatek ubikací pro rozšířenou vojenskou posádku zabrala armáda (používala jej do roku 1937; zařízení divadla i veškeré dekorace byly za jejího pobytu zničeny), byla obnovena činnost Družstva pro postavení nového divadla v Písku. Po jistém váhání se členstvo družstva, jehož předsedou byl JUDr. Julius Hessler, rozhodlo stávající budovu divadla podrobit razantní přestavbě podle projektu architekta Václava Svobody z Čáslavi. Stavbu, která probíhala od května 1938 až do brzkého jara 1940, realizovalo stavební konsorcium Ing. Vilém Pejša, Josef Lid a Václav Bartuška. Přestavba divadla byla provedena  nákladem 1.400.000 korun. Uliční průčelí divadla dostalo novoklasicistní masku s parterem rytmizovaným sledem válcových sloupů a pětiosou skladbou vyšších podlaží. Střední část průčelí opticky svíral pár, nad korunní římsu vyčnělých pavilonků překrytých mansardovými stříškami. Interiér budovy prošel výraznou změnou: jevištní partie byla přeložena od hlavní fasády do nitra bloku, za uliční fasádu byla naopak přemístěna sekce hlediště se stoupající podlahou, čelním balkonem a postranním lóžovým pásem. Celková divácká kapacita činila v dostavěném divadle 630 míst (včetně balkonu).

Od ledna 2008 bylo Divadlo Fráni Šrámka (nový název budova nese od začátku roku 1991) z důvodu havarijního stavu stropu a krovu uzavřeno. Po rozsáhlé rekonstrukci, při níž byly opraveny fasáda a střecha budovy, modernizováno zařízení hlediště a jeviště (osvětlení, zvuková aparatura, sedadla, klimatizace), repasovány okna a dveře z třicátých let 20. století, bylo divadlo pro veřejnost znovu otevřeno 10. října 2010. Prostorová dispozice budovy zůstala nezměněna, ale divácká kapacita hledištního sektoru se z původního počtu 540 sedadel snížila na současných 399 míst k sezení. Rekonstrukce si vyžádala náklady 80 milionů korun.

Literatura:

– Otavan I (XXXVI.), č. 9 (15. 11.)

– Písecké listy XXXXIV, 1940, č. 5 (1. 2.)

– František Lipš, Divadlo v Písku: Historická studie. Písek 1938

– Jihočeská jednota II, 1940, č. 7 (26. 1.) a č. 9 (2. 2)

– Alfréd Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Praha 1949, s. 169–170

– R. Rotbauer, Divadlo a film. In: Almanach 750 let města Písku. Písek–Vimperk 1993, s. 260–286

– Jiří Prášek, Písecké ulice. Písek 1998, s. 101–102

– Písek na starých pohlednicích. Písek 1999, s. 68

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 32–33, 51, 60–62, 65 a 135

– Zdeněk Javůrek - Jan Kotalík, Písek ve fotografii 1860–1918. Písek 2007, s. 178–179

Tágy: Novoklasicismus, Rakouské císařství, Novorománský styl

Autor: Pavel Panoch