enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo Mladá Boleslav

Ferdinand Fellner, Hermann Helmer

alias Městské divadlo v Mladé Boleslavi (1955- 1963), Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav (1948- 1955), Středočeské divadlo Mladá Boleslav (1945- 1948), Městské divadlo (1909- 1945), Krajské divadlo Mladá Boleslav (1964- 1967), Divadlo Jaroslava Průchy Kladno- Mladá Boleslav (1967- 1989), Středočeské divadlo Kladno – Mladá Boleslav (1989- 1994)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1870 | Stavba Obecního domu

Stavba budovy nové radnice podle návrhu architektů Josefa Niklase a místního architekta Jiřího Fichtnera  - tzv. Obecního domu, jehož součástí byl i dvoupodlažní sál. Jeho podoba byla v konečné fázi výstavby z popudu nově pojmenované české divadelní společnosti Kolár upravena pro potřeby divadelních představení. Nový sál začal sloužit divadelním představením v roce 1870, kdy byla v jeho prostorách provedena první inscenace a to veselohra Prach do očí zároveň s aktovkou On nežárlí.


(zobrazit)1905 | projekt

Městská rada si objednala návrh divadelní budovy u českého architekta Antonína Balšánka a ateliéru Fellner & Helmer, ze kterých posléze vybrala návrh vídeňského ateliéru. Divadelní výbor se dodatečně  rozhodl zadat projekt hlavních fasád českým architektům Janu Kříženeckému  a Emilu  Králíkovi.


(zobrazit)12.11.1909 | Otevření

Položení základního kamene proběhlo 12. listopadu 1906. Stavby se ujala firma mladoboleslavského stavitele Antonína Hercíka.  Divadlo zahájilo provoz 21. listopadu 1909 Jiráskovou Lucernou.


(zobrazit)1937 | úpravy

První úpravy a rekonstrukce proběhly v divadle až v roce 1937. Kromě některých úprav v exteriéru a v interiéru  - například zrušení středové uličky v parteru hlediště,  realizovala firma Bečvářovský obdélnou přístavbu u zadního  traktu budovy, která začala sloužit  jako zkušebna se  skladištěm kulis.


(zobrazit)1985 | rekonstrukce
Divadelní budova byla  z havarijních  důvodů uzavřena, následně byla v letech 1977- 1985 rekonstruována. Opravy se soustředily na rekonstrukci fasád, v interiéru byla obnovena  štukatérská výzdoba, v hledišti – upravena kapacita míst na 395  z čehož 231 je situováno v přízemí.V bývalé přístavbě zkušebny a skladu kulis vznikla tzv. Malá scéna divadla spolu s divadelním klubem podle návrhu architektů Josefa Zumra a Václava Řezáče.

lidé

Hermann Helmer |hlavní architekt
(zobrazit)Antonín Balšánek |architekt

Český architekt pozdního historismu a secese. Z díla: Městské divadlo v Plzni a Pardubicích; Muzeum hlavního města Prahy); regulace Malé Strany a Hradčan; výzdoba mostu u Národního divadla (ND) v Praze; spolu s O. Polívkou vedl od r. 1906 stavbu Obecního domu v Praze (secese).

Své teoretické názory na divadelní architekturu Balšánek podal v roce 1913 v rámci obsáhlejšího přednáškovém cyklu „O stavebnictví“ v samosprávném kursu českého Vysokého učení pro politické vědy. Balšánek tu uvádí, že kdo v posledních letech nestranně posuzoval v českých zemích vystavěná divadla, ten „uzná jistě, že v rámci daných poměrů dosáhlo se bez výjimky maxima splnění moderních potřeb v každém ohledu.“ Reformní německé, jen „domněle moderní“ snahy a pokusy o zavedení amfiteatrálního typu divadla v Čechách označuje za „naprosto nesprávné.“ Spojuje si je s wagnerovskými představeními prodchnutými slavnostní náladou a účastí kosmopolitního publika, což jsou „momenty, které nemají pranic společného asi s vlastním účelem divadla, ani s jeho vznešeným posláním – býti domem lidovým“. Oproti německým snahám stavěl zdravé myšlenky lidového divadla a připomínal ideje kolující v Rusku a usilující, „by se divadlo stalo skutečným útulkem širokých vrstev, po vzdělání bažících, a sice v tom smyslu, že by se spojily s veřejnými knihovnami a čajovnami“ (viz Antonín Balšánek, O stavebnictví, Architektonický Obzor XII, 1913, s. 137).

Více divadel

(zobrazit)Emil Králík |architekt
Žák Josefa Schulze a Jana Kouly na pražské technice a praktikant v ateliéru Antonína Balšánka a Osvalda Polívky se od vzoru svých učitelů brzy odvrací. Hledá moderní výraz, který by lépe vyhovoval posílenému racionalismu, ale současně se nevzdával uměleckého rázu architektovy práce. Inspiraci nachází jednak v pracích Kotěrových, jednak v linii tvorby vzešlé z vídeňské Wagnerovy školy.Více divadel

Josef Zumr |architekt
Václav Řezáč |architekt
(zobrazit)Theodor Hilšer |malíř
český malíř školení, věnoval se malbě historií a portrétů, spolupracoval s Luďkem Maroldem na panoramatu Bitvy u Lipan.

(zobrazit)Jan Štursa |sochař

Český sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem- usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka. Po r. 1908 se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla. Také byl ovlivněn kubismem. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace. Významné místo v jeho tvorbě mají vedle portrétní tvorby především monumentální realizace.

Více divadel

historie

Kolem roku 1840 proběhla v Mladé Boleslavi v sále hostince U zlatého věnce první německá divadelní představení. Ta byla zřejmě podnětem k ustanovení první české mladoboleslavské divadelní společnosti v roce 1843. Velkým počinem pro zdejší divadelnictví byla v roce 1868 stavba budovy nové radnice – tzv. Obecního domu – podle návrhu architektů Josefa Niklase a Jiřího Fichtnera, jejíž součástí byl i dvoupodlažní sál. Jeho podoba byla v konečné fázi výstavby z popudu nově ustavené české divadelní společnosti Kolár upravena pro potřeby divadelních představení. Zejména se zvětšilo jeviště a orchestřiště a upraveno bylo i hlediště, které mělo spolu s balkony kapacitu 194 míst. Nový sál začal sloužit divadelním představením v roce 1870, kdy se tu odehrála první inscenace, veselohra Prach do očí s aktovkou On nežárlí. Na počátku dvacátého století ale sál postupně přestával vyhovovat bezpečnostním požadavkům zejména v protipožární ochraně a nedostatkem únikových cest. Situace se vyhrotila v roce 1904, kdy divadelní spolek Kolár odehrál na jevišti poslední představení. Nastalou situaci se ve spolupráci s divadelním spolkem záhy pokusili řešit představitelé města. K řešení se nabízely dvě možnosti. První – zrekonstruovat stávající sál a přizpůsobit jej dobovým bezpečnostním požadavkům, například realizovat venkovní železná schodiště. Druhou variantou bylo postavit budovu zcela novou – a pro tuto možnost se postupně osvícené zastupitelstvo města rozhodlo. Už ve stejném roce 1904 vznikl výbor pro stavbu nového divadla, který určil jako definitivní místo pro novou divadelní budovu bývalou Šámalovskou zahradu, na jejímž území na přelomu 19. a 20. století postupně vyrůstaly reprezentativní budovy rychle se rozvíjejícího průmyslového města.

Následujícího roku si městská rada objednala návrh divadelní budovy u českého architekta Antonína Balšánka a ateliéru Fellner & Helmer, ze kterých posléze vybrala návrh vídeňského ateliéru. Tento krok sklidil velkou kritiku nejen ze strany odborné veřejnosti, například Jednoty stavitelů nebo Spolku architektů a inženýrů v království českém, ale i české vlastenecké společnosti. Zahanbit se nedal ani mladoboleslavký tisk, jenž tehdejší produkci ateliéru Fellner & Helmer označil za konzervativní a jeho návrhy za pokulhávající za svou dobou. Městská rada si však stála na svém.Vítězný návrh považovala za nejlépe bezpečnostně a dispozičně propracovaný. Jejím argumentem bylo i to, že tímto rozhodnutím nikterak nepoškozuje zájmy českých stavitelů. V neposlední řadě zde hrál i navrhovaný rozpočet, který firmě Fellner & Helmer vycházel o 60 000 méně než Balšánkovy propočty. Tato nepřehlédnutelná výhoda se však brzy obrátila proti počtům městské rady, když se divadelní výbor dodatečně rozhodl zadat projekt hlavních fasád českým architektům Janu Kříženeckému a Emilu Králíkovi, zejména z důvodů „malé monumentality“ navrhovaných fasád vídeňských architektů. Králík a Kříženecký předložili dva dochované návrhy v neorenesančním a klasicistním stylu. Druhý z nich již v sobě nesl zatím poněkud těžkopádné odkazy na aktuální stylové tendence počátku dvacátého století.

Stavba se novými návrhy fasád značně prodražila a zpozdila, což ale skutečná reprezentativní podoba nového divadla vynahradila. Dispoziční rozvrh budovy vycházel z původního návrhu vídeňského ateliéru.

Základní kámen byl položen 12. listopadu 1906. Stavby se ujala firma mladoboleslavského stavitele Antonína Hercíka, štukatérskou výzdobu ve vestibulu a foyeru divadla provedl podle návrhu Bohumila Hübschmanna Jindřich Čapek. Autorem slavnostní malované opony byl Theodor Hilšer. Sousoší na střeše divadla je dílem Jana Štursy. Divadlo zahájilo provoz 21. listopadu 1909 dopolední akademií a večer Jiráskovou Lucernou. Kapacita hlediště byla při otevření divadla 433 místa k sezení a 400 míst k stání.

První úpravy a rekonstrukce proběhly v divadle až v roce 1937. Kromě některých úprav v exteriéru a v interiéru – například zrušení středové uličky v parteru hlediště – realizovala firma Bečvářovský obdélnou přístavbu u zadního traktu budovy, která začala sloužit jako zkušebna se skladištěm kulis. Na další obnovu čekala divadelní budova až do sedmdesátých let, kdy byla z havarijních důvodů uzavřena a následně v letech 1977–1985 rekonstruována. Opravy se soustředily na rekonstrukci fasád, v interiéru byla obnovena štukatérská výzdoba, a v hledišti upravena kapacita míst na 395, z toho 231 v přízemí (dnes má divadlo 364 sedadla, z toho 208 v přízemí, 128 na balkóně a 28 v lóžích). V bývalé přístavbě zkušebny a skladu kulis vznikla tzv. Malá scéna spolu s divadelním klubem podle návrhu architektů Josefa Zumra a Václava Řezáče.

Původní název Městské divadlo nesla budova až do roku 1948, kdy byl změněn na Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav; současně zde začal hrát první profesionální soubor. V roce 1964 se divadlo přejmenovalo na Krajské divadlo Mladá Boleslav. V roce 1967 se stalo druhou scénou divadla kladenského a obě budovy se sdružily pod společný název Divadlo Jaroslava Průchy Kladno – Mladá Boleslav. Obě scény byly v roce 1989 přejmenovány na Středočeské divadlo Kladno – Mladá Boleslav a až v roce 1994 byly s konečnou platností opět rozděleny na samostatné. Od té doby nese budova svůj původní název Městské divadlo.

Současný stav:

Divadlo stojí v řadě reprezentativních budov na prostranství bývalých Šámalových zahrad, svým hlavním severozápadním průčelím se otáčí do Palackého ulice. Budova má jednoduchou obdélnou dispozici rozšířenou pouze o vstupní rizality, rizality schodišť v postranních fasádách a přístavbu při zadní části budovy. Kryje ji sedlová střecha, nad vyvýšenou částí nad provazištěm střecha mansardová. Reprezentativnost a vertikalitu vstupní sedmiosé fasády umocňují dva pylony se sochami, které rámují střední rizalit s trojúhelníkovým štítem. Hlavní vstup se třemi portály chrání markýza obdélníkovitého tvaru na kovových konzolách, které podpírají předstupující sloupky završené hroty ve tvaru čepelí se zlacenými terčíky v čelech. Vstup osvětlují čtyři lucerny zavěšené pod markýzou. Patro rizalitu prolamují tři vertikální okenní otvory rámované sloupy s hlavicemi ve tvaru lotosového květu a v horní části se zavěšenými kovovými věnci. Sloupy podpírají ve střední ose fasády malý obdélný balkonek se sochou sedící Thálie ve štítové části. V pásu nad okny je ve štuku vyveden nápis UMĚNÍ SÍLA ŽIVOTA. Na mohutné čtvercové pylony osadili pískovcová sousoší od Jana Štursy: vlevo Probuzení národa, vpravo Vítězství národa. Pod vrcholem jsou na pylonech osazeny dvojice kovových vavřínových věnců a pod nimi v dekorativním štukovém orámování erby, vlevo český dvouocasý a vpravo mladoboleslavský jednoocasý lev. Postranní dvouosé části fasády tvoří vpadlé okenní osy v mezipatrech s obdélnými dekorativními štukovými rámci a pod hlavní římsou zdobené kovovými vavřínovými věnci. Přízemí modeluje pásová bosáž, kordonovou římsu přerušují dekorativní keramické masky. Celou hlavní fasádu korunuje výrazná konzolová hlavní římsa a balustrádová atika, na nárožích zdobená sousoším dekorativních secesních masek. Součástí hlavní fasády jsou i kovové kandelábry při úpatí rampy vedoucí před hlavní vstup budovy.

Postranní desetiosé fasády člení rizality schodišť a stejně jako vstupní fasádu je modelují pásová bosáž v přízemí, kordonová římsa přerušována keramickými maskami, vpadlé okenní osy a výrazná konzolová hlavní římsa. Výrazným modelačním prvkem jsou vysoké zděné parapety schodišť k postranním vchodům. Podobu zadního průčelí určuje pozdější obdélný přístavek, jehož pojetí fasády se svým rozvržením a výrazem snaží navázat na fasády postranní.

Vstupní vestibul divadla má obdélný půdorys, ke kterému po stranách přiléhají hmoty hlavních schodišť stoupajících do prostoru foyeru a diagonální chodby do kuloárů se vstupy do hlediště. Podobně je disponován i foyer v patře, ze kterého vedou hlavní vstupy na balkon a krátká diagonální schodiště vedoucí do o jednu úroveň nižšího prostoru kuloárů se šatnami. Prostory vestibulu a foyeru završují rovné stropy s fabiony zdobenými štukovými zrcadly. Štuková výzdoba, zvláště geometrizující listová římsa nebo elipsovité kartuše rámované zavěšenými vegetabilními copy, je zde (na rozdíl od hlediště) v secesním duchu.

Hlediště má hruškovitý půdorys pouze s jednou úrovní prostorného balkonu a je zaklenuté zavěšeným stropem ve tvaru otvírající se lastury. Proscéniové lóže s vyloženým parapetem rámují mohutné polosloupy s dórskými hlavicemi, které podpírají sedící putti. Následují dvě lóže v přízemí a dvě lože v patře. Společný průběžný parapet lóží a balkonu elegantně sjednocuje šířkově dimenzovaný prostor hlediště. Štuková výzdoba hlediště se nese ještě v neobarokním duchu, strop dělí štukový ornament do pravidelně rozvržených štukových obdélníků. Na parapetech a v jevištním portálu se hojně uplatňuje páskový a vegetabilní ornament v kombinaci se zlacenými festony.

Hilšerova opona oslavuje pěvecké a hudební umění Mladoboleslavska. Nad trůnící Thálií uprostřed se vznáší múza s lyrou, po stranách stojí alegorie pěveckého a hudebního umění a v pozadí se objevují motivy z Mladoboleslavska – zřícenina hradu Michalovice a údolí řeky Jizery. V dolní části opony je do dekorativního rámu vkomponován jednoocasý mladoboleslavský lev.

Prameny a literatura:

– Státní okresní archiv Mladá Boleslav, výkresová a stavební dokumentace k budově městského divadla

– Muzeum Mladoboleslavska, sbírka starých fotografií, fotografie a pohlednice Městského divadla v Mladé Boleslavi

Mladoboleslavské listy, 1904–1905

Jizeran, 1906

– Václav František Rudolf, Městské divadlo, in: František Bareš a druzí, Mladá Boleslav ve službách doby a pokroku, Mladá Boleslav 1912, s. 5–13

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 122–123

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 43–44, 65, 67, 168, obr. 60

– Luděk Beneš a kol., Městské divadlo Mladá Boleslav 1909–1994, Mladá Boleslav 1999

– Tomáš Šantavý – Dana Hladíková, Městské divadlo v Mladé Boleslavi: Stavebně technický průzkum, Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, 2003, s. 3–61

 

Tágy: Belle Époque, Fellner a Helmer, Fin de siècle, Novorenesance, Novorokoko, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, Secese, volně stojící budova

 

Autor: Ludmila Hůrková

Dodatečné informace

V roce 1907 dostal místní rodák- řezbář, restaurátor, truhlář a rámař Václav Štros  nabídku od stavitele Herčíka. Štros vlastnil manufakturu někde v místech, která jsou dnes v Boleslavi zastavěna novou výstavbou. Byl požádán o výpomoc při zlacení festonů a výrobě různých kusů mobiliáře do prostor jeviště a prostor pro diváky. Štros v té době měl přes deset zaměstnanců výše uvedených řemesel, ale i pozlacovače. Jeho syn Ladislav však po roce 1970 zjistil, že z mobiliáře se mnoho nezachovalo.

Václav Štros - 09.02. 2018

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplussedm=