enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Moravské divadlo Olomouc

Josef Kornhäusel

alias Krajské oblastní divadlo (1949-1958), České divadlo v Olomouci (1922- 1944), Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc (1963 - 1991), Stadttheater / Městské divadlo (1830-1922), Městské divadlo v Olomouci (1945- 1948), Divadlo Oldřicha Stibora (1958-1963), Moravské divadlo Olomouc (1991- )
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)19. 5. 1828 | Zahájení výstavby divadla
Poté , co bylo v roce 1815 rozhodnuto o výstavbě divadla, díky sporům mezi představiteli administrativy , byla původní budova tzv. Modrého, resp. velitelského domu v roce 1827 demolována. Výstavba předloženého projektu novostavby divadla od architekta Josefa Kornhäusela byla zahájena 19.5.1828.
(zobrazit)3. 10. 1830 | Slavnostní otevření
Slavnostní otevření novostavby divadla.
(zobrazit)80. léta 19. století | Instalace sedadel

(zobrazit)1890 | Úpravy divadla
Zavedení elektrického osvětlení bylo následováno také změnami ve výzdobě průčelí .
(zobrazit)1925 | Rekonstrukce jeviště
Mezi lety1924-1925 –probíhala rekonstrukce jeviště podle návrhu Hermanna Helmera z Vídně.
(zobrazit)1929 | Přestavba a dostavba zadního traktu
Mezi lety 1927-1929 probíhala přestavba a dostavba zadního traktu divadla podle návrhu Josefa Macharáčka. Výzdobu zajistil sochař Julius Pelikán.
(zobrazit)1941 | Přestavba průčelí a předního traktu
Mezi lety 1940-1941 proběhla přestavba hlavního průčelí a předního traktu podle návrhu Karla Fischera. Sochařskou výzdobu vytvořili Vojtěch Hořínek a Ferdinand Kuschel.
(zobrazit)1962 | Přístavba jeviště
Mezi lety 1960-1962 proběhla přístavba bočního jeviště – bloku D – podle návrhu Zdeňka Hynka.
(zobrazit)1965 | Přestavba sálu Reduta
V letech 1963-1965 proběhla přestavba sálu Reduta, tehdy zvaného sál Julia Fučíka, podle návrhu Stanislava Režného.
(zobrazit)1976 | Rekonstrukce hlediště a jeviště
Rekonstrukce hlediště a jeviště proběhla mezi lety 1972 - 1976 podle návrhu Petra Kutnara, Leopolda Vydry a Svatopluka Zemana.
(zobrazit)2004 | Projekt přestavby a přístavby zázemí divadla
Projekt přestavby a přístavby zázemí divadla – bloků C a D od architekta Petra Leinerta .
(zobrazit)2006 | Realizace přestavby a dostavby - budova D
Mezi lety 2005-2006 byla uskutečněna přestavba a dostavba zadního traktu – budovy D.
(zobrazit)2007 | Realizace přestavby a dostavby - budova C
Mezi lety 2006-2007 došlo k uskutečnění přestavby a dostavby zadního traktu - budovy C.

lidé

(zobrazit)Josef Kornhäusel |hlavní architekt

Autor projektu na výstavbu Moravského divadla Olomouc v letech 1828-1830.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kornh%C3%A4usel

Více divadel

(zobrazit)Hermann Helmer Jr. |architekt

Architekt, mladší syn architekta Hermanna Helmera st., spoluvlastníka vídeňského projekčního ateliéru Fellner & Helmer specializovaného na stavby divadelních budov v celé Evropě i v zámoří (Jižní Amerika). Po studiích na vídeňské Vysoké škole technické pracoval v kanceláři svého otce, v níž působil i po jeho jeho smrti v roce 1919.

Hermann Helmer ml. vystudoval architekturu na vídeňské technice a pracoval  rovněž v kanceláři firmy svého otce. Díky Hermannovi pronikly v pozdní fázi do projektů ateliéru prvky secese.

Po smrti svého otce, v roce 1919, převzal Hermann vedení firmy, ale kvůli prohrané  1. světové válce stěží hledal na zmenšeném území Rakouska nějaké zakázky. Z dochovaných dokumentů víme, že se zúčastnil soutěže na výstavbu požárem zničeného bulharského Národního divadla v Sofii v roce 1923. Spolu s divadelním architektem Martinem Dülferem z Německa se dostal do užšího výběru. Soutěž nakonec vyhrál M. Dülfer. Zdá se, že potom byl ateliér rozpuštěn, ale přesné datum není známé. Nejpravděpodobněji po smrti H. Helmera ml.

Více divadel

(zobrazit)Josef Macharáček |architekt
Autor projektu přístavby zadního traktu Moravského divadla Olomouc, provedené v letech 1927-1929.

(zobrazit)Karl Fischer |architekt
Autor projektu přestavby hlavního průčelí, předního traktu a hlediště z let 1940-1941.

(zobrazit)Stanislav Režný |architekt

Autor projektu rekonstrukce Redutního sálu Moravského divadla Olomouc.


(zobrazit)Zdeněk Hynek |architekt
Autor projektu přístavby postranního jeviště Moravského divadla Olomouc.

(zobrazit)Petr Kutnar |architekt
Autor rekonstrukce vstupní části a hlediště z let 1972-1976 Moravského divadla Olomouc.Více divadel

(zobrazit)Leopold Vydra |architekt
Autor rekonstrukce vstupní části a hlediště z let 1972-1976 Moravského divadla Olomouc.

(zobrazit)Svatopluk Zeman |architekt

Autor rekonstrukce vstupní části a hlediště z let 1972-1976 Moravského divadla Olomouc.

Více divadel

(zobrazit)Petr Leinert |architekt
Architekt, autor projektu na přestavbu a dostavbu zadních traktů divadla – bloků C a D Moravského divadla Olomouc.

(zobrazit)Julius Pelikán |sochař
Autor portrétních reliéfních medailonů zadního průčelí (Alois Jirásek, Eduard Vojan, Hana Kvapilová, Leoš Janáček) Moravského divadla Olomouc. 

(zobrazit)Vojtěch Hořínek |sochař
Autor keramického reliéfu Drama a Hudba v trojúhelníkovém štítu hlavního průčelí.

(zobrazit)Zbyněk Runczik |sochař
Autor hlavního lustru v hledišti Moravského divadla Olomouc.

(zobrazit)Eva Bočková |sochař
Sochařka – šperkařka, autor hlavního lustru v hledišti Moravského divadla Olomouc.

historie

 

Od roku 1770 se stálá divadelní scéna v Olomouci, bývalém hlavním městě Moravy, nacházela v domě na Dolním náměstí, a to v prvním patře nad městskými jatkami. Divadlo o kapacitě přibližně 350 míst bylo zřízeno městem nákladem 10.000 zlatých, mělo parter a dvě pořadí lóží, přičemž uprostřed prvního pořadí byla čestná lóže. Na druhé pořadí a galerii vedly dřevěné schody a podlaha těchto úrovní byla jen z latí. Jeviště se obracelo do Uhelného trhu a interiér divadla nebyl opatřen stropem, nýbrž ústil do krovu. Do divadla se vstupovalo dvojramenným vnějším schodištěm z Dolního náměstí. Stavba to nebyla nijak skvělá, trpěla řadou nedostatků – průvanem, zápachem z jatek, nedostatečnými světelnými podmínkami, takže byla záhy kritizována. V roce 1788 napsal o divadle Johann Alexis Eckberger: „Divadlo v Olomouci je nuzná budova, kam byly múzy umístěny jen z nutnosti. Pod scénou jsou masné lávky, kde se živí hmyz a šíří zápach. Vstup do divadla je na Dolním náměstí a k divadlu se stoupá po 2 dřevěných schodištích s ohrožením života a dalšími schody k lóžím a ke galerii. Celek je sbitý ze dřeva, hrozí velké nebezpečí požáru a při velkém náporu lidí by mohlo jít o život.“ Stav byl tak špatný, že se v letech 1809-1810 se nehrálo a dokonce se uvažovalo o zboření budovy. Přesto s uvedenými přestávkami tato divadelní scéna fungovala až do roku 1830.

V červnu 1797 se jednalo o nové divadelní budově, ale na nabídku stavitele Johanna Freywalda, že postaví divadlo za pronájem budovy na 15 let, město nepřistoupilo. Dlouho se hledal odpovídající objekt, který by umožňoval přestavbu nebo novostavbu divadla. Teprve po delší době se město rozhodlo pro dům na Horním náměstí čp. 432. Uvedený návrh byl schválen městskou radou 31. ledna 1815. Budova tzv. Modrého neboli Komandatského čili velitelského domu byla totiž roku 1655 přidělena městem vojenskému veliteli olomoucké posádky jako stálé obydlí. Avšak teprve od roku 1673 je doloženo, že jej velitelé pravidelně obývali. Počátkem 19. století byl dům ve velmi neutěšeném stavu a od roku 1811 se již k  bydlení vojenských hodnostářů neužíval. Na základě rozhodnutí městské rady byl již roku 1816 částečně demolován, ale z finančních a administrativních důvodů se přípravy na výstavbu nového divadla zbrzdily. Překážky kladla dokonce i zemská vláda v Brně, což se vysvětlovalo jako nepřejícnost zemského hlavního města dopřát konkurenční Olomouci samostatnou divadelní budovu. Teprve po protestu lékárníka Johanna Schröttera u olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa Jana a po jeho audienci u dvora se situace změnila. Počátkem prosince 1827 byly definitivně odstraněny zbytky velitelského domu na Horním náměstí. Se stavbou se započalo 19. května 1828 podle projektu vídeňského dvorního architekta Josefa Kornhäusela. Prováděli ji úředníci městského stavebního úřadu Franz Brunner a Karl Biefer. Slavnostní otevření divadla se uskutečnilo 3. října 1830 v předvečer jmenin císaře Františka I. Celková suma na vybudování nového divadla včetně zboření velitelského domu představovala, jak literatura uvádí, částku 71.656 (někde se uvádí i téměř 76.000 zlatých).

Divadlo se zařadilo mezi nejhodnotnější divadelní budovy své doby. Kornhäusel vestavěl divadlo do hloubkové parcely řadové zástavby jihozápadní fronty Horního náměstí. Do náměstí se divadlo otevíralo širokým sedmiosým průčelím se středním vchodem a postranní uličkou, směřující k zadní části domu. Hlavní symetrické průčelí korunoval architekt mohutným trojúhelníkovým štítem na plochém rizalitu, v tympanonu zdobeným reliéfem s ústředním motivem lyry na plasticky vyvedeném podstavci. Součástí divadla se stal i redutní sál v prvním patře předního traktu o délce 11 sáhů a 8 stop, šířce 8 sáhů a výšce 5 sáhů a 2 stopy. Otevřen byl pro veřejnost 9. ledna 1831. Vchod do redutního sálu a divadla se nalézal v hlavním průčelí z Horního náměstí, východ z divadla pak směřoval do postranní uličky, dnes zvané Divadelní, vedoucí z náměstí k tehdy ještě existujícím městským hradbám a k dnešní Mlýnské ulici (tehdy Wassergasse).

Z náměstí se do divadla vstupovalo segmentovou markýzou krytým vchodem. Za ním následovala dlouhá chodba, uvozená jídelnou, bytem a prostorem bufetu. Chodba ústila do malého vestibulu s dvojramenným schodištěm do vyšších podlaží k jednotlivým pořadím lóží a ke galerii. Kornhäusel opatřil divadlo podkovovitým hledištěm se čtyřmi pořadími lóží a s galerií, přístupnými z postranních chodeb po obvodu hlediště. Kapacita hlediště tehdy činila zhruba 900 až 1000 osob, přičemž parter a galerie obsahovaly místa pouze ke stání. Jeviště mělo v přední části šířku 38 stop a stejně takovou mělo i hloubku. Strojní zařízení bylo dílem vídeňského J. Leininga. Slavnostní ráz prostoru umocňovala dekorativní výzdoba v duchu pozdního klasicismu, zčásti provedena ve formě výmalby podle Kornhäuselových návrhů. Jevištní portál řešil Kornhäusel jako plasticky pojatý oblouk s erbovní orlicí ze znaku města ve vrcholu. Poprsně lóží i strop zdobil empírový malovaný dekor, šedomodrá barevnost zdůrazňovala harmonii prostoru. Výmalbu interiéru a venkovního jeviště provedl vídeňský malíř Mathias Josef Gail (1775?-1830), po jeho smrti převzal práce i vymalování dekorací Michael Mayr (1796-1870) a Josef Scharhan. V roce 1833 bylo k budově přistavěno skladiště rekvizit, v letech 1838-1839 se podařilo zřídit vzduchové vytápění divadla i redutního sálu a v roce 1841 byly pořízeny nové dekorace, drapérie a zrcadlová okna.

Architekt Josef Kornhäusel (1782-1860) se vyučil na počátku 19. století, ale nevíme, zda prodělal akademické studium. Kornhäusela velmi ovlivnila spolupráce s vídeňským architektem Josefem Hardtmuthem, kterého roku 1812 vystřídal po jeho penzionování ve funkci stavebního ředitele na panstvích Jana II. z Liechtensteinu. Dokončoval poté Hardtmuthem navržené objekty lednicko-valtického areálu. Jeho samostatnými díly jsou například brána Liechtensteinského paláce ve Vídni (1814) a v lednicko-valtickém areálu Rybniční zámek (1814-1816) a Apollónův chrám (1817-1819). V druhém desetiletí 19. století realizoval několik staveb, vynikajících příkladů pozdního klasicismu [pozor – neoklasicismem označujeme určité stylové zaměření meziválečné architektury!], zvláště v Badenu nebo v případě nedalekého zámku Weilburg (1820-1823) pro arcivévodu Karla. Zprvu přejímal monumentální klasicismus a empírové výrazivo, posléze počal směřovat k architektuře odpovídající více měšťanskému biedermeieru. V případě divadel se inspiroval budovou divadla Theater an der Wien od F. Jägera, v Olomouci pracoval zčásti v linii vlastních divadelních projektů, jakým byla například novostavba divadla v Badenu (1811-1812), ve vídeňském předměstí Hietzing (1816) a především divadlo ve vídeňském předměstí Josefstadt z roku 1822.

Jak uvádí Pavel Zatloukal: „Od původního ideálu „zralého a vyváženého klidu“ antické inspirace, který se soustřeďoval především k aplikování vznosných sloupových řádů, směřoval pak umělec stále zřetelněji ke střízlivosti provázené kubičností, stručně řečeno od imperiálního empíru k měšťanskému biedermeieru.“ Na základě této charakteristiky klade olomoucké divadlo na předěl mezi klasicismem a spěním architektury k vyjádření idejí měšťanské společnosti.

V druhé polovině 19. století proběhlo několik úprav divadelní budovy. Počátkem 80. let byla v parteru hlediště instalována sedadla, čímž se snížila kapacita sálu. V letech 1888-1890 bylo zavedeno elektrické osvětlení a přízemí budovy směrem do náměstí bylo přestavěno na prodejní místnosti. Vnější vzhled také prošel proměnou. Mezi okna druhého patra hlavního průčelí byly umístěny čtyři štukové kruhové medailony s podobami význačných německých dramatiků a hudebníků (Friedrich Schiller, Johann Wolfgang Goethe, Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Wagner) a celek byl dotvořen novou malířskou výzdobou. Provedená úprava souvisela se zesíleným nacionálním hnutím. Od roku 1885 olomoucká městská rada dokonce zcela zakázala v Městském divadle pořádání českých divadelních her, čemuž od 70. let předcházelo postupné omezování českého repertoáru. K divadelním účelům proto české divadelní společnosti užívaly sál Občanské besedy v historickém jádru Olomouce. Uvedená situace nakonec vedla i k výstavbě českého Národního domu, jenž byl otevřen nedaleko chrámu sv. Mořice roku 1888. Znovu se česká divadelní tvorba dostala na prkna městského divadla až v druhé polovině 90. let 19. století. Týkalo se to představení Smetanovy opery Prodaná nevěsta, a to na základě jejího předchozího úspěchu ve Vídni.

V československém státě se situace po roce 1918 radikálně změnila. Nová městská rada s českou většinou pronajala budovu Družstvu českého divadla od 1. května 1920. Německá představení se mohla odehrávat nejprve čtyři měsíce v roce, pak každé pondělky, některé pátky a v červnu. Ihned bylo přistoupeno k úpravám budovy, zprvu zasahujícím do vnějšího vzhledu. Hlavní průčelí bylo pozměněno – čtyři kruhové medailony s portréty německých umělců byly přeneseny do parapetů oken druhého patra a opatřeny festony. Mezi okna téhož podlaží byly vloženy pilastry, v úrovni záklenků oken opatřené konzolami. Na nich byly osazeny busty českých dramatiků a hudebníků – Josefa Kajetána Tyla, Jaroslava Vrchlického, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.

Zároveň probíhaly opravy a přestavby uvnitř divadelní budovy. Návrh přestavby a přístavby divadla pravděpodobně vytvořili, respektive v červenci 1924 plány podepsali a orazítkovali stavitelé Bohumil Vodička, Josef Jiránek, Jan Valihrach, Bernard Sychrava a Julius Schmalz. Jak dokládá Pavel Zatloukal, projekt vypracoval zaměstnanec městského stavebního úřadu Josefa Macharáček (1880-1943), poučený svým předchozím působením v Německu a Holandsku. Jak dokládá další plánová dokumentace, v polovině června 1925 vytvořil podrobnější projekt na přestavbu jeviště ve své vídeňské kanceláři architekt Hermann Helmer ml. (1878-?). Stavební povolení k celé akci bylo vydáno 13. července 1925. Povolení k užívání přestavěného jeviště a zadního traktu získalo divadlo již 25. března 1927. Přestavbou divadlo získalo jeviště o rozměrech 13 x 11 metrů, rozměr hrací plochy byl 12,2 x 10,5 metru. Jeviště bylo vybaveno točnou o průměru 9 metrů, pěti propadly, 32 tahy, černým rámovým horizontem a kruhovým horizontem bílým (stav k r. 1949). Přístavba zadního traktu divadla, doložená již projektem z července 1924, zajistila divadlu rozšířené zázemí a tím zlepšila možnosti této scény, byť z architektonického hlediska představovala poměrně konvenční dobové řešení, nutně přizpůsobené hloubkovému utváření parcely.

 Průčelí přístavby obrácené do Mlýnské ulice a tím i do okružní třídy podle regulačního plánu Camilla Sitteho je příkladem nového klasicismu, snažícího se identifikovat s Kornhäuselovou architekturou předního a středního traktu. Čtyřpodlažní hmota je členěna na římsou oddělený parter, následuje hlavní tělo stavby sepjaté vysokým lizénovým rámcem. Vrchol tvoří horní podlaží, oddělené průběžnou parapetní římsou a ukončené mutuli zvýrazněnou korunní římsou. Na ní v hlavním průčelí dosedá atikový nástavec s  trojúhelníkovým štítem, v ploše zdůrazněným figurálním reliéfem s motivem pětice putti. Provaziště je završeno stupňovitým štítem a sedlovou střechou. Převážnou část přístavby ukončuje sedlová střecha, zadní křídlo pak mansardová střecha krytá keramickou krytinou. Jednoduché a tradičně pojaté průčelí s vertikálními dřevěnými okny obohatily v parapetech oken druhého patra hlavního průčelí do Mlýnské ulice portrétní reliéfy osobností českého divadla (Alois Jirásek, Eduard Vojan, Hana Kvapilová, Leoš Janáček) a střední deska s dvojicí dětí nesoucích vavřínový věnec. Reliéfy provedl žák Karla V. Myslbeka,  olomoucký sochař Julius Pelikán (1887-1969).

Rekonstrukce v meziválečné době zasáhla pouze střední a zadní trakt divadla, přední trakt se dočkal obnovy a architektonické úpravy až v letech 1940-1941 podle návrhu olomouckého architekta Karla Fischera (1901-1948). Fischer inklinoval k historizujícímu pojetí, vycházejícího z architektury německého Heimatstilu, preferovaného nacistickým režimem. Snažil se  vyrovnat s původním klasicistním charakterem divadelní budovy a vytvořit k ní identický výraz. Pokusil se vstupnímu prostoru vtělit slavnostnost a patřičně jej zvětšit, aby vyhovoval novým nárokům na reprezentativnost. Sjednotil průčelí, odstranil busty českých i medailony německých osobností divadla a průčelí dal jednodušší ráz. Parter prorazil jednotně provedenými otvory a obložil kamenným obkladem členěným bosáží. Část štukové výzdoby hlavního průčelí vyměnil za kamenné prvky – zvláště římsy. Vyměnil i reliéf lyry ve štítu průčelí za obdobný reliéf, ovšem uvozený alegorií Komedie a Tragedie v podobě divadelních masek, vytvořený olomouckým sochařem Vojtěchem Hořínkem (1906-1998). Nad hlavní vstup byla umístěna kamenná socha orlice, vycházející ze znaku města Olomouce, vytvořená sochařem Ferdinandem Kuschelem (1899-?) z nedalekého Šternberka. Ve výsledku se Fischer nevyhnul akademické odtažitosti, patrné přeměnou měkkých výtvarných prvků a detailů ve strohé součásti výsledné staronové kompozice, přibližně vycházející z Kornhäuselova díla.

Po odstranění válečných škod se výraznější stavební zásahy uskutečnily až v letech 1960-1962, kdy byla realizována  již od druhé poloviny 50. let připravovaná přístavba bočního manipulačního jeviště, provedená k jižní straně hlavní jevištní části podle návrhu olomouckého architekta Zdeňka Hynka (1922-2006). V letech 1963-1965 se uskutečnila podle projektu architekta Stanislava Režného (1907-?) rekonstrukce Redutního sálu. Posléze na to navázala v letech 1972-1976 etapovitá rekonstrukce jeviště a hlediště, v interiérovém architektonickém řešení navržená architekty Petrem Kutnarem (1940) Leopoldem Vydrou (1938) a Svatoplukem Zemanem (1940). Tehdy byly výrazně upraveny divácké interiéry budovy – hlediště se sedadly, rekonstruována byla tamní štuková výzdoba, instalováno nové technické vybavení. Zásahy se týkaly i předsálí, zvláště vestibulu s rozptylovým prostorem před hlavními šatnami. Horní foyer například rozdělila výtvarně pojednaná a při nedávných úpravách odstraněná mříž od sochařky Evy Kmentové (1928-1980). Divadelní budova byla rozhodnutím Ministerstva kultury ČSR ze dne 21. 12. 1987 prohlášena za nemovitou kulturní památku. Je evidována v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 13617/8-3614.

Po roce 1989 proběhlo několik dalších úprav. Především hlavní průčelí bylo znovu opraveno podle projektu z konce roku 1991 od architekta J. Ševčíka. Odstraněno bylo starší řešení hlavního vchodu, který byl nově opatřen segmentovou markýzou dle původního stavu, ze supraporty byla odstraněna kamenná orlice. Dřevěná okna z válečné přestavby byla později vyměněna za nevhodné plastové výplně, které degradují průčelí i celkový vzhled jihozápadní fronty Horního náměstí. Především ale proběhla generální rekonstrukce bočního jeviště v letech 2005-2006 s provedením nástavby, kryté kapotáží z měděného plechu. Dále musela být v důsledku výrazných statických poruch provedena v letech 2006-2007 celková přestavba zadního traktu divadla, pocházejícího z 20. let minulého století. Zůstaly zachovány pouze obvodové zdi, zatímco vnitřní dispozice byla vybourána a vytvořena zcela nově. Původně se tato část divadla (objekt C) rozkládala kolem úzkého obdélného dvora, do něhož se obracela okna šaten a dalších provozních místností. Komunikační trasy – chodby, se rozkládaly na vnějších stranách obou podélných křídel, vymezujících zmíněný dvůr. Ze dvora vznikla střední protáhlá dvorana, kolem níž obíhají v jednotlivých podlažích dovnitř dispozice přenesené chodby se vstupy do jednotlivých místností (šaten, krejčovských dílen, žehlíren, skladů ad.).

Název

Od počátku neslo divadlo název Stadttheater / Městské divadlo, a to včetně meziválečného období, kdy se o ně dělila česká a německá scéna. Ta získávala v období protektorátu stále více prostoru na úkor českého souboru, který si musel upravit divadlo v Hodolanech podle návrhu Lubomíra Šlapety, německá scéna hrála pak pod názvem Deutsches Theater der Hauptstadt Olmütz. Po osvobození až do roku 1949 se opětně užívalo označení Městské divadlo. Od toho roku, kdy divadlo převzal v rámci nového uspořádání zdejší krajský národní výbor, se však změnil název celé instituce na Krajské oblastní divadlo. V roce 1958 získalo nový název Divadlo Oldřicha Stibora, pozměněný roku 1975 do podoby Státní divadlo Oldřicha Stibora. Roku 1991 se divadlo vrátilo do správy města a přijalo opět nové pojmenování - Moravské divadlo Olomouc, které se užívá dodnes.

Současný stav

Divadlo se nachází v řadové zástavbě jihozápadní fronty Horního náměstí uprostřed historického jádra Olomouce. Je členěno do čtyř částí – část A zahrnuje přední trakt s redutním sálem, část B prostor hlediště a jeviště, část C zadní přístavbu divadelního zázemí z 20. let minulého století a část D představuje přístavbu bočního jeviště z jižní strany.

Do náměstí se budova divadla otevírá širokým sedmiosým, symetricky komponovaným průčelím se středním pětiosým plochým rizalitem, korunovaným v celé šířce mohutným trojúhelníkovým štítem. Rizalit je v ose přízemí prolomen obdélným vstupem do divadla, krytým segmentovou markýzou. Po stranách vstupu jsou prolomeny obdélné výkladce. V prvním patře jsou ve všech pěti osách rizalitu obdélná vertikální okna na dělených parapetních římsách, v druhém patře vertikální okna s valenými záklenky na průběžné parapetní římse a s dělenou římsou v úrovni záklenků. Postranní jednoosé části průčelí jsou v jižní části přízemí prolomeny valeně zaklenutými vstupy – na jižní straně je samostatný vchod do redutního sálu a na severní valeně zaklenutý průchod do Divadelní uličky. V prvním i druhém patře postranních os jsou osazena obdélná vertikální okna, přičemž v suprafenestře oken prvního patra zdobí fasádu v kameni provedená rozeta a v suprafenestře oken druhého patra v kameni vytesaný feston s maskaronem. Pod jednoduchou korunní římsou probíhá prostý vlys. Původní řešení výzdoby trojúhelníkového štítu připomíná novější plastický reliéf, oproti starému stavu rozšířený o dvojici divadelních masek (Komedie a Tragedie), o stuhy, vavřín a zkřížené hudební nástroje, provedený sochařem V. Hořínkem. Fasáda hlavního průčelí je zčásti omítaná, opatřena bílým nátěrem, kamenné prvky z pískovce jsou přiznány, v přízemí jsou užity dřevěné výplně výkladců i dveří, v patrech pak nevhodné plastové okenní výplně.

Z hlavního vchodu s dvojkřídlými dřevěnými dveřmi, členěnými paneláží se vstupuje do zádveří, uvozeného postranními místnostmi. Mezi zádveřím a vestibulem jsou osazeny skleněné dvojkřídlé dveře s pískováním podle návrhu P. Kutnara, provedené sklářskými výtvarníky bratry Kepkovými. Vestibul byl opatřen dekorativním zlatavým podhledem z tombakového plechu s motivem části partitury Janáčkovy Symfoniety. Navrhl a provedl jej sochař Zbyněk Runczik (1941). Dlažba, nosné pilíře i schody, oddělující vestibul od nástupu k parteru hlediště a od schodiště do horních podlaží, jsou obloženy bílými mramorovými kamennými deskami. Vestibul se vyznačuje krémovou barevností kamene v kombinaci se zlatavou barevností podhledu. Jeho současná úprava s různými reklamními a výstavními panely však neodpovídá nároku na reprezentativní uspořádání a vyznění prostoru. V horním foyeru se nalézá prostor bufetu.

Tradiční kukátkový prostor hlediště je komponován na parter s lóžemi a dvě pořadí ve vyšších podlažích, s dvěma balkony naproti jevišti a s galerií nad nimi. Celková kapacita sálu je 455 míst, z toho 10 míst se nalézá v lóžích pro dvě osoby (5), 88 míst v lóžích pro čtyři osoby (tj. 22). Poprsně lóží a galerií jsou zdobeny dekorativně provedenými zlacenými rámy na bílém podkladu. Strop zdobí tři soustředné štukové kruhy kolem ústředního lustru ze 70. let podle návrhu Zbyňka Runczika a šperkařské výtvarnice a sochařky Evy Bočkové (1946), sestaveného z navlékaných křišťálových korálků na asymetricky provedeném robustním kovovém těle.

Portál jeviště je 8,5 metrů široký a 6 metrů vysoký, forbína je široká 4 metry. Pod ní se nachází orchestřiště o šířce 14 metrů, hloubce 4 metry a kapacitě maximálně 45 hudebníků. Jeviště má v současnosti šířku 12 metrů a stejnou hloubku a je vybaveno 20 metrů vysokým provazištěm s černým horizontem. Od hlediště ji odděluje protipožární kovová opona a bobinet. Technické vybavení představuje jedno malé propadlo v přední části a jedno velké vzadu a 25 ručních tahů. Osvětlovací kabina je vybavena osvětlovacím pultem ETX Expression, odposlechem z jeviště a komunikačním systémem firmy Philips. Světelné vybavení je řešeno v případě jeviště mostem, v portálech je 22 reflektorů, lávky mají 14 reflektorů, následují ještě horizontové baterie, v hledišti dále světelné zdroje v úrovni I. a II. balkonu a galerie. K hlavnímu jevišti se z jižní straně připojuje přístavba bočního jeviště s ochozem v úrovni vyššího podlaží, užívaná zčásti jako příruční sklad kulis.

Zadní trakt má po nedávné přestavbě a přístavbě v současnosti dispozici rozvinutou kolem střední obdélné dvorany, opatřené prosklenou střechou. Po obvodu dvorany obíhají v jednotlivých podlažích chodby, z nichž jsou přístupné provozní místnosti, kanceláře, šatny ad. Mezi jednotlivými částmi budovy, oddělenými dvoranou, jsou umístěny spojovací mostíky se skleněnou dlažbou. Stěna dvorany je pojednána schematicky pojatým stěrkovým povrchem, opatřeným zeleným nátěrem. Ve východní části dvorany je umístěna vertikála přiznaného výtahu s kovovou nosnou konstrukcí, jižně od výtahu se nalézá dvojramenné železobetonové schodiště pocházející z přístavby divadla ve 20. letech minulého století. V západní části zadního traktu se nalézá další spojovací schodiště. Dveře jsou opatřeny dřevěnými dýhami, dlažby chodeb, dvorany i schodišť jsou pokryty jednotnou červenou podlahovou krytinou, byť pro orientaci v budově by bylo vhodnější volit různou barevnost např. podle podlaží.

Nad postranním jevištěm je provedena nástavba. Tato část divadla se označuje jako blok D. Zadní trakt označovaný jako budova nebo blok C má zcela novou dispozici. V těchto traktech jsou umístněny v I. nadzemním podlaží dílny a šatna a především boční jeviště, přesahující do úrovně II. nadzemního podlaží. V III. nadzemním podlaží se nalézá baletní sál, sborový sál a orchestrální zkušebna. V budově C se nacházejí v suterénu sklad archivu a sklad kostýmů na repertoáru, v přízemí ladírny a údržba, v II. nadzemním podlaží šatny sólistů opery a činohry, ředitelství a umělecký provoz, v III. nadzemním podlaží archiv, ekonomické oddělení, šatny sboru a vlásenkárna, Vstupy do provaziště a ochozy v bočním jevišti náleží do bloku D. Čtvrté nadzemní podlaží obsahuje kanceláře šéfů činohry a opery, výtvarné oddělení, šatny baletu, 2 korepetitorny, vstupy na provaziště. V pátém nadzemním podlaží jsou umístěny zkušebna, garderoba – dílny, žehlírna, prádelna, sklad a kancelář vedoucího kostýmního úseku. Nad tímto podlažím je ještě jedno mezipatro s místnostmi pánské a dámské krejčovny.

Nástavba je zvenčí kapotována měděným plechem. Kapotáž je po stranách perforovaná do tvaru lamel, umožňujících prostřednictvím krytých oken prosvětlení nově zřízených místností. Uvedená kapotáž přechází a kryje z jižní strany i nástavbu zadního traktu (blok C). Vnější ráz zadního traktu zůstal v převážné míře nezměněn. Budova však byla oproti stavu před přestavbou (bílá barva, popř. pískovcová žluť) opatřena zeleným nátěrem fasády, rozděleným tak, že plochy jsou pojednány ve světlejším odstínu zelené, zatímco architektonické články v odstínu tmavším.

 

Literatura :

- d´Elvert, Christian: Geschichte des Theatres in Mähren und Oesterreichisch Slesisen. Das Olmützer Theater; In: Schriften der historisch-statistischen Sektion der k. k. mähr. schles. Geselschaft des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1852, s. 138-150.

- Nešpor, Václav: Dějiny města Olomouce; Brno 1936, s. 217.

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Divadla; Praha 1949, s. 147-151.

- Hlobil, Ivo – Michna, Pavel – Togner, Milan: Olomouc; Praha 1984, s. 134 a obr. 219.

- Zatloukal, Pavel: Architektura olomouckého divadla a její tvůrci; In: Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 1920-1990. Almanach k sedmdesátému výročí vzniku českého divadla v Olomouci, Olomouc 1990, nestr.

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 20-21 a obr. 16-17.

- Stýskal, Jiří: Stručný pohled do historie; In: Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920-2000; Olomouc 2000, s. 9-15.

- Stýskal, Jiří: Milníky osmdesáti let; In: Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920-2000; Olomouc 2000, s. 17-21.

- Bartoš, Josef at al.: Olomouc. Malé dějiny města; Olomouc 2002, s. 166.

- Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura  let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku; Olomouc 2002, s. 94 a 141-142.

- Nather, Wilhelm: Kronika olomouckých domů II; Olomouc 2007, s. 49-51.

 

Tágy: Klasicismus, Rakouské císařství, Biedermeier

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třiplusdva=