enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo Krnov

Leo Kammel

alias Kino Národní a Divadlo Julia Fučíka (od 1948 do 1990), Lichstspiel und Stadttheater / Kino a Městské divadlo (od 1928 – do 1945), Kino Národní a Městské divadlo (od 1945 do 1948)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)11.11. 1928 | Slavnostní otevření
Dokončena výstavba budovy podle návrhu architekta Leo Kammela, která probíhala od roku 1927.
(zobrazit)30. léta 20. století | Úpravy divadla
Prováděny úpravy budovy, protože zázemí muselo být rozšířeno, aby lépe vyhovovalo divadelnímu provozu. V roce 1930 byla provedena první přístavba, v roce 1932 bylo přistavěno skladiště kulis , v roce 1934 proběhla přístavba dalšího skladiště a nakonec byl v roce 1936 přistavěn trakt s kancelářemi divadla.
(zobrazit)60. léta 20. století | Úpravy divadla
Provedeno několik úprav týkající se například rekonstrukce rozvodů elektřiny, rekonstrukce hlediště , výměna sedadel a výmalba hlediště.
(zobrazit)1982 | Dokončení rekonstrukce
Přestavba mezi lety 1977 - 1982 se týkala především jevištního prostoru.
(zobrazit)2005 | Divadlo bylo prohlášeno Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku.

lidé

(zobrazit)Leo Kammel |hlavní architekt

Žák Jana Kotěry , je považován za hlavního představitele kubismem ovlivněné orientace v architektuře ve dvacátých letech ve Vídni. Pozoruhodné jsou především jeho expresionistické projekty z 20tých let , které jsou silně ovlivněny blízkým vztahem k  česko kubistické architektuře. Později inklinoval spíše k funkcionalismu.

Zdroj: Architektenlexikon

Doba a místo studií jsou neznámé (nebyla to Praha ani technika či akademie výtvarných umění ve Vídni), r.1918 je hlášen v Praze, ale odjíždí do Vídně, na krnovských plánech z r.1927 se však jako bydliště znovu udává Praha-Vinohrady, U Riegrových sadů 22. R.1921 získal Kammel jednu ze dvou třetích cen v soutěži na regulaci a řešení prostranství u kostela v Kötschachu v Korutanech, ve Vídni známe od něho několik obytných  domů, realizovaných v letech 1925-32 a stylově velmi blízkých oběma divadelním stavbám v České republice.

Zdroj: Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, pozn. 240

Více divadel

(zobrazit)Zdeněk Máčel |malíř

Autor nástěnné malby Harlekýn u vstupu do bufetu z jihozápadní strany.

http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?IDosoby=5247


(zobrazit)Stanislav Böhm |sochař
Autor kovového figurálního reliéfu v chodbě prvního patra ze severovýchodní strany.

historie

První zprávy o divadle v Krnově pocházejí ze 16. století. Zachovala se také zpráva, že na zdejším knížecím dvoře vystupovali již v I. polovině 17. století angličtí herci s hrou Williama Shakespeara. Znovu se v Krnově divadlu více dařilo za josefinských reforem. Od roku 1790 se hrálo divadlo v bývalém kostele sv. Václava, ale počátkem 19. století tato scéna zanikla. Opět se tamtéž začalo hrát až po rekonstrukci prostoru v lednu 1854. Opereta se provozovala na scéně sálu hotelu Tiroler (dnes Slezský domov).

Nevyhovující podmínky vedly vedení města včele se starostou Richardem Andratschkem ve 20. letech minulého století k úvahám o výstavbě divadla. Někdy na přelomu let 1926–1927 vyzvali architekta Leo Kammela (1885–1948), rodáka z Kamenického Šenova a žáka význačného českého architekta Jana Kotěry, aby vytvořil projekt divadla. Kammel pocházel z rodiny obchodníka Willibalda Kammela. Po ukončení střední školy pokračoval ve studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Nejprve studoval v letech 1902-1905 kresbu a malbu, pak v letech 1905–1908 u profesora Jana Kotěry architekturu. V meziválečném období působil převážně ve Vídni, kde se podílel na výstavbě velkých obytných celků, především obytných domů, ale i tržnice. Rozpracovával pojetí dekorativismu a expresionismu, inspirován tvorbou německého architekta Petera Behrense a rakouského Clemense Holzmeistera. Na našem území je autorem expresionistické divadelní budovy v rodném Kamenickém Šenově (1928 – interiér byl bohužel poničen při adaptaci na kino v l. 1968–1990), dále zde probíraného divadla v Krnově a o něco mladšího kina v Novém Jičíně (1930) s příklonem k architektuře nové věcnosti (funkcionalismu) po vzoru staveb německého architekta Ericha Mendelsohna s expresivně pojatým zaobleným nárožím.  

Zvolená lokalita poblíž západního okraje historického jádra Krnova, ale v podstatě na okraji centra v prostoru mezi hlavním náměstím a železniční stanicí, byla zastavěna přízemními zděnými domy. Ty byly koncem června 1927 zbořeny. Na základě stavebního povolení z 23. září toho roku začala krnovská stavební firma Koch & Kindermann s budováním divadla. Hrubou stavbu dokončila počátkem dubna  1928, na interiérech se pracovalo až do závěru léta téhož roku. Kolaudace proběhla 2. listopadu 1928. Slavnostní otevření se uskutečnilo 11. listopadu toho roku, kdy vystoupila významná klavíristka Poldi Mildnerová a městský orchestr; následovalo promítání filmu Der Meister von Nürnberg. První české představení se konalo již 12. listopadu 1928. Tehdy soubor pražského Národního divadla provedl představení Smetanovy Prodané nevěsty. Z německých zpěvoher bylo jako první provedeno 15. listopadu dílo rakouského hudebního skladatele Julia Bittnera a libretisty Ernsta Décseye Der unsterbliche Franz.

Kammel situoval divadlo do diagonální pozice na nároží ulic, což odpovídalo dynamice expresionistické architektury. I jednotlivé architektonické prvky a detaily pojal jako vyjádření expresionistického dynamismu v podobě různě zkosených a kosodélných tvarů. Vzniklo divadlo reformovaného kukátkového typu s mírně svažitým hledištěm na oválném půdorysu, s jevištěm opatřeným propadly a s poměrně skromným zázemím, které muselo být v následujícím desetiletí rozšířeno. V zadní části sálu je železobetonový balkon, pod ním uzavírá parter segmentový oblouk dvanáctí lóží, rozdělených střední uličkou. Na balkonu architekt zřídil jedenáct lóží za čelním parapetem a za pěti stoupajícími řadami po trojicích lóží po stranách promítací kabiny. V polovině každé z bočních stěn hlediště zavěsil dvě samostatné lóže, určené pro starostu a význačné hosty, původně opatřené stylově přiznačnými expresionistickými baldachýny. Tyto lóže se vyznačovaly dobrým úhlem viditelnosti, lepším než u lóží proscéniových. Ty byly v tomto případě nepřijatelné, protože se počítalo z ekonomických důvodů s pravidelným provozem kina.  

Jevištní portál byl řešen jako monumentální, expresionisticky akcentovaný otvor, v ose architrávu osazený plasticky vyvedeným znakem města Krnova; ve druhé polovině 20. století byl však zakryt neutrálním obkladem. Orchestřiště před mírně klesající předscénou bylo původně určeno pro více než 42 hudebníků.

Jeviště o šířce 13 metrů a hloubce 9 metrů mělo čtyři propadla, kruhový světle modrý horizont a 21 tahů. Hrací plocha byla 10 metrů široká a 8,5 metrů hluboká. Osvětlení jeviště zajišťovaly 3 reflektory z hlediště, 15 na jevišti, 4 horní světelné sufity a 1 dolní rampa. V druhé polovině 40. let obsahovala budova 9 hereckých šaten, 1 skladiště nábytku, 1 skladiště garderoby, jednu kancelář a dva služební byty pro správce divadla a správce kina. V suterénu byl sklad topiva, v přístavku na dvoře dílna a dvojice skladišť.

Již v roce 1930 musely být provedeny dílčí úpravy, aby divadlo mohlo plnit potřebné funkce stagionové scény. Další přístavby proběhly v letech 1932, 1934 a 1936. Tehdy byla zřízena zastřešená nákladová rampa za jevištěm, rekvizitárna a skladiště kulis na severovýchodní straně a herecké šatny a kanceláře na straně jihozápadní. Uvedené přístavby se architektonickým výrazem přizpůsobily architektuře divadla. Po roce 1945 se zprvu úpravy omezily na opravu válečných škod. Teprve počátkem 60. let byly provedena rekonstrukce rozvodů elektřiny, v letech 1964-1965 byl odstraněn původní expresionistický hlavní lustr v hledišti, proběhla výmalba tohoto prostoru, spojená s výměnou původního akustického závěsu nad portálem a s výměnou sedadel. Tehdy se změnil počet míst v sále z 1009 na 864. V roce 1974 se úpravy týkaly také hlediště. Bylo opatřeno novým akustickým podhledem, který zakryl původní strop, dále dřevěným a dřevotřískovým obkladem stěn. Zakryt byl i původní štukový portál se znakem Krnova, ale není známo, do jaké míry se původní portál pod obkladem zachoval. Další úpravy v letech 1977–1982 se týkaly jeviště, které dostalo nové vybavení – patřila sem výměna tahů, zřízení technologických lávek, nástavba provaziště a zvýšení jeho výšky téměř o tři metry, zrušení propadel a výstavba dalších šaten se sociálním zařízením v suterénu pod jevištěm. Znovu byl snížen počet míst v hledišti, tentokrát na 809.

Krom toho, že se roku 1990 změnil název divadla, zásadní bylo, že poslední filmové představení se v divadle odehrálo v červnu 1991. Od té doby slouží budova výlučně pro divadelní představení, koncerty, estrádní vystoupení a jiné společenské akce. Po roce 1990 se opravila fasáda divadla, sokl z umělého kamene byl opatřen perlinkovým povrchem. Po povodni v červenci 1997, kdy byla zničena kotelna, se roku 1998 v druhém podzemním podlaží zřídila výměníková stanice k ohřevu vody párou z veřejného rozvodu pro vytápění budovy. Během adaptace od září 2002 až do ledna 2003 se z prostor bývalé kuřárny a zadní části promítací kabiny zřídil bufet. V srpnu 2005 Ministerstvo kultury na návrh Památkového ústavu v Ostravě prohlásilo budovu krnovského divadla za kulturní památku, vedenou v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 100100. Roku 2006 se opravil dřevěný krov, který byl opatřen ocelovými prvky, střecha dostala novou beternitovou krytinu, obnoveny byly i trojúhelníkové malé větrací otvory po stranách zvalbené střechy a opravou prošla i hranolová oplechovaná větrací věž nad hledištěm.

Původně se divadlo jmenovalo Lichtspiel und Stadttheater / Městské kino a divadlo v Krnově. Tento název se užíval i krátce po druhé světové válce. Po komunistickém puči v únoru 1948 dostala budova název Divadlo Julia Fučíka. Proto zde byla umístěna busta tohoto propagandou vyzdvihovaného člena komunistického odboje. Kino bylo po roce 1945 provozováno pod názvem Národní. Roku 1990 bylo jméno divadla změněno zpět na Městské divadlo Krnov a busta J. Fučíka byla odstraněna.

Symetricky utvářená, zčásti jednopatrová, zčásti dvoupatrová budova na členitém obdélném půdoryse, tvořícím v čelní části pět stran osmiúhelníka; je zasazená diagonálně do nároží ulic Mikulášské a E. F. Buriana. Objekt je zčásti (pod jevištěm) dvouetážově podsklepen, z větší části však podsklepen není. Střecha stavby je převážně zvalbená, krytá beternitovými šablonami. Provaziště je v důsledku rekonstrukce z 80. let minulého století vyšší o utilitárně pojatou nástavbu, opatřenou plochou střechou.

Hlavní průčelí, obrácené k severozápadu do Husova náměstí, je pětiosé, pročleněné břitovými lizénovými rámy (v krajních osách rozšířenými), vybíhajícími ze soklu až do zkosené korunní římsy, nesoucí nad střední trojicí nízkou, plasticky členěnou atiku, z níž vybíhá převýšený trojúhelníkový štít, členěný plastickou kosočtverečnou paneláží. Přízemí se uprostřed otevíralo původně trojicí vchodů. Střední vchod však byl po roce 1945 zazděn, zvenčí obložen travertinovými deskami (zevnitř byla do tohoto prostoru vestavěna kabina prodejny lístků s dřevěnou příčkou). Vchody jsou přístupné po širokém žulovém schodišti, nad něž se vysouvá železobetonová markýza s expresionisticky tvarovanou vnější stranou rámu. V patře se každá ze střední trojice os otevírá sdruženým oknem. V postranních slepých lizénových rámech jsou připevněny původní kovové vlajkové stožáry.

Boční západní i severní průčelí čelního polygonu jsou řešena obdobně jako vstupní fasáda – včetně lisenového rámování a štítů. Jsou čtyřosá, v úrovni přízemí nad soklem osazena skříňkami na programy, nad nimiž okénka osvětlují šatny a přilehlé místnosti přízemí. V patře jsou průčelí prolomena rozměrnými vertikálními okny. Za první okenní osou severovýchodního i jihozápadního průčelí se vysouvají  jednopatrové schodišťové rizality s bočními valeně zaklenutými vchody a prosklenými verandami. Hmota schodišťových rizalitů je prolomena v přízemí i v patře úzkými obdélnými sdruženými okny na dělených parapetních římsách, s expresionistickou výzdobou ve tvaru palmového kmene na dělících sloupcích.

Za rizalitem pokračuje jihozápadní fasáda čtyřmi jednopatrovými osami, v poslední ose je vchod pro personál a účinkující. K severovýchodní fasádě bylo ve 30. letech na výšku celé budovy přistavěno skladiště kulis. Zadní jihovýchodní průčelí se vysouvá středním rizalitem, vrcholícím hmotou provaziště; to je až do úrovně původní korunní římsy členěno břitovými lizénami, nad korunní římsu vystupuje utilitárně pojatá hmota nástavby provaziště s plochou střechou. K zadní fasádě byla již ve 30. letech přistavěna pultovou střechou zastřešená manipulační rampa, nesoucí zvenčí shodným expresionistické tvarování jako starších části budovy.

Do divadla se vstupuje vestibulem, jehož strop pokrývá plastický kosočtverečný rastr se svítidly v podobě žárovek v objímkách, umístěnými v průsečících jednotlivých žeber. Dlažba je tu provedena z různobarevných kamenných desek a pochází z úprav v 60. nebo 70. letech 20. století (ostatní veřejně přístupné prostory – chodby, hlediště ad. – jsou opatřeny linoleem šedé barvy v imitací mramoru). Trojicemi dveří se pak z vestibulu vchází do spojovacích chodeb s šatnami (zachovaly se v nich původní kovové věšáky). V čelní konvexní stěně příčné chodby vede třináct dveří do lóží parteru. Z bočních chodeb vede na každé straně dvojice dvojkřídlých dveří do parteru. Naproti těmto vstupům jsou umístěna dvě trojramenná schodiště do prvního patra k bočním vchodům do obou postranních lóží a dvěma bočním vchodům na balkon s otevřenými lóžemi. Dále odtud vede na každé straně jednoramenné schodiště k zadním lóžím nad balkonem, k bufetu, k bývalé promítací kabině a místu pro osvětlovače, vybavenému starým řídícím pultem z roku 1974.

Vzhled hlediště ovlivnily úpravy, prováděné v několika vlnách – zmínit je třeba zejména obklad stěn ze 60. let, vytvoření kaskádovitého podhledu namísto původní nízké klenby, odstranění baldachýnů nad čestnými lóžemi, zakrytí původního portálu nebo zmenšení orchestřiště. V současnosti má sál kapacitu 694 míst. Samotný portál má rozměry 8 metrů na šířku a 5 metrů na výšku. Jeviště je vybaveno železnou protipožární oponou a bobinetem. Původně se ještě používala opona malovaná (zničena) a kinorám pro promítání filmů. Ten však od povodní v roce 1997 nelze spustit.

Samotné jeviště si uchovalo 13 m šířky, 9 m hloubky, avšak s nástavbou provaziště má nyní téměř 17 m výšky. Hrací plocha má nadále 10 m šířky a 8,5 m hloubky. V současnosti tu nejsou propadla, pouze jeden výlez z prostoru suterénu. Z 18 tahů o nosnosti 160 kg jsou 4 motorové. Světelnou techniku představuje 60 řiditelných okruhů, rozdělených mezi dvě motorické rampy a pevné rampy (most 1 a most 2). Na severovýchodní straně jeviště jsou vstupy do skladiště garderoby a k části šaten, na jihozápadní straně lze kovovým dvojramenným schodištěm sestoupit do prvního suterénu. Z ústřední obdélné rozměrné místnosti  přímo pod jevištěm se vstupuje do orchestřiště o kapacitě přibližně 30 hráčů. Na opačné straně jsou umístěny šatny. Oním schodištěm je přístupná také výměníková stanice, která byla zřízena v místech bývalé kotelny na tuhá paliva v druhém suterénu.

Městské divadlo v Krnově představuje vedle divadelní, avšak přestavbou poškozené budovy divadla v Kamenickém Šenově ojedinělý příklad expresionistické divadelní architektury v českých zemích. Příklad je o to cennější, neboť má zachovaný exteriér a zčásti i interiér. Budova však vyžaduje  v blízké budoucnosti pokračování v citlivé obnově architektury a především zásadní modernizaci divadelní techniky.

 

Literatura:

- W. Hutarsch, Das neue Lichtspiel und Theatergebäude in Jägerndorf, Jägerndorfer Ländchen III, 1928, č. 11, s. 81–82

- Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 94–95

- Jindřich Vybíral – Pavel Zatloukal, Architektura let 1850–1950 v Krnově, Umění XXXVIII, 1990, č. 6, s. 529

- Vladimír Blucha, Krnov: Město mezi dvěma řekami, Krnov 2007, s. 105–107 a 140

- H. Weishmann, Das rote Wien: Socialdemokratische Architektur und Kommunalpolitik 19191934, Wien 2002, s. 469 aj.

- MS [Martin Strakoš], Kammel, Leo, in: Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy I (A–M), Ostrava 2005, s. 403–404

 

Tágy: Kubismus, volně stojící budova

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplustři=