enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo v Mnichově Hradišti

Arnošt Jenšovský

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)29.10.1893 | Otevření
Novou radnici postavil v letech 1891–1892 místní stavitel František Dámec podle návrhu architekta Arnošta Jenšovského z Prahy. Její součástí se stal i nový divadelní sál, ve kterém se poprvé hrálo 29. října 1893.
(zobrazit)1946 | rekonstrukce

V roce 1946 schválil Zemský národní výbor úpravy sálu podle plánů místního architekta a stavitele Jana Dámce   s podmínkou, že jde o úpravy provizorní, na dobu tří let.


(zobrazit)1951 | rekonstrukce

V  roce 1948 začaly přípravy na celkovou adaptaci radnice. Její důležitou částí byla i kompletní přestavba divadelního sálu. Přestavbu vyprojektovali pražští architekti bratři Jaroslav (1904–1984) a Karel (1905–1971) Fišerové, autoři řady rodinných i činžovních domů i průmyslových staveb. Největší část přestavby, kterou pro MNV prováděly Československé stavební závody n. p., skončila v roce 1951.


(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce
Velká rekonstrukce a modernizace  divadla proběhla  v letech 1994–1995 podle projektu Ondřeje Podzimka a Jaroslava Macháčka z Mnichova Hradiště. Interiérové vybavení navrhl František Abraham (AMA projekt) z Teplic a realizovala firma Lang s. r. o. z Mnichova Hradiště.

lidé

Arnošt Jenšovský |hlavní architekt
Ondřej Podzimek |architekt
Jan Dámec |architekt
(zobrazit)Jaroslav Fišer |architekt

Studoval v Haagu, ve Vídni a v Praze na AVU u Josefa Gočára. Ve třicátých letech pracoval v Holandsku u H. P. Berlageho, podílel se na projektu městského muzea v Haagu a pracoval ve firmě Philips. Před válkou se vrátil do Čech, ve firmě Tesla se podílel na vývoji osvětlovací techniky. Působil jako docent a později profesor na AVU.

Společně s bratrem projektovali vilu Joska v pražské kolonii Baba (1932), Lewiho vilu v  Roudnici (1934), dům pro Jiřího Trnku v Praze-Podolí a několik činžovních domů v Praze a Liberci. Od poloviny třicátých a ve čtyřicátých letech se podle jejich návrhů stavěly budovy dvou pražských podniků Spofa (dříve Interpharma) v Modřanech a Elektra (Tesla) v Hloubětíně. Účastnili se řady soutěží, s architektem Evženem Rosenbergem např. na pražské letiště v Ruzyni. Po druhé světové válce společně navrhli např. adaptaci pražské pasáže Světozor a v rámci úprav radnice i přestavbu divadla v Mnichově Hradišti.

Zdroj:


(zobrazit)Karel Fišer |architekt

Studoval na UMPRUM v Praze (1920–1925) a architekturu na ČVUT (1926–1932). Zabýval se kinematografií a projektoval letní kino v Karlových Varech, první svého druhu u nás.

Společně s bratrem projektovali vilu Joska v pražské kolonii Baba (1932), Lewiho vilu v Roudnici  nad Labem (1934), dům pro Jiřího Trnku v Praze-Podolí a několik činžovních domů v Praze a Liberci. Od poloviny třicátých a ve čtyřicátých letech se podle jejich návrhů stavěly budovy dvou pražských podniků Spofa (dříve Interpharma) v Modřanech a Elektra (Tesla) v Hloubětíně. Účastnili se řady soutěží, s architektem Evženem Rosenbergem např. na pražské letiště v Ruzyni. Po druhé světové válce společně navrhli např. adaptaci pražské pasáže Světozor a v rámci úprav radnice i přestavbu divadla v Mnichově Hradišti.

Zdroj:slavnestavby.cz


Vilém Trsek |malíř
František Abraham |interiérový architekt

historie

Divadelní sál je součástí budovy radnice, která tvoří hlavní část bloku domů uprostřed mnichovohradišťského náměstí. Zabírá severovýchodní nároží prvního patra; hledištní část má po úpravách z poloviny 20. stol. zaslepená okna. Patrovou hmotu radničního bloku převyšuje uprostřed severního průčelí jevištní věž.

 

První, nejspíš jen provozorní jeviště si ochotníci v Mnichově Hradišti, příležitostně vystupující nejpozději od roku 1813, zařídili v roce 1833 v domě čp. 93 U Remerů. Inspirací jim snad mohlo být i divadlo ve zdejším valdštejnském zámku (viz), přestavěné ve stejném roce při příležitosti návštěvy tří císařů, během níž tu několik dní hrály soubory Stavovského divadla. Krátce na to se po úspěchu prvních představení přestěhovali do prostornějších místností na radnici na náměstí (postavené v letech 1770–1771) a zřídili Spolek divadelních ochotníků, který dostal úřední požehnání v roce 1845, ale teprve v roce 1872 vznikly jeho stanovy. Po sloučení s později ustaveným Divadelním sborem Měšťanské besedy si v roce 1880 dali jméno Spolek divadelních ochotníků Tyl. O divadelním sále, který s pomocí hraběte Kristiána z Valdštejna zmodernizovali v roce 1847, víme jen to, že měl 8 dekoračních proměn, šatnu a svou vlastní knihovnu. Ochotníci v něm hráli až do roku 1891, kdy byla radnice zbořena, aby ustoupila modernější budově.

Novou radnici s neorenesanční fasádou postavil v letech 1891–1892 místní stavitel František Dámec podle návrhu architekta Jenšovského z Prahy (zřejmě Arnošt Jenšovský, 1842–1904). K radnici byl tehdy připojen první z navazujících domů v bloku a její součástí se stal i nový divadelní sál, ve kterém se poprvé hrálo 29. října 1893. Sál, v roce 1912 elektrifikovaný, se používal ještě po druhé světové válce. Z jeho tehdejšího vybavení se zachovala jen část opony, kterou do divadla za 300 zlatých pořídila stolní společnost Mravenci. Malíř Vilém Trsek (1862–1937) na ní v duchu dobového akademismu Vojtěcha Hynaise nebo Adolfa Liebschera zobrazil mladého umělce v kruhu Můz. Obrazová část opony bez dekorativního rámu dnes zdobí předsálí divadla.

V roce 1946 schválil Zemský národní výbor úpravy sálu podle plánů místního architekta a stavitele Jana Dámce (jistě potomka stavitele radnice), s podmínkou, že jde o úpravy provizorní, na dobu tří let. Plány zachycují obdélný sál se třemi okny v boční a jedním v zadní stěně a s úzkou galerií na dvou sloupech se segmentově vyklenutou střední částí. Dnešní zadní část jeviště tehdy zabírala jedna z šaten a schodiště, v místech dnešního foyeru byla chodba a šatna obecenstva. Divadlo mělo mít po úpravách 216 sedadel v přízemí (v osmi řadách po dvanácti) a 44 místa ke stání na galerii.

Dámcovy úpravy skutečně vydržely jen krátce, protože už v roce 1948 začaly přípravy na celkovou adaptaci radnice. Její důležitou částí byla i kompletní přestavba divadelního sálu.

Přestavbu vyprojektovali pražští architekti bratři Jaroslav (1904–1984) a Karel (1905–1971) Fišerové, autoři řady rodinných i činžovních domů i průmyslových staveb. Mnichovohradišťské divadlo bylo zřejmě jejich první divadelní realizací, ačkoli podle Jiřího Hilmery např. jejich návrhy zasedacích sálů v dostavbě pražské Staroměstské radnice ze soutěže v roce 1947 dosvědčovaly „zkušenosti autorů s divadelními projekty“.

Divadelní sál v Mnichově Hradišti navrhli Fišerové – slovy Jiřího Hilmery – „v prostých funkcionalistických formách a se zajímavým prvkem asymetrického balkónu na válcových pilířích“. Podařilo se jim navýšit kapacitu hlediště i rozšířit jeviště, což bylo v omezených možnostech pevně daných velikostí budovy poměrně obtížné. V hledišti malého sálu architekti navrhli zazdění oken a prostor rozšířili „odsunutím“ jeho boční stěny do dosavadní chodby; získané místo vyplnila v patře boční část balkónu na sloupech, se čtyřmi lóžemi oddělenými přepážkou a se čtyřmi řadami sedadel u zadní stěny. Jeviště se přestavbou prohloubilo o jednu z hereckých šaten a přilehlé schodiště. Změnila se také skladba diváckých prostor (šatna, foyer). Divadlo po rekonstrukci nabízelo 230 sedadel v přízemí, na galerii 50 vzadu a dalších 20 ve čtyřech lóžích po straně, k tomu 50 míst k stání; celkem tedy kapacitu 350 diváků. Mezi hlediště a jeviště se vešlo i 1,6 m hluboké orchestřiště, oproti podlaze v hledišti zahloubené o 30 cm.

Před započetím prací, v listopadu 1948, bylo ještě nutné žádat kvůli přestavbě radnice o výjimku ze zákazu stavebních prací. Původní rozpočet 3 milióny korun považoval Zemský národní výbor příliš vysoký a přestavbu radnice schválil pouze bez plánované přístavby zásobovacího prostoru ve dvoře, čímž se rozpočet stavby podstatně snížil. Do konce roku 1949 se přesto prostavěly více než 2 miliony korun. V dalším roce žádal Městský národní výbor (MNV) o další finance: zbývalo ještě upravit obřadní síň, dokončit renovaci vytápění adaptované části atd. Největší část přestavby, kterou pro MNV prováděly Československé stavební závody n. p., skončila v roce 1951.

Zřejmě poslední etapou úprav mělo být podle Fišerů nové řešení fasád adaptované radnice. Zachovalo se několik variant návrhů; všechny předpokládaly, že z fasád zmizí neorenesanční dekor a dostanou modernější výraz. Plochy po zazděných oknech na vstupním průčelí na nich oživují jen reliéfy se státním a městským znakem. Boční fasádu hledištní části se zazděnými okny měly v jedné variantě členit jen lizénové rámy, v jiné měl na nečleněné ploše zůstat jen prázdný rám s nápisem Městské divadlo, jiná počítala s ponecháním zmenšených pravoúhlých oken v jinak ploché fasádě.

Vyžádaný posudek Technické správy stavby střední školy v Mnichově Hradišti z ledna 1951 však plánované otlučení historizujícího dekoru z radničních fasád rozhodně odmítl. Do prázdných ploch po zazděných oknech by se podle něj hodila např. mozaika s námětem „Vpřed k výstavbě socialismu“. Na realizovaném stavu, provedeném zřejmě až v roce 1955, už bratři Fišerové nemuseli mít velký podíl: historizující rámování na fasádě zůstalo a v plochách zazděných oken se objevila sgrafita ve stylu socialistického realismu.

Neprovedeny zůstaly i plánované změny vstupu do jevištní části uprostřed severního průčelí. Na půdorysu v Javorinově knize vedou ještě na jeviště dvě okna. Na návrzích bratří Fišerů (už bez oken v patře) se objevujív přízemí dva nové vstupy na místě dvou ze čtyř dosavadních oken a nad nimi pak několik variant úprav včetně monumentálně působícího řešení se sochami mezi pilíři předstupujícími před fasádu až do poloviny výšky jevištní věže. V realizované podobě zůstaly v přízemí jevištní části čtyři okna, nad nimi v patře lizénový rám s pásovou rustikou po stranách a na nástavci jevištní věže nad římsou pilastry a kruhový motiv uprostřed. Jeviště zůstalo přístupné jen přes tehdejší soudní budovu vpravo od divadla, kde byly umístěny i divadelní sklady.

Ochotníci během přestavby divadla vystupovali v sále hotelu Kvapil u nádraží, po dokončení nového divadla zde hráli jen tři roky a v roce 1954 přešli do Domu osvěty.

Další úpravy radničního bloku, které probíhaly od konce šedesátých let a spočívaly většinou v provozních úpravách úředních prostor a jejich rozšiřování do dvora, se divadelního sálu zřejmě nedotkly. K radnici se nejprve připojil bývalý dům čp. 294 v jižní části bloku (přízemí bylo upraveno v roce 1968, patro o dva roky později). Stará soudní budova, navazující na severozápadě na divadlo, prošla ve druhé polovině sedmdesátých let přestavbou, která ji přizpůsobila ke kulturním účelům – vznikl tu víceúčelový (taneční) sál o kapacitě 200 míst, vinárna a salónek, v přízemí je dnes městské informační centrum. Postupné adaptace radničního bloku probíhaly i v devadesátých letech a v letech 2003–2004 se k radnici připojil další dům v jižní frontě, čp. 295.

Velká rekonstrukce a modernizace samotného divadla proběhla až v letech 1994–1995 podle projektu Ondřeje Podzimka a Jaroslava Macháčka z Mnichova Hradiště. Interiérové vybavení navrhl František Abraham (AMA projekt) z Teplic a realizovala firma Lang s. r. o. z Mnichova Hradiště. Rekonstrukci jevištní části navrhl ing. Maštalíř z Brna.

Do vysokého foyeru a nad diváckou šatnu přibylo po rekonstrukci mezipatro s barem a odpočinkovým prostorem, přístupné ze schodiště na balkón. Kapacita hlediště se s ohledem na větší pohodlí výrazně zmenšila a zmizely lóže na balkóně (místa po straně balkónu už po rekonstrukci vzhledem k horší viditelnosti nejsou nabízena). Nejpozději v této doběbylo zrušeno nepoužívané orchestřiště. Dřevěné obložení stěn hlediště nahradil plast, ze sloupů balkónu a ze strany jevištního portálu zmizela skleněná mozaika a barevnost interiéru hlediště se sjednotila do dvou barev, růžové a bílé. Hlediště a foyer doplnily stylově poněkud odlišné artefakty (dřevěný městský znak nad portálem, obraz u baru). Dosavadní průchozí boční jeviště obsadila část techniky.

Současný stav

Mnichovohradišťské divadlo zabírá severovýchodní nároží patra radničního bloku, vpravo od hlavního vstupu do radnice. Symetrická východní fasáda v neorenesančním stylu se štíhlou věží uprostřed má v patře na obou stranách zazděná okna mezi dvojicí nižších nik – za pravým se skrývá zadní stěna hlediště. Stejně jako další tři zazděná okna v boční severní stěně hlediště je vyplňují červenobílé sgrafitové figury strážců míru a socialismu na průčelí, na boční straně sadař s městským znakem u nohou, husita s pavézou a písmák (?) s knihou v podpaží. Fasáda, v přízemí s masivní pásovou rustikou mezi půlkruhově zakončenými okny, je okrová s bílými aktivními články a římsou. Okna v patře rámují dvojice pilastrů s hlavicemi, záklenky obsadily dvojice ležících reliéfních figur. Boční strana hlediště tvoří levou část severního průčelí bloku, které pokračuje břízolitovou fasádou kulturního střediska (dříve soud). Severní frontu uprostřed převyšuje nízká jevištní věž.

Do divadla se vstupuje hlavním vchodem pod malým balkónem v hlavním průčelí radnice. Dvouramenné schodiště na konci chodby vede do předsálí s pokladnou v prvním patře. Odtud se vpravo dvoukřídlými dveřmi vstupuje do foyeru s šatnou. Vysoký prostor foyeru původně členilo pouze schodiště na balkón, přistavěné k boční stěně. Při poslední rekonstrukci jej doplnil bar umístěný do patra nad šatnu a přístupný z nové konstrukce esovitého balkónu – mezipatra s odpočinkovým prostorem – předělující okno v čelní stěně foyeru. Na stěně proti oknu visí v dřevěném obložení fragment opony starého divadla, pod ním po stranách vedou dvoje dveře na toalety diváků.

Dveře do foyeru, do sálu a na balkón člení svislé řady prosklených kruhů, které se jako leitmotiv jinak skromné výzdoby divadla opakují i na stěnách hlediště a před přestavbou lemovaly i zábradlí schodiště na balkón. Prostor foyeru osvětlují půlkulová svítidla, v podhledu balkónu sledující jeho esovitý půdorys a na stropě nad ním rozmístěná v pravoúhlém rastru, kulové lampy na zábradlí balkónu a křišťálový lustr. Bíle omítnuté plochy doplňuje tmavé dřevěné obložení a mosazné zábradlí a kruhové rámy světel.

Hlediště je přístupné dvoukřídlými dveřmi proti hlavnímu vstupu do foyeru a menšími dveřmi vzadu pod balkónem. Má půdorys dozadu se rozšiřujícího lichoběžníku se zaobleným rohem vlevo od jevištního portálu, kde se také pod ukončením balkónu skrývají dveře do zákulisí.

Nejvýraznějším prvkem v hledišti je asymetrický balkón, táhnoucí se od zadní stěny v elegantní křivce podél boční stěny hlediště (na boku balkónu byly původně čtyři lóže oddělené tenkými přepážkami). Zadní část je samonosná, bok podpírají čtyři sloupy elipsovitého půdorysu (spíše než válcové), z nichž zadní prochází skrz podlahu balkónu až do patra.

Boční a zadní stěny hlediště pokrývá růžový obklad z obdélných desek (před přestavbou dřevěných), rozčleněných symetrickým rastrem z drobných kruhů, který na pravé stěně sleduje stoupání podlahy hlediště. Strop pokrývá nízký reliéf, na kterém ze zvrásněné plochy vystupují drobné ploché amorfních tvary. Zářez uprostřed stropu skrývá řadu reflektorů k osvětlení jeviště. Balkón i strop jsou bílé. Bílá římsa u horního okraje stěny i v jejím svislém zakončení u jevištního portálu skrývá nepřímé osvětlení; prostor pod balkónem osvětlují další kruhová svítidla zabudovaná v podhledu. Nepřímé osvětlení je umístěno i v lichoběžníkovém výřezu stropu nad boční částí balkónu. Nad tmavě lemovaným pravoúhlým jevištním portálem visí od poslední přestavby dřevěný polychromovaný městský znak, trochu cizorodý v jinak stylově celistvém interiéru.

Přestože si sál i po rekonstrukci zachoval funkcionalistické rysy, nelze se ubránit dojmu, že změna materiálů a barevnosti interiérům spíše ubraly na působivosti.

Hlediště má rozměry 14,4 × 9–10,3 m. Jevištní portál je vysoký 4,4 a široký 6,1 m. Plocha jeviště je 10,3 × 9,2 m při výšce 9 m; hrací plocha má cca 7 × 8 m. Hlediště má po rekonstrukci výrazně nižší kapacitu 272 místa, z toho220 v přízemí a 52 na balkóně.

Malé jeviště disponuje jen nejnutnějším vybavení (tahy, osvětlovací most), propadlo ani točna tady není. Herecké šatny za jevištěm jsou zachovány zhruba v podobě z poválečné přestavby, i zde část vysokého prostoru předěluje vestavěné mezipatro. Přes šatny je vstup do administrativního zázemí v bývalé soudní budově.

Vzhledem k nevelkým rozměrům se v divadle konají pouze komorní produkce. Představení je nutné koordinovat s provozem v tanečním sále, který přiléhá k zadní části jeviště – kvůli nedokonalé zvukové izolaci není možné pořádat akce v obou sálech najednou. O program, složený z velké části ze zájezdových představení, se stará Klub s. r. o.

Prameny a literatura:

– Městský úřad Mnichovo Hradiště, archiv stavebního úřadu

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých zemích I, Praha 1949, s. 124–126

– Pavel Štěpán, 150 let trvání ochotnického divadla v Mnichově Hradišti, Mnichovo Hradiště 1983

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 140

 

 

Tágy: divadelní sál, Funkcionalismus, Novorenesance, radnice, řadový dům, Rakousko-Uhersko

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

čtyřimínusdva=