enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Komorní divadlo Praha

Friedrich Ohmann

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1901 | Otevření

Historie zrušeného Komorního divadla je spjata s hotelem Central v Hybernské ulici, navrhnutou v roce 1899 Friedrichem Ohmannen  a podle jeho plánů dokončené  jeho žáky a spolupracovníky Aloisem Dryákem a Bedřichem  Bendelmayerem. V zadní části parcely, za předním pětipatrovým traktem, vyrostl jednopatrový společenský sál. Hotel zahájil provoz 14. listopadu 1901, ale ještě dlouho poté se dokončovalo jeho vybavení a vnitřní výzdoba.


(zobrazit)1929 | Rekonstrukce

Radikální proměnu sálu na divadlo přinesla přestavba provedená v roce 1929. Architekt Petr Kropáček navrhl radikální úpravu sálu na moderní divadlo, kterou vedl stavitel Václav Nekvasil. Sál  zcela ztratil svůj secesní vzhled.


(zobrazit)1976 | Uzavření

Komorní divadlo bylo zrušeno v roce 1976. Oficiálním důvodem byl jeho špatný technický stav a nutná rekonstrukce – která ovšem nikdy neproběhla. Skutečné důvody uzavření divadla byly však nejspíš politické a nutnost rekonstrukce byla jen vhodnou záminkou.


lidé

(zobrazit)Quido Bělský |architekt

Vystudoval techniku v Praze. Podle jeho plánů byly např. v Praze vystavěny Staroměstské mlýny, dále Česká spořitelna, hlavní pošta, kostel v Karlíně a další stavby. Mimo Prahu vystavěl např. pro své účely zámeček v Obříství, restauroval zámek v Ploskovicích či v Zákupech. Kromě profesní činnosti se aktivně zapojoval také do národního veřejného života.

Zdroj: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 54, Praha 2004.

Více divadel

Jaroslav Háva |architekt
Petr Kropáček |architekt
Antonín Parkman |architekt
V. Mrha |stavitel
(zobrazit)Karel Špillar |malíř
Český malíř, žák F. Ženíška. Autor náladových obrazů všedního dne částečně pod vlivem impresionismu (Na výstavě v Paříži, V kavárně, později monumentálně dekorativních děl (mozaika Hold Praze a malby Hudba, Tanec, Poezie, Drama v Obecním domě, výzdoba hotelu Central, Staroměstské radnice).Více divadel

historie

Historie zrušeného Komorního divadla je spjata s hotelem Central v Hybernské ulici. Raně secesní stavbu hotelu, jednu z nejvýznamnějších pražských staveb přelomu století, navrhl v roce 1899 Friedrich Ohmann (1858–1927) a podle jeho plánů ji dokončovali jeho žáci a spolupracovníci Alois Dryák (1872–1932) a Bedřich Bendelmayer (1872–1932); stavbu vedl sám majitel pozemku a budovy, stavitel Quido Bělský (1855–1909). V zadní části parcely, za předním pětipatrovým traktem, vyrostl jednopatrový společenský sál.

Hotel zahájil provoz 14. listopadu 1901, ale ještě dlouho poté se dokončovalo jeho vybavení a vnitřní výzdoba. Bohatá štuková a malířská dekorace se soustředila zejména do varietního sálu. Dvě rozměrné nástěnné malby provedli do roku 1902 Karel Špillar (1871–1939) – Tanec rusalek na čelní stěně sálu nad pódiem – a Jan Preisler (1872–1918) – Faun svádí dryádu na stěně nad vstupním schodištěm.

Velkorysý prostor sálu zabíral celou šířku parcely. Ze střední chodby v předním traktu se vcházelo do předsálí s centrálním schodištěm, jehož středem se sestupovalo do přízemí, zatímco boční ramena stoupala do patra. Sál osvětlovala světlíková okna ve valené klenbě, vyrůstající ze záklenků nad řadami lóží v galeriích podél bočních stěn.

V roce 1918 se sál stal sídlem populárního kabaretu Červená sedma. Pro jeho účely bylo nutné změnit dosud jen nehluboké pódium na skutečné jeviště. S tím byly spojené úpravy stropu nad jevištěm a přístavba nízké budovy – zřejmě zázemí nebo skladiště – k zadní stěně sálu. Kabaret tu působil do roku 1922, kdy svou činnost ukončil. Na krátkou dobu ho vystřídalo Varieté Parisien s ředitelem Vlastou Burianem.

Z roku 1924 pochází plán úpravy sálu na kino, podepsaný bratry Kavalíry. Kromě změny vstupů a únikového východu do zahrady vpravo za jevištěm byla v zadní části sálu upravena nízká elevace a na střeše nad spojovacím traktem, před čelní stěnou sálu, vyrostla nástavba promítací kabiny. Podle razítka na plánu změny objednal Spolek pro péči o hluchoněmé v Praze. Hned na jaře 1924 se do sálu přestěhovalo obnovené kino Orient, které fungovalo v letech 1906–1921 v nedalekém domě čp. 1006. Činnost kina ukončila po několika letech konkurence zvukového filmu. Teprve v roce 1925 byl k čelní stěně sálu přistavěn balkón, se kterým počítaly už původní plány, ale z nějakých důvodů nebyl proveden. První žádost o povolení vestavby balkónu je přitom už z roku 1921 a znovu byla opakována i o dva roky později.

V roce 1927 koupila dům Nemocenská pokladna veřejných zaměstnanců a z hotelu se na dlouhá desetiletí stala kancelářská budova. Hned následujícího roku vyprojektoval Jaroslav Háva novostavbu zadního křídla pro Léčebný fond veřejných zaměstnanců. Pět pater kanceláří vyrostlo nad dosavadní provizorní přístavbou za jevištěm sálu. (Literatura přitom uvádí, že novostavbu provedl buď už v roce 1925 František Malypetr, nebo že byla naopak součástí Kropáčkových úprav až v roce 1929.)

Radikální proměnu sálu na divadlo přinesla přestavba provedená v roce 1929. Architekt – a příležitostný scénograf a dramatik – Petr Kropáček (1889–1931), mimo jiné pozdější autor vily Eduarda Beneše v Sezimově Ústí, navrhl radikální úpravu sálu na moderní divadlo, kterou vedl stavitel Václav Nekvasil. Ve stavebním archivu jsou změny vedeny jako „adaptace sálu pro biograf resp. komorní divadlo“, v roce 1930 se v sále uvádí „městské komorní divadlo a biograf“. Přinejmenším v letech po přestavbě sál stále sloužil také jako kino – ještě v roce 1933 se upravoval sklad filmů v podkroví.

Největší změnou prošel sál, který zcela ztratil svůj secesní vzhled. Sál dostal vysokou elevaci, což výrazně zkrátilo původní monumentální schodiště, kterým se sestupovalo do přízemí. Galerie po stranách sálu nahradily dvě stupňovitě klesající a do stran ustupující řady lóží; zadní část balkónu podél čelní stěny byla podstatně rozšířena. Zaslepena byla rozměrná světlíková okna ve vrcholu klenby sálu, novou klenbu členily pasy a v jejím vrcholu byla osazena řada světel v kruhových rámech. Jednoduché tvary a absence dekorativní výzdoby dodávaly sálu střízlivý a elegantní charakter. Sál měl kapacitu přes 600 míst (440 v přízemí, 100 na balkóně a 65 v lóžích).

Jeviště bylo rozšířeno do bývalé kuřárny v nedávno dokončené novostavbě za jevištěm; kromě dalšího zázemí v zadním traktu vznikly v 1. patře nad jevištěm herecké šatny. Součástí úprav byly i dispoziční změny v přízemí předního traktu a obklad parteru fasády travertinem.

Kropáčkova přestavba se později dočkala mnoha kritických komentářů, vzhledem k tomu, že překryla možná jeden z nejpůsobivějších pražských interiérů přelomu století – v té době už ovšem hodně změněný. Na konci dvacátých let však zmizení přezdobeného secesního sálu nejspíš jen málokdo litoval a Kropáčkova architektonicky hodnotná úprava měla svou nepopiratelnou kvalitu. Ze vzpomínek pamětníků vyplývá – a dochované fotografie to potvrzují –, že sál Komorního divadla patřil k nejkrásnějším pražským divadlům.

V podobě, jakou mu vtiskl architekt Kropáček, pak divadlo zůstalo až do svého zániku; další stavební změny byly už jen malé, provozního nebo technického charakteru. Hned v roce 1933 se rozšiřovaly divácké šatny vlevo před sálem na úkor dosavadní kanceláře a ordinace. V roce 1941 upravoval stavitel V. Mrha podle návrhu Antonína Parkmana nouzový východ v boční stěně sálu, vedoucí z vestibulu před sálem do zahrady sousedního domu (bývalý Vrtbovský palác, přestavěný mezi lety 1924–1928). Roku 1950 proběhla oprava elektroinstalace a pod jevištěm byla vybudována místnost pro nový transformátor. Na tři roky se protáhla generální oprava vstupu do divadla, která začala v roce 1957 a přinesla i některé dispoziční úpravy především v diváckých prostorách v předním traktu, před samotným sálem. V roce 1961 byl rekonstruován jevištní výtah.

Kromě těchto evidovaných změn se zřejmě upravovalo i jeviště: např. na řezu z šedesátých let je přední část jeviště vyšší než po Kropáčkově úpravě – tomuto zvýšení ustoupily původní herecké šatny nad jevištěm.

Není jasné, kdo inicioval přestavbu divadla v roce 1929. Pravděpodobně už od počátků souvisela s plánovaným přičleněním nového divadla k Městskému divadlu na Královských Vinohradech. Nově otevřené Komorní divadlo (někdy také Městské komorní divadlo) se tak stalo druhou scénou nově vzniklých Městských divadel pražských (MDP) a kromě přestávky v roce 1945, když bylo nakrátko přičleněno k Divadlu 5. května, bylo jejich součástí až do svého zrušení. Velká reorganizace MDP proběhla v roce 1950. Vinohradské divadlo přešlo do správy armády a ke Komornímu divadlu bylo přičleněno Divadlo Komedie, tehdy se sídlem ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí. Divadla bojovala s nedostatkem prostoru, „také provozní a technické místnosti bylo teprve třeba zjednat“ a 50. výročí vzniku tak MDP oslavila „ve dvou nikoli budovách, nýbrž nevelkých a technicky nedostačujících divadelních sálech“. Další změnou v MDP bylo přičlenění divadla ABC v roce 1962. Od ledna 1977, tedy už po svém uzavření, se Komorní divadlo formálně opět stalo součástí Divadla Na Vinohradech.

Komorní divadlo bylo zrušeno v roce 1976. Oficiálním důvodem byl jeho špatný technický stav a nutná rekonstrukce – která ovšem nikdy neproběhla. O rekonstrukci divadla se přitom skutečně mluvilo nejpozději v roce 1966 a o tři roky později vznikl i její projekt.

Skutečné důvody uzavření divadla byly však nejspíš politické a nutnost rekonstrukce byla – jako v této době i v jiných případech – jen vhodnou záminkou. Zlatou érou Komorního divadla byla léta 1950–1972, kdy byl ředitelem a zároveň dramaturgem a režisérem MDP Ota Ornest. Jedna z nejvýznamnějších pražských scén se tehdy kromě místa, kde se dělalo vynikající divadlo, stala i místem setkávání režimu nepohodlných lidí. Sám Ornest byl krátce po uzavření divadla, kde i po sesazení z místa ředitele působil, odsouzen společně s Václavem Havlem a dalšími za rozvracení republiky.

O rekonstrukci divadla se na Národním výboru jednalo ještě v roce 1977. Žádné konkrétní kroky se však neuskutečnily a uzavřené divadlo bylo odsouzeno k pomalému chátrání.

V roce 1989 byl dům majetkem Ministerstva vnitra. Ve stejném roce začala alespoň obnova uliční fasády. Dokončena byla v roce 1991, kdy Kropáčkův travertinový obklad přízemí opět uvolnil místo původním zdobeným portálům.

Ve stejném roce vznikla nadace Pro Thalia, která si vytkla za cíl iniciovat rekonstrukci domu a především divadelního sálu a obnovit divadelní provoz. Stát se v následujícím roce rozhodl dům prodat; součástí podmínek prodeje byla i obnova divadla. Po komplikacích se nadace Pro Thalia skutečně stala majitelem domu. Studii rekonstrukce divadla zpracoval ateliér ANTA s. r. o. a rekonstrukce domu skutečně začala. Nesmyslně vysoká cena zdevastovaného domu, komplikace ze strany státních úřadů, které odmítly jakkoli pomoci, odliv sponzorů a vysoké úroky za úvěr však nakonec záměr zmařily a nadace musela dům znovu prodat. Slovy Alexe Koenigsmarka: „Starý režim nechal Komorní divadlo zdevastovat, nový se elegantně zbavil zodpovědnosti za ně.“

Dům s bývalým divadlem nakonec koupila jistá zahraniční firma a několik let opět chátral. Následná „rekonstrukce“, která začala na konci devadesátých let, byla ve skutečnosti demolicí – z památkově chráněného domu zbyla jen fasáda a skelet divadelního sálu (na zadní kancelářský trakt byl v roce 2003 vystaven demoliční výměr). Do nově koncipované budovy s vyšší kapacitou (projektoval Atelier Grebner) byly poté potěmkinovsky rozmístěny některé původní prvky a výsledek byl prezentován jako rekonstrukce a záchrana cenné památky. O divadelním využití kdysi slavného sálu už nebyla řeč.

„Rekonstruovaný“ hotel Central byl znovu otevřen v listopadu 2004. V bývalém divadelním sále, částečně navráceném do podoby před Kropáčkovou přestavbou, mezitím vyrostla demontovatelná ocelovo skleněná konstrukce, na které se hotelovým hostům podávají snídaně.

 

Prameny a literatura:

–  Úřad Městské části Prahy 1, archiv odboru výstavby, spis domu č. 1001/II

–  Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých zemích: I. Divadla, Praha 1949, s. 216–219

–  Vladimír Müller a kol., Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1957

–  Emanuel Poche a kol., Praha našeho věku, Praha 1978, s. 25

–  Jiří Hilmera, Pražská divadla, Praha 1995, s. 30–31

–  Komorní divadlo dosud nezměnilo majitele, Mladá fronta Dnes 6, 1995, č. 25 (30. 1.), s. 11

–  Petr Němec, Nadace Pro Thalia: Hledá se krásný princ (Aneb jak se obnovují divadla), Hospodářské noviny 39, 1995, č. 98 (19. 5.), příloha HN na víkend, s. 8

–  Co je nového kolem Komorního divadla? Ptáme se Alexe Koenigsmarka, Divadelní noviny
4, 1995, č. 12 (13. 6.), s. 11

–  JH [Jiří Hilmera], čp. 1001/II, in Růžena Baťková a kol., Umělecké památky Prahy: Nové Město a Vyšehrad, Praha 1998, s. 528–529

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 48

–  Richard Biegel, Rekonstrukce a přestavba hotelu Central v Hybernské ulici na Novém Městě aneb Záchrana jako bolestný kompromis, Věstník Klubu za starou Prahu 33 (4), 2003, č. 3, dostupné on-line: http://stary-web.zastarouprahu.cz/ruzne/central.htm (vyhledáno 26. 2. 2014)

–  Petr Wittlich a kol., Jan Preisler: 1872–1918, Praha 2003, s. 96–97, obr. na s. 104–105 a 321 (Preislerovy malby v původním sále)

–  Jaroslav Čvančara – Miroslav Čvančara, Zaniklý svět stříbrných pláten: Po stopách pražských biografů, Praha 2011, s. 55–56

 

Tágy: Rakousko-Uhersko, Secese, Fin de siècle, řadový dům, divadelní sál, dvorní přístavek

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestmínuspět=