Družstvo českého divadla v Olomouci vypsalo v létě 1920 soutěž na projekt budovy Hanáckého divadla. V oznámení se psalo, že: „...vypisuje veřejnou soutěž na náčrtky divadla v Olomouci.“ (Styl II, 1921-1922, s. 12). Původně byly stanoveny ceny na nižší úrovni – I. cena 10.000 Kč, II. cena 7.000 Kč a III. cena 4.000 Kč s konečným termínem pro odevzdání návrhů dne 1. května 1921. (Stavitel II, 1920-1921, č. 1 (září 1920), s. 16.) Posléze byla první cena zvýšena na částku 20.000 Kč, II. cena na 14.000 a III. cena na 8.000 Kč, přičemž se posunul konečný termín odevzdání návrhů na 1. října 1921. Dále se počítalo, že budou zakoupeny ještě dva projekty. (Styl I, 1920-1921, s. 102.) V konečném důsledku a na základě diskusí o programu se termín ukončení soutěže posunul až na 1. duben 1922. Mělo jít o lidovou scénu pro masová představení. Staveniště bylo zvoleno na okružní třídě v centru Olomouce (dnešní třídě Svobody) proti zadnímu průčelí stávající budovy Městského divadla, mezi novogotickým evangelickým chrámem a novorenesančním objektem krajského soudu. Otázkou zůstávala rozsáhlost programu nového divadla, neboť soutěžní požadavky stanovovaly, že by mělo jít o scénu s kapacitou 2500 diváků.

Přemrštěnost programu vedla vyhlašovatele v důsledku diskusí a úvah k rezignaci na původní rozsah. Soutěžícím bylo umožněno, aby navrhli také budovu pro 1500 diváků. Ve Staviteli byl publikován protest spolku Koliba proti konzervativnímu programu: „...zaslala nám přípis (spolek Koliba – pozn. autora), v kterém správně protestuje proti programu soutěže, kterým se žádá zastaralý typ ložového divadla se vším tím těžkopádným a dnes naprosto nevyhovujícím aparátem. V dnešních snahách v divadelnictví, bojujících za reformu divadelní budovy, hlediště i scény, jest tento protest jistě oprávněn a bude-li družstvo divadla lpěti na předepsaném programu, dopadne soutěž umělecky na prázdno.“ (Stavitel II, 1920-1921, č. 2 (říjen 1920), příloha s. VI.) Podobně ve Stylu psal Bohumil Hübschmann: „V Olomouci vypsali soutěž na divadlo o 2500 místech! (Národní pojme cca 1800 osob). Po námitkách dávají na vůli projektantům navrhnouti též budovy o 1500 místech, tedy pouze 60% původního požadavku! Požadované pořadové divadlo s množstvím lóží a míst k stání nezdá se, že by odpovídalo struktuře společnosti.“ (Styl II, 1921-1922, s. 13.)

Navzdory diskusím program nadále počítal s lóžovým uspořádáním hlediště, čímž se odkláněl od reformních snah a zůstával tak pod vlivem tradičního kukátkového rozvržení prostoru. Porota se sešla po uzavření soutěže v dubnu 1922 pod vedením předsedy Družstva českého divadla Františka Votruby. Jejím místopředsedou (někde označován jako předseda) byl zvolen architekt Gustav Schmoranz, ředitel pražského Národního divadla. Jednání se zúčastnili architekt Josef Gočár – zástupce S.V.U. Mánes, architekt Viktorin Šulc – zástupce Spolku architektů a inženýrů v Praze a zároveň zástupce Ministerstva školství a národní osvěty, architekt Ladislav Machoň – zástupce Společnosti architektů v Praze, architekt Vladimír Fischer – zástupce Spolku architektů a inženýrů v Brně, architekt Antonín Blažek - zástupce Sdružení moravských výtvarných umělců v Hodoníně, architekt Antonín Engel – zástupce Českého vysokého učení technického v Praze (namísto nemocného stavebního rady a zkušeného divadelního technika Karla Skopce). Kromě výše jmenovaných se jednání poroty zúčastnili další zástupci družstva a jiných institucí. Nezúčastnili se naopak přizvaní zástupci divadelníků – básník Jaroslav Kvapil a brněnský dirigent František Neumann. První cenu získal projekt Pavla Janáka (1882-1956) pod heslem „M“, druhou cenu návrh Antonína Kiliána (1888-1947) označený heslem „Jánošík“, a třetí pak kolektivní práce Viléma Kvasničky (1885-1969), Jana Mayera (1889-?) a Čeňka Vořecha (1887-1976) s heslem „Orchestra“. Porota doporučila družstvu, aby zakoupilo také dva další soutěžní návrhy, například projekt od Josefa Hraby (1891-?), označený heslem „Hanáci“. Odměněn byl ještě projekt Jana Vodňaruka (1885-?). Porota ponechala stranou výrazně experimentálně pojaté práce – kubofuturistický návrh Jiřího Krohy (1893-1974) pod heslem „Nedokončeno“ a puristicky řešený společný návrh Jaroslava Fragnera (1898-1967) a Evžena Linharta (1898-1949). V obou případech usoudila, že výrazná architektonická forma nebyla tvůrci natolik zvládnuta, aby s přehledem vyřešili stavbu jako celek i po provozní a prostorové stránce. Naproti tomu pozornost tehdejšího odborného tisku se zaměřila kromě oceněných právě na výše zmíněné dvě neoceněné práce. Neoceněny zůstaly i návrhy Otakara Novotného (1880-1959) a olomouckého architekta Jaroslava Kováře st. (1883-1961).

Vítězný návrh Pavla Janáka, žáka Otto Wagnera a spolupracovníka Jana Kotěry, byl založen na kombinaci amfiteátru s pořaďovým uspořádáním a s výraznou galerií. To vše Janák včlenil do hlediště na půdorysu podkovy. Proscéniové lóže, ale i výrazně předsazené galerie ukazovaly, že návrh měl více nedořešených stránek. Vně divadlo pojal Janák ve formách klasicizujícího rondokubismu, který byl tehdy pro jeho tvorbu příznačný. To je patrné při srovnání této práce jak s uskutečněnými stavbami, jakým je krematorium v Pardubicích (1921-1923) nebo obchodní a kancelářský palác Adria v Praze – Novém Městě (společně s Josefem Zaschem, 1922-1925), tak i s dalšími jeho neprovedenými soutěžními návrhy z té doby, jakým byl například projekt na Novou radnici v Moravské Ostravě (1923). Janákův návrh byl ihned po publikování výsledků podroben kritice z různých stran. Například redakce Stavitele uveřejnila komentář ke kritice Miloše Vaněčka, v němž popsala jeho vystoupení s podotknutím, že zčásti šlo o tažení proti pokrokovým snahám: „Skupina architektů při spolku čs. architektů a inženýrů pořádala v červnu přednášku, kde na kopiích projektu první ceny ... demonstrovala „nesprávné posouzení, nepřipravenost, nezkušenost a nedostatek energie porotců“, a kde pan přednášející ing. arch. M. Vaněček využil všech „manuelních nedostatků“ a vypočetl a vytkl projektu několik desítek závad. Je sporné, možno-li dvousetinovému ideovému náčrtu vytýkati technicko-konstruktivní, instalační a kresebné nedostatky, ale jisto je, že provádění očisty některými členy „Skupiny“ jde příliš viditelně ve šlépějích „Architektonického Obzoru“, který při netaktních polemikách disgustoval vždy naše průbojníky nového vytváření, a konec konců neopomenul nikdy využiti dokonale výsledků jejich práce.“ (Stavitel IV, 1922-1923, příloha Technická a konstruktivní hlídka, s. 1.) Dokonce nejen vítězný návrh, ale celá soutěž se ocitla pod palbou kritiky. V Časopise československých architektů vyšla pod zkratkou K.P.Š. podrobná kritika, v níž byl Janákův projekt označen za očividně nezpůsobilý a projekt A. Kiliána za průměrnou práci stavitelskou.

Teprve třetí cenou vyznamenaný projekt shledal pisatel zajímavým „zejména po stránce dispoziční.“. K tomu poznamenal, že „Bylo by jistě potřeba určitých změn, na př. pokud se týče nástupů do pořadí z poměrně úzké chodby, což zbavilo by návštěvníka přehledu, dále není zde počítáno s potřebou vzájemného spojení pořadí. Po stránce architektonické bylo by třeba více ukázněnosti v poměrech.“ (Časopis československých architektů XXI, 1922, s. 153-154.) Soutěžní práce s hesly „Hanáci“, „Myšlenka“ a „Nedokončeno“ (návrh J. Krohy) označil tentýž komentátor, že: „...mají určité niveau a poslední dvě se snaží i o osobitý výraz, ačkoli spíše experimentálně nežli logicky tvůrčím procesem“. To by odpovídalo výše uvedené poznámce ze čtvrtého ročníku časopisu Stavitel, kde se Časopisu čs. architektů (nástupci Architektonického Obzoru) vytýkalo, že primárně kritizuje nikoli skutečné chyby, nýbrž spíše reformní architektonické snahy. Pozoruhodný byl již zmíněný a kritikem Časopisu čs. architkektů zčásti na milost vzatý projekt trojice Kotěrových žáků z pražské Uměleckoprůmyslové školy V. Kvasničky, J. Mayera a Č. Vořecha. V něm autoři založili koncepci budovy na uspořádání čistě ve formě amfiteátru, kombinovaného s výrazně předsunutou orchestrou, spojenou s rozvinutým proscéniem pro arénový typ představení na jedné straně, a na straně druhé s kukátkovým uspořádáním hlavní části rozsáhlého jeviště. Tento na svou dobu a na české poměry experimentální a svým měřítkem rozsáhlý, ale z hlediska praktičnosti nedotažený a nejspíš také nerealizovatelný pokus se promítl i do hmotového a dispozičního uspořádání návrhu.

Autoři hranolovou zadní část divadla s jevištěm a zázemím propojili s půlválcem přední části, obsahujícím hlediště a vstupní prostory. Nevýhodou návrhu bylo, že diváci by z postranních míst neměli dobrou dohlednost na hlavní jeviště. Také utváření vestibulu a foyeru postrádalo jednotný prostorový ráz a přehlednost, neboť k těmto účelům měly sloužit poměrně úzké chodby, obkružující zadní stěnu amfiteátru. Přesvědčivěji působilo vnější utváření návrhu, byť i to těkalo mezi formami rondokubismu, kubismu a méně tradičně cítěného monumentálního projevu. Výraznou sochařskou záležitostí se mělo divadlo stát v podání návrhu Jiřího Krohy. Ten stavbu řešil jako srostlici různých kubofuturisticky pojatých šikmých, půlválcových, kruhových, výsečových, jehlancových, zkosených hmot a tvarů, podporovaných v různorodosti a expresivním účinu výraznou barevností ve škále bílá, žlutá, červená, zelená, šedá nebo krémová ad. Celku dominuje věžová hmota provaziště, korunovaná krystalickým útvarem s hroty a oblouky. V dispozici Kroha pojal hlediště jako výseč amfiteátru, s rozvinutým jevištěm a výraznou předscénou. Celek si však uchovával navzdory dynamizaci vnějšího pláště ortogonální princip půdorysu, obohacený o určité prvky jako byly třeba portiky hlavních průčelí.

Poněkud odlišně přistoupili k zadání Jaroslav Fragner a Evžen Linhart. Ti dali divadlu puristickou podobu, kontrastní s historizujícími objekty v okolí. Hlediště však podobně jako Kroha řešili týmž vzorem – jako výseč amfiteátru, rozčleněného do tří pořadí, ovšem patrnou i ve vnějším zešikmení bočních průčelí a v celkově dynamickém utváření půdorysu. Hlavní průčelí například vypjali shodně s linií zadní stěny hlediště směrem do okružní třídy, opatřili je několika podlažími lodžií a prolomili různě tvarovanými okny. Takto hmotově členěné divadlo zvýraznili pouze dvoubarevnou kombinací fasád v odstínu bílé a hnědé. S převzetím pravidelného provozu olomouckého Městského divadla Družstvem českého divadla od září 1920 se ukazovalo, že potenciál Olomouce neposkytuje příliš možností pro výstavbu další stálé scény a že na ni nebudou peníze. Namísto toho Družstvo přistoupilo k částečné rekonstrukci stávající budovy olomouckého divadla, uskutečněné v druhé polovině 20. let podle projektu z let 1924-1925. Pozitivní stránkou soutěže bylo zkoumání možností tradičního kukátkového divadla a částečně reformovaného vztahu mezi hledištěm a jevištěm. Dalším kladem některých návrhů bylo, že se jejich autoři nebáli experimentovat s formami, generovanými v rámci různých stylových modů modernismu počátku 20. let minulého století, při koncipování umělecky výrazné a zároveň soudobé podoby divadelní architektury.

Prameny a literatura:

- Stavitel II, 1920-1921, č. 1 (září 1920), s. 16.

- Stavitel II, 1920-1921, č. 2 (říjen 1920), příloha s. VI.

- B. H. [Hübschmann, Bohumil]: Nová divadla; In: Styl II, 1921-1922, s. 13-14.

- Stavba I, 1922, s. 24.

- Stavba I, 1922.s. 91.

- Hraba, Josef: Soutěžný návrh na divadlo v Olomouci; In: Časopis československých architektů XXI, 1922, s. 177-182.

- K.P.Š.: Výstava soutěžných návrhů na divadlo olomoucké; In: Časopis československých architektů XXI, 1922, s. 153-154.

- Red.: Výňatek z protokolu; In: Časopis československých architektů XXI, 1922, s. 165-166.

- Vaněček, M. (Miloš): První cena olomoucké soutěže a kritika jury; In: Časopis československých architektů XXI, 1922, s. 161-165.

- Bor, Jan: Problém divadelní budovy. Poznámky k soutěži na budovu Národní opery v Praze; In: Stavitel IV, 1922-1923, s. 33-56.

- Fragner, Jaroslav – Linhart, Eugen: Ze soutěže českého divadla v Olomouci; In: Stavitel IV, 1922-1923, s. 44-45.

- R.: K soutěži na olomoucké divadlo; In: Stavitel IV, 1922-1923, příloha Technická a konstruktivní hlídka, s. 1.

- Janák, Pavel: Soutěž na návrh Národního divadla v Olomouci (I. cena); In: Styl III, 1922-1923, s. 156-157.

- Kvasnička, V. (Vilém) – Mayer J. (Jan): Soutěž na návrh Národního divadla v Olomouci (III. cena); In: Styl III, 1922-1923, s. 158-159.

- Šlapeta, Vladimír: Otakar Novotný 1880-1959 (katalog); Olomouc 1980, nestr.

- Černoušek, Tomáš – Šlapeta, Vladimír - Zatloukal, Pavel: Olomoucká architektura 1900-1950 (katalog); Olomouc 1981, s. 9, 11 a poznámka 34.

- Hilmera, Jiří: Mezníky, které zůstaly na papíře. Ke třem soutěžím na stavbu nových divadel v Ostravě, Olomouci a Praze v letech 1920-1922; In: Umění XXXIX, 1991, č. 5, s. 437-450.

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 96-100 a obr. 121-126.

- Jaroslav Fragner. Náčrty a plány (katalog); Praha 1999, s. 10, 25, 144.

- Platzer, Monika: Poznámky k ranému architektonickému dílu Jiřího Krohy z let 1911-1923; In: Macharáčková, Marcela (ed.): Jiří Kroha (1893-1974). Architekt, malíř, designér, teoretik v proměnách umění 20. století (katalog); Brno 2007, s. 23-31.

Tágy: architektonická soutěž, Art deco, Novoklasicismus, První republika

Autor: Strakoš Martin