Sál divadla All Colours Theatre, původně refektář (jídelna), se nachází v budově, která vznikla jako raně barokní novostavba kláštera obutých karmelitánů u sv. Havla po roce 1671 podle návrhu Giovanniho Domenica Orsiho (1633–1679). Obutí karmelitáni získali kostel sv. Havla s farou a školou dekretem císaře Ferdinanda II. roku 1627. Stavby karmelitánům velikostí nepostačovaly, proto usilovali o koupi dalších objektů patřících obci. Roku 1671 byl položen základní kámen kláštera. Po zrušení řádu roku 1786 přešel objekt do majetku náboženského fondu, v roce 1816 byly v přízemí krámy a v 1. patře umístěna c. k. krajkářská manufaktura, pro kterou se v roce 1832 upravovaly interiéry. K radikální přestavbě objektu však došlo až v letech 1935–1938 podle projektu architekta Josefa Rösslera. V té době objekt koupila ve vedlejší budově sídlící Městská spořitelna pražská a nechala ho adaptovat pro své obchodní a reprezentativní účely. V té době rovněž vznikl most spojující obě budovy. Z původní dispozice se dochovala jen východní část s refektářem, který architekt využil pro účely kavárny, a část vnějších obvodových zdí. Dnešní trojkřídlý objekt přiléhající severním křídlem ke kostelu sv. Havla je novostavbou. Úprava přízemí s otevřenými výkladci je novodobá.

Po roce 1948 zde sídlil Ústav dějin KSČ a na začátku tzv. normalizace v sedmdesátých letech 20. století byla budova nákladně renovována pro činnost Domu sovětské vědy a kultury. Samotný sál byl upraven pro pořádání přednášek a koncertů. Rekonstrukci provedl Pražský projektový ústav (J. Kalous, R. Černý, G. Čelechovský). V současné době je majitelem objektu Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Další rekonstrukce proběhly v roce 1993, kdy v těchto prostorách začalo působit černé divadlo All Colours Theatre. Jeho provozovatel, společnost Interart Production a. s., v zimě 2000–2001 realizovala vestavbu divadelního balkónu, čímž se kapacita sálu zvýšila téměř o 50 míst k sezení na celkových 208.

Pouze v křídle, kde se nachází bývalý refektář, dnes divadelní sál, se dochovaly raně barokní klenby. V samotném sále se nachází původní štuková výzdoba a nástropní malby s biblickými náměty (Poslední večeře, Sen Jakubův a Kristus v Emauzích) z let 1730–1740.

Foyer divadla byl oddělen příčkami v druhém traktu Rösslerem upravovaného objektu. K foyeru se divák dostane z Rytířské ulice přes vstupní halu, kterou má divadlo společné s Českým centrem a Pražskou informační službou. Kolmo naproti sálu se nachází šatna s miniaturním bufetem a sociální zázemí. Odtud se přímo vstupuje do divadelního sálu bez elevace s třinácti řadami sedadel. Na pravou stranu vyvýšeného jeviště navazují šatny pro herce. Projekční kabina je umístěna v patře, kde se nachází i galerie divadla a přístup na balkón. Divadelní sál je určen pro produkce tzv. černého divadla.

Prameny a literatura: 

- Stavební archiv Městské části Praha 1

- Pavel Vlček (ed.), Umělecké památky Prahy: Staré Město, Josefov, Praha 1996, s. 354–355

Tágy: současnost, divadelní sál

Autor: Markéta Svobodová