enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo loutek Ostrava

Gabriela Minářová, Petr Hájek

alias Krajské divadlo loutek
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1995 | Soutěž

1. místo v soutěži získal návrh pražského týmu architektů Petra Hájka a Gabriely Minářové. Soutěžní porotě předsedal ostravský architekt Evžen Kuba, k  členům patřili dále inženýr Jiří Gebrian a architekt Igor Saktor.


(zobrazit)26.9.1999 | Otevření

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 26. září 1999 představením Strakonického dudáka Josefa Kajetána Tyla v režii Vlastimila Pešky a od 27. září do 2. října mezinárodním loutkářským festivalem Spectaculo Interesse Ostrava 99. Stavba by byla zařaditelná pod architektonické styly postmodernismus, postmoderní recepce meziválečné architektonické moderny, nový modernismus, dekorativismus.


(zobrazit)2010 | rekonstrukce
Projekt dostavby Divadla loutek od pražských architektů Petra Hájka a Gabriely Minářové byl navržen v roce 2009, od června 2010 se realizuje tato přístavba s  plánované dokončením v roce 2011.

lidé

Gabriela Minářová |hlavní architekt
Petr Hájek |hlavní architekt
Ivan Zachar |architekt

historie

První premiérové představení sovětské pohádky Děda Mráz se v novém profesionálním Krajském divadle loutek, vzniklém v prostorách bývalé amatérské loutkové scény Dřevěné království, uskutečnilo 12. prosince 1953. Divadlo tak získalo budovu na nároží dnešního Masarykova náměstí a Velké ulice, novobarokní městský dům s náznaky nastupující secese č. 52 (Masarykovo nám. č. 33) z roku 1898, vystavěný podle návrhu zdejšího architekta a stavitele Felixe Neumanna. Nebyla to původně budova se sálem pro divadelní vystoupení. V patře objektu se nacházela v meziválečné době kavárna Union. A právě vstupní a provozní prostory v přízemí a místnosti bývalé kavárny a jejího zázemí v prvním patře sloužily divadlu nikoli jen jako provizorium, nýbrž jako trvalé sídlo až do roku 1999, i když už roku 1954 tehdejší Krajský národní výbor počítal s výstavbou nové divadelní scény. Zůstalo však jen u rekonstrukcí, z nichž ta nejvýznamnější se uskutečnila v roce 1968.

Po roce 1989 se budova v restitučním řízení vrátila potomkům majitelů, jimž byla znárodněna. Zároveň bylo zřejmé, že dům nedostačuje požadavkům současného divadla a že jej nelze pro divadelní účely výrazněji upravit, protože místo neumožňovalo rozšířit stávající prostory, divácké ani provozní. Z uvedených důvodů přistoupilo statutární město Ostrava k výběru nezastavěné parcely a k vypsání architektonické soutěže. Jejím předmětem bylo architektonické řešení nové budovy loutkového divadla v Pivovarské ulici a její začlenění na území bývalého výstaviště Černá louka. Vypisovatel soutěže požadoval, aby soutěžící vytvořili i ideový návrh hmotového pojetí objektu administrativy a výstavnictví, který by tvořil novou část výstaviště a s divadlem jednotný celek. Tato část soutěže se nerealizovala.

Soutěž se uskutečnila v roce 1995. Soutěžní porotě předsedal jako její nezávislý člen ostravský architekt Evžen Kuba, k nezávislým členům patřili dále inženýr Jiří Gebrian a architekt Igor Saktor. Závislými členy poroty byli místopředseda poroty a scénograf Divadla loutek Miroslav Matějka, ředitelka Divadla loutek Jarmila Hájková, náměstek primátora Milan Balabán, náměstek primátora mj. pro oblast kultury Zbyněk Pražák, zástupci městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz Milan Adámek a Ludmila Lukášová a zástupce vyhlašovatele (statutárního města Ostravy) architekt Petr Vencelides.

V architektonické soutěži byli oceněni až na jednu výjimku místní architekti, navzdory tomu však první cenu obdržel návrh pražských architektů Petra Hájka a Gabriely Minářové, jak je zde dále popsáno. Druhá cena nebyla porotou udělena. Zato se rozhodla vyhodnotit dva soutěžní návrhy zvýšenou třetí cenou. Zvýšenou třetí cenu získal návrh ostravského architekta Aleše Studenta. Druhou zvýšenou třetí cenu obdržel návrh ostravského architekta Iva Klimeše. První odměnu získal návrh dvojice ostravských architektů Petra Lichnovského a Dušana Rozsypala, druhou odměnu návrh dvojice místních architektů Josefa Havlíčka a Víta Klimeše, třetí odměnu návrh havířovských architektů Josefa Kiszky a Barbary Potyszové a čtvrtou odměnu návrh dvojice ostravských architektů Milana Sýkorského a Radima Václavíka.

U soutěžního návrhu A. Studenta porota ocenila dobře vyřešený provoz a dále, že: „Zajímavým prvkem návrhu je řešení portálu vstupu, odkazujícího na klasicistní princip historických „kamenných“ divadel.“ Na druhou stranu mu vytkla, že výzdoba fasád „nepůsobí příliš organicky a přesvědčivě“ a že „nebyly splněny požadované parametry výšky provaziště.“ Na návrhu I. Klimeše porotu zaujalo řešení hlediště, foyeru a vztah mezi hledištěm a jevištěm. Vytkla mu však „pompézní“ architektonický výraz „svým pojetím cizí charakteru zástavby městského jádra“,a to, že zvoleným měřítkem „nerespektuje vnímání dětského diváka“ a že „budova působí strohým a chladným dojmem.“

První cenou poctěný soutěžní návrh porota ocenila z urbanistického hlediska, z pohledu provozních vazeb i proto, že se mu „zdařilo úspěšně vyřešit provozní vazby a současně zvládnout centrální kompozici hmot ve vyvážených proporcích. Jasné, čisté hmoty v měřítku historického jádra města rovněž berou zřetel na dětského diváka.“ Porota se kladně vyslovila k začlenění výtvarných děl do podoby divadla: „Invenčně je řešeno zapojení výtvarných děl: karyatidy pohádkových postav jako nosné pilíře.“ Z hlediska divadelního prostoru vyzvedla, že „je třeba ocenit kruhovou komunikaci kolem základního divadelního prostoru, který nabízí variabilitu nástupu herců do inscenačního prostoru.“ Kladný postoj poroty k dispozičnímu a provoznímu pojetí návrhu dokládá i pokračování výše citovaného hodnocení: „Důmyslně je řešena vazba jeviště na výrobní komplex a sklad kulis, výrobní komplex je dobře situován z hlediska návaznosti dílen. Světelný park vyhovuje požadovaným parametrům, navíc je doplněn světelnou lávkou situovanou nad hledištěm se dvěma vstupy.“

Stavební povolení na výstavbu budovy loutkového divadla bylo vydáno 30. května 1997, kolaudační rozhodnutí nese datum 15. září 1999. Divadlo slavnostně otevřelo 26. září 1999 představení Strakonického dudáka Josefa Kajetána Tyla v režii Vlastimila Pešky a od 27. září do 2. října mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse Ostrava 99.

Současný stav

Divadlo loutek je samostatný objekt na hraně mezi souvislou zástavbou centra Ostravy a parkem na výstavišti Černá louka. Tento park je v daném místě nevýrazný, je to spíše přechod mezi demolicemi narušenou blokovou zástavbou centra a periferijním, urbanisticky jen rámcově zformovaným územím bývalého výstaviště, které má svá nejlepší léta za sebou. Solitérní budova se prostorově i dispozičně rozvíjí kolem centrálně umístěného hlediště a jeviště. Dispozici odpovídá kompaktní pojetí hmoty domu jako protiklad k rozmělnění zdejší urbanistické situace. Středem kompozice je ústřední věžové provaziště s fasádou z pevně uchycených hliníkových žaluzií v ocelových rámech. Jednotlivé části domu, kryté plochými střechami, jsou podle zprávy autorů „seřazeny podle velikosti, takže dispozice divadla graduje po spirále, která se otáčí kolem budovy.“ Na severní straně spirála vrcholí v úrovni druhého patra mansardou s pergolou nad skladem dekorací, zatímco hmota do vnějšího prostoru skleněnou fasádou otevřeného vestibulu s hlavním vstupem na jihozápadní straně má dvě výškové úrovně – na severní přízemní části je v úrovni prvního patra terasa, zatímco nad jižní částí vestibulu vyrůstá administrativní patro s pevně pojatou netransparentní hmotou. Terasa na severozápadní straně (nad částí vestibulu) a balkón na straně východní mají kovové zábradlí v podobě šikmo upevněných ocelových prutů ukončených volutami, tvořících jakousi šikmou ocelovou dekorativní mříž.

Jednotlivé hmoty divadla se odlišují materiálovým řešením průčelí. Přízemní část s vestibulem se otevírá vně již zmíněnými prosklenými stěnami v dřevěných rámech. Administrativní patro s netransparetní hmotou na jihozápadní straně je zbudováno ze sendvičového zdiva, obloženého dekorativně pojatým režným cihelným obkladem. Hmota měla být podle autorů projektu nesena „ocelovými sloupky s hlavicemi, symbolizujícími pohádkové postavy, které budou zpracovány podle záměru výtvarníka z různých materiálů ‚navlečených‘ na ocelových pilířích“. Ve výsledku nemají ocelové sloupy hlavice a sochy zůstaly samostatnými dřevěnými objekty s kovovou kostrou, připevněnými na dříky sloupů. Sochy na motivy divadelních loutek vytvořil scénograf Tomáš Volkmer. Od severozápadu to jsou Kašpárek, král, královna, čert a anděl. Než začaly v červnu 2010 práce na přístavbě divadla, navazoval z jihu na vestibul v přízemí a administrativní část v patře dvoupodlažní rizalit dvojramenného schodiště. Schodišťový rizalit byl opláštěný prosklenou fasádou s ocelovo-dřevěnou kostrou. Fasádu zadní části divadla, otočené na Černou louku, se skladem dekorací a dalšími provozními místnostmi, propojenými s jevištěm, člení svislé drážky z vápenocementové omítky s lícní probarvenou štukovou vrstvou.

Vestibul s diváckou šatnou na západní straně dostal podobu kruhové výseče kolem hmoty hlediště a otevírá se na severozápadní i jihozápadní stranu. Dlažba z leštěného šedého a černého kamene vychází v prstencích ze středu divadelní budovy. Prstencové utváření dlažby přechází i do nástupního předprostoru v Pivovarské ulici. Původně zdobily strop vestibulu malby s pohádkovými motivy, poškodilo je však zatékání a už nebyly obnoveny. Na jižní a severní straně vestibulu se obdélnými průchody prochází k hledišti. Divadlo je řešeno jako syntéza mezi kukátkovým principem a studiovou scénou. Prostorová koncepce plně vychází z kukátkového prostorového řešení. Na druhou stranu široký portál bez portálové stěny, technická lávka nad hledištěm a tmavá výmalba hlediště bez výraznějšího architektonického členění vycházejí ze zvoleného studiového principu divadelního prostoru.

Aréna hlediště stoupá v úhlu 22 stupňů. S ohledem na určení divadla byla zvolena zdvojená sedadla pro tři děti nebo dva dospělé. Kapacita hlediště je z tohoto důvodu proměnlivá: od 176 dospělých až po 260 dětských diváků. Organický tvar hlediště má mimo jiné akustické důvody, protože, jak praví autorská zpráva, „umožňuje rovnoměrné rozložení zvuku po celém hledišti.“ Z toho vyplývá i zalamovaný tvar zčásti dekorativně pojatého podhledu a sádrokartonové stěny se zvukovým polštářem, zabraňujícím dozvuku. V úrovni přízemí vedou do hlediště vstupy na severní i jižní straně z vestibulu, v úrovni patra pak dva vstupy pro technické a herecké potřeby z okružní chodby administrativní části. Portál má rozměry 11 × 4,2 m, jeho součástí je kontraportál s portálovými věžemi posuvnými po celé šířce portálu. Předscéna osazená hyrdaulikou má tři úrovně, jeviště, hlediště a orchestřiště. Jeviště má šířku 17, hloubku 14,5 a výšku 5 m. V linii portálu se nachází javajková jáma o hloubce 0,8 m, délce 6 m a šířce 2 m. Výška tahového komínu je 12 m. Jeviště je vybaveno 14 motorovými tahy o hmotnosti 160 kg. Součástí je i marionetová konstrukce, uzpůsobená pro potřeby jeviště. Ta může být přemístěna do malírny, neboť s ní je jeviště propojeno širokými vraty. Kolem jeviště jsou umístěny ve výšce 4,2 metru osvětlovací lávky. Světelné zařízení tvoří řídící systém LT Hydra a stmívací jednotky NovaLighting o celkovém počtu 110 stmívacích okrůhů (2,5 kW). Elektroakustika sestává z mixážního stolu Soundcraft K2 (24/4/8/2) a potřebných doplňkových systémů – mikroporty, SFX procesory, atp. pro hladký provoz představení.

V divadle má i zkušebnu se světelným vybavením a zatemňovacím horizontem, ve východní a severní části objektu jsou truhlárna, malírna, zámečnická dílna, výrobna loutek, sklad loutek, sklad dekorací, kostýmní dílna, a v jižní a východní části výtvarný ateliér, foyer, administrativní blok, odpočinkový prostor herců a schodiště. V průběhu dopracování projektu z něj na přání investora z ekonomických důvodů zmizely prostory v suterénu, kde měla být velká zkušebna, použitelná též jako alternativní scéna, v přízemí pak samostatný bufet či restaurace a prostory zázemí divadla.

Jelikož v důsledku tohoto omezení divadlo nemá dostatečné prostorové kapacity zvláště pro zázemí herců i diváků, rozhodl se investor alternativní scénu dodatečně přistavět. Zpracování návrhu dostavby město zadalo autorům původního architektonického řešení. Ti vytvořili v roce 2009 projekt přístavby v podobě hranolové věže s alternativní studiovou scénou pro 60 diváků a s venkovním amfiteátrem pro 100 diváků, spojené na jižní straně v místě stávajícího spojovacího schodiště krčkem k původní budově divadla. Omítaná věž s plochou střechou a s vertikálně pojatými otvory dveří a oken má být ozdobena výtvarně pojednaným orlojem. Stavba začala v červnu 2010 a má být dokončena v roce 2011.

Novostavba divadla loutek představuje poměrně dobře zvládnutý příklad nové divadelní architektury. Autoři podle vlastních slov usilovali vymanit se ze silného vlivu české minimalistické architektury a z novodobé tradice českého neofunkcionalismu. Snažili se navázat na alternativní tradici moderny, zvláště na dekorativismus a různé jiné proudy architektury dvacátých a třicátých let minulého století. Kompaktnost a sevřenost budovy vhodně kontrastuje s členitostí a bohatostí tvarů i zvolených materiálů a barev. Na druhou stranu divadlo stále představuje v této lokalitě ojedinělý soustavně fungující solitér bez výraznější návaznosti na okolní zástavbu, byť se již v původním návrhu počítalo se začleněním stavby do většího urbanistického celku. Druhou negativní stránkou bylo již zmíněné investorem (městem) iniciované zmenšení budovy oproti soutěžnímu návrhu z dnes již nedůležitých ekonomických důvodů. Tomu by měla odpomoci nová přístavba, navržená v intencích původního architektonického konceptu autorů architektonické podoby divadla.

Literatura:

– Divadlo loutek v Ostravě: Veřejná anonymní soutěž, Architekt XLII, 1996, č. 11, s. 29–33

Divadlo loutek Černá louka 26. září 1999, Ostrava 1999

– Martin Strakoš, Divadlo loutek v Ostravě, Architekt XLVI, 2000, č. 10. s. 38

– JŠt [Jiří Štefanides], Divadelní budovy a sály, in: Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy I. (A-M); Ostrava 2005, s. 192–193

– JŠt [Jiří Štefanides], Divadlo loutek Ostrava, tamtéž, s. 196

– Martin Strakoš, Průvodce architekturou Ostravy, Ostrava 2009, s. 136

 

Tágy: loutkové divadlo, Postmoderní architektura, současnost, volně stojící budova

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplustři=