enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Jiřího Myrona

Josef Srb

alias Lidové divadlo (1945-1954), Národní dům (do r. 1945)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1892 | Definitivní plán

Podle výsledku vypsaného konkurzu byl architekt Josef Srb pověřen vypracováním projektu, který pojal v podobě klasicizující novorenesanční budovy značně konvečního charakteru. Budova byla podle jeho návrhu postavena v letech 1892-1894.


(zobrazit)17. 6. 1894 | Slavnostní otevření
Slavnostní otevření se uskutečnilo ve dnech 16. a 17. června 1894. Během prvního dne proběhla slavnostní akademie a ostravští ochotníci zahráli komedii Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová.
(zobrazit)1939 | Kino Kosmos
Mezi lety 1921-1939 sál sloužil jako Kino Kosmos.
(zobrazit)1940 | Rekonstrukce budovy
V letech 1939-1940 proběhla rekonstrukce Národního domu na stálou českou scénu podle návrhu architektu Evžena Friedla a Jana Jírovce.  Práce provedla stavební firma Artura Rozhona z Moravské Ostravy.
(zobrazit)1966 | Adaptace budovy
V roce 1966 se uskutečnila adaptace divadla podle studie architekta Petra Gleicha.
(zobrazit)6. 12. 1976 | Požár

(zobrazit)1979 | Architektonický projekt pro rekonstrukci

Návrhu na obnovu se ujal ostravský architekt Ivo Klimeš. Návrhem interiéru se zabýval architekt Radim Ulmann.


(zobrazit)1986 | Přestavba
Mezi lety 1980-1986 proběhla realizace přestavby předního traktu a novostavby divadla.
(zobrazit)28. 4. 1986 | Slavnostní představení

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. dubna 1986 premiérou pro období normalizace tématicky příznačného muzikálu – politické agitky Petra Millera Štěstí pro Annu na motivy Olbrachtovy prózy Anna proletářka. 


(zobrazit)2007 | Rekonstrukce
V letech 2006-2007 se uskutečnila rekonstrukce střech předního traktu divadla včetně prostor podkrovního Divadelního klubu.

lidé

(zobrazit)Josef Srb |hlavní architekt
Okresní inženýr na Smíchově. In: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 619 , Praha 2004.

(zobrazit)Ivo Klimeš |architekt

Výrazný ostravský architekt, se ve své tvorbě věnoval především projektům divadel. Nejznámější je jeho realizace novostavby Městského divadla v Moste (1968) a rekonstrukce divadel v Ostravě - Divadlo Antonína Dvořáka (1967) a Divadlo Jiřího Myrona (1979).Ve svých projektech ze šedesátých let uplatňoval ostře řezané tvary a krystalicky utvářené hmoty. Od nich v 70. letech pak přešel k více organickým kompozicím s oválnými a měkce propracovanými hmotami inspirovanými skandinávskou architekturou. Jeho tvorba, postupně stále více zaměřená na projekty divadel, z něho učinila předního znalce této problematiky.

Více divadel

Petr Gleich |architekt

(zobrazit)Radim Ulmann |architekt
Český architekt a výtvarník. Soustřeďuje se především na tvorbu nábytku pro divadla koncertní síně. Více divadel

(zobrazit)Věra Tošenovská |interiérový architekt

Grafička, malířka, textilní výtvarnice, ilustrátorka.

Zdroj: http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?IDosoby=1694

 


(zobrazit)Jaroslav Svoboda |interiérový architekt
Přední český sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda (1938) pochází z rodiny brusiče skla. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Poté pracoval mj. jako vedoucí Ateliéru broušeného skla Ústředí uměleckých řemesel a vystudoval dějiny umění na filozofické fakultě UK v Praze. V letech 1986–1990 působil jako vedoucí Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1990 založil vlastní sklárnu – nejprve brusírnu s prodejnou skla, později rozšířenou o sklářskou pec. Sortiment sklářské huti ART GLASS STUDIO SVOBODA je v oboru ručně tvarovaného hutnického skla jedním z nejrozsáhlejších i v mezinárodním měřítku. Vlastní umělecká činnost Jaroslava Svobody zahrnuje tři různé oblasti: volnou sochařskou tvorbu, tvorbu pro architekturu a sklářský design. Všechny charakterizuje jednotný přístup – soustavné experimentování a hledání moderního výrazu při využití tradičních inspirací, které transformuje do svého výtvarného názoru. Autorova tvorba je zastoupena nejen ve sbírkách českých muzeí a galerií, ale také v zahraničí - v USA, Německu a Japonsku. In: http://www.kult.cz/kultura-v-brne/galerie-muzea/detail/153524

historie

Rostoucí kulturní nároky a zvyšující se počet kulturně orientovaných obyvatel vedly představitele politických, kulturních a hospodářských elit města Moravské Ostravy k myšlence zřídit městský divadelní a hudební sál, kde by bylo možné pořádat náročnější podniky. S touto myšlenkou se zaobírali představitelé města již od 80. let 19. století. Avšak střety mezi německým vedením radnice Moravské Ostravy, které nepřálo rozvoji českého školství a jiným podobným aktivitám, a českou většinou ve městě vedly k rozhodnutí národně uvědomělých Čechů zřídit si samostatný Národní dům na nově vznikajícím náměstí (dnešním Monsignore Šrámka) naproti roku 1889 dokončené bazilice Božského Spasitele, vystavěné podle novorenesančního návrhu architekta Gustava Meretty. V listopadu 1891 se usnesla Občanská beseda, založená roku 1862, že vybuduje spolkový dům s patřičným společenským sálem a dalšími místnostmi. Vzniklo družstvo Národní dům, které začalo pořádat sbírky na pořízení objektu. Iniciativní role se v této záležitosti ujal okruh občanů kolem advokáta dr. Edmunda Palkovského, aktivizující české národní hnutí na Ostravsku. V polovině prosince 1891 zakoupilo družstvo od stavitele Františka Jurečky potřebný pozemek a podle výsledku vypsaného konkurzu smíchovský architekt, absolvent pražské české techniky Josef Srb (1864-?) byl pověřen vypracováním projektu. Příští novostavbu pojal v podobě klasicizující novorenesanční budovy značně konvečního charakteru. To však spolu s protějším kostelem vytvářelo předpoklad jednotného stylového řešení zástavby dosud nehotového městského prostoru. Budova byla podle jeho návrhu postavena v letech 1892-1894, ale již koncem roku 1892 byl zastřešen přední trakt a od prosince 1893 se některé již dokončené části uvedly do prozatímního provozu. Slavnostní otevření se uskutečnilo ve dnech 16. a 17. června 1894. Během prvního dne proběhla slavnostní akademie a ostravští ochotníci zahráli komedii Ladislava Stroupežnického Paní mincmistrová.

      Zprvu sloužil sál Národního domu jako stagionová scéna. Zdejším kulturním podnikům a divadelním představením konkurovaly akce a divadelní představení v nedalekém Německém domě, slavnostně otevřeném v červnu 1895, a v Polském domě, který byl dokončen v roce 1900. Až do roku 1907 zajížděl do Národního domu pravidelně brněnský divadelní soubor, roku 1904 sem zavítal i činoherní soubor pražského Národního divadla vedený Jaroslavem Kvapilem. Teprve mezi léty 1908-1919 zde působil stálý český soubor, který odtud odešel do tehdejšího ostravského Městského divadla (viz Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě). V letech 1921 až 1939 sloužil sál potřebám kina Kosmos. V letech 1939-1945, kdy se sem musel stálý ostravský český soubor vrátit, tentokrát pod názvem České divadlo moravskoostravské, nesla budova nadále název Národní dům. Od osvobození Ostravy koncem dubna 1945 byla zdejší scéna nazvána Lidové divadlo, které bylo součástí Zemského divadla a od srpna 1948 Státního divadla v Ostravě. Pojmenování této scény bylo po smrti ostravského herce Jiřího Myrona roku 1954 změněno na Divadlo Jiřího Myrona a tento název nese dodnes.  V listopadu 1962 rozhodla školská a kulturní komise Městského národního výboru v Ostravě, že budova Divadla Jiřího Myrona bude zapsána do tehdejšího státního seznamu kulturních památek. Divadlo je evidováno v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 17982/8-230. V současnosti náleží uvedená scéna, určená pro činohru, operetu a balet, do celku Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Původní stav

       Objekt je zakomponován do řadové zástavby dnešní ulice Čs legií. Svým půdorysným uspořádáním v podobě nepravidelného obdélníka je situován do hloubi parcely mezi zmíněnou ulicí a ulicí Zahradní. Do náměstí se objekt obrací jihovýchodním symetrickým jedenáctiosým dvojpodlažním průčelím se středním plochým převýšeným pětiosým rizalitem . Jeho pásovou rustiku nesoucí přízemí je prolomeno okny – původně půlkruhem klenutými s volutovými klenáky ve vrcholu. Nad profilovanou kordonovou římsou propojuje vysoký řád pilastrů s korintskými hlavicemi patro s horním polopatrem. Vysoká půlkruhem klenutá okna v patře okna mají volutové vrcholové klenáky, balustrové parapety a ve cviklech dekorativní štukaturu (věnce s pentlemi). Nevelká okna horního polopatra jsou pravoúhlá. Na korunní římsu zdůrazněnou zubořezem dosedá balustrová atika a za ní se zdvíhá komolý jehlanec kdysi dekorativní mříží završené střechy. Postranní části hlavního průčelí jsou trojosé. Původní vzhled přízemí se podržela jen pravá z nich: pokračuje sem úprava rizalitu s pásovou bosáží a klenutými okny, ve střední ose je však edikulový portál, jehož kanelované polosloupy nesou výrazné kladí. Levé trojosí dostalo novou podobu při přestavbě r. 1940 a 1980-86. V patře zůstala na obou vnějších úsecích shodná původní úprava: v jemněji rýsované rustice (pouze se zvýrazněnými nárožími) završují edikulová okna s balustrovými parapety trojúhelné frontony, stínící obdélné štukové rámy se znaky zemí Království českého – každý pod svatováclavskou korunou jako odkaz na státoprávní požadavky českého národa.

       Původní objekt byl vybaven sálem o rozměrech 26,8 x 15,3 metru s galerií, jevištěm a sníženým orchestřištěm; orientace byla proti dnešnímu stavu opačná – s jevištěm blíže hlavnímu průčelí. První výrazná adaptace objektu souvisela s jeho úpravou pro potřeby kina Kosmos, které využívalo hlavní sál v letech 1921-1939. V důsledku okupačního odnětí ostravského Městského divadla (dnešního Divadla Antonína Dvořáka) českému souboru, tj. Spolku Národního divadla moravskoslezského, a jeho přidělení souboru německému, musela se česká scéna vrátit do staronového působiště. Proto byla ve dvou následných fázích provedena zprvu účelová adaptace sálu a přilehlých místností zpět pro potřeby divadla na základě projektu architektů Evžena Friedla (1909-1954)  a Jana Jírovce (1901-?) v letech 1939-1940. Práce provedla stavební firma Artura Rozhona z Moravské Ostravy. Nově byla upravena levá přízemní část hlavního průčelí s trojicí vstupů mezi hranolovými pilíři pod výrazným překladem. Z Palackého dvorany Národního domu (podle staré orientace vpravo od sálu) vzniklo divadelní foyer. Sál získal po přestavbě rozměry 32 x 20 x 12 metrů hlediště se šikmou podlahou mělo 735 sedadel v přízemí a na strmě stoupajícím středním balkonu s trojicemi klesajících lóží na bočních ramenech. Orchestřiště o rozměrech 20 x 2,5 metru  pojalo až 40 hudebníků. Portál jeviště byl 8 metrů široký a 5,6 metrů vysoký. Jeviště o šířce 15 metrů, hloubce 12 metrů a výšce 20 metrů bylo vybaveno již tehdy točnou o průměru 9 metrů. Skromnému zázemí diváků odpovídalo více než skromné zázemí herecké, tvořené šesti šatnami, dále zde bylo 7 kanceláří, krejčovna, ladírna, rekvizitárna, nábytkárna, šatna pro technický personál, skladiště čalouníků a skladiště kostýmů pod jevištěm. Po válce proběhly jen nutné opravy. Do interiérů výrazněji zasáhla pouze rekonstrukce v roce 1966. Divadlo bylo uzavřeno po 9. květnu toho roku, kdy proběhlo poslední představení. Studii rekonstrukce vypracoval architekt Petr Gleich (1935), interiéry řešil architekt Rostislav Skalík (1923), zodpovědnou projektantkou stavební části byla architektka Naďa Valíčková (1941) a výzdobu opony a čel balkonů navrhoval Otakar Schindler (1923-1998). Úpravy se týkaly zlepšení akustiky, osvětlení, vzduchotechniky. Opravy zasáhly také orchestřiště, jeviště, hlediště a zázemí divadla. Ke znovuotevření divadla došlo 5. prosince 1966 premiérou hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha Sever proti Jihu. Přesto některé nedostatky budovy nemohly být z důvodů určitého permanentního provizoria eliminovány.

Další historie

     Požár v noci ze 6. na 7. prosince 1976 po představení muzikálu Švejk rozhodl o osudu starého divadla. Návrhu na obnovu se ujal ostravský architekt Ivo Klimeš (1932). První studie ukázala, že oprava staré budovy nemůže uspokojit požadavky moderního divadelního provozu, takže bylo rozhodnuto torzo staré budovy zbořit a na jejím místě postavit divadlo zcela nové. Druhá studie z roku 1977 se stala základem budoucího řešení – navrhla zachovat přední trakt staré budovy s novým dispozičním rozvrhem a místo zbořených částí postavit zcela nové hlediště, jeviště i zázemí. V úvodním projektu, vzniklém roku 1979, autor na rozdíl od svých návrhů na přestavbu nynějšího Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě (1967) a na novostavbu divadla v Mostě (1968 ad.), v nichž preferoval ostře řezané hmoty a krystalicky komponované útvary, nově směřoval k harmonickým a jednoduchým hmotovým kompozicím s důrazem na měkké válcové či oválné formování architektonických těles. Inspiraci hledal v díle Hanse Scharouna a ve skandinávské architektuře, zvláště v pracích Arvara Aalta. Barevně s ohledem na „ostravskou šedivost“, jak uvedl sám autor, navrhl stavbu zvenčí obložit kontrastním červeným lesklým keramickým obkladem RAKODUR, od něhož se kontrastně odrážejí lesklé kovové prvky oken a dveří a tónovaná skla. Základem se však stal důraz na uspořádání základních divadelních prostor – hlediště a jeviště. Prostorné jeviště bylo ustrojeno tak, aby umožnilo vytvoření rozsáhlé scény s jejím protažením do prostoru zadního jeviště, ale výrazněji i na proscénium a boční vybíhající jazyky. Záměrem bylo dostat hereckou akci blíž k divákovi, vytvořit tím prostor pro nové inscenační možnosti. Ivo Klimeš vytvořil úvodní projekt ve Stavoprojektu Ostrava – Ateliér 7 Opava, prováděcí projekt měl na starosti ing. arch. Hynek Váňa (1934). Návrhem interiéru se zabýval architekt Radim Ulmann (1928), nejprve formou studie (1980), následně v podobě výtvarného návrhu (1984). Stavební povolení bylo vydáno 18. července 1980, stavbu samu prováděl Okresní stavební podnik Opava. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. dubna 1986 premiérou pro období normalizace tématicky příznačného muzikálu – politické agitky Petra Millera Štěstí pro Annu na motivy Olbrachtovy prózy Anna proletářka.      

Současný stav

Historická část objektu je přístupná z ulice již zmíněným hlavním vchodem v postranní západní části hlavního průčelí o třech obdélných vstupech se skleněnými dveřmi. Průčelí je zde obloženo kamennými deskami. Nad tímto vchodem se vysouvá plechem obložená jednoduchá markýza s nápisy kovovými písmeny – na čele  je to nápis DIVADLO JIŘÍHO MYRONA a na bocích zkratka DJM. (O průčelí do ulice Čs. legií viz jinak pasáž o historickém vývoji objektu.) Ze dvora je stará část budovy přístupná prosklenými dřevěnými dveřmi, vedoucími do průjezdu v severovýchodní části předního traktu. Do dvora se divadlo obrací novodobým čtyřpodlažním, v horním podlaží výrazně ustupujícím severovýchodním průčelím se vstupy a převážně čtvercovými okny zázemí (šatny, bufet, kanceláře). Dva vstupy do této nové části divadla jsou osazeny dvojkřídlými kovovými dveřmi s výtvarně akcentovaným motivem proskleného kruhu, rozděleného mezi obě dveřní křídla. Čtvercová kovová okna novostavby, nedělená, s jedním výklopným křídlem, byla společně se vstupními dveřmi vyrobena firmou ZUKOV. Totéž se týká i obdélných oken s více křídly. Svým materiálem a barevností se dobře doplňují s lesklým tmavě červeným keramickým obkladem fasády RAKODUR, sjednocujícím členitou hmotu nové části divadla. Dominantu tvoří hmota jeviště a především v severní části divadla provaziště s oválnými nárožími ze severní strany a s převýšenou věžovou, také oválně tvarovanou hmotou výtahové šachty na severovýchodní straně. Za provazištěm ve třech úrovních hmota divadla kaskádovitě klesá směrem do Zahradní ulice. Na nejspodnější úrovni přesahuje střecha přes linii průčelí a je ukončena pravoúhlými nárožími, v ustupujícím parteru s postranními vjezdy jsou opět uplatněna měkčí nároží zaoblená. Provozní vstup a vjezd k budově je vyřešen z ulice Milíčovy, kde je umístěna malá, samostatně stojící přízemní hranolová budova vrátnice s plechovou atikou

Na nejspodnější úrovni střecha přesahuje přes linii průčelí a je ukončena pravoúhlými nárožími, v ustupujícím parteru s postranními vjezdy jsou opět uplatněna měkčí nároží zaoblená. Provozní vstup a vjezd k budově je vyřešen z ulice Milíčovy, kde je umístěna malá, samostatně stojící přízemní hranolová budova vrátnice s plechovou atikou a s budovou divadla shodným keramickým obkladem fasád.

     Vnitřní dispozice divadla se rozvíjí od hlavního historického průčelí bývalého Národního domu. Za hlavním vchodem z ulice Čs. legií je zřízena v prostoru zádveří pokladna. Odtamtud vede jednoramenné, mramorem obložené schodiště do foyeru, jemuž dominuje plastika v podobě lustru ze skleněných článků, pospojovaných do zavěšených řetězů, spuštěná kruhovým světlíkem do prostoru přízemí z druhého nadzemního podlaží a tvořících válcový levitující a světlem zářící útvar. Autorem je sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda (*1938). Akcent světelného tělesa podporují prvky (madla zábradlí) a detaily z leštěné oceli, dodané firmou ZUKOV. Na zadní stěně foyeru je umístěna busta Jiřího Myrona od Karla Vávry (1914-1982). Pilířem oddělené dvě prosklené stěny se vstupy spojují i opticky foyer s bufetem, umístěným ve střední části předního traktu zachované části staré budovy. Části foyeru v obou podlažích slouží od roku 1994 jako výstavní prostory Galerie Opera, zaměřené na aktuální fotografickou tvorbu.  Na podestě schodiště  je umístěna tapisérie Věry Tošenovské (1924) pod názvem Představení začíná (někdy se také uvádí Ostrava a divadlo) se snově pojatými postavami z prostředí divadla a se stylizovaným obrazem města.

     Samotné uspořádání hlediště a jeviště vytváří typické kukátkové divadlo s možností rozšířit hru i na prostor proscénia a bočních předscén. Hlediště je rozvrženo na přízemí a balkon, v nárožích opatřený postranními služebními lóžemi. Celkem je zde 667 míst, z toho 163 míst se nachází na balkoně. K celkovému počtu je třeba ještě připočíst osm míst oněch dvou služebních lóží. Sál je tónován do jednotné okrové barvy a to včetně koberců, potahu čalouněných sedadel a vertikálně kladeného obkladu stěn. Jednotný dojem z utváření sálu posiluje plastické utváření stropu v podobě organických, dle potřeb akustiky sálu tvarovaných vln stropního podhledu, oddělených průběžnými pásy světel.

 Jeviště se složeno z proměnlivého proscéniového prostoru, hlavního jeviště a zadního jeviště. Proscénium je tvořeno střední částí s možností ponořeného orchestřiště pro 40 hráčů a bočními předscénami s možností zvedání spodních částí bočních portálových stěn do výšky 5 metrů, čímž se úseky bočního proscénia spojují s bočními částmi jeviště. Zároveň je možný posun portálových věží na proměnlivou šíři o rozměru 10,5 až 13 metrů a proměnlivou výšku až na 7,5 metru. Jeviště je hluboké 14 a široké 15 metrů s 11 metrů širokou točnou a s dvojicí propadel. Výška provaziště činí 17 metrů. Jeviště je od hlediště odděleno protipožární oponou, směrem do hlediště upravenou kazetovým členěním kovově lesklého pláště. Bobinet má okrovou barvu, typickou pro celé zařízení hlediště. Zadní jeviště je široké 9 metrů a stejně tak i hluboké a je vybaveno samostatnou protipožární oponou. Přední jeviště je vybaveno 3 osvětlovacími rampami, 27 ručními tahy o nosnosti 160 kg a třemi tahy elektrickými o nosnosti 320 kg, délka tahové tyče činí 12 metrů. Zadní jeviště má 1 osvětlovací rampu a 10 ručních tahů o nosnosti 160 kg. Digitalizované je i scénické svícení s paměťovými pulty ADB a reflektory ADB, Toshiba, Martin, Pani a českých výrobců. Režie odbavení v sousedství jeviště je vybavena mixážním pultem Yamaha Promix R02. Zabudováno je jak akustické i video snímání jeviště, tak i patřičné reprodukční soustavy. Od roku 2006 jsou hlediště, jeviště, orchestřiště a foyery vybaveny klimatizací.

V současnosti disponuje divadlo baletním sálem v patře předního traktu, dále zkušebnou sboru, další zázemí včetně zkušebny činohry se nalézá v sousedním, s divadlem propojeném bývalém objektu Občanské záložny čp. 1236 (ulice Čs. legií č. 12) z roku 1903 v pojetí české novorenesance od architekta Otakara Béma (1868-1949), absolventa architektonické speciálky prof. Otto Wagnera při Akademii výtvarných umění ve Vídni.  K posledním úpravám samotné budovy divadla patří v letech 2006-2007 provedená rekonstrukce střechy a stropů předního traktu - historické části budovy – tedy míst, jichž se nedotkla přestavba a novostavba z 80. let minulého století. Tyto stavební práce se týkaly i Divadelního klubu v podkroví střední části předního traktu. V původní stopě se provedlo nové schodiště i nové zázemí klubu včetně sociálního zařízení, zázemí kuchyně a nového zastropení s imitací lunetové římsy hlavní místnosti.   Od roku 1980 slouží divadlu i městský dům v Milíčově ulici č. 1 / čp. 1484, kde funguje pánská a dámská krejčovna, sklad, zkušebna a provozní místnosti. Podobně od roku 1982 je pro divadlo využita i budova v Milíčově ulici č. 3 / čp. 288, kam byly umístěny další provozy, což umožnilo zvětšit divácké zázemí ve vlastní divadelní budově. Oba uvedené městské domy, postavené v letech 1911-1913, navrhl ve formách české novorenesance jako sousední starší objekt bývalé Občanské záložny opět architekt Otakar Bém.

Literatura

- Národní dům v Moravské Ostravě; Zlatá Praha XI, 1894, s. 539-540.

- Almanach věnovaný přestavěnému Národnímu domu v Mor. Ostravě; Moravská Ostrava 1941.

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích, I. Divadla; Praha 1949, s. 160-162.

- Štefanides, Jiří: Státní divadlo Ostrava, In: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 13; Ostrava 1985, s. 467 ad.

-Pekárek, Jaromír a další: Divadlo Jiřího Myrona Ostrava 1986; Opava 1986.

- -k-: Divadlo Jiřího Myrona; Československý architekt XXXII, 1986, č. 22, s. 1 a 3.

- Děcký, Milan: Oblast investic, údržby a provozně technických služeb za období 1979-1988; in: 70 let Státního divadla v Ostravě; Ostrava 1989, s. 329-330.

- Jiřík, Karel (ed.): Dějiny Ostravy; Ostrava 1993, s. 245 ad.

- Jiřík, Karel: 100 let Národního domu v Ostravě; Vlastivědné listy 20, 1994, č. 2, s. 14-17.

- Zatloukal, Pavel: O Moravské Ostravě jako „rezervaci“ architektury pozdní secese a art déco, In: Ostrava. Přísvěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 18; Ostrava 1997, s. 164.

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 69-71 a 167, obr. 78-80.

- Jiřík, Karel: Národní dům v Moravské Ostravě – symbol českého Ostravska (1893-1918), in: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, sv. 19; Ostrava 1999, s. 184-203.

- Šopák, Pavel: Proměny koncepce divadelních budov Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, in: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919-1999. 80 let Národního divadla v Ostravě; Ostrava 1999, s. 122-125 ad.

- Vybíral, Jindřich: Zrození velkoměsta. Architektura let 1890-1938 v obraze Moravské Ostravy, Ostrava – Brno 2003, s. 15-16.

- Václavík, Lumír: Historie Thálie v moravskoslezské Ostravě. Souhrn významných historických dat – Sto let budovy městského divadla v Ostravě; Ostrava 2007.

 

 

Tágy: Belle Époque, Internacionální styl, Normalizace, Novorenesance, řadový dům, Rakousko-Uhersko

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplusčtyři=