enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Antonína Dvořáka

Alexander Graf

alias Divadlo Zdeňka Nejedlého, součást Státního divadla v Ostravě (1948-1990), Stadttheater Mährisch Ostrau / Městské divadlo v Moravské Ostravě (1907-1945), Divadlo Antonína Dvořáka (od r. 1990), součást Národního divadla moravskoslezského (název býv. Státního divadla v Ostravě od r. 1995), Zemské (Velké) divadlo v Ostravě (1945-1948)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1905 | architektonická soutěž

Město Ostrava vypsalo soutěž v březnu 1905 na pořízení projektu , do které byli vyzváni ateliéry Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, Franze von Krausse a Josefa Tölka, J. Rotha a Alexandra Grafa. Prvním místem ocenil stavební výbor a místní architekt Felix Neumann návrh vídeňského architekta Alexandra Grafa (1856-1931) před dvojicí známých vídeňských projektantů Franzem von Kraussem (1865-1942) a Josefem Tölkem (1861-1927).


(zobrazit)28. 9. 1907 | Zahajovací divadelní představení
Realizace se ujala stavební firma Eugen Noë & Ferdinand Storch z Moravské Ostravy. Slavnostní otevření novostavby Městského divadla se uskutečnilo 28. září 1907 premiérou hry Wilhelm Tell od Friedricha Schillera.
(zobrazit)30. léta 20. století | Návrhy na rekonstrukci
V roce 1931 předložil Karel Kotas návrh na vybudování provozní budovy, spojené se stávajícím objektem podzemním tunelem a mostem v úrovni prvního patra. Bohuslav Fuchs tehdy zase navrhl celkovou přestavbu stávající budovy, kterou by rozšířil jak v případě vstupního traktu, tak i za jevištěm a opatřil ji funkcionalisticky pojatými skleněnými fasádami. V parteru měla stavba obsahovat obchody, foyer navrhoval Fuchs otevřít světlíkem do prostoru horní galerie. K realizaci uvedených návrhů nedošlo.
(zobrazit)1944 | Uzavření divadla

Nálet amerického letectva na Vítkovice a centrum Moravské Ostravy 29. srpna 1944 poškodil budovu natolik, že byla vyřazena z provozu. Ihned po osvobození muselo být přistoupeno k jejím opravám podle návrhu zaměstnance stavebního úřadu Moravské Ostravy architekta Evžena Friedla a architekta Jana Jírovce .


(zobrazit)1946 | Znovuotevření divadla
Divadlo bylo dáno do provozu v květnu 1946 premiérou Smetanovy opery Libuše.
(zobrazit)1956 | Dokončení rekonstrukce
U příležitosti poválečné rekonstrukce vypracoval brněnský architekt Jan Tymich projekt celkové přestavby divadla v pojetí ortodoxního novoklasicismu. Průčelí tak dostalo současnou podobu. Přestavba v duchu historismu, odpovídající svým klasicizujícím rázem ideologii socialistického realismu v architektuře, zahájená v červnu 1954, byla ukončena kolaudací v polovině srpna 1956.
(zobrazit)1971 | Rekonstrukce budovy
V roce 1967 vypracoval Ivo Klimeš ze Stavoprojektu Ostrava návrh na další dostavbu divadla. Přestavba byla částečně provedena v letech 1969-1971, navzdory neúplnému provedení náleží k výrazným dílům I. Klimeše, inspirovaným západoevropským brutalismem.
(zobrazit)2000 | Rekonstrukce budovy

Posledním výrazným zásahem do podoby divadla se stala přístavba a rekonstrukce objektu na základě projektu ostravské architektonické kanceláře Arkos architekta Josefa Havlíčka (1938), provedená v letech 1999-2000 za spolupráce Radima Ulmanna (1928), zaměřeného na vybavení hlediště a interiéru.

Konečnou fází přestavby se stala novostavba provozní budovy v přímém sousedství naproti zadnímu průčelí divadla podle návrhu ateliéru Arkos architekta Josefa Havlíčka a za spolupráce Víta Klimeše z let 2000-2002, provedená v letech 2001-2002.


(zobrazit)31. 12. 2000 | Zahajovací divadelní představení
Slavnostní otevření divadla se odehrálo 31. 12. 2000 hrou Zlaté rouno.

lidé

(zobrazit)Alexander Graf |hlavní architekt, architekt

Spolupracovník ateliéru Fellner a Helmer. U malých městských divadel, která stavěl v zemích monarchie, používal osvědčený renesančně-barokní formy, jak bylo v ateliéru Fellner a Helmer obvyklé. Také u jeho ostatních staveb prokázal malou radost z experimentů, kde budovy mají formu italské či německé renesance a jsou ozdobeny barokními motivy.

Zdroj:  http://usti-aussig.net/autori/karta/jmeno/12-alexander-graf

Více divadel

Karel Kotas |architekt
(zobrazit)Bohuslav Fuchs |architekt
Architekt, urbanista a teoretik. Stal se významným představitelem funkcionalistické architektury. Soustředil se na oblast bydlení a veřejných staveb. V rané tvorbě vyšel z neoplasticismu, záhy byl zaujat racionálním funkcionalismem.Více divadel

(zobrazit)Ivo Klimeš |architekt

Výrazný ostravský architekt, se ve své tvorbě věnoval především projektům divadel. Nejznámější je jeho realizace novostavby Městského divadla v Moste (1968) a rekonstrukce divadel v Ostravě - Divadlo Antonína Dvořáka (1967) a Divadlo Jiřího Myrona (1979).Ve svých projektech ze šedesátých let uplatňoval ostře řezané tvary a krystalicky utvářené hmoty. Od nich v 70. letech pak přešel k více organickým kompozicím s oválnými a měkce propracovanými hmotami inspirovanými skandinávskou architekturou. Jeho tvorba, postupně stále více zaměřená na projekty divadel, z něho učinila předního znalce této problematiky.

Více divadel

Jan Tymich |architekt
(zobrazit)Radim Ulmann |architekt
Český architekt a výtvarník. Soustřeďuje se především na tvorbu nábytku pro divadla koncertní síně. Více divadel

Franz Krauß |architekt - účastník soutěže
Josef Tölk |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Ludwig/Leopold Kosig |sochař

Pracoval na plastické dekoraci divadelní budovy častěji – jeho dílem je např. apollónský

cyklus, štuková figurální výzdoba v hledišti divadla v Grazu z r. 1899. 

In:  LIST, R. Kunst und Künstler in der Steiermark. Ein Nachschlagwerk. OÖ. Landesverlag Ried im Innkreis 1967, s. 428.

Více divadel

(zobrazit)Helena Scholz-Železná |sochař

Spolu s J. Obethem patřila k nejvýznamnějším představitelům sochařství oblasti Slezska a sev. Moravy konce 19. a počátku 20. století. Jejím tradičním námětem byly portréty, tvořila také pomníky.

In: 


(zobrazit)Jiří Myszak |sochař

Sochař, autor soch na atice hlavního průčelí Domu kultury města Ostravy: „Práce s dětmi“, „Zlepšovatel“, „Chemie“ neboli také „Matka“, „Laborantka“.

Více divadel

historie

Vzrůst počtu obyvatelstva a hospodářského potenciálu Moravské Ostravy a přilehlých obcí v průběhu II. poloviny 19. století vedl představitele města k úvahám o nutnosti zřídit městské divadlo s vlastní budovou, aby město nebylo závislé na dočasných divadelních aktivitách v sálech zdejších národních domů, popřípadě na stálé divadelní scéně v nedaleké Opavě. Již v 70. letech 19. století se objevila iniciativa zřídit ve městě divadelní a koncertní sál. Znovu se o věci začalo vážně jednat v roce 1902, kdy byl zřízen na podnět ředitele městské spořitelny Vincence Poppa stavební fond, do něhož spořitelna věnovala v dubnu 1902 deset tisíc korun. V té době se vážně diskutovalo o umístění budoucího divadla. Dne 22. listopadu 1904 projednala městská rada stavební program divadelní budovy, určené jak pro činohru, tak pro hudební produkce a operetu. Městské zastupitelstvo následně stavební program schválilo a ustavilo pětičlenný stavební výbor, jehož předsedou se stal V. Popp. Dalšími členy byli stavitel a člen obecního výboru Hans Ulrich, ředitel dívčího lycea Alois Schwarz, člen obecního výboru Alois Hilf a ředitel reálky Vladimír Hanáček. Architekti Ferdinand Fellner a Hermann a vytvořili roku 1905 návrh, situující novou budovu na tehdejším Antonínově náměstí. V jedné z variant se uvažovalo také o lokalitě u řeky Ostravice na ose tehdejší Alžbětiny ulice (dnes ulice Českobratrská). Výsledně bylo však vybráno právě Antonínovo náměstí. Jelikož se na určené stavební parcele nacházelo v době příprav na výstavbu divadla již zasypané důlní dílo – jáma Antonín, určila odborná komise v lednu 1906 posunout projekt divadla o třicet metrů jihovýchodním směrem. Tím vznikl dostatečný a posléze parkově upravený předprostor, do něhož byla umístěna před otevřením novostavby kašna se sousoším chlapce s lachtanem.

To již byly známy výsledky soutěže, kterou vypsalo město v březnu 1905 na pořízení projektu. Tehdy na základě zkušeností s provozním rozvržením divadelních budov v Opavě, Olomouci, Bílsku, Salcburku, Jihlavě a Znojmě vyzvalo město architektonické ateliéry Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, Franze von Krausse a Josefa Tölka, J. Rotha a Alexandra Grafa k účasti v soutěži. Známý ateliér Fellner a Helmer na nabídku rezignoval, neboť požadoval přímé zadání projektu. Prvním místem ocenil stavební výbor a místní architekt Felix Neumann návrh vídeňského architekta Alexandra Grafa (1856-1931) před dvojicí známých vídeňských projektantů Franzem von Kraussem (1865-1942) a Josefem Tölkem (1861-1927). Jedním z rozhodujících kritérií byla skutečnost, že Graf předložil návrh ekonomicky únosnější, neboť za částku necelých 400 tisíc korun navrhoval budovu pro více než osm set čtyřicet diváků, zatímco Krauss s Tölkem za částku o téměř šedesát tisíc korun vyšší přišli s budovou o 780 místech. Svou roli sehrála i skutečnost, že Graf vytvořil pro Moravskou Ostravu, průmyslové město bez odpovídající historické tradice a významnějších světských stavebních památek, projekt opulentní budovy v duchu pozdního historismu. Palácová forma, inspirovaná příkladem vrcholného a pozdního klasicizujícího baroka, naplňovala ambice vznikajícího velkoměsta vyrovnat se sousedním, historicky a kulturně význačnějším městům.

Graf vystudoval vídeňskou Vysokou školu technickou u Heinricha Ferstela a Karla Königa. Následně pracoval v ateliéru Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, jejichž dílo se stalo základní inspirací jeho vlastních divadelních staveb. K nejvýznačnějším Grafovým divadelním objektům patří Kaiserjubiläums Stadttheater (dnes Volksoper) s prvky severské renesance ve Vídni (s Franzem von Kraussem, 1898). V českých zemích realizoval kromě divadla v Ostravě i divadelní budovy ve Znojmě (1898-1899), Ústí nad Labem (1907-1909) a Mostě (1909-1911). Z technického hlediska patřila jeho ostravská realizace k prvním divadelním budovám s výrazným uplatněním železobetonových konstrukcí, zvláště základů a stropů. Vyplývalo to z faktu, že budova byla umístěna na poddolovaném území. Proto Graf pojal základy jako jeden a půl metru silnou železobetonovou desku, do níž vložil rozvody otopného systému a vzduchotechniky. Konstrukci střechy vyřešil s ohledem na místní železářský průmysl jako ocelovou konstrukci, vyrobenou Vítkovickým horním a hutním těžířstvem. Ačkoli schválení projektu zemským výborem proběhlo již 9. října 1905, stavební povolení získal projekt až 10. ledna 1906 společně se schválením stavebního místa na Antonínově náměstí od báňského úřadu. Zdržení zapříčinil protest české strany proti stavbě nové divadelní budovy bez její účasti. Následně byly přepracovány některé části plánů, takže ve skutečnosti se začalo s výstavbou až v červenci 1906. Realizace se ujala stavební firma Eugen Noë & Ferdinand Storch z Moravské Ostravy. V listopadu téhož roku se začalo s interiérovými pracemi, což umožnilo zastřešení téměř dokončené hrubé stavby. V létě 1907 proběhla instalace sousoší na hlavním průčelí, řešilo se vybavení hlediště a dokončení umělecké výzdoby. Slavnostní otevření novostavby Městského divadla se uskutečnilo 28. září 1907 premiérou hry Wilhelm Tell od Friedricha Schillera. Konečná cena stavby dosáhla 580.000 korun.

Záhy po otevření proběhly dílčí opravy. Zvýšil se počet sedadel v sále zrušením střední uličky v přízemí. V meziválečném období se začalo uvažovat o výraznější proměně objektu. V roce 1931 předložil Karel Kotas návrh na vybudování provozní budovy, spojené se stávajícím objektem podzemním tunelem a mostem v úrovni prvního patra. Bohuslav Fuchs tehdy zase navrhl celkovou přestavbu stávající budovy, kterou by rozšířil jak v případě vstupního traktu, tak i za jevištěm a opatřil ji funkcionalisticky pojatými skleněnými fasádami. V parteru měla stavba obsahovat obchody, foyer navrhoval Fuchs otevřít světlíkem do prostoru horní galerie. K realizaci uvedených návrhů nedošlo. V původní podobě divadlo sloužilo až do začátku 40. let minulého století, kdy za německé okupační správy bylo přistoupeno s ohledem na nutnost rozšířit zázemí objektu k přístavbě, provedené k zadní části divadla. Nálet amerického letectva na Vítkovice a centrum Moravské Ostravy 29. srpna 1944 poškodil budovu natolik, že byla vyřazena z provozu. Ihned po osvobození muselo být přistoupeno k jejím opravám podle návrhu zaměstnance stavebního úřadu Moravské Ostravy architekta Evžena Friedla (1909-1954) a architekta Jana Jírovce (1901-?). Zvýšil se počet diváckých sedadel, zrušen byl zadní vchod do hlediště. V zadním prostoru galerie se přistavěla kabina k promítání filmů a druhá kabina pro zvukaře. Hlediště osvětlily nové lustry, divadlo bylo vybaveno moderní světelnou technikou firmy Siemens, zakoupenou ještě za války. Tím se zařadilo hned po válce spolu s tehdejším Tylovým divadlem (dnešní Stavovské divadlo v Praze) k nejlépe světelně vybaveným budovám v republice. Nástavba bočních traktů, do té doby jednopatrových, o jedno podlaží, vytvořila místa pro kancelář mistra malírny, příruční skladiště kostýmů, kancelář šéfa opery a zkušebnu sboru. Novou podobu získaly i prostory pro diváky, foyer a kancelář uměleckého ředitele. Divadlo bylo dáno do provozu v květnu 1946 premiérou Smetanovy opery Libuše.

U příležitosti poválečné rekonstrukce vypracoval brněnský architekt Jan Tymich (1906-?) projekt celkové přestavby divadla v pojetí ortodoxního novoklasicismu, zaměřený na vstupní část s hlavním průčelím a přední část bočních fasád. Navrhl zcela přestavět novobarokní Grafovu kompozici, představit před ní v šířce pěti os portikus, jímž zastavěl prostor původní nájezdní rampy arkádou s podloubím, z něhož teprve vedly tři hlavní vstupy do divadla. Zanikl tak původní předsazený portikus s terasou. V její linii se rozšířil projektant v úrovni patra foyer o novou místnost v šířce oněch pěti os. Průčelí tak dostalo současnou podobu s vysokým sloupovým řádem, uvedené pojetí se opakuje v prvních dvou osách přední části obou bočních průčelí s arkádami podloubí v přízemí a s valeně zaklenutými okny v patře. Přestavba v duchu historismu, odpovídající svým klasicizujícím rázem ideologii socialistického realismu v architektuře, zahájená v červnu 1954, byla ukončena kolaudací v polovině srpna 1956.

 Ani tento zásah však definitivně nevyřešil problémy s provozním zázemím divadla. Proto již v roce 1967 vypracoval Ivo Klimeš (1932) ze Stavoprojektu Ostrava návrh na další dostavbu divadla, počítající s přestavbou celého exteriéru včetně nedávno vzniklého Tymichova hlavního průčelí a s výraznými dispozičními úpravami. Přestavba byla částečně provedena v letech 1969-1971, kdy se provedlo odbourání zadní přístavby, její nahrazení novostavbou a radikální přestavba obou bočních průčelí. Provoz se rozšířil o novou, robustně pojatou zadní přístavbu v šířce celého objektu, čímž se podařilo zřídit nové prostory – zvláště novou zkušebnu v druhém patře a baletní sál. Úpravy se zaměřily také na hlediště, jeviště, provaziště a nové inženýrské sítě. Přibyly další herecké šatny a hygienické zařízení. Obě boční průčelí získala nové tvarové i materiálové řešení v podobě obkladu ze šedé žuly, rytmizovaného úzkými vertikálními štěrbinami okenních os, zařezaných do robustních vertikál kamenem obložených hranolových rizalitů a výstupků, typických kompozičních prvků brutalismu, levitujících nad základnou průčelí a zčásti obsahujících výtvarně zamýšlené osvětlení budovy. Praktickým záměrem přestavby starších průčelí bylo uzavřít divadlo před rušivými vlivy okolí.

Uvedená přestavba navzdory neúplnému provedení náleží k výrazným dílům I. Klimeše, inspirovaným západoevropským brutalismem. Především neuskutečněná přestavba hlavního průčelí by představovala neoavantgardní sochařskou variaci, ojedinělou v české architektuře 60. let. Jak zaznamenal Felix Haas, chtěl autor vytvořit „pohybovou a světelně barevnou kompozici, protějšek divadelní fanzazie a hudby“ v podobě expresivně rytmizované a sochařsky cítěné hmotové skladby vertikál, které se měly na základě zamýšleného proměnlivého večerního osvětlení zrcadlit v kašně umístěné přímo před průčelím. Klimeš tento expresivní přístup s důrazem na plastické utváření architektonického díla rozvinul v neuskutečněném soutěžním návrhu radnice pro Amsterodam (s Evženem Kubou, 1967), v posléze provedeném soutěžním návrhu nového divadla v Mostě (I. cena, 1968) a v neprovedeném soutěžním návrhu koncertní síně Státní filharmonie Ostrava (I. cena, 1969). Inspiraci hledal například v díle Hanse Scharouna a v jeho budově berlínské filharmonie. V případě ostravského Divadla A. Dvořáka však zůstalo zachováno Tymichovo klasicizující průčelí z poloviny 50. let minulého století, čímž vznikla současná, z hlediska architektonických stylů hybridní podoba budovy, posílená závěrečnou přístavbou v uplynulém desetiletí.

Tímto posledním výrazným zásahem do podoby divadla se stala přístavba a rekonstrukce objektu na základě projektu ostravské architektonické kanceláře Arkos architekta Josefa Havlíčka (1938), provedená v letech 1999-2000 za spolupráce Radima Ulmanna (1928), zaměřeného na vybavení hlediště a interiéru. Důvodem byly nevyhovující prostorové podmínky divadla, nutnost dále rozšířit jeho zázemí a rekonstruovat prostory pro návštěvníky. Přistoupilo se k začlenění prostoru loubí před hlavním vstupem do interiéru divadla jeho uzavřením. Předsazením hlavních vstupů do líce průčelí zvýšilo komfort vstupních částí interiéru a umožnilo na severní straně zřídit výtah pro návštěvníky. Zvětšilo se i foyer, v patře se propojil prostor nejstarší části s místností vzniklou přístavbou J. Tymicha a tento spojitý prostor se podařilo otevřít půlkruhovým světlíkem do foyeru v druhém patře, kde byl zřízen další bufet. Vznikly i nové šatny. V průběhu rekonstrukce bylo ke stávající budově přistavěno na jihozápadní straně křídlo pro zázemí, kanceláře a zkušebny. Architektura přístavby, vycházející z postmoderní koncepce historizujících citací zvolila formu přizpůsobení nové části starším partiím divadla. Proto závěsové prosklené fasády jsou tónovány šedě, aby odpovídaly kamennému obkladu průčelí z přelomu 60. a 70. let minulého století, zatímco omítané části fasád jsou natřeny barevně a rytmizovány pásovou rustikou po vzoru hlavního průčelí od J. Tymicha z poloviny 50. let 20. století. Přístavba tím rezignovala na výrazněji definovaný koncept, zůstala v rovině architektonicky nevýrazné kreace.

Slavnostní znovuotevření divadla proběhlo 31. prosince 2000 představením hry Zlaté rouno Marka Pivovara a Roberta Gravese s hudbou Pavla Helebranta za součinnosti všech souborů NDM – činohry, opery, operety a baletu. Konečnou fází přestavby se stala novostavba provozní budovy v přímém sousedství naproti zadnímu průčelí divadla podle návrhu ateliéru Arkos architekta Josefa Havlíčka a za spolupráce Víta Klimeše z let 2000-2002, provedená v letech 2001-2002. Na obdélném půdorysu s mírně zkoseným bočním průčelím vznikl hranolový patrový objekt, kombinující obdobné postmoderní motivy, prosklené i omítané prvky průčelí, jako zmíněná přístavba k vlastní budově divadla.

Divadlo zprvu neslo s ohledem na německý ráz městského vedení německý název Stadttheater Mährisch Ostrau. Po roce 1918 se změnou národnostní orientace radnice nastoupil český soubor a s ním i počeštění názvu. Divadlo od roku 1919 po celé meziválečné období provozoval Spolek Národní divadlo moravskoslezské, založený 13. října 1918 v tehdejší Polské Ostravě. Název divadla byl znovu poněmčen během protektorátu, kdy budovu mohl znovu využívat pouze ostravský německý divadelní soubor. Po osvobození koncem dubna 1945 získala budova název Zemské neboli Velké divadlo a stala se od srpna 1948 součástí Státního divadla v Ostravě. V září téhož roku byla tato scéna přejmenována na Divadlo Zdeňka Nejedlého. To se změnilo až roku 1990, kdy obdržela nový název Divadlo Antonína Dvořáka. Roku 1995 se Státní divadlo v Ostravě vrátilo ke svému historickému názvu Národní divadlo moravskoslezské (NDM), jehož součástí je i Divadlo Antonína Dvořáka, sídlo souboru opery, baletu a činohry NDM.

 

Budova na půdorysu ve tvaru písmene L tvoří solitér, dominující Smetanovu náměstí v centru Ostravy. Do náměstí se obrací pětiosým klasicizujícím průčelím s vysokým sloupovým řádem stylizovaných toskánských sloupů s jednoduchými hlavicemi. V přízemí jsou prolomeny valeně zaklenuté vstupy do prostoru bývalého podloubí z Tymichovy úpravy, respektive prostoru nájezdní rampy před divadlem dle Grafova projektu. Vstupy jsou osazeny novými prosklenými dveřmi. V patře navazují na tvar arkád vchodů podobně tvarovaná rozměrná valená okna. Na prostý architráv sloupového řádu dosedá trojúhelníkový štít, opatřený symetrickou figurální sochařskou reliéfní kompozicí Múz s hlavou Orfeovou, svým výrazem blízkou sousoší nad štítem (viz dále). Reliéf vytvořila v roce 1954 dvojice ostravských sochařů Antonín Ivanský (1910-2000) a Karel Vávra (1914-1982). Koncepci výzdoby hlavního i bočních průčelí doplňují v parapetech valeně zaklenutých oken prvního patra reliéfní portréty osobností divadelního a hudebního života s rozdílně úspěšnou snahou o realismus. Na hlavním průčelí jsou to osobnosti českého divadla – Alois Jirásek, Leoš Janáček, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, J. K. Tyl, na bočních průčelích jsou zpodobeny postavy evropské - W. Shakespeare, L. v. Beethoven na severovýchodě a P. I. Čajkovskij a M. Gorkij na jihozápadě; Autorem těchto portrétů je sochař Jiří Myszak (1925-1990). Z původního Grafova průčelí zůstala zachována pouze figurální, ve formách oficiózní akademické tradice řešená skupina Poezie vítězící nad sfingou od vídeňského sochaře Leopolda Ferdinanda Kossiga (1864-1944), posunutá ze svého původního místa do úrovně nového průčelí.

Vzhled hlavního průčelí pochází z přestavby zahájené v červnu 1954 a ukončené kolaudací v polovině srpna 1956, s mírnou změnou v podobě uzavření podloubí a jeho začleněním k interiérovým prostorům divadla během rekonstrukce z let 1999-2000. Převážná část bočního severovýchodního průčelí a střední část bočního jihozápadního průčelí získaly dnešní podobu za přestavby divadla v druhé polovině 60. let. Jsou rytmizována do hmoty zařezanými vertikálními štěrbinami okenních os, oddělenými úzkými hranolovými rizality a v přední části i krátkými levitujícími hranolovými výběžky – obojí s obkladem ze šedé žuly. Na přechodu severovýchodního průčelí dle Klimešova projektu k Tymichovu přednímu traktu je do kamenného obkladu vytesán pamětní nápis s informacemi o přestavbě divadla v letech 1969-1971. Navíc před oním brutalistním severovýchodním průčelím, přibližně v jeho polovině, je umístěn pomník Bedřicha Smetany – busta na hranolovém podstavci, zdobeném ve střední části vysokým reliéfem s postavami putti s hudebními nástroji, vše provedeno v pískovci. Zepředu je pod reliéfem proveden nápis BEDŘICH SMETANA a zezadu datace 1824-1924. Jde o památník vytvořený sochařem Rudolfem Vávrou pro Mariánské Hory v roce 1924 u příležitosti stého výročí narození B. Smetany.

 V letech 1983-1984 zhotovil sochař Jan Rybička repliku uvedeného poškozeného díla a ta byla za spolupráce architekta Zdeňka Špačka (1922-1996) u příležitosti Roku české hudby (1984) osazena před bočním průčelím divadla. Ve střední části jihozápadního průčelí navazuje na jádro budovy nové provozní křídlo lichoběžníkového půdorysu s průčelím kombinovaným ze skleněné závěsové stěny šedé barvy a světle natřené omítané části s obdélnými okny, nesoucí pásovou rustiku. Před hlavním provozním vstupem, jímž je prolomen parter nového jihovýchodního křídla směrem do boční uličky u Smetanova náměstí, je umístěna kovová plastika Vladimíra Janouška (1922-1986) v podobě abstrahovaných těles na subtilních nosnících – groteskní figura v pohybu, původně přikomponovaná k bočnímu vchodu do divadla během přestavby na přelomu 60. a 70. let. Zadní jihovýchodní průčelí hlavního křídla je tvořeno hranolovou podstavou s terasou v úrovni patra. Nad terasu přesahuje po celé délce arkýř horních podlaží, robustně vystupující z hmoty budovy, členěný pásovými okny a pojednaný jako ostatní části v kamenném obkladu. Provozní křídlo z této strany mírně odstupuje od průčelí hlavního křídla budovy, neboť mezi ním a původní hmotou divadla je vsazen obdélný malý odpočinkový dvůr, čímž byla uchována jistá autonomie obou částí objektu. Dispozice hlavní budovy navzdory všem přestavbám zachovává v divácké části Grafem navržené komunikační vazby, pozměněné jen některými pozdějšími zásahy.

Ve vstupním vestibulu, rozšířeném o bývalé podloubí, jsou ve štukových rámech umístěny volutové konzoly a na nich busty prvního šéfa operního souboru z let 1919-1927 Emanuela Bastla (1874-1950) od sochaře Jiřího Myszaka, druhého šéra opery z let 1927-1943 a 1947-1948 Jaroslava Vogela (1894-1970) od sochařky Marie Zlatníkové (1901-1985) a prvního ředitele Národního divadla moravskoslezského z let 1919-1923 Václava Jiříkovského (1891-1942) od sochaře Rudolfa Svobody (1924-1994). Z vestibulu jsou přístupny chodby k hledišti a postranním lóžím se šatnami. V současnosti je ve hmotě pohlcenými postranními schodišťovými rizality provázáno přízemí s vyššími podlažími schodišti a na severní straně i výtahem. V patře je rozsáhlé foyer, postupně rozšiřované v 50. letech a během poslední rekonstrukce, kdy bylo provedeno propojení foyeru s místností Tymichovy průčelní přístavby prolomením zdi a jejím vynesením na systém čtyř dvojic sloupů s římsovými hlavicemi. Jde o typ kukátkového divadla s hledištěm na půdorysu písmene U, završeným stlačenou klenbou, na bocích a v zadní části členěnou lunetami. V úrovni nasazení balkonu je hlediště rozčleněno klenebním, plasticky zdobeným a zlaceným pasem. Hlediště je po stranách vybaveno třemi úrovněmi uzavřených lóží, v zadní části pak v patře balkonem a nad ním galerií s amfiteatrově široce rozvinutými řadami sedadel. Celkem obsahuje 531 míst, z toho pro diváky je využitelných 517 sedadel. Proscéniové lóže totiž slouží jako divadelní zázemí, v patře především pro osvětlovací techniku, v přízemí i jako součást hracího prostoru.

Hlediště si uchovalo novobarokní charakter především v podobě zlacené štukové výzdoby stropu, portálů a parapetů lóží i balkonu se štukovými rokaji, síťkami a vegetabilním detailem, a červeného tónování tapet i čalounění sedadel. Bílo–červeno–zlatá kombinace dodává sálu slavnostní ráz. Přední část stropu sálu zdobí malba od vídeňského malíře Eduarda Felixe Veitha (1856-1925 – původem z Nového Jičína). Tvoří ji figurální alegorie, v níž symbolické postavy Hornictví, Průmyslu a Obchodu vzdávají hold vavříny ověnčeným postavám Poezie a Hudby, usazeným na vítězném oblouku. Původní opona od ostravského malíře Hanse Rupperta, zobrazující alegorii Práce, Obchodu a Umění v podobě sedícího horníka shlížejícího na Moravskou Ostravu, se nezachovala. Na levé straně byl zobrazen Appolón ve svém slunečním voze a před ním postavy Merkura a Bohyně míru. Opona byla provedena vídeňskou firmou Kautsky & Rottonara. Podobně se nezachovala dvojice figurálních reliéfů v životní velikosti s názvy Drama a Hudba od sochařky Heleny Scholzové-Železné (1882-1974) na námět Orfeových příběhů; byly zničeny během přestavby divadla na přelomu 60. a 70. let 20. století.

Proscénium obsahuje orchestřiště, které má kapacitu maximálně 50 míst s podlahou pod úrovní hlediště a je vybaveno třemi zvedacími stoly. Portál je 10,5 metrů široký a 5,5 metru vysoký. Ze strany hlediště je segmentově zaklenutý portál zdůrazněn odstupňovanou a plasticky vyvedenou zlacenou výzdobou. V ose zaklenutí je ozdoben palmovými listy uvozenou kartuší s plasticky provedeným znakem města – původně Moravské Ostravy, užívaným dnes pro celou Ostravu. Jeviště je odděleno od hlediště plyšovou oponou, bobinetem a železnou požární oponou o váze 3800 kg. Přední jeviště má hloubku 9,4 metru, šířku 11 metrů a na výšku k úrovni roštu 17,5 metru a je opatřeno točnou o průměru 9 metrů se dvěma propadly. Zadní jeviště je hluboké 7 metrů a široké 8 metrů. Hlavní jeviště je opatřeno 14 kusy ručních tahů o nosnosti 80 kg a 13 kusy motorových tahů o nosnosti 240 kg. Zadní jeviště má 15 kusů ručních tahů o nosnosti 80 kg a 3 kusy motorových tahů o nosnosti 160 kg a jeden prospektový tah o téže nosnosti. V rámci poslední rekonstrukce byla instalována nová strojní jevištní technologie obsahující zdvíhací zařízení, točny, propadla a stoly orchestřiště. Je plně elektrifikovaná s digitálním řízením, což umožňuje synchronní i asynchronní pohyb s plynule měnitelnou rychlostí a nastavením dojezdů s přesností +/- 1cm. Digitalizované je i scénické svícení s paměťovými pulty ADB a reflektory ADB, Toshiba, Martin, Pani a českých výrobců. Nový je i dorozumívací a video–distribuční systém. Akustické a videoprostředky v odbavovacích režiích i v nahrávací režii jsou také digitální s možností využít všechna současná média. V odbavovací režii nad galerií je instalován mixážní pult Yamaha Promix R02. Zabudováno je jak akustické i vizuální snímání jeviště, tak také patřičné reprodukční soustavy. Součástí je i videostřižna pro pořizování záznamů z představení s ohledem na archivaci záznamů a další potřebu. 

Nahrávací studio, jež je součástí zkušebny orchestru, umožňuje pořizovat záznamy v nejvyšší kvalitě jak pro potřebu divadla, tak i pro nejrůznější zakázky včetně filmové hudby apod. V zadní části hlavní budovy se nachází baletní sál z přestavby koncem 60. let a v boční nejstarší části mezi 3. a 4. nadzemním podlažím zkušebna sboru. Zkušebna orchestru včetně nahrávacího studia maximálně pro osmdesátičlenné těleso je umístěna ve 2. nadzemním podlaží nového provozního křídla budovy. Tamtéž se nalézá zkušebna činohry a kanceláře divadla. Nejstarší část budovy, označovaná jako část A, není podsklepena, zadní přístavba ze 60. let, značená B, a nejmladší přístavba, označovaná C, jsou opatřeny suterénem, využitým pro technické zázemí, šatny orchestru a sklady. Dispoziční uspořádání nejmladšího objektu NDM – provozní budovy – umístěné jihovýchodním směrem hned vedle divadla, je přizpůsobeno městskému prostředí. V přízemí jsou prostory pro obchody a kanceláře s výkladci, uprostřed severozápadního průčelí se otevírá hlavní vstup do objektu a po stranách vjezdy pro transport rozměrných předmětů. Dispozici dominuje patrový prostor pro výrobu i skladování kulis.

 

Prameny a literatura :

- Stadttheater in Mähr. Ostrau; Wiener Bauindustrie-Zeitung 25, 1908, s. 266-269 a tab. 59-60.

- Krauss F. [Franz] & Tölk, J.[Josef]: Erklärung zu den Skizzen für das Stadttheater in Mährisch Ostrau; Der Architekt XIV, 1908, s. 73-76.

- Schwarz, Alois: Das Stadttheater in Mährisch Ostrau. Festschrift zur feierlichen Eröffnung des Stadttheaters am 28. September 1907; Mährisch Ostrau 1907.

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Divadla; Praha 1949, s. 157-159.

- Bichler-Klimeš-Kuba. Výstava architektonických prací tvůrčí skupiny architektů za období 1957-1967 (katalog); Ostrava 1968.

- Noušová, Jitka: Ostrava. Sedm staletí města; Ostrava 1975, s. 86-87.

- Haas, Felix, Architektura 20. století; Praha 1980, s. 290.

- Štefanides, Jiří: Státní divadlo Ostrava, In: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 13; Ostrava 1985, s. 467 ad.

- Jiřík, Karel (ed.): Dějiny Ostravy; Ostrava 1993, s. 246 ad.

- Zatloukal, Pavel: O Moravské Ostravě jako „rezervaci“ architektury pozdní secese a art déco, In: Ostrava. Přísvěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 18; Ostrava 1997, s. 167.

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 69-71 a 167, obr. 78-80.

- Šopák, Pavel: Proměny koncepce divadelních budov Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, In: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919-1999. 80 let Národního divadla v Ostravě; Ostrava 1999, s. 122-125 ad.

- Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku; Olomouc 2002, s. 375, 379.

- Vybíral, Jindřich: Zrození velkoměsta. Architektura let 1890-1938 v obraze Moravské Ostravy, Ostrava – Brno 2003, s. 46-50.

- Václavík, Lumír: Historie Thálie v moravskoslezské Ostravě. Souhrn významných historických dat – Sto let budovy městského divadla v Ostravě; Ostrava 2007, s. 90-110.

- Alexander Graf, In: http://www.architektenlexikon.at/de/180.htm (stav k 1. 9. 2008).

- Šťastná, Marie: Socha ve městě. Vztah architektury a plastiky v Ostravě ve 20. století; Ostrava 2009 (v tisku).

 

Tágy: Belle Époque, Brutalismus, Fin de siècle, Novobaroko, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, volně stojící budova

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplusosm=