enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo v Domě katolických tovaryšů v Ostravě

František Fiala, František Grossmann

alias Divadlo Petra Bezruče (1955-1960), Městské divadlo mladých (1948-1955), Divadlo mladých (1945-1948)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)10. léta 20. století | stavba

Výstavba Domu katolických tovaryšů proběhla mezi lety  1910-1911 podle návrhu firmy Františka Grossmanna a Františka Fialy z Moravské Ostravy.


(zobrazit)X.5.1911 | Otevření

Areál byl dokončen a uveden do užívání v květnu 1911.


(zobrazit)40. léta 20. století | rekonstrukce
V letech 1942-1943 proběhla rekonstrukce divadelní části dle návrhu stavitele Bohuslava Krýsy.
(zobrazit)29.8.1944 | oheň
Při bombardování Moravské Ostravy dne 29. srpna 1944 byla budova divadla zasažena bombou. Zároveň od 1. září 1944 byla všechna divadla na území protektorátu v souvislosti s válečným stavem uzavřena. Od prosince 1944 do listopadu 1945 a pak následně během letních prázdnin  v roce 1946 probíhala oprava divadla.
(zobrazit)13.12.1945 | Znovuotevření
Divadlo mladých zahájilo svou činnost 1. 12. 1945 hrou  Jak se Honza učil bát, oficiálně pak až premiérou hry Viktora Dyka Ondřej a drak 13. 12. 1945.
(zobrazit)1963 | uzavření
V roce 1963 byl objekt převeden do majetku Čs. televize, dále bylo divadlo v 60. letech přestavěno pro potřeby televizního studia Ostrava.

lidé

František Grossmann |hlavní architekt
(zobrazit)Bohuslav Krýsa |stavitel
Stavitel v Moravské Ostravě, autor adaptace divadelní části budovy z let 1942-1943.

historie

Potřeba vytvořit centrum kulturních a spolkových aktivit katolicky orientovaného dělnictva a drobného živnostnictva v Moravské Ostravě vedla k výstavbě Domu katolických tovaryšů podle návrhu stavební firmy Františka Grossmanna a Františka Fialy z Moravské Ostravy. Ti založili společnou firmu roku 1907 a podíleli se na důležitých stavebních akcích v okolí.

Architekt F. Fiala studoval reálné gymnázium v Opavě. Následně začal studia na Vysokém učení technickém v Brně a dokončil je v letech 1899–1900 ve speciální škole architektury vídeňské Akademie výtvarného umění u prof. Otto Wagnera. Připojil se k činnosti hnutí Katolické moderny, mimo jiné v revui Nový život publikoval v letech 1903–1904 návrhy kaple a moderního katolického chrámu. V letech 1907–1909 se právě založená stavební firma Grossmanna a Fialy podílela na dokončení novobarokního kostela Korunování Panny Marie v Mariánských Horách podle návrhu ostravského architekta Otokara Béma. Podle vlastního projektu firma v letech 1909–1910 postavila novorománský kostel Panny Marie Růžencové v nedaleké Hrabůvce. Uvedené realizace katolických chrámů, reference s tím související a spolupráce F. Fialy s katolickými kruhy byly nejspíše důvodem, proč ostravské katolické spolky uvedené stavební firmě zadaly projekt a následnou realizaci ostravského Domu katolických tovaryšů.

Ve stavebním povolení z 30. srpna 1910 se uvádí, že „Spolek katolických tovaryšů v Mor. Ostravě zamýšlí postaviti v zahradě domu čp. 136 v Přívozské ulici, kterýž dům jako třípatrový znovu vystavěti hodlá, budovu pro spolkové místnosti se sálem pro odbývání schůzí, ochotnických divadel, koncertů a pod. Tato budova obsahovati má kromě shromažďovacího sálu, který jest projektován o světlé délce 16 m, šířce 10 m a výšce 7,9 m, dvě menší šatny a záchod, dále přízemní restaurační verandu, spolkové místnosti, v nichž má být provozována také koncese výčepnická pro členy katolických spolků a pokoj pro hostinského […] Sál má kromě toho obdržeti galerii, která bude přístupna po zvláštním schodišti. […] Velký sál, kterýž i s galerií pojme v celku méně než 600 osob má býti po jedné straně podelné a zadní stranou jeviště přistavěn ku sousednímu pozemku, tak že zůstane pouze na dvou stranách volným. […]. Pokud se týče rozdělení místností a konstruktivního provedení celé stavby, stačí poukázati na předložené plány s podotknutím, že sál, jeviště, galerie a přízemní část spolkového domu i veranda mají projektované železobetonové stropy.“

Areál byl dokončen a uveden do užívání v květnu 1911.

Časopis Architektonický obzor ve svém dubnovém čísle v roce 1912 uveřejnil následující popis celého areálu: „Dům postavený nákladem spolkovým na místě staré assanační budovy pozůstává ze 2 budov. V předu, z ulice přístupný, jest dům obytný s průjezdem do dvora. Má v přízemí obchodní místnosti (krámy se skladišti) a v patrech vždy dva byty o třech pokojích s příslušnými vedlejšími místnostmi. Vedle schodiště v pravo zřízen jest samostatný pokoj s předsíňkou a klosetem.

Dvorní budova – spolková – jest jednopatrová. V jejím přízemí jsou: spolková místnost, hlavní vestibul, výčep a hostinská kuchyně. Sál v přízemí (10 × 16 m) má jeviště (10 × 8 m) úplně moderně zařízené, pod nímž sklep pro skladiště kulis a dekorací. Zvláštním vchodem ze dvora přístupna jest chodba, vedoucí k jevišti a dvěma malým šatnám. V prvním patře jest velká spolková síň s 1 hlavním a 2 postranními balkony, 2 redakční místnosti a pokoj hostinského. V koutu síně jest železná komora (1,56 × 1,5 m) pro obrazovou projekci na jevišti. Valená klenba s lunetami provedena ze ztuženého betonu stejně s ostatními stropy budovy a jeviště.“

Největší částí areálu byl dosud zachovaný třípatrový podsklepený dům obdélného půdorysu v řadové uliční zástavbě s mansardovou střechou krytou pálenou taškou. Uliční průčelí je pětiosé, po stranách uvozené trojbokými arkýři s terasami v úrovni třetího patra. Završeno bylo trojúhelníkovým štítem, později po nástavbě dalšího podlaží zvýšeným a opatřeným okny. Průčelí je zdobeno pozdně secesním dekorativním detailem a kombinací hladké a strukturované omítky. Výzdobné motivy kartuší, mělkých figurálních reliéfů antikizujícího podání, vejcovce, perlovce či lineárních motivů člení plochu průčelí s obdélnými okny, ozvláštněnými valenými otvory vstupů na terasy v úrovni třetího patra. Dispozice domu je dvojtraktová, v zadním traktu s dvojramenným schodištěm s kovovým zábradlím. Ve dvoře stával samostatný objekt sálu, přístupný pouze středním průjezdem z ulice. Stavba byla jen zčásti podklepená, v přední vstupní části a v zadní části u jeviště dvojpodlažní, a obsahovala hlavně obdélný sál s galerií, přístupnou dvojramenným schodištěm v předním traktu. Sál završoval dekorativně zdobený strop s lunetami.

Divadelní scéna v sále fungovala příležitostně. Teprve s omezením českého divadelního života v Moravské Ostravě za německé okupace v protektorátu se v tomto prostoru rozvinul od dubna 1942 soustavnější divadelní provoz. V letech 1942–1943 proto tehdejší majitel – Národní odborová ústředna zaměstnanecká – budovu podle návrhu stavitele Bohuslava Krýsy dispozičně úpravil, zvláště rozšířil zázemí divadla. Dvojice divadelních šaten se zvětšila, přeloženo bylo vnější schodiště, u šaten vznikly oddělené toalety, původní toalety obecenstva prošly opravou, ve vstupní hale přibyly šatny a ze sálu se do haly vycházelo dvěma novými východy.

Při bombardování Moravské Ostravy 29. srpna 1944 zasáhla budovu divadla bomba. Zároveň od 1. září 1944 byla všechna divadla na území protektorátu v souvislosti s válečným stavem uzavřena. Od prosince 1944 do listopadu 1945 a pak následně během letních prázdnin v roce 1946 probíhala oprava divadla, to ovšem nezabraňovalo tomu, aby se zde od konce roku 1945 nehrálo.

Po osvobození v Ostravě vznikla recitační skupina Kytice. Z tohoto sdružení vzniklé divadlo působilo v divadelních prostorách v Přívozské ulici pod různými názvy od konce roku 1945 až do roku 1960. Od roku 1946 jej vedl Karel Dittler. Zpočátku bylo zřizováno Československým svazem mládeže. První představení nového divadla, přejmenovaného na Divadlo mladých, se uskutečnilo, jak bývá uváděno, 1. prosince 1945 hrou Jak se Honza učil bát. Oficiálně však činnost nového divadla zahájila až premiéra hry Viktora Dyka Ondřej a drak 13. prosince téhož roku. Od roku 1948 se divadlo v souvislosti s platností nového divadelního zákona a poúnorovým politickým uspořádáním přejmenovalo na Městské divadlo mladých a jeho zřizovatelem se stal Jednotný národní výbor v Ostravě. V roce 1955 instituce opět změnila jméno, tentokrát na Divadlo Petra Bezruče.

Z dalších adaptačních úprav lze zmínit tu z roku 1948, kdy byl zřízen nový portál jeviště, předsazený před portál starší. Další přístavba a úprava provozních místností a jeviště se uskutečnila v první polovině 50. let a pak v letech 1956 až 1958, provedl ji národní podnik Bytostav. Uvedené zásahy byly utilitárního charakteru a neměly architektonické či umělecké ambice. Avšak ani tak se nepodařilo odstranit nedostatky budovy, která nebyla dispozičně a prostorově koncipována pro větší stálou divadelní scénu.

Alfred Javorin popsal ve druhé polovině 40. let prostorové uspořádání a funkční vybavení divadla následovně: Hlediště divadla mělo celkovou kapacitu v přízemí a na balkoně 346 sedadel a bylo 20 m dlouhé, 9,5 m široké a 10 m vysoké. Odchylka od původních rozměrů sálu může jít na vrub adaptačním úpravám nebo spíše určité nepřesnosti údajů. Divadlo mělo 12 m široké a 2 m hluboké orchestřiště. Portál byl široký 6,45 m a vysoký 4,5 m. Opony tu visely dvě, obě textilní. Na jevišti o rozměrech 9,5 × 5,4–5,7 m, s výškou 8 m, nechybělo jedno propadlo, horizont byl černý. Rozměr hrací plochy byl poměrně stísněný: měla 7 m na šířku a 5 m hloubky. Jeviště bylo vybaveno 12 tahy, osvětlení sestávalo ze 17 reflektorů a z reostatu s 24 tahy. Pod jevištěm se nacházelo divadelní skladiště. Nevelké zázemí divadla tvořily dvě herecké šatny a kancelář.

Sál se v 60. letech stal jádrem televizního studia Ostrava. Právě v něm bylo vybudováno vysílací studio s potřebným technickým zázemím, čímž zaniklo původní architektonické utváření divadelního prostoru, tj. hlediště i jeviště sálu. Do současnosti se objekt divadla zcela začlenil do rozsáhlejšího celku, vzniklého propojením bývalého divadelního objektu s domem v řadové zástavbě Přívozské ulice i s novější budovou televizního studia, přístupnou z ulice Dvořákovy. Uvedený městský dům se zachovaným pozdně secesním průčelím a vnitřním vybavením včetně dvojramenného schodiště, ovšem bez divadelního křídla, prohlásilo v roce 1992 Ministerstvo kultury za nemovitou kulturní památku a vede jej v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 12119/8-3306.

Literatura:

– František Grossmann – František Fiala, Dům katolických tovaryšů v Mor. Ostravě, Architektonický obzor XI, 1912, s. 46 a tab. 20

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 162

– Pavel Zatloukal, O Moravské Ostravě jako „rezervaci“ architektury pozdní secese a art déco, in: Ostrava: Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 18, Ostrava 1997, s. 170

– Jindřich Vybíral, Zrození velkoměsta: Architektura let 1890–1938 v obraze Moravské Ostravy, Ostrava – Brno 2003, s. 61 a 64

– JŠt [Jiří Štefanides]: Divadelní budovy a sály, in: Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy I (A-M), Ostrava 2005, s, 192

– JŠt [Jiří Štefanides]: Divadlo Petra Bezruče, tamtéž, s. 200–201.

 

Tágy: Spolkový dům, Rakousko-Uhersko, Secese, Belle Époque, Fin de siècle, dvorní přístavek

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínusjedna=