enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Národní dům (s Městským divadlem Prostějov)

Jan Kotěra

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1906 | Stavba
Počátkem dubna dodává Kotěra definitivní plány.Základní kámen se pokládal 24. května téhož roku. Stavební práce byly zadány prostějovské firmě stavitele Čeňka Venclíka a řízení stavby měl na starosti stavitel Otakar Pokorný. Kotěru na stavbě zastupoval a dohled prováděl tehdejší jeho spolupracovník architekt Richard Novák.
(zobrazit)1. 12. 1907 | Otevření divadla
Slavnostní zahájení činnosti celého objektu proběhlo ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 1907. Již 4. prosince  provedla Operní a operetní společnost Aloise Janovského na nové scéně Smetanovu Prodanou nevěstu.    
(zobrazit)1910 | Památník
Jan Kotěra vytvořil studii památníku manželů Vojáčkových 1910-1911 – realizace památníku manželů Vojáčkových před hlavním průčelím za spolupráce se sochařem Bohumilem Kafkou.
(zobrazit)1927 | Studie pro přístavbu
studie Bohuslava Fuchse na přístavbu Národního domu, zvláště v souvislosti s potřebou rozšíření divadelního zázemí
(zobrazit)1941 | Studie pro úpravu
studie brněnského architekta Emila Tranquilliniho na přestavbu Národního domu v duchu německého novoklasicismu.
(zobrazit)1944 | Přestavba interiérů
Mezi lety 1942-1944 proběhla přestavba interiérů divadelního křídla podle návrhu Emila Tranquilliniho, v pojetí odpovídajícímu nacistické ideologii.
(zobrazit)50. léta 20. století | Rekonstrukce

Po osvobození se objevila snaha restituovat Národní dům do původního stavu, avšak konkrétnější rysy začala mít až v roce 1952. Adekvátní plánovou podobu získala teprve v roce 1956, kdy Bohuslav Fuchs vytvořil projekt obnovy Národního domu, zaměřený na rehabilitaci Kotěrovy architektury.


(zobrazit)1962 | Kulturní památka
Rozhodnutím Školské a kulturní komise Okresního národního výboru v Prostějově zapsán objekt Národního domu do tehdejšího státního seznamu nemovitých kulturních památek (dnes Ústřední seznam kulturních památek).
(zobrazit)1969 | Rekonstrukce
Dokončena první fáze rekonstrukce, probíhající od roku 1955.  
(zobrazit)2007 | Rekonstrukce
Realizace II. fáze obnovy Národního domu, která  probíhala od poloviny 80. let 20. století,  byla dokončena v roce 2007 rehabilitací spojovací chodby v patře, restaurováním salonků, společenských místností ve spolkovém křídle a přednáškového sálu a restaurace v spojovacím křídle.
(zobrazit)2008 | Budova vyhlášena Národní kulturní památkou

lidé

(zobrazit)Jan Kotěra |hlavní architekt

Český architekt, návrhář nábytku, malíř a teoretik architektury, Byl zakladatelskou osobností české moderní architektury. Zpočátku byl inspirován přírodou a jeho technika byla ovlivněna spoluprací s O. Wagnerem. Aplikací jemných folklorních prvků směřoval k jedinečnému poetickému výrazu a k secesní dekorativnosti. Později se přiklonil k principům individualistické moderny. Stavbu podroboval požadavkům jejího účelu, využíval asymetrickou kompozici, neomítnuté cihlové zdivo, usiloval o potlačení latentní dekorativity přísným geometrickým tvaroslovím, reflektoval kubistické podněty. Zabýval se také problematikou českého rodinného domu, návrhy nábytku, bytových doplňků, skla a výstavních interiérů.

In: Archiweb

Více divadel

(zobrazit)Bohuslav Fuchs |architekt
Architekt, urbanista a teoretik. Stal se významným představitelem funkcionalistické architektury. Soustředil se na oblast bydlení a veřejných staveb. V rané tvorbě vyšel z neoplasticismu, záhy byl zaujat racionálním funkcionalismem.Více divadel

(zobrazit)Richard Novák |architekt
Novák, Richard (?) – architekt, žák a v době výstavby Národního domu v Prostějově spolupracovník Jana Kotěry, pověřený dozorem nad stavbou.

Franta Anýž |interiérový architekt
Theodor Dostál |interiérový architekt
(zobrazit)Josef Horák |Zadavatel stavby
starosta, jeden z iniciátorů výstavby Národního domu v Prostějově, zakládající člen a protektor výboru Družstva městského spolkového domu v Prostějově.

František Kovářík |Zadavatel stavby
(zobrazit)Karel Vojáček |Zadavatel stavby
Byl zvolen starostou města roku 1892, když česká strana vyhrála volby. Velmi se zasloužil o české národní, hospodářské a kulturní vzkříšení Prostějova. Za jeho vedení město nabývalo rychle nové tvářnosti. Jeho přičiněním si městská správa rychle získala vážnosti a uznání. Roku 1884 byl zvolen za město Prostějov poslancem do zemského sněmu proti odrodilci Janu Zajičkovi.

historie

Od konce 19. století představoval Prostějov největší město s českým vedením a s převahou českého obyvatelstva na území Moravy. V roce 1892 totiž česká většina ovládla ve volbách radnici. Město se vyvíjelo v centrum textilního a kovoobrábějícího průmyslu, středisko řady společenských a kulturních organizací, sídlo mnoha prosperujících firem a průmyslníků střední Moravy. Vzrůst významu Prostějova se projevil již roku 1875 ve snaze představitelů českého obyvatelstva vybudovat sídlo pro odpovídající národně profilovanou kulturní instituci. Zároveň se získáním radnice se objevily výzvy k postavení divadla a koncertního sálu. Spolek Záložna a zástavárna společně s pražským architektem Václavem Roštlapilem v letech 1898-1899 navrhovali provést palácově pojatou přístavbu v pojetí pozdního historismu k budově zámku, který byl v následujících v letech 1900 až 1906 podle Roštlapilova návrhu rekonstruován pro potřeby městské záložny. Tato přístavba spolkového domu však nebyla uskutečněna.

Namísto toho představitelé města, inspirováni novostavbou Okresního domu v Hradci Králové (1903-1904), navázali koncem roku 1904 kontakt s mladým Janem Kotěrou (1871-1923). Ten se do Prostějova dostavil poprvé v lednu 1905, kdy se setkal s iniciátory stavby. Dne 11. února 1905 se sešel pod vedením tehdejšího prostějovského starosty Josefa Horáka (1848-1914) sbor „vážených mužů města“ s cílem rekapitulovat dosavadní přípravné práce. Lze to však chápat i jako první sešlost přípravného výboru ke zřízení Družstva městského spolkového domu. Dne 24. února byl řádně zvolen přípravný výbor spolku, jenž pak byl oficiálně ustaven 14. července 1905. 

Již v březnu 1905 předložil Jan Kotěra první náčrty objektu, obsahujícího divadelní, sokolskou a spolkovou část. V květnu vzniká další verze plánů s restaurací a kavárnou. V červenci si u Kotěry objednává místní průmyslník a předseda Družstva městského spolkového domu František Kovářík (1865-1942) další verzi plánů. Až do jara 1906 se provádějí změny v proponované podobě Národního domu, zvláště v utváření divadelního a přednáškového sálu a ve velikosti stavby. Teprve počátkem dubna dodává Kotěra definitivní plány. V březnu toho roku se kácejí na staveništi stromy. Dne 21. května 1906 bylo vydáno stavební povolení. Základní kámen se pokládal až 24. května téhož roku. Stavební práce byly zadány prostějovské firmě stavitele Čeňka Venclíka a řízení stavby měl na starosti stavitel Otakar Pokorný. Kotěru na stavbě zastupoval a dohled prováděl tehdejší jeho spolupracovník architekt Richard Novák.  Konstrukci střechy nad hledištěm a konstrukci tamního stropu i proscéniového oblouku spolu s konstrukcí stropu a střechy nad přednáškovým sálem dodávala Českomoravská strojírna, střešní konstrukci jeviště, jeho zařízení a nosiče balkonů měla na starosti firma Fanta a Mareš, obě z Prahy. Sgrafita prováděl Jindřich Taschner, sochařské a štukatérské práce zase firma Pavlík a Vajgant z Prostějova. Na podzim byla všechna křídla Národního domu dokončena v hrubé stavbě a zastřešena.

Na jaře 1907 proběhlo zadání prací na výzdobě interiérů. Instalaci elektrického osvětlení uskutečnila firma Františka Křižíka. Secesní kandelábry a osvětlovací stojany dodávala pražská firma Franty Anýže (1876-1934), tepané a tlačené práce do kovu, lustry a práce z mosazi prováděla prostějovská firma Theodora Dostála, pozdější slavná Vulkania. Malířské práce měl na starosti František Fröhlich z Prahy. Kotěrou navržený nábytek vyráběla řada malých prostějovských firem, křesla a židle z ohýbaného dřeva také podle Kotěrova návrhu naopak evropsky proslulá firma Bratři Thonetové.

V listopadu 1907 se postupně uváděla jednotlivá křídla Národního domu do provozu. Slavnostní zahájení činnosti celého objektu proběhlo ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 1907 za účasti řady delegací z celé Moravy i z Prahy. Již 4. prosince  provedla Operní a operetní společnost Aloise Janovského na nové scéně Smetanovu Prodanou nevěstu.    

Jan Kotěra zvolil pro nové kulturní a společenské středisko lokalitu neupraveného sportovního hřiště na okraji historického jádra města. Jednalo se o prostor mezi budovou zámku, oddělenou parkově upraveným předpolím městských hradeb (tehdy Jungmannovy,  nyní Smetanovy sady), a barokním kostelem sv. Jana Nepomuckého. V daném prostoru byla nejprve vytýčena komunikace – nynější ulice Vápenice, určitý zárodek okružní třídy kolem historického jádra Prostějova. K ní Kotěra komponoval  budovu Národního domu – tedy především hlavní podélné křídlo s divadlem. Směrem k nově utvářenému náměstí v historickém jádru města (Hálkovo, dnes Hlaváčkovo náměstí) připojil menší spolkové křídlo, spojené s divadelní sekcí příčným křídlem. Prostorem zmíněného náměstí se obraz Národního domu promítá i do náměstí E. Husserla a ulice I. V. Netušila v centru Prostějova.

V příčném křídle vznikla v přízemí restaurace a v patře přednáškový sál. Ve spolkovém křídle, utvářejícím severní stranu již uvedeného městského prostoru byla umístěna v přízemí kavárna, spolkové místnosti v prvním patře a kanceláře Národního domu v patře druhém  (nyní kanceláře Městského divadla). Kotěra  rozvinul budovu na půdorysu písmene H, aby tak formoval frontu nové ulice, dvou náměstí a parku. Parkově upravený prostor před hlavním průčelím byl pojmenován jako Vojáčkovo náměstí.  V letech 1910-1911 byl do tohoto náměstí před hlavní vstupní průčelí  divadelního křídla umístěn památník manželů Vojáčkových, navržený J. Kotěrou ve spolupráci se sochařem Bohumilem Kafkou, autorem kovových portrétních reliéfů památníku. Památník má podobu kamenného prstence na sloupech. V prstenci jsou zasazeny kovové reliéfní desky s podobiznami Karla Vojáčka (1848-1899) a Karly Vojáčkové (1858-1905), významných prostějovských mecenášů, kteří se svými finančními odkazy podstatně zasloužili o vznik Národního domu. Uprostřed prstence byla zasazena lípa, která byla v důsledku špatného stavu v roce 2006 nahrazena novým stromem. Pomník je lemován ze strany náměstí půlkruhem kamenné lavičky.

Jan Kotěra v Národním domě vytvořil své první vrcholné dílo, jímž ukončil úvodní tvůrčí období. To je vymezené jeho studiemi na vídeňské Akademii výtvarných umění v letech 1894-1897 u profesora Otto Wagnera, přes nástup na učitelské místo na UMPRUM v Praze v roce 1898 a úvodními stavbami jako byl Peterkův dům na pražském Václavském náměstí (1899-1900), až po první desetiletí nového století s díly jako je Okresní dům v Hradci Králové (1901-1904), výstavní pavilon SVU Mánes (1902), vila s ateliérem S. Suchardy (1905-1907) či vodárna města Královských Vinohrad (1906-1907), vše v Praze, a další. Národní dům je prodchnut lyrickou notou a folkloristickými motivy, s čímž se v Kotěrově případě pojily i motivy pohádkové (např. dvojvěžové průčelí divadelního křídla a věžové provaziště) a stejně tak vegetabilně (organicky) secesní. Svým dispozičním utvářením, přiznávajícím funkční rozčlenění objektu a konstrukčními prvky se objekt zároveň řadí k předním iniciačním dílům české moderní architektury, bezprostředně předcházející Kotěrovu Městskému muzeu v Hradci Králové, nejvýznamnější stavbě středoevropské architektonické moderny. Důraz na lyrismus a dekorativismus, některými recenzenty, historiky architektury a údajně i Kotěrou kritizovaný, bývá přičítán vlivu Kotěrova žáka a spolupracovníka architekta Richarda Nováka.

Zanedlouho po dokončení stavby se ukázalo, že divadlo bylo nedostatečně dimenzováno a chybí mu potřebné zázemí, takže se počalo uvažovat o dostavbě. V roce 1927 byl vyzván architekt Bohuslav Fuchs, aby navrhl přístavbu. Pojal ji jako kontrastní hmotu, připojenou k dominantnímu věžovému tělesu provaziště ze strany dnešního Smetanova sadu. Projekt v pojetí tzv. bílého funkcionalismu, odpovídající svou hmotovou lapidárností a strohým detailem Fuchsovým tehdejším pracím, například známé brněnské Zemanově kavárně (1925), nebyl uskutečněn.

Druhá fáze pokusů o přestavbu Národního domu zasáhla do podoby objektu zásadním způsobem. V době okupace dosazený německý starosta města, nacista Maximilián Girth, prosadil celkovou přestavbu Národního domu v pojetí odpovídajícímu nacistické ideologii a s ní spojené architektuře stroze klasicizujícího výrazu dle projektu brněnského architekta Emila Tranquilliniho, který se prací na návrhu ujal na jaře 1941. V září toho roku předložil hotový projekt, který počítal jak s potřebnou dostavbou divadelního zázemí, tak i s komplexní přestavbou vnější podoby ostatních částí objektu včetně odstranění všech secesních prvků a uměleckých děl, aby byl setřen český charakter budovy. Přestavba začala v následujícím roce. Zasáhla všechny veřejné prostory divadelní části – zvláště vestibul, dodnes dochovaný v nacisty provedené podobě, schodiště, chodby, proscéniové salonky a divadelní sál. Vnějšího vzhledu objektu se zásahy naštěstí dotkly minimálně.

Po osvobození se objevila snaha restituovat Národní dům do původního stavu, avšak konkrétnější rysy začala mít až v roce 1952. Adekvátní plánovou podobu získala teprve v roce 1956, kdy Bohuslav Fuchs vytvořil projekt obnovy Národního domu. Zhruba podle jeho záměrů se prováděla první fáze obnovy až do roku 1969, ale bez výraznějších rehabilitačních zásahů v interiéru, jenž byl v období války nejvíce nacisty znehodnocen. V letech 1961-1968 se uskutečnila oprava fasád. Restaurátoři Jan a František Třískové obnovují sgrafita podle návrhu Františka Kysely, sochař Jan Tříska restauruje balustrádu se sochařskými prvky od Stanislava Suchardy.

Nový projekt obnovy Národního domu začal vznikat od roku 1985. Zprvu se jednalo o stavebně historický průzkum, prováděný týmem specialistů Státního ústavu pro rekonstrukci památkových města a objektů (SÚRPMO), středisko 40 – Olomouc (architekti Josef Němec a Zdeněk Hynek, historička umění Slavomíra Kašpárková, spolupráce L. Veverková), dokončený v březnu 1986. Na základě získaných poznatků vznikl projekt obnovy. V letech 1995-1996 byl zpracován nový Projekt záchrany kulturní památky Národní dům v Prostějově, na němž se podíleli architekti Jiří Mikšík a Josef Němec a PhDr. Slavomíra Kašpárková. Podle něho a jednotlivých inovovaných částí se postupovalo až do roku 2007. V letech 1995-2002 proběhla obnova střechy a statické zabezpečení budovy. Na rekonstrukci a konzervaci pískovcových prvků vnějšího pláště a na obnově sgrafit se podíleli akademičtí malíři Miroslava a Marek Trizuljakovi. V roce 1996 prošel celkovou památkovou obnovou přednáškový sál. V letech 1996-1997 byla rekonstruována jevištní technologie. Podařilo se především znovu osadit figurální mosazné kandelábry v hledišti (2002), opravit a vybavit některými replikami kavárnu (2005) a restauraci (2007) v přízemí, apod. V listopadu 2006 byla dokončena generální oprava interiéru divadelní části Národního domu podle projektu architekta Zdeňka Berana, spojená s rehabilitací spojovací chodby v divácké části v úrovni I. patra do původní podoby.

Z hlediska péče o objekt byla důležitá skutečnost, že byl zapsán do tehdejšího státního seznamu nemovitých kulturních památek na základě rozhodnutí Školské a kulturní komise Okresního národního výboru v Prostějově ze dne 24. srpna 1962. V současném Ústředním seznamu kulturních památek je evidován pod rejstříkovým číslem 13874/8-5717. Jeho význam z hlediska památkového fondu zdůraznilo nařízení vlády České republiky ze dne 28. dubna 2008, jímž byl Národní dům v Prostějově prohlášen národní kulturní památkou.

 

Název

Od počátku si objekt držel název Národní dům, stejně se nazývala stagionová scéna, kam zajížděly profesionální soubory z Brna nebo z pražského Národního divadla a po první světové válce i z Olomouce či z Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě. Za protektorátu zde působilo Německé divadlo (Deutsches Theater), ačkoli budova si nadále ponechala název Městské divadlo v Prostějově (Stadttheater Prossnitz). Po osvobození byl obnoven původní název Národní dům, objekt byl uveden do provozu 11. června 1945 představením Smetanovy Prodané nevěsty v provedení Městského divadla v Olomouci. V roce 1954 byl celý objekt přejmenován na Dům osvěty Jiřího Wolkera a od roku 1957 se stal místem, kde se odehrávaly každoroční soutěžní přehlídky uměleckého přednesu „Wolkrův Prostějov“. Od ledna 1965 fungovala Stálá divadelní scéna bez souboru, pouze s provozní agendou a divadelním prostorem – stagionová scéna. V roce 1974 vznikl v Prostějově poloprofesionální soubor Hanácké divadlo, základ pozdějšího Ha – Divadla, a ten působil v prostorách Národního domu. Tehdy provozovalo Národní dům Městské kulturní středisko, které ukončilo svou činnost k 31. prosinci 1991. Od počátku roku 1992 provozuje divadelní části Národního domu Městské divadlo v Prostějově.

 

Současný stav objektu

Národní dům je ve hmotové, převážně i dispoziční, prvkové a detailní skladbě dochován ve velmi autentické podobě. Je založen na koncepci spojení tří křídel, hmotově dominantního divadelního křídla na severní straně kompozice, položeného podélně na východo – západní osu. K němu se pojí z jižní strany nejmenší pouze jednopatrové křídlo spojovací, obsahující v přízemí restauraci a v patře přednáškový sál. Na jižní straně se napojuje na obdélné dvoupatrové křídlo spolkové, v přízemí se vstupem do této části Národního domu a s kavárnou, v prvním patře se spolkovými salonky a v patře druhém s kancelářemi provozu. Hlavní východní průčelí, obrácené do Vojáčkova náměstí, je členěno na základě tohoto funkčního schematu. Dominuje mu hlavní průčelí divadelního křídla s předsazeným portikem – kovovou prosklenou markýzou, zepředu podepřenou dvěma kamennými sloupy s postavami Hanačky a Hanáka od Stanislava Suchardy (1866-1916). Tři obdélné vchody pod markýzou vedou do vestibulu. Přední část divadelního křídla uvozují dva postranní věžové rizality se schodišti, propojujícími veřejné prostory v přízemí a patře. Vně jsou tyto schodišťové rizality završeny korunami, tvořenými kruhovou kamennou atikou s hermovkami v podobě kubicky propracovaných ženských byst - Hanaček, opět od S. Suchardy, odkazujících na typ Hanačky z výše zmíněného severního sloupu portiku. Mezi schodišťovými věžemi se rozkládá terasa nad vestibulem, vymezená horizontální  atikou. Nad ní se vypíná strmý trojúhelníkový štít vlastní hmoty hledištní části divadelního křídla, prolomený mohutným termálním oknem v úrovni patra. Štít vrcholí atikovým nástavcem, zdobeným stylizovaným znakem města Prostějova. Boční podélné severní průčelí je v přední a zadní (západní) části prolomeno po jednom vchodu s dřevěnými dvojkřídlými dveřmi a s kamennými schodišti, v západní části doplněným o kandelábr. Západní část tohoto průčelí předstupuje ve formě čtyřosého rizalitu, tvořícího bazi mohutné věži provaziště. Okna tohoto průčelí jsou převážně obdélná, vertikální, jen v dílčích částech s valenými záklenky nebo pásová, jako v případě reprezentačního salonku v patře. Nad hledištěm je strmá mansardová střecha s  oplechovanou větrací věží na hřebeni.  Západní část divadelního křídla je v úrovni jeviště zdůrazněna věžovým provazištěm, řešeným jako neoromanticky pojatý pevnostní vertikální objekt s měkce modelovanými atikami, nárožními polygonálními pylony a zvalbenou strmou střechou, ukončenou měděným plechem pokrytým hranolovým nástavcem. Ten je ze severní a jižní strany zdobený motivem prostějovské erbovní orlice, uvozujícím segmentově zaklenuté větrací otvory  vzduchotechniky divadla. Ve vrcholu střechy provaziště je umístěn z plechu vymodelovaný sloup, ukončený hereckou maskou. Obě střechy mají ocelový krov v kombinaci s dřevěnými částmi a jsou kryty pálenými taškami.

Západní průčelí divadelního křídla se obrací do parku. Je relativně strohé, zdobené jen pásy různě strukturované omítky, zčásti se sgrafitem a měkce modelovanou atikou. Prostřední část vystupuje směrem do parku v podobě širokého trojosého rizalitu s úzkými postranními okénky a střední branou do prostoru za jevištěm. Jižní průčelí divadelního křídla je řešeno obdobně jako průčelí severní včetně dalšího bočního vstupu se schodištěm a kandelábrem, avšak rizalit v západní části je oproti protilehlému severnímu průčelí pětiosý. Jižní průčelí je navíc oproti severnímu výrazně kratší, neboť ke hmotě divadelního sálu se pojí z jižní strany příčné spojovací křídlo.

Hlavní průčelí spojovacího křídla se k východu obrací čtyřosým průčelím, komponovaným odlišně podle podlaží. V přízemí je tvořeno trojicí rozměrných segmentově klenutých výkladců restaurace a jedním bočním vchodem v místech styku příčného křídla s křídlem spolkovým, tedy na jižní straně. V patře nad každým výkladcem je prolomena trojice vertikálně obdélných oken a mezi nimi jsou ve fasádě provedena figurální sgrafita, jedno s motivem Hanačky a druhé s jelenem podle návrhu Františka Kysely (1881-1941). Nad zmíněným bočním vstupem je umístěna terasa, přístupná jedním francouzským oknem. Západní dvorní průčelí příčného křídla je tvořeno v přízemí okny provozních místností (kuchyně), v patře pak shodně komponovanými trojicemi obdélných oken, odpovídajících kompozici východního průčelí. Střecha spojovacího křídla je sedlová, s krovem kombinujícím ocelovou a dřevěnou konstrukci a krytým pálenými taškami.

 Hmota spolkového křídla je trojpodlažní, východní průčelí je v přízemí prolomeno hlavním vchodem s valeně zaklenutým portálem. V nápisové desce na kamenném soklu vedle vchodu uvedena signatura a datace „J. Kotěra 1906-07“. Průčelí prvního a druhého patra je pětiosé, parapetní výplně oken druhého patra zdobí filigránský dekor. Jižní průčelí spolkového křídla je asymetrická kompozice, složená z různého počtu okenních otvorů, zakomponovaných do přízemního trojosého plochého segmentového rizalitu, na který navazují v patrech tři osy a nad nimi dvojdílný trojúhelníkový atikový štít s okénky ve tvaru volského oka. Na jihozápadním nároží dynamizuje asymetrickou skladbu jižního průčelí polygonální arkýř, pod nímž je ve zkoseném nároží umístněna kašna s keramickým figurálním reliéfem z barevně glazovaných kachlů  Žena nad pramenem  od Stanislava Suchardy – nebo možná od jeho bratra Vojtěcha, který S. Suchardovi s provedením výzdoby prostějovského Národního domu vypomáhal. Kašnu tvoří postava ženy s rukama vzepřenýma o stylizované plochy zdi, odkud ústí vodní prameny. Figura je pojata na pomezí secesního symbolismu a výraznějšího abstrahování tvarů v duchu radikálnější formy moderny, odpovídající dalším zdejším Suchardovým pracím. Plocha po stranách figury je vyložena čtvercovými kachlemi s vegetabilním dekorem. Voda  stéká do oválné nádržky pod reliéfem. Nad ním je provedeno sgrafito F. Kysely s motivy holoubků. Reliéf je barevně polychromován. Shodný reliéf, ovšem jen monochromně zbarvený, byl umístěn v kašně, která je součástí vodárny tehdejší Polské Ostravy (nyní městský obvod Slezská Ostrava). Do současnosti se dochovalo v Ostravě torzo této kašny – spodní třetina reliéfu . Střecha spolkového křídla je valbová, s ocelovo–dřevěným krovem krytým pálenou taškou.

Průčelí jsou složena z kamenného soklu, tvořeného pískovcovými deskami, a natírané omítky v kombinaci drásaných ploch šedé barvy s pásy omítky hladké, v ploše zbarvené pískově, zdobené dekorativními a figurálními sgrafity na lidové motivy dle návrhu Františka Kysely.

     Dispozice divadelního křídla se rozvíjí od hlavního vstupu na východní straně, kde se nachází vestibul,  obložený travertinovými deskami a zdobený figurálním reliéfem s motivem tančících žen. Současná podoba, jak již bylo zmíněno, pochází z přestavby za německé okupace. J. Kotěra řešil původní vestibul jako prosvětlenou místnost s oválným světlíkem, vyplněným vitráží podle návrhu F. Kysely. Světlík ústil na terasu nad vestibulem. Z původního řešení zůstala zachována keramická dekorativní dlažba, zničen byl obklad z mramorových desek a dekorativní osvětlovací kandelábry v podobě rozvitých květů na zábradlí obou schodišť. Na bočních stěnách vestibulu byly umístěny obrazy malíře Jana Preislera (1872-1918) Sen dívky a Sen jinocha, příklad vynikající práce  secesního symbolismu. V současnosti jsou tato díla umístěna v prostějovském Městském muzeu. Z vestibulu se po stranách vychází do chodeb v přízemí a ke schodištím do patra. Za vestibulem je spojovací chodba v podobě z protektorátní úpravy se vstupy do zadních lóží v přízemí sálu. Uprostřed je vstup do starostenské lóže přes malý předpokoj.  Dvojramenná postranní schodiště, nyní téměř bez výzdoby a s křišťálovými lustry z nacistické éry, byla Kotěrou navržena s výzdobou jemným, organicky traktovaným ornamentem. Prostory byly korunovány bohatě pojatými kandelábry v podobě stylizovaného obilného klasu. V patře se v rámci poslední fáze rekonstrukce obnovil původní vzhled spojovací střední chodby mezi jižní a severní boční chodbou. Chodba se směrem vzhůru kónicky zužuje. Horní část její boční stěny je prolomena obdélnými okny, na stropě se dochoval a byl restaurován filigránský organický štukový dekor. Jako šperky v prostoru působí deset mosazných lustrů, z nichž šest bylo obnoveno s použitím zachovaných torz, kdežto a čtyři musely být nahrazeny kopiemi. Z  bočních chodeb vedou vstupy k lóžím, k oběma schodištím a proscéniovým salónkům.

Tyto reprezentativní místnosti, připojené k čestným lóžím, mají čtvercový půdorys, dřevěný kazetový strop a jsou vyzdobeny figurálními, výrazně dekorativně stylizovanými nástěnnými malbami podle návrhu Františka Kysely. Na stěně severního salonku jsou provedeny průsakem vody výrazně poškozené a pozdějším restaurováním deformované malby symbolizující dramatické umění (klečící žena a muž s korunami na hlavách; muž objímá laň a na rameni mu sedí páv). Autenticky dochované malby jižního proscéniového salonku odkazují k působení zdejších pěveckých sborů Orlice a Vlastimila (mladík hrající na flétnu a dívka se strunným nástrojem).

Hlediště divadla je pojato jako velký sálový prostor, zaklenutý výrazně zploštělou, klenebními pasy členěnou valenou klenbou se čtveřicemi lunet, v nichž byla původně umístěna okna. Okno bylo prolomeno i ve východní stěně nad balkonem. Výplň těchto otvorů tvořily vitráže dle návrhu F. Kysely. Za okupace byla okna zazděna. V zadní (východní) části parteru hlediště jsou symetricky umístěny tři střední a dvě postranní lóže v přízemí (střední lóže pocházejí z nacistické úpravy, původně to byla místa k stání) a balkon v patře. Balkon podpírají dva postranní pilíře, vybíhající nad úroveň poprsně zábradlí balkonu. Na pilíře umístil Kotěra kovové kandelábry v podobě dvou sedících víl, po stranách s kaskádami světelných zdrojů. Kandelábry byly znovuobnoveny ze zachovaných částí nalezených na půdě a osazeny zpět na své místo v roce 2002. Po stranách hlediště jsou v přízemí prolomeny z bočních chodeb původně segmentově zaklenuté a nyní obdélné čtyři vstupy k sedadlům parteru a v patře stejný počet samostatných vstupů do postranních lóží, organicky vybíhajících z hmoty balkonu podél postranních zdí. V proscéniových úsecích zdí sálu je prolomena na každé straně jedna osa proscéniových lóží. Za nacistické přestavby byly lóže v patře zazděny, avšak během poválečné obnovy byly otvory obnoveny včetně původního segmentového zaklenutí. Na jedné straně patra se jednalo o lóži starosty a na druhé přednosty okresního úřadu. Proscéniové lóže před hlavním portálem slouží dnes plně potřebám divadla, v patře osvětlovací technice, v přízemí jsou zapojovány jako součást proscénia.

Hlediště v přízemí má mírnou elevaci. V současnosti činí celková kapacita sálu 513 sedících diváků, z toho v přízemí 364.  Jeviště je doplněno orchestřištěm o užitné ploše 5 x 8 metrů a s kapacitou asi 40 hráčů. Jeviště má šířku 11 metrů, hloubku 10 metrů a výšku až 13 metrů, předscéna je hluboká 3 metry. Portál má rozměry 8 x 5 metrů. Samotná hrací plocha je široká 10 metrů a hluboká 12 metrů. Jeviště je odděleno protipožární oponou a bobinetem. Jevištní vybavení tvoří jeden motorový tah, 15 ručních tahů a 3 rumpálové tahy, všechny o nosnosti 160 kg. Scénické osvětlení je tvořeno světelným pultem STRAND LBX – GENIUS, elektroakustika je řízena zvukovým pultem SOUNDCRAFT – SPIRIT 24/8 spolu s dalším vybavením k využití různých zvukových nosičů.

Druhá část Národního domu, tvořená příčným dvojpodlažním křídlem a spolkovým trojpodlažním křídlem je přístupná valeně zaklenutým vchodem ve východním průčelí spolkové části. Ze zádveří vedou vstupy do kavárny i restaurace, přičemž oba prostory byly během poslední fáze obnovy v letech 2005 a 2007 vybaveny replikami původních obkladů, nábytku (zčásti) a mosazných svítidel se skleněnými prvky. V prostoru restaurace se zachoval jako součást krbu původní keramický nízký, barevně glazovaný figurální reliéf v mírně podživotní velikosti Tři grácie od Suchardova žáka, sochaře Karla Petra (1881-1914).

Z prostoru zádveří se vchází také do malého vestibulu s nástupem kamenného samonosného schodiště s kovovým zábradlím a obdélným zrcadlem, prosvětleným střešním kovovým proskleným světlíkem. V patře ústí schodiště do široké chodby, z níž vedou vstupy do přednáškového sálu v propojovacím křídle. Sál má segmentovou klenbu se štukovou výzdobou a je opatřen dřevěným táflováním a dekorativním kováním krytů větracích otvorů a topení v podobě sov (po stranách pódia) či vegetabilního dekoru (ve stropě). Na protější straně chodby se vstupuje do salonků spolkového křídla. Na jihozápadním nároží (nad kašnou) je místnost pěveckých sborů Orlice a Vlastimila, následuje salonek Měšťanské besedy (dnes salonek červený), salonek modrý a zelený. Salonky byly vybaveny autorským nábytkem a původně potaženy příslušně barevnými textilními tapetami. V současnosti je svou barevností připomíná jen nátěr stěn, neboť textilní tapety nebyly z finančních důvodů obnoveny. Zachoval se však vestavěný dřevěný nábytek.  V druhém patře se nalézají jednoduše upravené kancelářské místnosti, přičemž prostor schodiště a vstupní chodby osvětluje již zmíněný střešní světlík nad schodištěm.

Národní dům v Prostějově představuje vynikající dílo nejen v rámci tvorby Jana Kotěry, ale i v rámci počáteční fáze české architektonické moderny. Svým utvářením znamená přechodový stupeň k vrcholné fázi Kotěrova díla. Stavba je pozoruhodná i z hlediska zkoumání významu centra a periferie v českém moderním výtvarném umění, neboť prostějovské prostředí se stalo místem, kde česká moderna mohla realizovat syntetické dílo, slučující architekturu s tvorbou sochařů a malířů generace SVU Mánes, zatímco v tehdejší  konzervativní Praze taková realizace nebyla možná.

Současný stav Národního domu odpovídá z převážné míry v exteriéru a v utváření bočních křídel původnímu konceptu, v interiéru divadelního křídla je však kompromisem mezi původním vzhledem objektu, destruující fází z okupačních let a snahou původní stav rehabilitovat. Některé zásahy z doby německé okupace nadále poškozují architektonickou a památkovou hodnotu této části prostějovského Národního domu. Dokončení rehabilitace divadelního křídla by mělo být nadále hlavním principem při péči o tuto přední památku moderní architektury.

 

Literatura:

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Divadla; Praha 1949, s. 267-268.

- Novotný, Otakar: Jan Kotěra a jeho doba; Praha 1958, s. 34 a obr. 172-177.

- Janoušek, Dušan & Kašpárková, Slavomíra & Marek, Pavel & Šlapeta, Vladimír: Národní dům v Prostějově. Sborník prací k 80. výročí otevření Národního domu v Prostějově; Prostějov 1987.

- Jeřábková, Edith: K ideovým aspektům Kotěrova Národního domu v Prostějově; Umění XLIV, 1996, s. 411-424.

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 82 a obr. 85-87.

- Zatloukal, Pavel: Architektura 1. poloviny 20. století, in: Prostějov. Dějiny města 2; Prostějov 1999, s. 205-207. Lukeš, Zdeněk: Raná tvorba, 1898-1905, in: Šlapeta, Vladimír (ed.), Jan Kotěra 1871-1923 zakladatel moderní české architektury (katalog); Praha 2002, s. 119.

- R. Š. [Švácha, Rostislav]: Národní dům v Prostějově 1905-1907, in: Šlapeta, Vladimír (ed.), Jan Kotěra 1871-1923 zakladatel moderní české architektury (katalog); Praha 2002, s. 134-139.

- Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura  let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku; Olomouc 2002, s. 535-543.

- Chytil, Miroslav: Národní dům jako umělecké dílo, in: Roháčková, Dagmar (ed.): Národní dům v Prostějově 1907-2007; Prostějov 2007, s. 99-161.

- Marek, Pavel: Z historie stavby Národního domu, in: Roháčková, Dagmar (ed.): Národní dům v Prostějově 1907-2007; Prostějov 2007, s. 19-67.

- Marek, Pavel: Stavitelé a realizátoři Národního domu, in: Roháčková, Dagmar (ed.): Národní dům v Prostějově 1907-2007; Prostějov 2007, s. 77-83.

- Marek, Pavel: Stavební proměny Národního domu 1907-2007, in: Roháčková, Dagmar (ed.): Národní dům v Prostějově 1907-2007; Prostějov 2007, s. 163-198.

- Šlapeta, Vladimír: Jan Kotěra a Národní dům, in: Roháčková, Dagmar (ed.): Národní dům v Prostějově 1907-2007; Prostějov 2007, s. 85-97.

 

 

Tágy: divadelní sál, Dům kultury, Národní dům, Rakousko-Uhersko, Secese, volně stojící budova

 

Autor: Strakoš Martin

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvaplusjedna=